Africký pohár národů 2013 - souhrn kvalifikace

Po roční odmlce se o slovo opět hlasí Africký pohár národů, který tentokrát hostí Jihoafrická republika. Kvalifikační boje byly letos zúženy na dvoukolový formát, což poskytovalo větší prostor pro podobná překvapení, jakých jsme se dočkali loni v Gabonu a Rovníkové Guineji. Jak to nakonec dopadlo?

Dobrou zprávou pro nezaujaté fanoušky je, že obsazení ročníku 2013 vypadá na papíře silněji než to letošní. Na přelomu ledna a února se do nejjižnějšího cípu kontinentu sjede většina tradičních elitních týmů, což slibuje napínavou podívanou. Favorité zůstávají stále stejní - Ghana a Pobřeží Slonoviny, dvojice lokálních gigantů, kteří by se podle předpokladů měli letos opět porvat o zlatou medaili.

Kvalifikace odstartovala stranou mediálního zájmu už letos v lednu - tedy v době, kdy na rovníku ještě zuřily boje o kontinentální trofej. Do předkola nastoupily výběry Seychel, Svazijska, Lesotha a Svatého Tomáše a Princova ostrova, tedy čtyři reprezentace s nejnižším mezinárodním kreditem. Svazijci nakonec z finančních důvodů odstoupili, a borce ze Sao Tomé tak do prvního kola bez boje doprovodili fotbalisté Seychel. Fanoušci - pochopitelně s výjimkou těch nejoddanějších příznivců ze zainteresovaných zemí - se však začali "zahřívat" teprve koncem února, kdy se rozeběhlo první kompletní kolo.

Plán byl následující: osmadvacet týmů se rozdělí do čtrnácti dvojic, jejichž vítězové postupují do druhého kola. Tuto osmadvacítku tvořily výběry zemí, které se nedokázaly probojovat na Pohár národů 2012; šestnáctka participantů posledního turnaje se následně připojila k vítězům prvního kola, čímž se vytvořilo 15 nových dvojic. Obě kola se hrála klasickým pohárovým systémem doma - venku, a vítězové duelů z druhého kola postoupili přímo na závěrečný turnaj. K této vyvolené patnáctce se automaticky přidala pořádající Jihoafrická republika.

Seychely ani Sao Tomé na finální turnaj nepostoupili, ale první kolo už odkrylo hned šestici týmů, které se nakonec dokázaly probít kvalifikačními nástrahami a protáhnout se až do Jižní Afriky. Přidejte k tomu domácí reprezentaci, a zbytek už je jednoduchá matematika - devět finalistů jsme měli možnost vidět už letos v lednu, zbývajících sedm si odbyde návrat po různě dlouhých dobách. Nebo absolutní premiéru - to je však, na rozdíl od na debutanty bohatého ročníku 2012, příklad pouze jednoho celku.

Ne snad že by postup Kapverd byl nějakým velkým šokem. Ostrovní zemička sice na mapě vypadá jako nicotné smítko, ale vzhledem k silným koloniálním vazbám na Portugalsko se může opřít o řadu šikovných, talentovaných fotbalistů, z nichž momentálně asi nejvíce září mladý forvard Ryan Mendes, který se pomalu propracovává do sestavy věhlasného Lille. Kapverdy nejprve podle očekávání vypráskaly Madagaskar, ale ve druhém kole je čekalo mnohem těžší sousto: Kamerun, jeden z nejsilnějších celků kontinentu, tým, který de facto etabloval africký fotbal v celosvětovém měřítku. V současnosti se však nabitý kádr Lvů potácí od problému k problému, a kvalifikační souboje to jen potvrdily. Už úvodní dvojzápas proti dalšímu portugalskému "dědici", Guinei-Bissau, dopadl mnohem těsněji, než se všeobecně čekalo, a vysoce favorizovaní Kamerunci se na postup proti jednomu z nejslabších celků Afriky pořádně nadřeli, když dvakrát zvítězili 1:0 díky brankám ze závěru utkání. Kapverdy pak začátkem září v Praie bez problémů braly tři body za výhru 2:0, a přestože se Kamerunci dokázali doma vzepnout a pozdním gólem Olingy urvat těsné vítězství, na postup to nestačilo. Další blamáž Eto'a a spol. zařídil celek, který si o postup na některý z důležitých turnajů poslední roky přímo říkal - uvidíme, jak se tomuto očekávanému černému koni bude dařit v Jižní Africe.

Kamerun byl jedním ze čtyř potenciálních medailových kandidátů, kteří se museli kvalifikací proplétat už od prvního kola, a zároveň jedním ze dvou neúspěšných. Přestože Kapverdy mají zdaleka nejlepší generaci ve své historii a pečliví pozorovatelé před nimi už po kvalifikačním losu důrazně varovali, je vypadnutí Lvů do určité míry ostudou - ne však takovou jako v případě Egypta. Faraoni se totiž poroučeli hned po prvním dvojzápase, v němž jim stopku vystavila Středoafrická republika.

Nenápadný národ, jehož geny daly světu takový talent, jakým je Mamadou Sakho, má podobně jako Kapverdy v poslední době stoupající výkonnost, což Egypťané dokonale pocítili. Věci se přitom měly v severovýchodním cípu Afriky ubírat správným směrem - blamáž z předcházející kvalifikace přišel zažehnat uznávaný americký kouč Bob Bradley, který k Faraonům teoreticky výborně pasuje. Reprezentace, jejíž zástupci ještě nedávno vyhrávali jeden Pohár národů za druhým zejména díky zdaleka nejpropracovanější a nejefektivnější taktice, se navíc může opřít o dlouhodobě možná nejkvalitnější kontinentální ligu. Kde je tedy problém? To možná neví ani sami Egypťané, kteří nad Středoafrickou republikou doma dvakrát vedli, ale nakonec potupně prohráli 2:3; v odvetě se potom prosadil kapitán a zřejmě nejvýraznější postava Středoafričanů Foxi Kéthévoama, a na osudu favorita už nic nezměnila ani vyrovnávací branka Moteaba. Co se s hrdým Egyptem děje? Pravda je brutální - podíváme-li se na posledních několik let, propadl se uznávaný manšaft na pozici otloukánka severoafrického regionu; dokonce i dlouhodobě nejslabší Libye dokázala na APN loni postoupit. Bradleyho a spol. tak čeká možná klíčová zkouška - proniknout na mistrovství světa do Brazílie. Tam mají zatím Faraoni nakročeno výborně.

Dalším týmem, který měl v poslední době vlastních problémů více než dost, je Nigérie. Tu po neslavných eskapádách na posledním mistrovství světa a fiasku v kvalifikaci na letošní Pohár národů převzal starý známý Stephen Keshi a svůj první úkol zvládl - Orlové na dostaveníčku v Jižní Africe chybět nebudou. Keshi ujasnil některé otazníky (jako složení obrany či preferované rozestavení) a vytáhl do boje s omlazeným a bojovným týmem, který sice v prvním kvalifikačním utkání na půdě Rwandy ještě remizoval 0:0, ale následně doma pohodlně zvítězil a proklouzl do druhého kola. Tam se Nigerijcům postavil jeden z vůbec největších outsiderů poslední třicítky, fotbalisté Libérie, a jakékoliv selhání by se rovnalo obrovské blamáži na jedné a senzaci na druhé straně; Orlové však nic podobného nepřipustili a po úvodní remíze v Monrovii rozstříleli soupeře na domácí půdě impozantním skóre 6:1. Skutečné ambice Nigérie na závěrečném turnaji zůstávají otázkou, ale talent a široká hráčská základna se z nejlidnatější země Afriky nikam nevytratily, a vypadá to, že je na co se těšit. Reálnou prověrkou schopností týmu však bude až šampionát samotný.

Trochu méně nablýskaný, ale přesto stále vysoký kredit mají Alžířané. Reprezentanti této saharské země spojili převážnou část své moderní fotbalové historie se jménem trenéra Rabaha Saadaneho, který se s různými přestávkami pohyboval kolem reprezentační scény téměř 30 let. V současnosti však Fenky vede jiný zkušený borec, Vahid Halilhodžić, a Feghouli a spol. pod jeho taktovkou opět pořádně koušou - nebo k tomu aspoň mají potenciál. Velkou útočnou silou disponující výběr si nejprve bez problémů poradil s Gambií, ale los druhého kola byl nemilosrdný - diváci v Alžíru a Tripolisu se mohli těšit na vyhecované arabské derby. I přes dobře známou kvalitu v defenzivě a vysokou organizovanost hry je však nutno podotknout, že Libye nemá tak silný tým jako živelnější a nebezpečnější Alžírsko, což se ve vzájemném dvojutkání také potvrdilo a Fenci oba duely vyhráli. Těsně, to ano, ale přece jen přesvědčivě - neinkasovali totiž ani gól a sami vstřelili tři, přičemž o dva se postaral El Arbi Hillel Soudani. Tohoto mladíka ve službách portugalské Guimaraese se vůbec vyplatí sledovat pozorněji: možná právě v něm Alžířané konečně našli kýženého zakončovatele, což ve spolupráci s výbornou podporou ze zálohy volá po medaili...

Jméno Emmanuela Adebayora jasně září na soupisce Toga, které se po sedmileté odmlce znovu představí na velké mezinárodní akci. Kouč Didier Six si tak může ve svém deníčku odškrtnout splnění úkolu, který byl o to náročnější, podíváme-li se na jména kvalifikačních soupeřů. Tým, jemuž kapitánuje žilinský legionář Serge Akakpo, se nejprve střetnul s Keňou - tedy sokem, který sice nemá na soupisce taková jména jako právě Adebayor, Boukari či Romao, ale přesto se Tožanům svojí kvalitou může rovnat. A vzájemný dvojzápas to jen potvrdil - oba celky vytěžily maximum z domácích duelů, a rozhodnout tak musel přesný zásah Boukariho v Nairobi, který podle pravidla o brankách z hřišť soupeřů poslal dál překvapivého účastníka MS 2006. Ještě mnohem těžší překážka však čekala v dalším kole - Gabon, mladý a velmi talentovaný celek, který okouzlil diváky na letošním domácím šampionátu a všeobecně se předpokládalo, že jeho cesta do užší africké špičky bude pokračovat i v roce 2013. Jenže Adebayor byl proti, a jeho vyrovnávací branka v Libreville znamenala remízu 1:1. To poskytlo Togu před domácí odvetou mimořádnou šanci, kterou se podařilo využít - Sixův tým vyhrál 2:1 a vítězný gól vstřelil kdo jiný než Adebayor. Pro Gabon možná trochu krutý výsledek, pro Jestřáby však mimořádná šance získat zpět svůj lesk, ztracený během posledních let díky špatným výsledkům a aférám ohledně angolského skandálu a následných administračních problémů (zapomnětlivým připomeňme, že autobus s tožskými reprezentanty byl cestou na Pohár národů 2010 v Angole napaden ozbrojenými útočníky, na základě čehož se tým rozhodl z turnaje odstoupit, což vedlo k jeho vyloučení z následujících dvou šampionátů. Trest byl posléze zrušen.)

Pro fanoušky afrického fotbalu není žádnou neznámou ani Demokratická republika Kongo, která (dříve pod jmény Belgické Kongo a Zair) zanechala v historii kontinentální kopané hlubokou brázdu. Větší z obou Kong se v posledních letech propadlo na vůbec nejhorší čísla v historii - což je trochu ironické, uvážíme-li, že klubový vyslanec tamního fotbalu, TP Mazembe, dokázal postoupit do finále Mistrovství světa klubů proti Interu Milán. To je kousek pro Afriku vskutku nevídaný - a pro Afriku subsaharskou, jejíž ligy na těmi severními zpravidla zaostávají, o to větší. Na reprezentačním poli to však dlouho nebyla žádná sláva, a poslední zářez z Poháru národů se datuje celých šest let zpátky. DR Kongo je ve skutečnosti jednou z nejúspěšnějších afrických zemí vůbec, a pouze tři postoupivší reprezentace - Ghana, Nigérie a Pobřeží slonoviny - zaznamenali na APN více startů. Pro Kongo, které dokázalo i dvakrát triumfovat, to bude už šestnáctá účast.

Ne snad že by tým Claude Le Roye mohl těžit z nějaké nebývale talentované generace evropských legionářů. Současný úspěch Konga se zrodil na pevných základech lokálního giganta Mazembe, které zaměstnává celou řadu reprezentantů, a právě sehranost bude důležitou zbraní tohoto nebezpečného, ač neprověřeného týmu - podobně jako u Zambie, jejíž legionáři působící v konžskem velkoklubu této výhody loni hodně využívali. Samotná kvalifikační cesta borců v bleděmodrém však mnoho neukázala, neboť Le Royův tým měl mimořádné štěstí na los a celým pavoukem prosvištěl se skóre 12:2. Trpaslík ze Seychel nekladl mnohem silnějšímu soupeři pražádný odpor, a na příliš se nezmohla ani Rovníková Guinea, která po čtvrtfinálové kocovině z úspěšného domácího šampionátu spadla rychle na zem, když ji v Kinshase domácí tým vyprovodil 4:0. Kongo sice poté na hřišti svého soupeře poprvé v kvalifikaci padlo, ale to už na konečném výsledku nemohlo nic změnit.

Posledním celkem, který si musel v kvalifikaci projít oběma plnohodnotnými koly, je Etiopie. Předpokládaný největší outsider turnaje však, stejně jako DR Kongo, tvoří důležitou součást afrických fotbalových dějin - je to koneckonců právě Etiopie, kdo bude v Jižní Africe jediným zástupcem "velké trojky" zemí, které se zúčastnily vůbec prvního Poháru národů v historii. Bylo to v roce 1957 a Etiopii doplňovali pozdější vítěz z Egypta a také domácí Súdán, kterému znemožnily účast na aktuálním dostaveníčku právě Antilopy. Mělo jít původně o turnaj čtyřčlenný, ale Jižní Afrikou tehdy otřásal apartheid, a její reprezentace tak byla ze soutěže vyloučena.

V loňském preview jsem zmiňoval čtyři velké územní celky, jejichž rozdělení se zhruba projevuje i na projevu konkrétních fotbalových reprezentací - arabská severní Afrika, sahelské a subsaharské frankofonní státy, menší lusofonní země s vysokou koncentrací šikovných hráčů portugalského původu, a progresivní jihoafričtí dědici nizozemských kolonií. Pátou skupinou by mohly být subsaharské anglofonní země jako Ghana, Nigérie, Libérie či Keňa. Nepotřebujete detailně znát tu kterou reprezentaci, abyste dokázali její styl hrubě odhadnout právě zařazením do tohoto schématu.

U Etiopie to však nefunguje - tamní obyvatelstvo je etnicky velmi nejednotné, ale většinu tvoří potomci kušitských a staroetiopských (tedy semitských) kmenů. Tato bývalá italská kolonie tak vytváří zvláštní skupinu společně s Eritreou a Somálskem - a podobně netransparentním dojmem působí i její fotbalový výkvět. Na Etiopany se vyplatí zaměřit, budou totiž velkou neznámou a jejich reálná síla se špatně odhaduje. V současnosti jde v africkém rámci o fotbalově průměrný celek, jehož zlatá éra skončila přesně před třiceti lety - poslední vyslanci odjeli na Pohár národů v roce 1982. V jakém světle se tito potomci slavných předků, vedení šikovnými forvardy Saidem a Girmou, předvedou příští leden, zůstává otázkou. Jejich kvalifikační jízda byla pořádně divoká - po úvodních dvou remízách s Beninem (a postupu díky gólu ze soupeřova hřiště) narazili na Súdán, který se letos na APN uvedl v dobrém světle, a v prvním utkání v Chartúmu prohráli hokejovým skóre 3:5. Tandem Said - Girma však svými brankami v odvetě zajistil domácí vítězství, které na postup stačilo - opět díky brankám z venkovního zápasu.

Vraťme se nyní ke Středoafrické republice. Její úspěch z úvodního dvojutkání s Egyptem hráče pořádně nakopl a začalo to vypadat, že by kýžený postup na finální turnaj nemusel zůstat jen v rámci teorie - tým trenéra Hervé Lougoundjiho měl koneckonců co napravovat, postup na letošní Pohár národů mu utekl doslova mezi prsty. Podmínky se zdály být optimální - los určil, že se Les Fauves utkají s Burkinou Faso, která sice patří mezi pravidelné účastníky APN, ale ani talentovaní hráči ji opakovaně nezvládají vyzvednout z bahna průměrnosti mezi špičku. Nový trenér Paul Put si navíc se svými svěřenci přijel do hlavního města Středoafrické republiky Bangui pro porážku 0:1, a pro egyptského přemožitele tak vše vypadalo velmi nadějně. V odvetě pak dravého outsidera poslal do brzkého vedení Manga, a přestože hvězdné duo Alain Traoré - Moumoni Dagano dokázalo otočit skóre ještě do poločasu, naděje Středoafričanů žila. Po uplynutí základní hrací doby totiž na tabuli svítil výsledek 2:1, což by na závěrečný turnaj posouvalo právě tým kolem kapitána Kéthévoamy.

Jenže ten si nakonec musel protrpět devastující déja-vu. V šesté minutě nastavení se do míče opřel opět Alain Traoré a vsítil třetí gól Burkiňanů, který vzhledem k pohárové matematice znamenal jasný postup, a fanoušci v jedné z nejchudších zemí světa se po krátké době opět zahalili do smutečního. Burkiňané tak díky skvělému lorientskému záložníkovi dostávají šanci na reparát - předchozí dvě představení na APN se jim hrubě nevydařila a je otázkou, co se musí změnit letos, aby Putův tým mohl pomýšlet na medaile. Samotní Traoré s Pitroipou, jakkoliv jde o mimořádně talentované hráče, na to stačit nebudou - o tom jsme se přesvědčili už letos v lednu.

Druhou příležitost dostane v Jihoafrické republice také Niger. Tým postavený kolem nejslavnějšího fotbalisty země, Ouwo Maazoua, se loni představil na APN vůbec poprvé a zanechal nemastný, neslaný dojem; jeho hra byla upracovaná, bez nápadu, a nebýt Maazoua a také výborného brankáře Daoudy, dopadli by Nigeřané ještě hůře. Těžko předpokládat, že se letos něco změní. Kvalifikační dvojutkání s Guineou nabídlo souboj celků na přibližně stejné úrovni, kdy více odhodlání a pracovitosti na straně vítězů dokonale vyvážilo větší podíl talentu v guinejské sestavě. Jedenáctka v oranžových dresech postoupila díky domácí výhře 2:0, čímž eliminovala jednobrankovou venkovní prohru, a míří tak podruhé za sebou na nejprestižnější kontinentální turnaj - opět v pozici outsidera.

Velmi těsně se na závěrečný turnaj protáhla Angola, pro kterou půjde už o pátou účast v řadě (a sedmou celkově, což poměrně jasně ukazuje, že současná generace kolem Manucha či Djalmy bude v historických análech zapsána zlatým písmem. Jaký rozdíl oproti Togu - obě reprezentace vylétli v tentýž okamžik, tedy na MS 2006, ale zatímco Togo se následně propadlo zpět do průměru, Angola už v současnosti představuje respektovaného a obávaného člena širší kontinentální špičky). Do cesty se jí ve druhém kole postavilo Zimbabwe, které nepůsobilo příliš nebezpečným dojmem, zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že málem vypadlo už se slabým Burundi. Tehdy ještě tento jihoafrický tým zachránil nejdůležitější střelec Knowledge Musona, ale na Angolu už byl i on krátký. Ne snad že by rozhodující dvojzápas skončil nějakým debaklem - naopak, pro Zimbabwe vypadalo vše ideálně, když doma zvítězilo 3:1. Tehdy mohli Musona a spol. litovat pouze toho, že jejich tříbrankové poločasové vedení snížil po obrátce Djalma. Právě tento gól se totiž nakonec ukázal jako rozhodující - Angola doma zvítězila díky dvěma brzkým trefám Manucha 2:0, a Djalmův zásah ji tak propasíroval až do Jižní Afriky. Buďme zvědavi na to, jestli tento talentovaný, leč nedisciplinovaný celek získal pod novým uruguayským koučem Gustavo Ferrínem nějaké základní taktické návyky...

Leccos společného mají Maroko a Tunisko. Obě země leží v severní Africe a obě můžou těžit z mimořádně silné generace mladých šikovných fotbalistů, vedených ofenzivními hvězdičkami Younesem Belhandou a Youssifem Msaknim. Obě jsou lepší dopředu než dozadu, obě mají problémy s disciplínou, oběma chytá brankář s výbornými reflexy a zoufalou náchylností ke kiksům (schválně, dostanou se Nadir Lamyaghri s Aymenem Mathlouthim opět do sestřihů nejkurióznějších momentů šampionátu?). Obě postavily mladé, perspektivní mužstvo, stojící na borcích z domácí soutěže a několika slibných krajáncích - a obě měly i s tímto materiálem problémy, aby se na šampionát vůbec dostaly.

O něco důstojněji se v kvalifikaci ukázalo Maroko, kterému los přisoudil do cesty Mozambik. To není špatný tým; do špičky má sice daleko, ale dokáže celkem spolehlivě potrápit i mnohem silnější soupeře, podobně jako například podobně hrající (i když samozřejmě kvalitnější) Angola. První kolo proti Tanzanii sice musely rozhodnout až penalty, ale to neznamená, že by se vyplatilo Mozambičany podceňovat - což zní přesně jako to, co by Maročané mohli udělat. A Mozambik tak doma zvítězil 2:0 a postavil favorita do nepříjemné situace.

Tým Rachida Taroussiho, který převzal kormidlo po neúspěšném Ericu Geretsovi, neschopném zkrotit horkokrevný temperament marockých hvězd, se však rychle zmátořil a v rozhodujícím duelu nedal svému sokovi šanci; lvi z Atlasu si zajistili postup vysokou výhrou 4:0 (a opět u toho byl skórující kapitán Houssine Kharja). Co na to jejich tuniský rival?

Jestli jsou Orlové z Kartága v něčem dobří, je to promrhávání potenciálu. Sierra Leone je sice nepříjemným, kousavým a odhodlaným soupeřem, který už (zejména v poslední době, kdy je jeho forma na výrazném vzestupu) zatopil mnoha věhlasnějším celkům, ale vzájemný zápas měl i přesto být jasnou tuniskou záležitostí. Jenže Trabelsiho výběr jako by si odskočil pro radu ke kolegům do Egypta, kde pohořeli s velmi podobným sokem, a jeho postup byl nakonec z kategorie těch šťastnějších. Sierra Leone si nejprve (těsně) poradila s trpaslíkem ze Sao Tomé, aby následně před domácím publikem Tunisany málem porazila - favoritovi vytrhl trn z paty až Msakni brankou tři minuty před koncem. Kartáginci následně nedokázali doma v Monastiru vsítit ani jednu branku, ale při venkovní remíze 2:2 to nakonec stačilo. Dokážou se Tunisané poprat s nálepkou spolufavorita v Jižní Africe poprat lépe než letos? Moc tomu zatím nenasvědčuje...

Výraznou stopu v Gabonu a Rovníkové Guineji zanechalo bronzové Mali, kromě vítězné Zambie nejpříjemnější překvapení posledního šampionátu. Úspěšného kouče Alaina Giresseho vystřídal jeho krajan Patrice Carteron, fanouškům Ligue 1 dobře známý jako osoba odpovědná za postup Dijonu, a Orlové tím na síle evidentně neztratili; tým postavený kolem takových osobností, jakými jsou kapitán a vůdce zálohy Seydou Keita nebo bordeauxská útočná jednička Cheick Diabaté, zvládl kvalifikační dvojzápas s impozantním skóre 7:1. Nebohým soupeřem byla Botswana, jejíž kouzlo zřejmě definitivně pominulo: těžký debakl na letošním APN, kam se tento jihoafrický celek s velkou pompou dostal jako vůbec první ze všech, jakoby předznamenal dlouhou a trýznivou výsledkovou kocovinu. Na Botswanu tak můžete zapomenout jak na letošním africkém dostaveníčku, tak s největší pravděpodobností i na MS v Brazílii. Draví Malijci roztrhali tým kolem útočníka Ramatlhakwaneho jako bezmocnou kořist a jejich akcie před lednovým turnajem visí opět poměrně vysoko.

Zbývají už pouze tři týmy - tři účastníci nalosovaní vedle domácí reprezentace do prvního výkonnostního koše. Zambie to bude mít za čtvrt roku mnohem těžší než naposledy - jako úřadující obhájce titulu se totiž bude muset potýkat s daleko větším tlakem a je otázkou, jak svěřenci Hervého Renarda tuto úlohu zvládnou. Letos jim role nenápadného černého koně svědčila výborně, ale nyní je čas zvednout varovný prst a začít opět tvrdě pracovat. Ideálním budíčkem budiž kvalifikační dvojzápas, ve kterém se Renardově squadře do cesty postavila Uganda, tedy další z týmů druhého sledu, který po delší době netrpělivě vyhlíží postupový úspěch. Uganďané nejprve díky domácí výhře 4:0 zdolali Kongo, a do Zambie přijeli jako odhodlaný celek vyznávající podobné hodnoty, styl a strategii jako domácí favorit. Nepřekvapí proto, že utkání skončilo nejtěsnějším výsledkem - veterán Christopher Katongo, nejlepší útočník a kapitán Chipolopolo, jediným gólem opět ukázal svoji hodnotu. Jeřábi se však nevzdali a doma v Kampale Zambii tento výsledek oplatili - a jelikož ani jeden z týmů nedokázal využít prodloužení, dospěl duel až k penaltám. Bůh ví, v jakém stavu musí být nervy úřadujících mistrů Afriky - ani ne tři čtvrtě roku od nervydrásajícího rozstřelu ve finále posledního APN přišel další, navlas stejně vyčerpávající. Katongo svůj úvodní pokus neproměnil, na druhé straně zahodil Mwesigwa, a potom už mohlo začít nekonečné natahování na psychický skřipec. Zambie vyhrála 9:8 a rozhodující penaltu proměnil, stejně jako v onom finále, Stopira Sunzu.

Na Zambijce neradi vzpomínají v Ghaně. Každoroční velký favorit, slavný fotbalový národ, jehož renesance započala postupem na MS 2006, se ne a ne vymanit z nálepky "věčně čekajícího" - na posledním APN skončil v semifinále právě na štítě Chipolopolo, na jihoafrickém Mundialu byl centimetry od historického postupu mezi nejlepší čtyři (což se ještě žádnému africkému týmu nepovedlo). Takže "pokus o zlato z APN, část pátá". Kvalifikačním soupeřem Ghaňanů bylo Malawi, které ještě možná vzpomíná na rok 2010, překvapivou účast na angolském šampionátu a ještě překvapivější vysokou výhru nad Alžírskem; letos však neměli zástupci malé jihoafrické zemičky příliš šanci. Ghana nikterak neexhibovala, ale na závěrečný turnaj prošla suverénně, bez obdržené branky a s dvěma výhrami v kapse. Tak ostatně velela povinnost. Tento tým má i přes některé slabiny (nejasná pozice pravého beka, kde se střídají různí stopeři, nebo kolísavá výkonnost gólmana Kwaraseyho) ideální možnost konečně urvat historicky páté kontinentální zlato - bez něj nebude tato skvělá generace nikdy skutečně úspěšná.

I přes veškerou sílu však nejsou Černé hvězdy hlavním favoritem turnaje. Tuto pozici si opět rezervuje Pobřeží Slonoviny, tým, který nepotřebuje sáhodlouhého představování. Jednoznačně nejsilnější kádr z celé Afriky, útok s parametry úzké světové špičky, silná obrana, na konkurenční poměry kvalitní a spolehlivý gólman... Sloni mají vše ve svých rukou. Opět. Na rozdíl od přímých protivníků v boji o zlato se navíc mohou opřít o nezanedbatelnou výhodu, kterou jim poskytl kvalifikační souboj se Senegalem - což je i přes všechny problémy, taktickou jalovost a žalostnou herní organizaci stále mnohem silnější celek než ty, s nimiž se potýkali Ghana, Zambie nebo Nigérie. Celek nového trenéra Sabri Lamouchiho navíc musel ukázat i mentální sílu, když doma dvakrát doháněl senegalské vedení, aby nakonec zvítězil přesvědčivě 4:2. To jejich soupeře zřejmě dokonale rozložilo, neboť se doma nezmohl na odpor a odvetné utkání museli za stavu 0:2 pro Slony (hádáte správně, obě branky obstaral Drogba) kvůli nepokojům v hledišti ukončit pořadatelé. Verdikt byl jednoznačný: přerušené utkání se dohrávat nebude, průběžný výsledek platí, na mistrovství postupuje Pobřeží Slonoviny. A to s grácií, které se řada dalších spolufavoritů ani nepřiblížila, ač stáli proti jednoznačně slabším soupeřům. Chce-li Drogba stanout na piedestalu vyhrazeném největší africké fotbalové osobnosti všech dob, musí svůj tým dotáhnout k vítězství ještě šestkrát...

Tolik tedy k úvodnímu představení celé šestnáctky finalistů a jejich kvalifikačních bojů. Eurofotbal Vás bude Africkým pohárem národů opět provázet od začátku až do konce - po losu, který se koná 24. října v Durbanu, přijdou na řadu podrobná představení všech čtyř skupin, prognózy jednotlivých týmů, profily největších hvězd a tipy na základní sestavy. Chybět nebude ani souhrn zajímavostí o pořádající zemi, tedy Jižní Africe. Šampionát samotný se rozběhne 19. ledna a skončí 10. února velkým finále na téměř stotisícovém stánku v Johannesburgu. Budeme u toho!