Africký pohár národů 2017 - preview skupiny A

Už v sobotu 14. ledna odstartuje v Gabonu v pořadí 31. ročník Afrického poháru národů - je tedy nejvyšší čas spustit pravidelný zpravodajský seriál. V následujících čtyřech dnech najdete na Eurofotbalu detailní preview všech zúčastněných týmů. Začínáme skupinou A, kde se domácí utkají s Kamerunem, Burkinou Fasou a Guineou-Bissau...

Papírově je "áčko" určitě nejslabší skupinou; Kamerun sice platí za historického giganta, v poslední době má ale dost problémů sám se sebou, Burkina vypadá vyčpěle a Guinea-Bissau je na velkém mezinárodním turnaji vůbec poprvé. Roli favorita tak přebírají domácí, kteří však jen stěží odpovídají profilu klasické turnajové velmoci. V následujícím skupinovém preview se zastavíme u každého týmu, jeho kvalifikační cesty, předností a slabin, ale i očekávané taktiky a základní sestavy.

---

Panteři se na Pohár probili poprvé v roce 1994; toto je jejich sedmá účast, což znamená, že za poslední (zhruba) dvě dekády dokázali obsadit a udržet místo mezi širší kontinentální elitou. Letos však má přijít zlom. V roce 2012, kdy se Gabon dělil o pořadatelství s Rovníkovou Guineou, postoupil do čtvrtfinále, což je dodnes jeho historické maximum; tentokrát by však pouhá účast mezi nejlepší osmičkou fanouškům nestačila. Parta kolem Pierre-Emericka Aubameyanga má za úkol vybojovat medaili, zvláště vzhledem k chabým výsledkům na posledních dvou turnajích (v roce 2013 se Gabon ani nekvalifikoval, před dvěma lety se poroučel po skupinové fázi). Relativně slabá konkurence ve skupině A může být dobrým odrazovým můstkem.



Africká fotbalová konfederace přijala pro letošní Pohár nový kvalifikační model, inspirovaný Platiniho konceptem před Eurem 2016, takže ačkoliv měli Panteři coby pořadatel účast na turnaji zajištěnou předem, přesto sehráli šest přátelských zápasů coby "nenasazený" tým ve skupině I.

Za soupeře měli Pobřeží slonoviny, Sierru Leone a Súdán - což je, na africké poměry, poměrně solidní test. Ostatně vítězní Sloni vyhráli jediný ze čtyř soutěžních duelů, a kdyby se zápasy Gabonu počítaly jako "ostré", získal by pořadatel deset bodů (což by stačilo na dělené první místo).

Proti silnému Pobřeží sice Panteři získali pouze jeden pomyslný bod za domácí bezbrankovou plichtu, jinak ale dvakrát porazili Súdán a se Sierrou Leone dokázali triumfovat doma (ve Freetownu pak smolně padli gólem z penalty). Celkem se jim podařilo nasázet devět gólů, přičemž o sedm z nich se postaral stabilní útočný tandem Malick Evouna (4) - Aubameyang (3).

Skromný Gabon se vůbec poprvé ve své historii může pyšnit tím, že má ve svém středu jednoho z nejlepších fotbalistů kontinentu: kapitán Pierre-Emerick Aubameyang se v dortmundském dresu vypracoval v elitní devítku, útočníka, kterého by do svého týmu uvítal snad každý trenér na světě. Připočtěme k tomu talentovaného středpolaře Maria Leminu a dvě stabilní opory zadních řad, gólmana Didiera Ovona a stopera Bruna Écuélé Mangu (kteří v Africe platí na svých postech za vysoce nadprůměrné hráče), a výsledkem je silná a vyvážená kostra, na které mohou Panteři s klidem stavět.

Kouč José Antonio Camacho má k dispozici řadu pohyblivých, dynamických hráčů, jejichž největší předností je rychlost a moment překvapení. To není u Gabonu nic nového. V roce 2017 však už Aubameyang, Lemina a spol. úspěšně překračují hranici mezi slibnými talenty a skutečnými potenciálními tahouny. Připočtěme k tomu vynikající bilanci před vlastním publikem - Panteři od roku 2012 prohráli jediný (!) domácí soutěžní zápas - a výsledkem je jeden z výrazných kandidátů na medaili.



Víme tedy, že tým Gabonu je postaven kolem kvalitních hráčů... ale co dál? Konzistence výkonů je pro Camacha větším problémem, než si natěšení fanoušci možná připouštějí. Domácí remízu 1:1 v přáteláku se slaboučkými Komorami je ještě možné s klidem přejít, bezkrevný start africké kvalifikace na mistrovství světa však už hůře - jakkoliv by bezbrankové plichty v Mali a doma s Marokem samy o sobě nepředstavovaly nějaký průšvih, pro sebevědomí týmu, jehož cílem je poprvé v historii proniknout mezi světovou elitu, nevěstí nic dobrého.

Člověk se těžko zbavuje pocitu, že se Camacho na své pozici ocitl víceméně náhodou, svůj tým pořádně nezná a optimální herní modely objevuje teprve nyní, za pochodu, kdy už začíná jít o všechno. Nástupce dvakrát najatého a dvakrát odvolaného Jorge Costy nemá jednoduchou úlohu; gabonská FA trpí klasickým problémem mnoha afrických asociací, totiž neadekvátně vysokými nároky vzhledem k nejistým interním podmínkám. Systémová roztříštěnost a jakýsi "hurá-ismus", kterým se Panteři v posledních měsících prezentují, jen utvrzují nevyřčený problém: bez individuální geniality svého nejlepšího střelce je Gabon sice dynamickým, ale zároveň nesourodým a chaotickým týmem.





Jednašedesátiletý Camacho přišel do Gabonu s bohatým životopisem v zádech - za posledních 20 let trénoval Sevillu, Real Madrid, Osasunu, Benficu, španělskou a čínskou reprezentaci - teď však musí rychle vymyslet optimální systém. Vše nasvědčuje tomu, že Panteři nastoupí k úvodnímu zápasu se třemi středními záložníky; otazníky se vznáší pouze nad složením ofenzivního trojzubce.

Mezi třemi tyčemi je jasnou jedničkou belgický legionář Ovono; obranu má pod palcem generál Écuélé Manga (Cardiff), jehož by ve stoperské dvojici měl doplnit Aaron Appindangoyé (Laval). Na levém beku má předplacené místo Johann Obiang (Troyes), napravo v poslední době nejčastěji nastupuje původní profesí defenzivní záložník André Biyogo Poko. Tento někdejší velký talent Bordeaux se v pouhých třiadvaceti letech odklidil do tureckého Karabüksporu; Camacho jej však na citlivém místě na kraji obrany podle všeho upřednostňuje před Lloydem Palunem (Red Star Paris).

Záložní řada se může stát velkou gabonskou zbraní. O kvalitě Maria Leminy (Juventus) není třeba pochybovat; ex-lorientský univerzál zřejmě zaujme roli kreativního prvku středu pole, zatímco další stálice Didier N'Dong (Sunderland) obstará potřebný pohyb mezi vápny a čínský krajánek Merlin Tandjigora bude vše jistit z prostoru před stopery. Další alternativou do zálohy je Lévy Madinda (Tarragona), případě i Biyogo Poko, pokud by se Camacho rozhodl přeskupit zadní čtveřici.

Klíčovým taktickým prvkem gabonské hry bude rychlý přechod do útoku, k čemuž mají dopomáhat dva elitní střelci - Aubameyang s Evounou. Pokud se jeden z nich nezraní, mají oba základní sestavu jistou; celá gabonská soupiska má nyní na kontě dohromady 57 reprezentačních gólů, přičemž Aubameyang jich nasázel 21 a Evouna 12.

Camacho se může rozhodnout buď pro diamantové rozestavení 4-3-1-2, v němž by oba kanonýry zezadu doplňoval rtuťovitý Guélor Kanga (Crvena Zvezda Bělehrad), nebo pro klasické 4-3-3. V takovém případě by Evouna putoval na levé křídlo a uvolnil tak místo pro Denise Bouangu (Štrasburk) nebo talentovaného Serge Kevyna (Leiria).

---

Před čtyřmi lety byla Burkina Faso typickým týmem lepšího afrického průměru. Mezi lety 1996 a 2012 se kvalifikovala na sedm z devíti Pohárů, šestkrát ale skončila už ve skupině a pouze v roce 1998 dokráčela až do semifinále. V očích fanoušků tak Hřebci zaujímali podobnou pozici jako Guinea nebo Mali: stabilní regionální síla bez ambicí (a prostředků) proniknout mezi kontinentální elitu. Parta kolem Charlese Kaborého s Jonathanem Pitroipou nicméně dokázala překvapit, vybojovala stříbrné medaile a nyní stojí před důležitým historickým zlomem. Před dvěma lety Burkina pozici spolufavorita neobhájila, opět se poroučela ze skupiny. Pokud by podobným scénářem dopadl i letošní Pohár, bude to signál, že čtyři roky staré stříbro bylo spíše náhodným "ústřelem" než čímkoliv jiným.



Přestože Hřebci svoji kvalifikační skupinu nakonec vyhráli, jejich výkony měly k suverenitě hodně daleko. Na prvním místě nad Ugandou je udržela pouze lepší bilance ze vzájemných utkání; celý dvojzápas rozhodla jediná penalta, kterou doma v Ouagadougou proměnil Jonathan Pitroipa.

Burkinská cesta na šampionát začala domácím zápasem proti Komorám, kde favoritovi musel tahat trn z paty až po hodině hry věrný dinosaurus Aristide Bancé; následoval duel v Botswaně a nečekaná prohra 0:1. Po dvojitém měření sil s Ugandou tak měl výběr kouče Paula Duarteho na kontě pouhé čtyři body při průběžném skóre 3:1.

Že se nakonec Hřebcům podařilo doklopýtat až do Gabonu bylo z velké části i dílem štěstí; klíčový zápas v Komorách došel rozuzlení až deset minut před koncem, kdy se trefil Alain Traoré, a v závěrečném domácím klání s Botswanou urval těsnou výhru 2:1 mladý forvard Banou Diawara v deváté (!) minutě nastavení. Primární úkol tak byl splněn, ale v povědomí fanoušků zůstává řada pochybností.



Burkina Faso je typickým příkladem týmu, se kterým se jednoduše musí počítat za každých okolností - a hlavním důvodem je kolektivní zkušenost. Navzdory propadáku z Poháru 2015 mají Hřebci ve svém středu hráče, kteří už jednou prokázali, že umí dotáhnout tým k úspěchu: osa slavného stříbrného výběru (Koné, Kaboré, Traoré, Nakoulma, Pitroipa, Bancé) zůstává nedotčena.

Jestliže před čtyřmi lety založila Burkina svůj úspěch na solidní obraně, letos to může dopadnout podobně: mladý toulouský odchovanec Steeve Yago je určitě lepším stoperem než nemotorný Paul Koulibaly, a Duarteho výběr s ním v sestavě (po boku stálice Koného) inkasoval pouze třikrát z posledních osmi zápasů. Hodně afrických týmů hřeší na nedostatečnou sehranost a nejsou schopny na hřišti řešit situace intuitivně; Burkina má naopak v tomto směru velkou devizu.

Výhodou může být i osoba samotného Duarteho. Portugalský kouč sice u finálového tažení nebyl (tehdy vedl Hřebce Belgičan Paul Put), jinak má ale s tamním fotbalem bohaté zkušenosti: národní tým vedl mezi lety 2008 a 2012 a po krátkém (a neúspěšném) angažmá v Gabonu se před dvěma lety ke kormidlu vrátil...



...což na druhou stranu znamená, že jediný velký úspěch Burkiny za posledních devět let přišel právě v onom jediném okamžiku, kdy Duarte nebyl u kormidla. Sedmačtyřicetiletý stratég s Burkinou dvakrát vypadl ze skupiny, s Gabonem se na Pohár ani nedostal. Letošek o jeho skutečných schopnostech hodně napoví.

Linie mezi přednostmi a slabinami je u Burkiny obecně hodně tenká; netýká se pouze trenéra, ale také samotných opor. Bakary Koné, Charles Kaboré, Jonathan Pitroipa a Alain Traoré mohou být v ideálním fotbalovém věku, málokdo by ale zpochybňoval fakt, že od roku 2013 šla jejich forma dolů. Snadno se tak může stát, že papírově nabitá sestava bude na hřišti nakonec působit spíše vyčichlým dojmem.

A pak je tu problém s produktivitou. Burkina umí soupeře zatlačit, má k dispozici dobré ofenzivní hráče, ale skutečně dostat míč do branky se v poslední době daří jedinému hráči - je jím mladý forvard Banou Diawara z egyptské Smouhy. Tento dvaadvacetiletý kanonýr nejenže rozhodl o postupu na Pohár, ale řádí i v započaté kvalifikaci mistrovství světa - otevíral účet proti Kapverdám (2:0) a zachraňoval domácí remízu s Jihoafrickou republikou (1:1). Opět v nastaveném čase. Poté, co Hřebci zahodili dvě penalty.





Duarte strávil v dobách aktivní hráčské kariéry nějaký čas pod mladým José Mourinhem, a stejně jako jeho slavnější krajan má ve zvyku neměnit věci, které fungují. Což v tomto případě znamená relativně zřetelné 4-2-3-1 se dvěma typickými křídly, dvěma štítovými záložníky a tradiční obrannou čtveřicí: Putův starý systém, který byl ušit na míru Pitroipovi s Kaborém.

Jonathan Pitroipa mezitím překročil třicítku a vyměnil Evropu za Emiráty, místo na pravém křídle má ale pořád předplacené. Koneckonců je stále nejlepším hráčem týmu a zřejmě jediným Hřebcem, který dokáže sám rozhodovat zápasy. Na druhou stranu na něm byla Burkina v poslední době až příliš závislá (jak se ukázalo na Poháru 2015, kdy soupeři Pitroipův vliv eliminovali a z medailového aspiranta se rázem stal průměrný a nudný tým), takže Duarte musí vymyslet ideální složení ofenzivy, které by největší hvězdě vyhovovalo.

Préjuce Nakoulma určitě nastoupí nalevo, zbylé dvě pozice jsou ale s otazníkem: Alain Traoré má stále vynikající střelu a dostatek herní inteligence na to, aby zvládl roli ofenzivní spojky, za posledních pět let však strávil více času na marodce než na hřišti a v Kayserisporu trochu zmizel z očí. Na hrotu se může objevit výše zmíněný mladík Banou Diawara, případně věrný Aristide Bancé; nejpravděpodobněji však vypadá varianta s Abdou Razakem Traorém coby falešnou devítkou, přičemž Diawara by měl být připraven jako žolík. Další možnosti představují křídelníci Zongo a Bertrand Traoré.

V obraně je situace poměrně jasná - stoperská dvojice patří k nejspolehlivějším na turnaji, na krajích se objeví egyptský krajánek Patrick Malo a marocký legionář Issoufou Dayo, a ze štítové pozice budou zadní čtyřku jistit kapitán Charles Kaboré (Krasnodar) spolu s Adamou Guirou (Lens). Tedy samozřejmě s tím, že Kaboré - autor nejvyššího počtu přihrávek na soupeřově polovině z Poháru 2013 - obstará spíše roli deep-lying playmakera, jak jsou burkinští fanoušci zvyklí. O post jedničky mezi tyčemi si to rozdají Germain Sanou a Koffi Kouakou; tento post však bude jednou z burkinských slabin bez ohledu na konečné řešení.

---

V roce 2008 postoupili Nepřemožitelní Lvi z Kamerunu až do finále Poháru; proti zlatému Egyptu tehdy v zeleno-červeno-žlutých dresech nastoupili mladíci Alex Song, Carlos Kameni nebo Stéphane Mbia, útočnou vozbu vedl Samuel Eto'o v ideálním fotbalovém věku a obraně šéfoval zkušený kapitán Rigobert Song. Vypadalo to, že Kamerun čekají skvělé časy. Místo toho ale přišel útlum: dva ostudné výbuchy na mistrovství světa, první nepostup na Pohár po osmi účastech v řadě a předloňský definitivní pád na dno. Kouči Volkeru Finkemu nepomohlo ani odstavení domýšlivého Eto'a, ani snaha o nalezení systému nezávislého na Alexi Songovi; Kamerunci před dvěma lety opět selhali a německý kouč si balil kufry. Jeho nástupce, Belgičan Hugo Broos, má před sebou obrovský kus práce.



Ve skupině M měla být největším kamerunským soupeřem Jihoafrická republika; ta ovšem opět ukázala svoji labilitu a neschopnost vyhrávat zápasy, takže Lvi měli nakonec cestu na šampionát poměrně bezproblémovou. Na druhou příčku dokonce před JAR vyšplhala podceňovaná Mauretánie; ta nasbírala osm bodů, o šest méně než Kamerun. Role otloukánka skupiny připadla Gambii.

Broosův tým od začátku platil za spolehlivého favorita, který se nehoní za okázalými debakly a místo toho svědomitě sbírá potřebné body, tak trochu podle očekávání, stranou mediálního zájmu. Úvodní duely proti Mauretánii a v Gambii rozhodl pokaždé jedinou trefou Vincent Aboubakar; následovaly dvě remízy s Jihoafrickou republikou a na závěr opět poklidné dvě výhry proti outsiderům.

V šesti zápasech Kamerunci nastříleli pouze sedm branek, udrželi ale neporazitelnost a hned pětkrát i čisté konto; to jim pokazila pouze divoká domácí plichta 2:2 s JAR. Jejich postup nikoho nepřekvapil, ale ani neukázal nic bůhvíjak pozitivního. Lvi prošli na šampionát s tichou samozřejmostí. Rozhodovat se bude až nyní: udolávat slabší konkurenci čistou kvalitou jim nedělalo problémy nikdy, hrát vyrovnanou partii se sobě rovnými už ano.



Kamerun je v řadě ohledů předvídatelným týmem, což může mít negativní následky, ale i obráceně: dlouhodobě třeba platí, že obranná fáze Lvů nepropouští příliš mnoho branek. To bylo ostatně znát i v kvalifikaci. Týká se to zejména gólmanů; jak Carlos Kameni, tak Charles Itandje platili v národním dresu za opory, navzdory uvadajícím kariérám na klubové scéně, a totéž se dá říct i o současné jedničce Fabrice Ondoovi (který v jednadvaceti letech chytá za béčko Sevilly).

Hugo Broos plynule navázal na Finkeho "čistící" strategii, která jinde v Africe fungovala s velkými úspěchy třeba u Keshiho Nigérie nebo Halilhodžićova Alžírska (a do určité míry i Renardova Pobřeží). Logika mluví jasně - poslední dva Poháry vyhrály týmy, platící za dlouhodobé stálice kontinentu, které se ale nejdříve musely zbavit příznaků minulosti a vyřadit z kádru tradiční hvězdy.

Kamerunu podobný přístup pod Finkem nevycházel, takže Broos jde ještě dál: z předběžné nominace vypadli z různých důvodů borci jako Assembé, Bédimo, Chédjou, Matip nebo Nyom (tedy potenciální kompletní obrana), spolu s Finkeho koněm Choupo-Motingem. Přesto obrana, tvořená maršálem Nicolasem N'Koulouem a řadou neznámých kolegů, funguje znamenitě. V Aboubakarovi s Moukandjem pak Lvi disponují dvojicí kvalitních gólových útočníků, kteří dokážou rozhodnout zápas...



...pokud jim bude mít kdo připravovat šance. Kamerun vždy trpěl na nedostatek kreativity - vzpomeňme na experimenty se Songem na desítce - letos to ale vypadá až bolestivě. Ve Finkeho nominacích vždy figuroval aspoň jeden hráč, který měl teoreticky zaujmout roli tvůrce hry ve středu pole; Broos se "vzdal" už předem. Do Gabonu jede hodně čistě defenzivních hráčů, hodně hrotů a útočných křídel, a nic mezi tím.

Belgický kouč tak veškerou kreativní práci ve svém 4-4-2 nejspíš plánuje převést na kraje zálohy, kde operují nejčastěji Salli s N'Jiem; oba dokážou dát chytrou přihrávku, zároveň to ale nejsou žádní trequartisti, navíc si budou muset hlídat zadní vrátka a mezi sebou mají dvojici čistých defenzivních štítů.

Toto je právě bod, kde ona zmiňovaná kamerunská předvídatelnost funguje negativně. Nepřemožitelní Lvi mají dostatek kvality na to, aby na turnaji došli daleko, hezkým fotbalem toho ale nedosáhnou. Pokud se tak stane, bude to díky individuálně kvalitě skvělého Aboubakara a kapitána Moukandja.





Hugo Broos připomíná živoucí vzpomínku na přelom tisíciletí, kdy africké týmy houfně najímaly náhodné trenéry z Evropy na základě jejich pasu a barvy pleti. Broos před Kamerunem nároďák nikdy netrénoval; ve svých čtyřiašedesáti letech má zkušenosti pouze z jedenácti klubových angažmá z pěti různých zemí (včetně Alžírska), přičemž za poslední dvě dekády nikde nevydržel déle než tři roky. Odhadovat jeho dlouhodobý taktický profil je tudíž prakticky nemožné, i když některé věci jsou jasné už nyní.

Někdejší skvělý stoper Anderlechtu se bude prezentovat konzervativním herním pojetím; můžeme to brát třeba jako protiváhu jeho anarchistickému přístupu k finální nominaci. Ondoa mezi tyčemi je jistotou, stejně jako šéf obrany N'Koulou a nadprůměrný levý bek Ambrose Oyongo z Montréalu. Zbylé dvě pozice v zadní čtveřici zůstávají s otazníkem, místo v sestavě by ale měl vybojovat i slávista Michael Ngadeu-Ngadjui, vyzkoušený na pozici stopera i defenzivního záložníka. Napravo by Ernest Mabouka z Žiliny mohl mít lehký náskok před Collinsem Faiem (Lutych).

Zajímavou otázkou je případné zařazení ofenzivního záložníka Arnauda Djouma z Hearts. Skotský legionář se pod Broosem objevoval ve středové dvojici, což by mohlo indikovat otevřenější taktiku; minimálně ve střetech s Gabonem a Burkinou však můžeme očekávat, že zkušeného Georgese Mandjecka (Méty) doplní spíše podobně defenzivní Sébastien Siani (Oostende).

Útočná dvojice je jasná. Broos ještě musí vyřešit ideální obsazení křídel - Salli a N'Jie v tuto chvíli drží "pole position", v posledních zápasech si ale zahráli i Christian Bassogog (AaB), Karl Toko Ekambi (Angers) nebo Jacques Zoua (Kaiserslautern). Žádný z těchto hráčů však nemá příliš kreativní myšlení, takže minimálně N'Jie - jako aktuálně nejtvořivější člen kádru - své místo pravděpodobně udrží.

---

Africký pohár národů je zřejmě jediným velkým kontinentálním turnajem na světě, kde se šance na historicky první kvalifikaci pohybuje v tuto chvíli někde kolem hranice statistické chyby. Za šedesát let existence se Pohár konal celkem třicetkrát a zúčastnilo se ho 38 různých týmů; ty, které stále zůstávají stranou, jsou prakticky do jednoho příliš slabé na to, aby mohly reálně pomýšlet na proniknutí kvalifikačním sítem. Stačí si projet jejich seznam: Burundi, Středoafrická republika, Čad, Komory, Džibutsko, Eritrea, Gambie, Lesotho, Madagaskar, Mauritánie, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Seychely, Somálsko, Jižní Súdán a Svazijsko. Donedávna mezi ně patřila i Guinea-Bissau. Přesněji do čtvrtého června 2016...



Kvalifikační cesta maličkého státu z Guinejského zálivu, který byl až do roku 1974 portugalskou kolonií, nebyla jednoduchá. Skupina E s Kongem, Zambií a Keňou sice nebudila příliš hrůzy, přesto se ale považovalo za tak nějak samozřejmé, že boj o postupové místo svede trojice vyrovnaných favoritů (dobře, možná jen Zambie s Kongem), zatímco Guinea-Bissau bude ráda za nějaké ty ukradené body "po cestě".

A zpočátku to tak skutečně vypadalo. Upachtěná bezbranková plichta v Zambii svědčila spíše o úpadku a střelecké neschopnosti domácích Chipolopolo než o náhlém a nečekaném kvalitativním vzestupu Guinejců, a pokud si někdo myslel něco jiného, následná domácí prohra 2:4 s Kongem jej vrátila zpět na zem.

Nejpřekvapivější na postupu Guiney-Bissau není ani tak to, že se tak stalo vůbec poprvé, jako spíš absolutně nulové očekávání, že by se něco takového stát mohlo. Na Pohár poslední dobou proklouzla řada exotických outsiderů (Botswana, Etiopie, Uganda, Malawi), pokaždé to ale dávalo smysl - šlo prostě o vyústění dlouhodobého vzestupu, spojené s trochou štěstí. U Guiney-Bissau žádný vzestup jednoduše neexistoval, nikdo s ní nepočítal, a potom - najednou - bylo hotovo. Dokonce i teď, pár dní před startem turnaje, zůstává tým kouče Bacira Candého naprosto nepředvídatelný.

Co ovšem víme, je fakt, že má velkou mentální sílu. Dvě klíčové výhry 1:0 nad Keňou se nerodily snadno, skutečné drama přišlo ale až v předposledním kvalifikačním duelu doma se Zambií; ještě v páté minutě nastavení svítil na tabuli stav 2:2, než nováček Toni Silva využil chyby v defenzivě Chipolopolo a vystřelil outsiderovi postupovou výhru. Závěrečná porážka 0:1 v Kongu už tak nemohla nic změnit.



Je to sice eurocentrická kulturní zkratka, nicméně v posledních letech si řada fanoušků zvykla spojovat reprezentace někdejších portugalských kolonií s živelným, chaotickým ofenzivním fotbalem; může za to především Angola (se svým programovým odmítáním jakékoliv kolektivní taktiky), ale i Kapverdy (díky důrazu na dribbling a ofenzivní individualismus). Pointou je, že od těchto týmů tak nějak očekáváme, že budou v první řadě bavit. Guinea-Bissau by mohla být dalším příkladem.

Sedm inkasovaných gólů v kvalifikaci je suverénně nejvyšší počet ze všech vítězů skupin, síla Candého týmu ale leží jinde - na rozdíl od řady konkurentů využívají Guinejci služeb klasického ofenzivního záložníka (Zezinho), který se o kreativní úkoly dělí se zkušeným deep-lying playmakerem (Bocundji Cá). Připočtěme k tomu dvě šikovná křídla a obligátní devítku a výsledkem je tým, který ví, jak dopravit míč do soupeřovy útočné třetiny. V porovnání se schematickými, čitelnými strategiemi Burkiny a Kamerunu může být ofenzivní chaos překvapivě účinnou zbraní. Zvlášť vzhledem k solidní technické úrovni guinejských forvardů.

Na tomto místě zároveň musíme zmínit i jeden očividný faktor - od Guiney-Bissau nikdo nic nečeká. Samotná kvalifikace byla šokem; fakt, že Zezinho a spol. vůbec dostanou šanci poměřit se s kontinentální elitou, sám o sobě překonává plán o stovky procent. Djurtus (Hyeny) nemají co ztratit, mohou hrát naprosto bez tlaku. Což se vždy počítá.



Podobně zřejmým faktem nicméně zůstává, že tento tým na nějaký úspěch jednoduše nemá. Kvalitativně. Ne bez zraněného Cícera, nejlepšího střelce, jehož odchovala Braga a který momentálně nosí devítku v Pacos de Ferreira.

Prakticky všechno kolem Djurtus zůstává obestřeno tajemstvím. Guinea-Bissau má neznámého lokálního trenéra, zhruba tři stálé opory (Bocundji Cá, Zezinho, Jonas Mendes), a její kádr byl na poslední chvíli "posílen" o několik Portugalců, kteří tuto zemi nikdy ani nenavštívili, ale mohou doložit své koloniální kořeny. Kvalifikace na Pohár skončila zkraje loňského září a od té doby nesehrál Candého tým jediný oficiální zápas, soutěžní či přátelský.

V tuto chvíli vlastně nezbývá než napjatě očekávat, s čím se Guinejci na turnaji nakonec vytasí. V kvalifikaci ukázali, že mají v kádru dostatek šikovných hráčů, stejně tak se ale může stát, že v přímém kontaktu se skutečně silnými týmy shoří podobně jako (mnohem sebevědoměji působící) Botswana pět let zpátky. Druhá možnost je určitě reálnější.





Baciru Candému je 68 let a nikdy v životě nepůsobil mimo svoji rodnou zemi - ať už v dobách aktivní kariéry, nebo jako trenér. Národní tým Guiney-Bissau poprvé převzal v roce 2001 a vydržel u něj osm let, než se odklidil na lavičku lokálního klubu SC de Bissau; zpátky k reprezentaci se vrátil teprve loni a hned zaznamenal suverénně největší fotbalový úspěch národní historie. Ne že by u toho musel nějak složitě taktizovat.

Hyeny skutečně působí jako tým, který si jede turnaj v první řadě užít. Napovídá tomu i jejich nominace: jediný defenzivní záložník, pět křídel, tři hrotoví útočníci, dva vyloženě ofenzivní playmakeři. Candé preferuje systém 4-2-3-1, v němž pět hráčů brání, čtyři útočí a jeden slouží jako spojka uprostřed pole. Tuto roli zaujme Nanissio (Felgueiras), krytý zezadu Bocundjim Cá z Remeše.

Mezi tyčemi je jasnou jedničkou Jonas Mendes (Visela), před nějž se nejspíš postaví polský legionář Rudinilson (Gdaňsk) a Eridson z kyperské Doxy. Na krajích obrany jsou favority na základní sestavu Emanuel Mendy (Pitra Neant) a Agostinho Soares (Covilha), ovšem odhadovat konkrétní složení zadní čtveřice po pěti měsících bez ostrého zápasu je poměrně složité.

V útoku bude největší tíha odpovědnosti ležet na dvojici krajánků z řeckého Levadiakosu - pokud si desítka Zezinho neporozumí s gólovým křídelníkem Toni Silvou (jednu dobu se o něj zajímala i Chelsea), bude mít Candé velký problém. Lepší hráče totiž v kádru jednoduše nemá. Možná s výjimkou na poslední chvíli naturalizovaného Ábela Camará (Belenenses), který je po Cícerově vypadnutí nejlepší devítkou týmu. Do hry by se měli dostat i ofenzivní univerzál Piqueti z béčka Bragy, kvalifikační hrdina Frédéric Mendy (Ulsan Hyundai) či zkušený Sami (Belediyespor).

---

Tip na pořadí ve skupině:

1. Gabon
2. Kamerun
3. Burkina Faso
4. Guinea-Bissau