Africký pohár národů: 24 důvodů ke sledování všech účastníků (3/3)

Už jen jednou se vyspíme a dostaneme po dvou letech další injekci pravého nefalšovaného afrického fotbalového svátku, a tak uzrál čas na "popkulturní” představení poslední sady účastníků. Také tento díl přitom zůstane věren přístupu tzv. "od Šumavy k Tatrám”, tedy od geopolitických zajímavostí až po kulturní. A možná přijde řada i na fotbal...

V duchu celého třídílného seriálu jsem si pro úvod tohoto článku připravil ještě pár stěží zařaditelných zajímavostí v zájmu vhodného naladění čtenáře. V první řadě je třeba zmínit, že vůbec poprvé v dějinách letos Afcon nenabídne nikoho neokoukaného: na celém kontinentu zbývá stále 10 národních týmů, které na premiéru čekají, a mezi nimi i Lesotho či Středoafrická republika, které v nedávné době zaskočily Nigérii či Mali. V příštích letech se tento seznam může rozrůst také o dlouho nezávislý stát Somaliland, který možná urazí malý krok k mezinárodnímu uznání poté, co před pár dny uzavřel jedinečnou dohodu s Etiopií.

Dále jsem k mému údivu například nedávno zjistil, že na Afconu nepadl jediný hattrick od dávného roku 2008 a trojitého zářezu Soufiana Alloudiho z Maroka, na nějž popravdě nemám jedinou vzpomínku. To přitom dává smysl; jednak to, že si nepamatuju střelce s celkovou bilancí 7 gólů v 17 startech, jednak že právě od roku 2008 stabilně — vážně edici od edice — klesá průměr gólů na Africký pohár, který předloni podruhé za sebou zůstal pod dvěma trefami (1,92). Srovnání s ghanským šampionátem, kde si mimochodem hostitelská země nadlouho naposledy uklovla alespoň nějaký cenný kov (bronz jako nyní Kamerun), by stěží mohlo být více alarmující: pátý nejplodnější turnaj v historii zažil 3,09 gólů na zápas.

Dočkáme se změny trendu? Těžko říct, zda to můžeme očekávat zrovna od účastníků skupin E a F, které si teď představíme, neboť se mezi ně řadí i dva týmy, které měly v uplynulých 12 měsících vůbec největší problémy se střílením branek (Namibie, Tanzanie), a naopak dva týmy s nejlepší obranou dle očekávaných gólů za to samé období (Tunisko, Mali).

Ale dost už o fotbale. Od toho tu zítra bude především první vydání předturnajových Power Rankings od Dominika. Nyní se pojďme pustit na ty fotbalové i nefotbalové, vážné i nevážné důvody, proč letos přát úspěch zrovna 8 účastníkům skupin E a F...

SKUPINA E

Africký pohár národů bez Wahbiho Khazriho? Od ročníku 2013 nemyslitelné. Až dosud. Ikonický forvard se zjevně chtěl loučit na vrcholu, a tak reprezentační kariéru ukončil jen pár hodin poté, co vstřelil vítězný gól své rodné Francii na blyštivém pódiu zvaném mistrovství světa. Lepší moment si mohl vybrat už těžko. A dávno po třicítce by už asi ani nepřišel. Z talismanických Tunisanů nám tak zbývá Youssef Msakni, který je i v Kristových letech nenahraditelnou inspirací útočné vozby, když aktuálně živí šňůru pěti kvalifikačních zápasů s gólem v řadě. V Pobřeží Slonoviny bude opět kapitánem, dorovná Ahmeda Hassana a Rigoberta Songa v počtu účastí na APN (8) a v případě postupu do semifinále rovněž v medailových bojích stylově dorovná Jaidiho rekord v počtu startů za tuniský národní tým (105). Když se i trefí, dorovná dosavadní maximum v počtu edic se zářezem (6). Msakni sám říká, že nejlepší tuniská verze byla ta Giresseho z roku 2019, která urvala fiktivní "bramborové medaile”, a nyní se jedná dost možná o jeho poslední šanci toto změnit.

Další důvod k fandění? Chřadnoucí tuniská demokracie v období posledních bezmála tří let. Ne snad že by kdekoliv v zemích tzv. Arabského jara demokracie zapustila tuhé kořeny — v Egyptě si pro svobodně zvoleného Mohameda Morsiho přišel převrat po pouhém roce, v Alžírsku prezident Tebboune nemá od silného došlápnutí na protestní hnutí Hirak roku 2019 prakticky žádnou politickou opozici. Ale v případě Tuniska to bolí obzvláště právě proto, že bylo vždy trochu jiné; zpočátku mělo reálnou naději i ambici se mezi světovými demokraciemi uchytit. Však roku 2014 přijalo novou ústavu. Jenže tu prezident Kais Saied předloni zmuchlal krátce poté, co dal vale svému premiérovi, pozastavil činnost parlamentu a vyhlásil výjimečný stav, který mu umožňuje vládnout tvrdou autoritářskou rukou. Zrovna loni Tunisko přeskočilo Libyi na čele seznamu zemí, z nichž do Evropy přes Středozemní moře utíká nejvíce lidí. To je podle Saieda, který se zhlédl v teorii "velké výměny” západoevropské radikální pravice, jednoznačně součást komplotu, který cílí nahradit arabskou část populace severu Afriky nezadržitelně migrujícím černošským obyvatelstvem zpod pouště Sahary, které s sebou přínáší "násilí, kriminalitu a neakceptovatelné praktiky”.

Je nasnadě Tunisanům držet palce. V běžném životě i na fotbalovém turnaji, který má jako tradičně onu jedinečnou moc vnést do ztrápené společnosti cenné chvíle uvolnění a potěchy.

(td)

Kdybyste předloni hledali černého koně, doporučili bychom vám Mali. Kdybyste ho hledali letos, mezi pár doporučenými kandidáty by beztak Mali opět nechybělo. Před minulým APN se opíralo o skvělou defenzívu, ale neschopnost si vytvářet šance ho stála vstupenku do čtvrtfinále. Před tímto Mali opět nedostává góly, zvládá ničit slabé soupeře, ale konzistentní střelba branek zůstává otazníkem — speciálně když z největší hvězdy týmu Yvese Bissoumy navzdory původnímu profilu ofenzivního záložníka schopného sázet góly (i jako 20letý mladík na APN 2017) vyrostla pod vedením Angeho Postecogloua sice skvělá, ale šestka, která útoky maximálně rozjíždí z hloubi pole, a jen velmi zřídkakdy se dostane k zakončení. Za Mali toho poslední dobou moc neodehrál, ale když už, tak znovu zpátky na desítce. Odtud bude mít v Pobřeží Slonoviny, kde do svých 13 let vyrůstal, zvláštní motivaci hrozit a táhnout.

Na tomto místě je potřeba říct, že reálným tahounem mužstva je v tuto chvíli spíše středopolař Amadou Haïdara, spolu se Sékouem Koitou a Mamadouem Fofanou zástupce první ze tří semifinálových band na světových šampionátech do 17 let — té nejúspěšnější stříbrné. Ano, ze tří. Za pouhých osm let. To je vpravdě fenomenální bilance, v africké konkurenci předčená jen Ghanou 90. let a Nigérií 21. století, i skvělý základ do budoucna.

Kór když uvážíte, že ta jedna generace, která z dorosteneckého MS přijela bez medaile, pořád vyprodukovala záložníky pro Premier League (Cheick Doucouré) a Ligue 1 (Mohamed Camara). Na loňské bronzové medailisty je ještě pochopitelně moc brzo, ale jejich fyzická dominance v kombinaci s vytříbenou technikou opět znamená příslib.

Kdepak, Mali je ve výchově talentů opravdu fenomén; nezapomínejte, že jejich dospělé úspěchy z let 2002-13 o dvou čtvrtých a dvou třetích místech byly podepřeny mimo jiné Seydouem Keitou, Mahamadouem Diarrou či Adamou Coulibalym, spoluhráči z MS do 17 i 20 let. Na tom juniorském v roce 1999 dokonce společně vyválčili historický bronz. Lokální kluby jako FC Guidars jsou navíc v nedávné době čím dál lepší v posílání hráčů bez výrazného mládežnického pedigree do vyspělé fotbalové Evropy, což je cesta, kterou se v poslední době vydali například Nene Dorgeles či mimořádně produktivní Kamory Doumbia.

Dorgeles mimochodem spolu s Koitou, učiněnou senzací MS "20” 2019, válčí pod křídly Red Bullu, což je zvláště pikantní vzhledem k tomu, že právě malijský celek Yeelen Olympique předloni v ostré konkurenci Bayernu, Benfiky či Interu Milán ukořistil redbulláckou Next Gen Trophy, elitní to turnaj v kategorii U-16. Yeelen, loni sestoupivší z dospělé nejvyšší soutěže, přitom stojí za výchovou známých jmen jako Moussa Djenepo či Falaye Sacko.

(td)

Zde je jedna statistika, která by neměla vyrazit dech, ale přesto se tomu blíží: od roku 2010, kdy hostili MS, Bafana Bafana chyběli na více Afconech (4), než kolika se dosud účastnili (3).

Proč by neměla vyrazit dech? Inu, i na těch třech edicích, kam jelo, JAR vcelku vyhrálo jeden vyřazovací duel (s Egyptem 2019), přestože jednou dokonce bylo doma. Na poslední tři srazy kontinentální smetánky, včetně toho letošního, cestovali Jihoafričané jako členové 3. koše. A ani předtím to na startu milénia nebylo o moc lepší, vždyť jihoafrický soubor z roku 2006 zůstává s tím mozambickým (1986) dodnes jediným, který se s APN loučil bez výhry, remízy i vstřeleného gólu. I fakin Botswana (2012) či Mauricius (1974) aspoň dvakrát slavili!

Proč taková statistika přesto zarazí? Asi proto, že jsme si tak nějak zvykli JAR počítat mezi širší elitu — i kdyby to bylo kvůli nefotbalovému placebu jako vzpomínkám na vuvuzely nebo díky fantastickému vtrhnutí na scénu (africké zlato při debutu získaly jen dvě další země, a žádná v moderní éře, kdy jsou turnajové premiéry přeci jen těžší), které za chvíli oslaví 30 let.

Na druhou stranu, ačkoliv se bavíme o zašlém lesku, Bafana Bafana bych letos raději nepodceňoval. Rok 2023 byl pro celý národ mimořádně vydařeným sportovním rokem: rugbyový národní tým jako první v historii obhájil prvenství na světovém šampionátu bez výhody domácího prostředí, a jako první získal čtyři zlaté medaile; přední fotbalový celek Mamelodi Sundowns na úkor silného marockého soka Wydadu dobyl inaugurální ročník Infantinova projektu African Football League, původně africké verze zpropadené Super League; a jihoafrické reprezentantky vrchem ovládly domácí mistrovství světa v rýžování zlata. (Jo, zcela bezesporu je to sport, o tom se ani nezkoušejte začít hádat — však koukejte, jak jedou, a jak velká to byla v JAR událost!)

Zpátky k fotbalu: opravdu nepodceňovat, jak skvělé bylo Mamelodi v minulé sezoně. Ligu ovládlo se 16bodovým náskokem a s nejvíce body od roku 2016, po čtyřech letech zase dokráčelo až před brány finále africké Ligy mistrů, a v tomto ročníku zatím v 13 kolech ani jednou neprohrálo (to platí i pro celý kalendářní rok 2023) a pouze třikrát inkasovalo! Mladý, teprve 36letý kouč Rhulani Mokwena dělá s týmem pořádné divy a v Pobřeží Slonoviny bude žádnou náhodou fandit rovnou osmi svým svěřencům. Jihoafričané obecně posílají na tento Afcon neokoukaný výběr, kterému s pouhými 42 starty vládne Percy Tau, a když JAR v listopadu poráželo 2:1 Benin, 4/5 zadní linie včetně gólmana patřily Sundowns.

(td)

Namibie, poslední stát kontinentální Afriky, který ve 20. století vybojoval nezávislost (celé území někdejší německé kolonie spadalo až do roku 1990 pod správu Jihoafrické republiky), patří k nejřidčeji osídleným zemím na světě. Na ploše více než desetinásobku České republiky žijí pouze necelé tři miliony obyvatel, z čehož přes 300 tisíc obývá metropoli Windhoek a další významná města velikostí nepřesahují Kladno či Opavu. Vnitrozemský Windhoek je zkrátka přirozeným centrem celé země, což se týká i fotbalu - tamní nejvyšší soutěž (která po pandemii koronaviru zcela změnila název, financování i formát) vyhrálo od roku 2004 hned sedm týmů, ale všechny byly právě z hlavního města.

Posledním mistrem hrajícím mimo metropoli byl v sezoně 2003/04 tým Blue Waters, sídlící v přístavním městě Walvis Bay. A právě Walvis Bay, spolu s resortním městečkem Swakopmund, představuje na dlouhé stovky kilometrů poslední záchvěv civilizace podél namibijského pobřeží. Dále na sever už najdete pouze bílé písečné duny, vysoké až sto metrů (což je světový rekord), a tucty a tucty vraků, pozůstatků lodí, které v novověké éře objevování planety poznaly svůj konec na místě, jež bývá trefně nazýváno "koncem známého světa". Pobřeží koster.

Svůj název získala tato nekonečná poušť - jedna z nejstarších na světě - právě podle těchto vraků, které zdobí celé nehostinné namibijské pobřeží. Hustá mlha, silné větry, skalnatý břeh a absolutní opuštěnost tohoto místa znamenaly, že pokud se nějaký námořník vydal při své cestě z Evropy k Mysu dobré naděje příliš blízko, v podstatě to znamenalo jistý konec. Ani dnes, ve 21. století, na Pobřeží koster prakticky nikdo nežije. Vydejte se na sever od Walvis Bay a můžete jít týdny, než potkáte druhého člověka.

To ale neznamená, že by podél této části Atlantiku život chyběl úplně - absence lidské civilizace je skvělou zprávou pro obrovské kolonie tuleňů, mořských ptáků, hyen a dokonce i lvů, kteří na "okraji světa" hledají snadnou kořist. Mezi dávnými vraky, navzdory divokým vlnám, život pod vyprahlým jihoafrickým nebem pokračuje stejným tempem po dlouhá tisíciletí.

(dz)

SKUPINA F

Na první pohled se může zdát, že Botola - marocká nejvyšší fotbalová soutěž - hraje v porovnání se zbytkem tradiční severoafrické silné čtyřky až čtvrté housle za Egyptem, Tuniskem a Alžírskem. Zatímco tuniská Ligue 1 se profesionalizovala už v polovině 90. let a egyptská Premier League se prvního velkého sponzora dočkala o dekádu později, v Maroku ještě v sezoně 2010/11 hrály první ligu poloamatérské týmy. Teprve o rok později došlo k ustanovení celé soutěže jako plně profesionální (Alžířané to stihli o rok dříve).

Zadruhé, Botolu hraje méně cizinců - necelých 15 % - než egyptskou PL a tuniskou L1, ale přesto má marocký nároďák nejméně lokálních fotbalistů z celé severní Afriky. Faraoni vysílají na turnaj hned devatenáct zástupců tamní nejvyšší soutěže, Tunisané osm (přičemž v nedávné minulosti bylo toto číslo často mnohem vyšší), a dokonce i historicky podreprezentované Alžírsko má ve svém kádru tři borce hrající doma. Marocký kouč Walid Regragui oproti tomu do své nominace zařadil pouze dva vyslance z Botoly, a na hřiště se od první minuty nejspíš nepodívá ani jeden z nich - ofenzivní bek Yahia Attiyat Allah bude alespoň náhradníkem za Mazraouiho s Hakimim, třetí gólman Mehdi Benabid má nejspíš smůlu.

I přesto ale marocká liga vládne průběžnému žebříčku CAF a její dva nejslavnější kluby - Wydad a Raja - soupeří každoročně v derby o Casablancu, tradičně považovaném za jedno z nejvyhrocenějších na světě. Attiyah Allah bude na Afconu reprezentovat Wydad, historicky bohatý klub, který se v polovině 20. století těšil podpoře krále Mohammeda V. a obecně je považován za favorita společenských elit. Raja Casablanca, dělnický klub založený skupinou levicových aktivistů po druhé světové válce, je na tom v tabulce sice lépe - dělí se o první místo, zatímco Wydad je čtvrtý - v marockém nároďáku ale aktuálně nemá nikoho.

(dz)

Byly doby, kdy se povídalo, že se hledaný lídr ugandské guerilly Joseph Kony se zbytky své armády ukrývá kdesi v rozlehlém národním parku Virunga (zhruba 20krát větším než KRNAP). Od roku 2022 si můžeme být zhruba o dvě a půl procenta jistější, že se namísto konžského území pohybuje v jihosúdánském Darfúru. Ani to však z návštěvy konžské strany pohoří Virunga, proslulého stopováním vysoce ohrožených goril horských (které je zde o více než tisíc dolarů levnější než ze rwandské strany!), nečiní bezpečnou záležitost. Dle různých odhadů totiž bohaté zdroje Virungy, jejíž pestrá diverzita čítá též zásoby ropy a s nimi související invazi zahraničních společností, živí možná až tucet dalších ozbrojených skupin.

Označit tedy strážení národního parku za jednu z nejtězších prací na světě by nebylo velkou přeháňkou. Únosy i úmrtí jak správců parku, tak turistů či diplomatů, věru nejsou výjimkou. Právě přítomnost četných "rangerů” přitom stojí za relativně úspěšným naplňováním původního účelu založení národního parku dlouhých 100 let zpátky: chránit slony, ale především jedinečný druh goril, jejichž počet v posledních dekádách utěšeně roste. Když byla roku 1985 známá průkopnice ve výzkumu i ochraně goril horských Dian Fossey brutálně zavražděna, obklopovalo ji ve Virunze zhruba 280 goril. O 30 let později jich dle National Geographic bylo už o 600 více — i díky její agresivní osvětě, která nakonec Fossey stála život.

Fossey byla zastánkyní praxe takzvané "aktivní konzervace” (ohroženého druhu), jejíž výklad měla notně osobitý. Ve snaze za každou cenu ochránit své milované gorily před pytláky, ale i pastmi, které byly určeny spíše pro antilopy či buvoly, zacházela Fossey často na/za hranu toho, co byli její konžští spolupracovníci ochotni tolerovat. K odstrašení pytláků používala obličejové masky, demonstrativně pálila nástrahy či sprejem barvila zbloudilá stáda skotu. Ač tedy není ryze kladnou postavou historie, nebylo by od věci předpokládat, že bez Fossey a jejího (zcela plnohodnotného) soužití s gorilami, nejsou dnes ani gorily ani stamiliony dolarů ročně v konžských, uganských a (zejména) rwandských kasách z turismu jim zasvěceného.

(td)

Jistě, na tomto místě bychom se klidně mohli bavit (docela reálnou) představou, že se v zambijské bráně na tomto Afconu představí muž křestním jménem Toaster, ale na takovou lacinou srandu nás neuživí! Pojďme se tedy raději bavit o... ekonomice. Vida, mnohem lepší. Tedy pokud nejste Zambijec a nepřihlížíte pokračujícímu pádu vlastní měny, roztomile pojmenované kwacha [kvača]. Na jihu Afriky máme sice podobné problémy navždy spojeny se Zimbabwe, ale Zambie se mu v posledních letech kvůli protahované restrukturalizaci státního dluhu nebezpečně blíží — jenom loni kwacha oslabila o 30 %. Cestu ven má nabídnout až ztrojnásobení produkce mědi, která už tak stojí za třemi čtvrtinami exportu země, ale to není v předepsaném horizontu 6 let reálné — ani při neustále sílícím čínském vlivu.

To je jeden důvod, proč letos chudákům Zambijcům přát. Dalším může být postava Dr. Kennetha Kaundy, patrně nejméně doceněného prezidenta z první africké post-koloniální vlny. To on koneckonců do značné míry přispěl k osvobození podstatně proslulejšího souseda Nelsona Mandely. Když byl sám Kaunda uvězněn, strávil tento čas vývojem vlastního konceptu humanismu, tedy víry v dobro člověka a nenásilné řešení konfliktů. To mu dalo dar bezbřehé empatie, díky níž často řešil problémy za hranicemi intenzivněji než doma, když pomáhal k nezávislosti sousedům v Zimbabwe, Mozambiku, Angole a nakonec i Namibii. Skrze svou nadaci (Kenneth Kaunda Children of Africa Foundation) udělal víc pro boj s AIDS/HIV než leckterý lídr na kontinentu, a na rozdíl od tolika svých vrstevníků i následovníků, kteří se nechali dočista opít mocí, opouštěl roku 1991 úřad prezidenta zcela v klidu, s veskrze čistým štítem, a aniž by musel utíkat za hranice. Místo toho dožil jako běžný občan ve své Zambii, ještě 30 let po ústupu do ústraní. Když před necelými třemi lety v požehnaném věku 97 let zemřel, všechny okolní státy deklarovaly období státního smutku; v Zimbabwe dokonce 14denní. Přesto o Nelsonu Mandelovi víme na západě první i poslední, zatímco o tomto přeshraničním bojovníkovi proti apartheidu běžný Evropan ani neslyšel.

(td)

Za celou 20letou historii CAF Konfederačního poháru, druhé nejprestižnější klubové soutěže Afriky, se jenom dvakrát dostal do finále klub z východní části kontinentu. Poprvé se to roku 2007 povedlo Al-Merrikhu (pokud tedy budeme na východ trochu benevolentně počítat i Súdán), a podruhé zrovna loni celku Young Africans z Tanzanie, jehož největším mezinárodním úspěchem do té doby zůstávaly dvě neslavné účasti ve skupinové fázi téže soutěže. Těžko říct, jestli má taková záležitost v evropském fotbale přiléhavou paralelu, nicméně pro Tanzance, kteří sledovali suverénní jízdu Young Africans za tituly v posledních dvou sezonách soutěže, jíž dlouhodobě vládla Simba, se musí jednat o adekvátní kulminaci skvělého období tohoto bývalého symbolu boje za nezávislost, který dokonce inspiroval i osvobozeneckou politickou stranu Julia Nyerereho (TANU) k adopci žluté a zelené barvy.

Mohlo to přitom být i lepší — Young Africans se před favorizovaným USM Alger museli ve finále sklonit jen kvůli pravidlu o brankách na venkovním hřišti — ovšem alespoň čtyři zástupci klubu nyní dostanou šanci si spravit chuť na svém prvním Africkém poháru národů. Takových premiér se obecně v tanzanské nominaci urodilo až nezvyklé množství. Oproti APN 2019 dostává obnovenou důvěru všehovšudy sedm mužů, přestože se mezitím soupisky rozrostly z 23 míst na 27. Taková překotná proměna je částečně i důsledkem zbrusu nové politiky urychleného draftování fotbalistů z nižích anglických soutěží (Mo Sagaf, Tarryn Allarakhia, Haji Mnoha hrajou v páté lize, Ben Starkie dokonce ještě o dvě patra níže).

(td)

Novinky o Africkém poháru národů naleznete také na Livesportu.