Africký zápisník V. aneb Gabonmá pro nespokojené fanoušky

Zatímco před pěti lety Gabon hnalo nadšené domácí publikum, tentokrát je tamější Africký pohár sžírán relativním nezájmem. A pravdou je, že samotní gabonští fotbalisté zatím nedělají mnoho pro to, aby své krajany v ochozech pobláznili. Další remíza je zanechává na pokraji neúspěchu - proti lídrovi skupiny z Kamerunu budou hrát o vše...

Nechybělo mnoho, aby se skupina A po čtyřech zápasech nacházela na dočista mrtvém bodě po stejném počtu remíz 1:1. Za Gabon opět úřadoval Pierre-Emerick Aubameyang, i když tentokrát vyrovnával, a to jen z penaltového puntíku.

Stejnou plichtu mezi Kamerunem a Guineou-Bissau odvracela pěkná rána slávisty Ngadeua ze 79. minuty, která nám konečně poskytla jméno favorita skupiny. Ani lusofonní trpaslík ale není bez šance, bude ostatně čelit Burkině Faso, která včera přišla o dva zraněné borce.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...



1. Panteři předvedli lepší výkon než v prvním zápase, ale k potenciálnímu medailovému kandidátovi mají stále daleko. Jsou na to příliš nevyrovnaní, nevyvážení a především nepředvídatelní: s nadsázkou řečeno můžeme říct, že jestliže u některých týmů se vyloženě špatné zápasy střídají se skvělými, u Gabonu se tyto pasáže střídají v rámci jediného utkání, často až v příliš rychlém tempu.

Kouč Camacho udělal po kolapsu s Guineou Bissau jednu chytrou změnu, když stáhnul ze sestavy Maria Leminu a nahradil jej André Biyogem Pokem; tím změnil systém z výchozího 4-3-3 na pohyblivější 4-2-3-1 s Pokem na pravém křídle a Evounou coby staženým útočníkem. Byl to dobrý nápad; Poko dokázal hru týmu rozhýbat, Evounovi středová role také sedí. Jenže gabonská jedenáctka i tak připomínala sud střelného prachu: hromada individuálních chyb, nepřesné přihrávky a celková nervozita se v její hře plynule prolínaly s efektivním vypracováváním šancí, jež pak - zase - střídalo špatné zakončení (Denis Bouanga).

Situaci před vedoucím gólem Burkiny gabonská obrana naprosto nezvládla; Aubameyang sice ještě před přestávkou vyrovnal z penalty, ale to bylo vše. Výsledkem je už pátá remíza v řadě, což otevírá otázku, jestli Camacho vůbec umí naočkovat svému týmu vítěznou mentalitu. Podle všeho neumí.

A ještě jedna důležitá poznámka: Pokud chce Gabon uspět, musí využívat Aubameyanga jako útočníka. Forvard Dortmundu je jednou z nejlepších devítek světa, u Panterů ale kvalitativně svoje kolegy převyšuje tolik, že je zároveň i nejspolehlivějším křídlem a tvůrcem - a ve své (tradiční) snaze odvést pro svou zemi maximum je tak v důsledku všude a zároveň nikde. Camacho by měl napnout síly k tomu, aby vymyslel systém, který dovolí Aubameyangovi věnovat se tomu, co mu jde nejlíp - střílení gólů. Přizpůsobit celý tým potřebám nejlepšího hráče není ostuda, pokud je tím hráčem borec Aubameyangova kalibru.

2. Výhoda domácího prostředí je letos přinejmenším sporná. Říkat, že gabonská FA není mezi fanoušky zrovna oblíbenou organizací, by bylo podhodnocením situace. Příznivci Panterů jsou frustrovaní špatnými výsledky, zákulisními čachry (viz dlouhodobé žonglování s trenéry) i politickou situací v zemi, a jejich podrážděnost se odráží i na tribunách - Gabon zkrátka nemá ten druh permanentní, oddané podpory, která by ignorovala chyby na hřišti a skutečně pomáhala vytvořit iluzi dvanáctého hráče. Zatím to vypadá, že domácím týmem je letos spíše Mali.


1. Následují Hřebci příkladu z roku 2013? Burkina Faso nepředvedla proti domácím nic úchvatného. Za normálních okolností by se po takovém zápase zívalo nad remízou - zaslouženou, ale jen proto, že se ani jeden z týmů nepřiblížil ideálnímu výkonu - a hned vzápětí žehralo nad dvěma zraněnými hráči (Jonathan Pitroipa a Jacques Zongo). Jenže toto není normální okolnost; toto je prestižní mezinárodní turnaj, v němž rozhoduje každý bod, a Burkina už v podobné situaci jednou byla.

Konkrétně před čtyřmi lety, kdy Hřebci relativně stranou zájmu a bez nějakých větších vln ubojovali dva body z úvodních dvou duelů, načež v posledním kole zdolali outsidera skupiny a nakonec dokráčeli až do finále.

Neříkám, že se to letos bude opakovat, ale turnajový scénář se zatím vyvíjí prakticky totožně. Burkinu čeká v posledním utkání Guinea-Bissau, proti které bude favoritem, a potom už se může stát cokoliv. V play-off je důležitá zejména konzistence výkonů a dobrá obrana, a Hřebci, nenápadní a spolehliví, to dobře ví. Pragmatik Duarte je přesně tímto typem kouče a jeho tým mu naprosto rozumí.

Předvedla Burkina proti Gabonu atraktivní fotbal? Ne. Byla opticky zábavnějším týmem? V žádném případě ne. Zasloužila si bod? Samozřejmě že ano - místy to vypadalo jako souboj božstev Organizace a Chaosu. Není potřeba nějak převratně analyzovat, stačí shrnout fakta: Burkina Faso vypadá, že dobře ví, co dělá. Na rozdíl od Gabonu.

2. Kdo převezme Pitroipovu roli? Samozřejmě, v roce 2013 byl klíčem ke stříbrnému úspěchu hlavně Jonathan Pitroipa; spolu s Charlesem Kaborém, jehož metronomická přesnost a ledový klid ve středu hřiště ale samy o sobě zápasy vyhrávat nemohou. To Pitroipa byl tím, kdo táhl ofenzivu, velel na zteč, tahal na sebe obránce a nakonec po právu získal cenu pro nejlepšího hráče turnaje.

Teď je hvězdný křídelník zraněný, a existuje šance, že už do turnaje nedosáhne. Kdo převezme jeho roli? Na hřišti jej vystřídal Préjuce Nakoulma, který také otevíral skóre, ale role tahouna se musí ujmout někdo kvalitnější. Jako Alain Traoré, ten ale zatím nevypadá, že by toho byl schopen... a kdo dál?


1. Dobrou zprávou je, že Kamerunci umí být nebezpeční z více pozic na hřišti. I když Broosovo 4-4-2 / 4-2-4 má k dispozici hodně útočných možností, nakonec museli otáčet sváteční střelci: štítový záložník Sébastien Siani a slávistický stoper Michael Ngadeu-Ngadjui. Oba se prosadili zpoza vápna, poté, co pokusy ofenzivní čtveřice probít se zhuštěným guinejským blokem opakovaně selhávaly. Ne nutně na pevnosti onoho bloku - často spíše na nepozornosti, roztěkanosti či nesehranosti forvardů samotných - ale přece. Ačkoliv Guinejci mají k nějaké defenzivní pevnosti daleko, hned od začátku zápasu se jim dařilo to, co Burkině Faso v prvním klání ne, totiž znechutit Lvům snahu o rychlé ofenzivní výpady a časté výměny míčů.

Nebyl to hezký fotbal, ani z jedné strany. Christian Bassogog předvedl (stejně jako v prvním zápase) několik nebezpečných náběhů, nakonec ale ani on, ani hroťáci Moukandjo s Aboubakarem, ani levé křídlo Clinton N'Jie neukázali skoro nic podstatného. Čtyři frustrované ofenzivní hvězdičky, jimž dělalo problém se na hřišti vůbec nějak domluvit a probít se do šancí, natož je potom proměnit.

2. Hugo Broos stále trochu tápe, ale je na dobré cestě. Zlom přišel v okamžiku, kdy belgický kouč v poločase stáhl N'Jieho a poslal na hřiště Karla Toko Ekambiho. Na první pohled to vypadalo jako výměna post za post: křídlo za křídlo. Jenže Broos měl trochu jiný plán - aby byla hra Lvů kompaktnější a jednotlivé řady blíže jedna druhé, zaujal Toko Ekambi trochu defenzivnější pozici, zatímco pravý bek Collins Fai se naopakl vysunul dopředu a Bassogog se postavil do řady k Aboubakarovi s Moukandjem. Výsledný hybrid - který by se dal popsat jako jakési tekuté 3-4-3 - fungoval mnohem lépe, a i když měli Lvi stále problémy dostat se do vápna, nakonec po zlepšeném výkonu skóre otočili.


1. Tento tým není stavěn na bránění. Když Piqueti krásným a nečekaným gólem po čtvrthodině hry poslal trpaslíka do vedení, vydržela euforie na tváři Bacira Candého jen pár desítek vteřin - pak si totiž uvědomil tíživou pravdu. Guinea-Bissau měla najednou dvě možnosti: Buď začít hrát aktivně, snažit se o navýšení náskoku a zároveň tak zvýšit riziko vyrovnání, nebo se ještě více zatáhnout a hájit těsné vedení... po 75 minut. Vedoucí trefa zkrátka přišla příliš brzy. Ani jedna z těchto možností nebyla reálně proveditelná.

Candé nakonec logicky zvolil druhou variantu, jenže se ukázalo, jak moc je tento tým nepřipraven na organizační a taktické úrovni. I když Kamerun měl k nějakým plynulým ofenzivním manévrům dost daleko, přesto to prakticky po celý zápas vypadalo, že stačí jeden, dva doteky a gól visí ve vzduchu. Překvapilo snad někoho, že nakonec padly dva?

2. Šance, že Guinea-Bissau postoupí do play-off, je naprosto minimální. Přesto ale kouč Candé zaslouží pochvalu za to, jaké "vlny" dokázal se svým týmem v prvních dvou zápasech vytvořit - urvat remízu s domácím Gabonem a přinutit Kamerun otáčet skóre je pro Djurtus v rámci reálných možností skvělý výsledek. Jakkoliv jsou totiž potomci portugalské kolonie sympatickým, odhodlaně bojujícím týmem, faktem je, že na mezinárodní úroveň prostě nemají.

A není to chyba ani hráčů, ani Candého; je to prostě fakt. Outsider dělal v zápase naprosto základní chyby (individuální i taktické), jež sice doháněl entuziasmem, jenže to nemůže fungovat donekonečna. Vypadalo to - slovy žurnalisty Jamese Bennetta - jako pohárový zápas zkraje FA Cupu mezi průměrným týmem Premier League a soupeřem z nižší ligy. Nic moc záživného, žádné top výkony, ale kvalitativní rozdíl nakonec přece jen rozhodl.