Africký zápisník X. aneb Kde nic, tunis - vyřazení Alžírska neM'bolhi

Kdybychom chtěli být dramatičtí, mohli bychom zkonstatovat, že vývoj skupiny A nás připravil o největší hvězdu Bundesligy, zatímco vývoj skupiny B nás obral o bývalou největší hvězdu Premier League. Africký pohár takto znovu potvrdil, že pro slavné individuality nemá příliš pochopení, neboť postupují dva mančafty, které opravdu vypadají jako kolektivy...

Senegal se jako soudržný tým prezentoval už minule a včera všechno ještě povýšil, když i bez veškerých členů ideální základní sestavy docela bez problémů stačil (pře)motivovanému Alžírsku. Výsledek 2:2 fenkům ani zdaleka nestačil.

Může za to řádění Tuniska ve druhém zápase, který byl rozhodnut už po prvním poločase. Do druhé půle se šlo již za divokého stavu 1:4, který záhy outsider akorát kosmeticky upravil.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...

---

1. Georges Leekens ani napotřetí nic moc nevyřešil. Sofiane Hanni na místě Ghezzala celkem obstál, když pěkně asistoval u první trefy, ale druhá (vynucená) změna už stála za starou bačkoru. Liassine Cadamuro je jeden z těch Alžířanů, který zdánlivě nikdy nechybí v turnajové nominaci, a nikdo přitom pořádně neví, kde se vzal. Tentokrát do Gabonu dorazil ze Ženevy s vizitkou autora devíti gólů (jako stoper!) a včera se ukázalo, že bohužel vedle střílení branek neumí příliš bránit. Pokud pomineme pár rozdaných loktů, Cadamuro si nikdy se soupeři nevěděl příliš rady a výrazně přispěl k tomu, že Alžířané poprvé ve své historii (a poprvé od Senegalu roku 2012) inkasovali minimálně dva góly ve všech třech skupinových utkáních.

2. Tahle "zlatá generace" zdá se mi poněkud labilní. Předně nutno podotknout, že standardní Alžířan bude na označení této generace jako té zlaté dozajista háklivý - a má na to veškeré právo. Vždycky se dá ostatně ukázat na úspěšná osmdesátá léta kulminující v triumf na Africkém poháru 1990. Tehdy možná žádný Alžířan neměl zkušenost s anglickou realitou, to se ale zde ukázalo být spíše na škodu. Riyad Mahrez sice z velkého prostoru na pravém křídle občas něco vytěžil (a přihrával na druhý gól), kolem půlící čáry ovšem nezřídka háčkoval čistě sám pro sebe, bez většího účelu a smyslu.

Určitá náladovost Mahreze každopádně nebyla ničím tragickým oproti tomu, jak se prezentoval ex-tottenhamský Nabil Bentaleb. Zhruba kolem 35. minuty se v Alžířanech něco zvrtlo (nejspíš jim někdo netakticky řekl, že Tunisko vede už 3:0) a jejich následné počínání nelze popsat jinak než jako systematické prasení. Sám Bentaleb přitom k takové "zteči" zavelel a sám klidně mohl být za dvě žluté karty v mžiku vyloučen. Když pak Brahimi ve 44. minutě po zásluze uviděl žlutou kartu, sudí byl vysloveně zasypán nadávkami. Alžířané svůj konec na turnaji vážně neunesli.

3. Bonusový poznatek: alžírská fotbalová kultura potřebuje jisté přehodnocení. V průběhu zápasu mi byla jedním Alžířanem v kostce vysvětlena mentalita běžného fanouška: (technicky nepříliš zdatný forvard) Islam Slimani je v zemi stále vnímám jako v zásadě špatný fotbalista, zatímco být (neefektivní driblér) Yacine Brahimi Brazilcem, stál by podle kdejakého Alžířana nejmíň 60 milionů eur.

Taková optika je samozřejmě zvrhlá a svým způsobem vysvětluje letošní alžírský krach. Vůči Islamovi Slimanimu je totiž nefér hned z několika úhlů pohledu: útočník Leicesteru se totiž zaprvé pro svůj tým doslova strhl (včera odstupoval v ukrutných bolestech), když schytal strašidelné množství úderů; zadruhé se včera 25. reprezentačním úderem dostal už na čtvrtou pozici historické tabulky střelců své země; a zatřetí při obou svých brankách ukázal, nakolik by Alžířané užili jeho prvotřídní instinkty v pokutovém území soupeře, kdyby měli adekvátní chuť je vskutku pravidelně využívat.

Pokud vaši fanoušci nábožně oslavují Mahreze s Brahimim, kteří ledacos tahají sami a nikdo se moc nemá k tomu jim pomoci, Slimaniho parádní "fox in the box" vždy bude vypadat poněkud podvyživeně. A nakonec bude ještě hnána do takových absurdních situací, jako když někdejší kanonýr Sportingu ve 26. minutě z levého křídla centroval sám na sebe (čili pro nikoho) a jeho spoluhráči kvapem teatrálně rozhodili rukama, jako by mu vyčítali, že není naráz na dvou místech...


1. Aliou Cissé je cool chlap. A jeho Senegal vypadá cool i bez hvězd. Cool tedy především ve smyslu relativní vyklidněnosti. O efektu šetření opor v posledních zápasech rozhodnuté turnajové skupiny se lze dlouze dohadovat a nejspíš by se musely provést regulérní studie, abychom došli k nějakému pořádnému závěru. Většinou nicméně existuje konsenzus o tom, že čeho moc, toho příliš - a ponechat v sestavě jediného stopera Mbodjiho, to se vskutku zdálo jako extrém.

V takovém případě do té doby rozjeté týmy tradičně předvedou výkon bez patřičného zájmu a do čtvrtfinále naskočí s rozhozeným rytmem, který je snadno může vyjít draze. A ačkoliv je v tuto chvíli příliš brzy na soudy, Senegal nevypadá být tímto syndromem poznamenán.

Namotivovaní náhradníci měli k odchození zápasu na míle daleko, přičemž zároveň působili jako kolektiv a nikoliv pouze jako soubor individualit předhánějících se ve snaze získat si pozornost kouče. Taková nefalšovaná funkčnost improvizované jedenáctky se promítla třeba i do statistiky aktuální k dvěma odehraným třetinám zápasu - tehdy Senegal z 19 útoků zvládl vyždímat úctyhodný počet jedenácti střeleckých pokusů.

---

1. Tunisané opět potvrzují pověst těch, kdo si proti outsiderům plní povinnosti. Zatímco Alžířané s nimi dvakrát prohrávali, jejich kolegové z afrického severu Zimbabwanům v první půli skrze čtyři góly uštědřili krutou lekci z efektivity a udělali s nimi krátký proces.

Takový rozpor lze samozřejmě částečně přičíst té skutečnosti, že na Alžírsko byli outsideři čerství a řádně nabuzení. Zároveň ale nelze podceňovat také fakt, že většina Tunisanů je rozeseta po africkém kontinentě a z tamní Ligy mistrů jednoduše ví jak čelit podobně atleticky, přece jen defenzivně zaměřeným týmům. Podobně Tunisko zvládalo předloni Zambii nebo ještě o tři roky dříve Niger.

Obecně se zřejmě bavíme o nejkonzistentnějším nároďáku kontinentu, tak trochu na styl Itálie. Konkrétně ve smyslu, že (téměř) vždy najde cestu za vítězstvím, i když to třeba zrovna není hezké. A že letos to i hezké je...

2. Kasperczak své hochy podle všeho naučil vůbec nespoléhat na útočníka. Jaké překvapení to bylo, když na hrotu tuniského útoku nenastoupil známý hyperaktivní palič s parádní přezdívkou, Ahmed "Helikoptéra" Akaichi. Jeho místo zaujal Khenissi a výsledek byl takřka stejný jako v druhém utkání: operoval dosti na vlastní pěst, zatímco leccos kolem něho fungovalo i bez jeho přičinění.

Jak vidno na tomto náhledu, ve středu pole se často scházeli i nacházeli Msakni s Khazrim, přičemž ten druhý jmenovaný byl opět neodolatelným motorem ledasčeho a zůstává regulérním kandidátem do dosavadní jedenáctky turnaje. Mezitím Khenissi takřka neměl příležitost s balonem pracovat, takže sloužil spíše jen jako taková návnada pro talentovanější spoluhráče. A že ti vážně neměli problém...


1. Zimbabwe se loučí s dojmem patrně nejhoršího týmu na turnaji. Po prvním utkání jsme systém bránění Guiney-Bissau přirovnali k nudlím v bandě, lusofonní tým se ale nakonec zvládl celkem dobře pochlapit a jejich roli převzali spíše Zimbabwané, jejichž brankář i většina obránců zkrátka na tuto úroveň nikdy neměli a ani se jim to nedařilo příliš maskovat.

Takhle voděný tu zatím byl málokdo, pokud vůbec někdo, a jmenovitě Sparťan Costa spolu s ikonickým Willardem Katsandem zároveň přispěli i notnou dávkou něčeho, co nejlíp vystihuje anglické slovo shithousery. Když se například Tunisan po faulu Costy a důsledném ošetření zvedl z trávníku vypadaje v pořádku, neváhal se zimbabwský obránce jednoduše vysmát fanouškům. Zbytečné, až teatrální fauly byly tou hlavní známkou včerejšího nedůstojného adieu Zimbabwe.