Africký zápisník XVII. aneb Hlavně se zase nepřeprAtsuj

A tak nám tedy Ghana do puntíku potvrdila pověst afrického Arsenalu - tolik finišů uvnitř první čtyřky, a přece jen minimum toho, čím byste se chtěli ve vší vážnosti chlubit. Naopak Burkina Faso sbírá druhý kov během pěti let, a tak se s ní definitivně musí začít počítat...

Onen titulek je vůči Ghaně trochu nefér - v tom smyslu, že se jí tentokrát povedl první poločas. Jak už to ale na tomhle turnaji bývalo, Black Stars nevydržely pořádně makat celých 90 minut, už potřetí ze šesti pokusů ani nevstřelily gól a po zásluze končí bez medaile.

Burkině Faso naproti tomu bronzové placky přihrál krásný pozdní přímý kop Alaina Traorého - toho staršího a doposud méně výrazného z bratrů.

Teď už si ale pojďme posvítit na klíčové jevy celého zápasu o bronz...

---

1. Výsledky Ghany v zápasech o bronz už nemohou být náhodné. Na roky 1996, 2012 a 2013 navazuje letošní edice Afrického poháru - Ghana opět padla v utkání o bronz, jinak taky známém jako "dobře placený přátelský zápas", a její bilance se tak horší na 1:4. Jedinou výjimku představuje rok 2008, kdy byla Ghana doma a nic si nemohla dovolit vypustit - trenér tudíž oproti semifinále učinil akorát tři změny a Pobřeží Slonoviny bylo rozneseno pomocí čtyř branek.

Tentokrát Avram Grant udělal změn o poznání více, což Ghaně na první pohled spíš prospělo (viz níže), přesto si nešlo všimnout vadného přístupu Black Stars. Ty tedy zcela ovládaly první poločas (na rozdíl od předešlých dvou zápasů), ovšem v tom druhém už viditelně polevily - jako by se o pauze všichni aktéři shodli na tom, že nemá cenu se dál dřít, když to tam stejně nepadá.

A cynik by namítl, že ono to vážně nemá cenu; vždyť třetí i čtvrtý tým z nějakého záhadného důvodu berou stejné finanční odměny (1,5 milionů dolarů). Jenže zároveň není od věci tázat se, zdali se i tady neprojevuje chybějící mentalita vítězů. Ghaňané na triumf čekají od roku 1982, a to je prostě na národ takových dispozic nehorázně dlouhá doba. V podobné situaci se přitom dříve nacházela Nigérie, která zažívala sucho mezi lety 1994 a 2013, v tom období ale hned čtyřikrát brala bronz. Celkově od roku 1976 Nigerijci posbírali čtrnáct medailí, zatímco Ghana akorát šest. Na zlata je to přitom pouze 3:2.

Není tenhle nepoměr zarážející? A nevypovídá něco o celkové mentalitě Ghaňanů? Přece pokud už ztratí nárok na tu medaili, patřičně hladový a odhodlaný mančaft by měl stále bažit alespoň po nějaké medaili. Nebo ne?

2. Útěcha pro Ghanu by tu každopádně byla: nový materiál není o nic horší než ten starý. Asamoah Gyan zřejmě dopadne jako Didier Drogba - vzhledem ke svému chatrnému zdraví už možná ve 33 letech na další šampionát mít nebude a zůstane napořád bez kontinentálního titulu. André Ayew by se však klidně mohl ukázat být druhým Yayou Tourém - v tom smyslu, že se dočká již coby zasloužilý veterán, nikoliv na vrcholu sil, ale zato obklopen čerstvou várkou talentu.

A že Ghana ho stále má na rozdávání, což ukázalo mimo jiné včerejší defilé dosud sotva využitých hráčů. Předvedl se i jeden starý známý pro budoucnost - třiadvacetiletý Thomas Partey se zde v roli box-to-box záložníka vážně našel a platí nejspíš za toho nejkonzistentnějšího Ghaňana na turnaji. Zároveň ale i pár dalších borců naznačilo, jak jednoduše se dala Ghana vyspravit už ve chvílích, kdy ještě o něco šlo.

Tak například devatenáctiletý (byť ve zkušenosti dozajista starší) vyslanec Schalke Bernard Tekpetey ukázal, že se jeho dravost na hrotu klidně dala v absenci Asamoaha Gyana využít už dříve. Andy Yiadom se zase projevil tak, že by byl nejspíš tou šťastnější volbou na levého beka než Acheampong. A konečně Ebenezer Ofori názorně demonstroval, že si jeho levačka v ničem nezadá s tou Wakasovou, a že je na rozdíl od zkušenějšího kolegy schopný pořádně naplňovat roli zataženého tvůrce hry.

Ofori má rychlejší první tři kroky, má větší cit pro změnu tempa hry, a taky do Gabonu přijel se sebevědomím hráče, o němž se celý rok 2016 ve Švédsku jen básnilo. Že před včerejškem nedostal ani jednu šanci, to věru mimořádně zaráží. Ale u Avrama Granta nejde o žádnou velkou výjimku. Špatně a/nebo málo se tu využíval kdekdo...

3. Duarteho Burkina zaslouží absolutorium za celý turnaj i za včerejší druhou půli. V prvních zhruba 40 minutách jsem měl regulérní problém Burkinu Faso rozeznat - Nakoulmu skoro nešlo vidět, Bertranda Traorého jakbysmet, míč měl takřka výhradně soupeř, Bakary Koné si připsal snad první lapsus na turnaji... Ghana zkrátka možná poprvé na šampionátu vypadala jako ten jasně lepší tým, dokonce tentokrát spíš v reálu než na papíře.

Jenže už koncem úvodního dějství se leccos začalo měnit: na pravé křídlo bizarně přikovaný Nakoulma si jednou seběhl doleva, ihned provětral Affula (aby typicky zacílil mimo) a tenhle obrázek byl pak taky tím nejběžnějším po změně stran. Burkina Faso rázem vypadala mnohem lépe, nebezpečněji, Ghana totálně ztrácela půdu pod nohama; prostě nechala utkání dojít do fáze, kdy se hrálo stylem nahoru-dolů, který konkrétně Nakoulmovi beze zbytku vyhovuje. A Bertrand byl ve svém živlu stejně tak.

Zhruba tohle je přitom ten rozdíl letošního tažení oproti tomu z roku 2013: tehdy sice Burkina došla o něco dál, do finále, letos ale podle mínění mnohých přesto ve vývoji postoupila o krůček dále - působila jednoduše o chlup suverénněji, způsobem, že je schopna se opravdu ve většině ohledů měřit s elitními celky kontinentu, a zároveň že je schopna si průběh zápasu do jisté míry ohýbat dle svých představ.

Jak symbolické tedy nakonec je, že Traorého přímý kop postrčí Burkinu Faso v příštím vydání žebříčku FIFA nad Ghanu...