Alfredo di Stéfano - Světlovlasý šíp

Alfredo di Stéfano. Jméno, jež je synonymem pro celou jednu fotbalovou epochu, symbolem své doby a fotbalové dokonalosti. Patří jednomu z největší géniů této hry, muži, jenž dosáhl nejvyšších pater fotbalového kumštu, která jsou vyhrazena jen úzkému okruhu těch nejlepších z nejlepších. Spolu s Pelém a Maradonou je považován za nejlepšího hráče historie a desetitisícům fanoušků dodnes nevymluvíte, že právě on byl tím nejlepším. Sám Pelé jej označil za nejkomplexnějšího fotbalistu, s jakým se kdy setkal. Alfredo di Stéfano. Muž, jenž svou hrou zapříčinil, že jeho Real byl odborníky vyhlášen nejlepším klubem století, a jehož z trůnu v tomto Královském klubu dodnes nikdo nesesadil. Alfredo di Stéfano.

La Saeta Rubia
Narodil se 4. 7. 1926 v Barracasu - chudém předměstí Buenos Aires. Otec byl syn italského přistěhovalce z Capri, matka vzešla z manželství anglo-francouzského páru žijícího v Argentině. Tento "střet zájmů" mu dal do vínku kromě blond vlasů, kvůli nimž na něj jeho vrstevníci pořvávali "El Alemano" - "Němec", i výjimečnou všestrannost, s níž udivoval fanoušky na celém světě. Ale to až později, zatím udivuje svého otce přáním jednou se fotbalem živit. Di Stéfano senior byl drobný farmář, co sice kdysi válel v River Plate, leč po přechodu na profesionální systém s fotbalem jako zastánce ryzího amatérismu ve sportu sekl.

Di Stéfano junior podepsal smlouvu s River Plate už v 17 letech, záhy na to debutoval v A týmu. Napoprvé totálně vyhořel, vůbec nezapadl do skvěle fungujícího útočného soukolí tehdejších hvězd Labruny, Pedernery či Morena.

Půjčíme ho Huracánu, řekli si šíbři River Plate, ať se vykope. V prvním vzájemném duelu jim dal už ve 3. minutě gól. Když jich pak v dalších 44 zápasech přidal 28, nečekali páni z vedení ani na okamžik a stáhli ho z hostování zpět. Natěšený mladík si už maloval, jak povede útočnou vozbu svého klubu vstříc světlým zítřkům, jenže na něj zbylo místo jaksi "za vozem", tj. na lavičce náhradníků. I ti největší potřebují tu a tam kapku štěstí. Potřeboval je i on. V přátelském utkání s Corinthians vystřídal v 70. min. Pederneru, chytl se, vstřelil vítězný gól a bylo. Trenér se od nynějška rozhodl stavět na něm. Byl to pořádný risk, "El Maestro" Pedernera byl idolem své doby, ale dvacetiletý elév přivedl La Bandu po šesti letech k titulu. Fanoušci měli nového miláčka. Začali mu říkat "La Saeta Rubia" - "Světlovlasý šíp".

Bogotské el Dorado
V r. 1947 jela Argentina na Copu America. Ježto se trenér Stábile nemohl furt rozhodnout, koho tam vezme, uvedli svazoví funkcionáři do praxe prastarou Alcuinovu zásadu "Vox populi, vox Dei" a nominace vzešla z hlasování fanoušků. Ti sice upřednostnili jistého Pontoniho, avšak Stábile v průběhu turnaje postavil přeci jen na di Stéfana a Argentinci se radovali z celkového prvenství. Země tonula v nadšení.

Idylka však netrvala dlouho. Proti Peronóvu režimu se stavěl kdekdo, což vyústilo v generální stávku. Fotbalisté se k ní připojili, žádali mj. sociální pojištění i navýšení mezd. Stávka skončila nezdarem a svaz nařídil klubům v rámci sankcí snížit svým hráčům platy na polovinu. Nejlepším hráčům River Plate sice prezident slíbil ušlé zisky doplatit, ovšem pak na to v návalu práce zapomněl... Když se hráči připomněli a připojili výhružku, že odejdou, vysmál se jim. "Ádios", řekli a odešli do Kolumbie.

Zrovna tehdy tam novopečení milionáři zakládali z peněz získaných z ropy fotbalové kluby jak na běžícím páse a rozhodli se vybudovat na zelené louce ligu. Své petropesety vložili do angažování špičkových jihoamerických hráčů, naráz se jich tu ze všech těch jihoamerických pralesů a pamp sešlo na tři stovky (jen Argentinců přivalilo 57), plus nějací z Evropy, přičemž s odstupným jejich původním zaměstnavatelům si hlavy nijak nelámali. Že je FIFA jako svaz neuznala, neřešili. Proč taky, měli prachy a zábavu, tak co? "Pirátská liga", jak byla označena, mohla vesele začít.

Modrý balet
Světlovlasý šíp zamířil do Millionarios Bogota. Po letech označil tento tým za nejlepší, v jakém kdy hrál. Jména jako Nestor Rossi, Baez-Rial či starý známý Pedernera asi málokomu něco řeknou, nicméně to byl výkvět jihoamerické kopané té doby. Millionarios měli proti ostatním takovou převahu, že mezi jeho hráči platilo před každým zápasem motto "Nejdřív pět, pak tanec". Oč šlo? Nasypali soupeři pětku a pak s ním hráli už jen bago, namísto střel přihrávali. Nechtěli je prý pokořovat dvoucifernými výsledky. Oku lahodící hra bogotských dala tomuto týmu i přezdívku - říkalo se mu "El Balet Azul" - "Modrý balet".

Mnoho hráčů tehdejší život v luxusu přiměl k nevázanému životu, roztáčeli prachy a kolem nich se zas obtáčely lepé děvy. Di Stéfano však namísto prohánění sukní proháněl mičudu, neustále si po trénincích přidával a piloval všechny své nedostatky. V r. 1952 FIFA přeci jen donutila Kolumbijce respektovat její pravidla. Sláva Modrého baletu se mezitím dostala i za Atlantik, a tak není divu, že si je na 50 let výročí svého trvání pozval ke společnému představení balet Bílý. Mělo jít vyloženě o exhibiční zápas, ale to, co v něm předváděl dosud neznámý světlovlasý chlapík v modrém, přivádělo 70.000 fanoušků Realu v hledišti do transu. Před očima jim běhal fotbalista, jakého nikdy předtím neviděli a v mužstvu neměli. Hrál přímo skvostně, a když podruhé skóroval, jeden z beků to psychicky neunesl a brutálním zákrokem mu pochroumal kotník. Sám velký šéf Santiago Bernabeu se do něj tak zfandil, že si umanul ho do Realu stůj co stůj přivést.

Bílý balet
Zuby si na světlovlasého forwarda brousila i Barcelona. I její funkcionáři si rezervovali letenky do Bogoty, ale na poslední chvíli jim rezervaci někdo zrušil... To madridští do Bogoty odletěli a s prezidentem klubu si plácli. Vysázeli na stůl 1,5 milionů peset a hráč byl jejich. Jenomže... Bylo po sezóně, Alfredo pobýval v rodném Buenos Aires, zrovna maloval svůj nově koupený dům, když tu se jej nějací pánové zeptali, kde najdou seňora di Stéfana. "To jsem já," odtušil ze štaflí. Pro jistotu zopakovali svou otázku ještě 2x, vůbec nemohli pobrat, že by si hvězdný hráč mohl sám malovat chalupu. (Představit si např. takového Neymara, jak zapráskaný od barvy s válečkem v ruce rozpráví s vedením Realu, si při nejlepší vůli nedovedu.) Prý jsou z Barcelony, řekli, a chtěli by ho do týmu. Odkázal je na vedení klubu, což si Katalánci vyložili jako souhlas k přestupu a pustili tuto zprávu do světa. Dohodli se ale s River Plate, dohodu podepřeli 4 miliony peset, sám hráč podepsal předběžnou smlouvu. Měli za to, že nikdy nesplacený dluh z něj dělá automaticky pořád hráče River. Jenže v rámci dohody s FIFA platilo, že do r. 1954 patří všichni hráči kolumbijským celkům, po tomto datu je musí už zaplatit, bude-li chtít jejich služeb využívat i nadále.

Tady končila sranda, jakkoli platily regule FIFA, čtyři melouny jsou čtyři melouny a čest klubu je k nezaplacení. Co včil? Španělský svaz (prý dokonce na zásah samotného Franca) nařídil oběma velkoklubům, ať u nich hraje di Stéfano na střídačku - první dva roky v Realu, další pak v Barce).

Bernabeu však neuvažoval ani na vteřinu, že by to dodržel. Stačilo mu vidět to haló, co Světlovlasý šíp způsobil při svém prvním tréninku ve sněhobílém dresu. 50.000 diváků dychtivě sledovalo každý pohyb nového člena kádru. A tak s ním ukul pikli století. Di Stéfano měl hrát první zápasy hluboko pod své možnosti a v médiích hlasitě hořekovat o tom, kterak se mu stýská po dobrém vzduchu v Buenos Aires. Hrál vskutku tak, jako by viděl míč poprvé v životě. A světe div se, tento primitivní trik prezidentu Realu vyšel. Vedení Barcy nevydrželo ten obrovský finanční, ale i společenský tlak, do toho navíc to pravidlo, že v lize může hrát jen jeden cizinec, a oni nedávno koupili Kubalu (později nejlepšího hráče Barcy století), tak co s takovým lemplem? Tož zavolali do Madridu, ať jim Real uhradí ty čtyři miliony zaplacené River Plate a ať Alfredo vrátí všimné, které mu tehdy při malování dali. V té době to byla nepředstavitelná suma, ale Santiago Bernabeu nelenil, zadlužil klub v bance a získal do svých řad nejlepšího hráče v dějinách tohoto klubu, muže, jenž se největší měrou přičinil o to, že se tento klub pyšní přídomkem "Královský". Muže, jenž vlastně Real Madrid stvořil.

Don Alfredo
Tři týdny trénoval tak tvrdě, jako nikdy předtím. Shodil šest kilo a nastoupil k prvnímu oficiálnímu zápasu za Real - a hned proti Barce. Výsledek 5:0 pro Real byl ještě milosrdný. Nová posila vstřelila Barce po fantastickém výkonu čtyři branky. Dá se to nazvat zrod legendy. V Jižní Americe byl veleben už dávno, ale pro Starý kontinent se di Stéfano narodil až tímto zápasem. Psal se rok 1953. Evropa se seznámila se svým fotbalovým králem. Jeho věhlas a popularita pak rostly každým zápasem, každým vítězstvím, každým gólem. Hned první sezónu se Bílý balet protancoval k prvnímu ligovému primátu od r. 1933. Začala jeho dominace nejen ve španělském, ale i evropském fotbale.

"Bylo to něco na způsob nového založení Realu," vzpomíná di Stéfano. "A nešlo vůbec jen o mne, ale o celý tým. Měli jsme štěstí, nadšení, měli jsme skvělé fanoušky. Hráči byli centrem pozornosti všude, kde se ukázali. Atmosféra byla nepředstavitelná, neskutečná. Nejenže jsme vyhrávali, ale jak jsme přitom hráli... Už tehdy se o nás říkalo, že vyhráváme všechno a všude."

Ještě větší dominaci dozajista zabránilo nesmyslné nařízení FIFA, že hráči nastoupivší na MS 1954 nesmějí po tři následné roky přestoupit... Proto přišly velké přestupy až později. Buď jak buď, postupně přišly persony prvotřídní kvality. Vzadu to jistil Uruguayec Santamaría, v záloze vynikali Pachin a Vidal a vepředu? Báječná křídla Rial a Gento, geniální Maďar Ferenc Puskás, skvělý Didi, pak Kopa, del Sol... Byl to naprosto fantastický mančaft, jeden z nejlepších v klubové historii, mančaft s vynikajícími hráči, nad nimiž čněl o několik stupňů "Don Alfredo", jak mu říkali fanoušci Merengues.

Proč? Zkrátka a dobře byl to génius. Fotbalový génius. "Jeho hra, to byla symfonie složená z těch nejčistších fotbalových tónů," zasnil se po letech J. Masopust. Uměl úplně vše a uměl to tak jako nikdo jiný. Ať už to byla střelba, dribling nebo přihrávky - zejména ty patičkou budily úžas (po letech je oprášil Socratés). Jeho technika byla brilantní, jedinečná, přitom nikterak samoúčelná. To byla ostatně jeho hlavní devíza. I dříve byli hráči, kteří vynikali univerzálností, např. takoví centrhalvové v meziválečném období, ale nikdo před di Stéfanem a nikdo po něm neskloubil takřka až pohádkové individuální schopnosti s tak obrovským přínosem pro tým jako on. Sám velký Kopa o něm řekl: "Vynikající obránce, fantastický útočník. Navíc to byl někdo. Opravdová osobnost jistá si sama sebou. Jeden z nejlepších dirigentů, jaké jsem kdy poznal. Kdybych si měl vybrat mezi di Stéfanem, Pelém a Puskásem, volil bych di Stéfana. Pro tým byl užitečnější, byl to hráč s mimořádným vlivem na všechny a znamenitý vůdce týmu. Pelé byl obdařen géniem, ale ani on, ani Puskás (cože? - pozn. autora) neměli na hru týmu takový vliv jako on."

S nevídanou intuicí a schopností číst hru se neúnavně pohyboval po celém hřišti, byl to jakýsi průkopník totálního fotbalu, běhající od vápna k vápnu, sprintující, nabíhající, dirigující, univerzál, který byl schopen obsáhnout veškeré dění na hřišti. Nebylo to přitom nikdy zmatené pobíhání sem tam, ale vždy perfektně načasované a skrz na skrz účelně vyplňování mezer a doplňování protihráčů, prostě taková úmorná dřina spojená s geniálním řízením hry. "S ním jste měli vždy dva hráče na každém postu," shrnul lapidárně di Stéfanův přínos pro tým jeho někdejší spoluhráč M. Muňoz. Vynikající po všech stránkách, bez jakéhokoli nedostatku, bez jediné slabiny, ne nadarmo byl dlouhá léta jediným Pelého konkurentem v pomyslném boji o post krále kopané.

Dvojice, již vytvořil s Puskásem, převyšuje dodnes svou kvalitou, úderností a střeleckou potencí vše, co kdy bylo na fotbalových stadionech k vidění. Duo výjimečných techniků a střelců, před nímž neobstála žádná obrana světa. Když jim to jen trochu šlo, působili zadáci soupeře dojmem party diletantů. A šlo jim to spolu tak možná i proto, že "Öcsi" byl kromě nevšední schopnosti pro souhru jako major maďarské armády zvyklý podřídit se vyšší šarži, což di Stéfano neoddiskutovatelně byl. Kdo toto pochopit nechtěl, musel se pakovat. Kopa, jenž během svého působení v Realu získal Zlatý míč a kvůli němuž si di Stéfano zažádal o špan. občanství (pravidlo o jednom cizinci v týmu), Didi, ten báječný brazilský špílmachr s úchvatnými přihrávkami zvanými "Suchý list", nebo del Sol, jenž musel odejít do Itálie... Ti všichni pohořeli na nedotknutelnosti a výjimečnosti Dona Alfreda.

Byl až příliš velkou osobností, která se o místo na výsluní nechtěla dělit s nikým. U koho cítil v tomto směru ohrožení, dal mu to najevo. "Chtěl mít vždy poslední slovo," vzpomínal Kopa. "Na všechny křičel, kolikrát i vulgárně, ale nutno přiznat, že měl velmi často pravdu. Na druhou stranu uměl situaci zvládat nejen křikem, ale i svým příkladem. A když se mu něčí výkon nelíbil, zpucoval ho přímo na hřišti jak školáka."

V Realu se ho podle Francouzových slov všichni báli. "Vážili si ho spíš jako hráče než jako člověka. Vládl nad všemi a všem. Máte-li v mužstvu hráče, který sám dokáže vyhrávat zápasy, který je nepřekonatelný, ať hraje v útoku, záloze nebo obraně, neptáte se na jeho charakter," řekl Kopa v návaznosti na zmínku o di Stéfanově náladovosti. Mimo hřiště pak chladný, uzavřený, až úzkostlivě si chránící soukromí, na hřišti živel strhující svým zápalem pro hru všechny okolo, přitom však v naprosté většině vždy nad věcí.

Výsledek tohoto di Stéfanova autoritativního panování v Realu? V letech 1953-1964 získal klub 8 ligových titulů, 5x za sebou (!) vyhrál PMEZ (předchůdce LM) a nadto dvakrát prohrál ve finále (Světlovlasý šíp v každém z těchto sedmi finále trefil do černého), vyhrál premiérový ročník Interkontinentálního poháru. Sám Don Alfredo byl 5x vítězem krále střelců a 2x získal Zlatý míč. Ta bilance je až neuvěřitelná.

To poslední vítězné finále v r. 1960 vešlo do dějin jako jedno z nejkrásnějších. Eintracht tehdy v SF vypráskal Rangers 6:1 a 6:3, Real si dvakrát poradil s Barcou shodně 3:1. Finále skončilo v poměru 7:3 pro Real, když di Stéfano vsítil 3 branky vítěze (4 přidal Puskás). Fotbal to byl podle pamětníků jak z jiné planety a di Stéfano předvedl výkon snů. V témže roce deklasovali v premiérovém finále Interkontinentálního poháru, hraného na dva zápasy, Peňarol. Po bezgólové remíze v Montevideu to bylo v odvetě už po 9 minutách 3:0 a hostům bylo z toho, co s nimi baletní mistři v bílém prováděli, do breku. Za 5:1 pak byli ještě rádi.

To už ale začala jeho hvězda pomaloučku upadat. Dva roky na to sice přivedl Bílý balet opět do finále PMEZ, ale vedení 3:0 v něm neudrželi a nakonec se radovala Benfica. Ještě v 38 si zahrál poslední finále této nejprestižnější evr. soutěže, ovšem přestárlý tým (Puskás 37, Gento 31, Santamaría 35...) nestačil na mladé pušky z Interu Milán, který se probránil k zisku trofeje.

Do Stéfano si zahrál i ve filmu. V dokumentu Fotbal a já prezentuje sám sebe, což mělo takový ohlas, že přijal roli i ve filmu hraném. Hraje v něm fotbalistu, jehož těsně před důležitým utkáním unesou únosci najatí soupeřem. Když pak byl s Realem v r. 1963 v Caracasu, musel si myslet, že má dejà vu. Jednou na dveře jeho hotelového pokoje zaklepali čtyři borci v uniformách, že prý je má doprovodit k výslechu k nějaké pašerácké záležitosti. V autě dostal pásku na oči a radu, ať se moc neškube, jinak je po něm. Šlo o příslušníky Národně osvobozenecké fronty Venezuely. Trauma prožil di Stéfano jen v prvních desítkách minut, pak to bylo na pohodu. Únosci na sebe chtěli jen upozornit, což se jim podařilo. O nic víc jim nešlo. Po dvou dnech ho pustili na svobodu, aniž by utrpěl nějakou újmu.

Jeho kariéra se blížila ke konci. Na klubové úrovni dosáhl všeho, na reprezentační mu pšenka nekvetla. Je jedním z těch několika mimořádných fotbalistů, kteří si nikdy nekopli na MS. Holt smůla. Dovést Španěly k triumfu na světovém šampionátu, kdo ví, zdali by toho Pelého přeci jen nepředstihl...

Epilog
V 64. roce se rozloučil s Realem a odešel ukončit kariéru do Espaňolu. Hned poté se vrhl na dráhu. Trenérskou. Staré známé pravidlo, že výborný fotbalista nemusí být i výborný trenér, popřel všemi deseti. S River Plate, resp. s Bocou vyhrál argentinskou ligu, s Valencií tu španělskou, navíc s ní přidal zisk PVP, s Realem se dostal do finále této soutěže.

A sbíral pocty a ocenění. V roce 1989 obdržel Superzlatý míč pro nejlepšího hráče posledních třech desetiletí. Ve všech anketách na přelomu tisíciletí byl vybrán mezi nejlepší hráče historie, prakticky vždy se umístil v první pětce. Mnozí ho stavějí i nad samotného Pelého, každopádně střídání stráží těchto dvou velikánů je víc než symbolické. Do příchodu výtečného Brazilce dostával nejlepší hráč týmu dres s číslem 9. S ním zářil i di Stéfano. Díky Pelému se pro mnohé posvátnou stala 10. A tak předal nejlepší hráč, který kdy hrál s devítkou na zádech, pomyslné královské žezlo nejlepšímu hráči s desítkou. PS: Za svou kariéru odehrál Alfredo di Stéfano 661 utkání, v nich vstřelil 484 gólů, např. v PMEZ je ta bilance 60/49! A v La Lize? 282/216. Takový Raúl v ní má bilanci 550/228... Don Alfredo byl zkrátka a dobře největší. Král. Král Královského klubu, jehož je čestným prezidentem..

Úspěchy:
Hráčské: 5x vítěz PMEZ (1956, 1957, 1958, 1959, 1960), 1x vítěz Interkontinentálního poháru (1960), 2x vítěz argentinské ligy (1945, 1947), 4x vítěz kolumbijské ligy (1949, 1951, 1952, 1953), 8x vítěz španělské ligy (1954, 1955, 1957, 1958, 1961, 1962, 1963, 1964) 1x vítěz kolumbijského poháru (1953), 1x vítěz Copa del Rey (1962), 1x vítěz Copa América (1947);
2x Zlatý míč (1957, 1959), 1x nejlepší střelec argentinské ligy (1947), 2x nejlepší střelec kolumbijské ligy (1951, 1952), 5x nejlepší střelec španělské ligy (1954, 1956, 1957, 1958, 1959), 2x nejlepší střelec PMEZ (1958, 1962),1x nejlepší střelec Copa América (1947)
Trenérské: Boca Juniors 1x vítěz argentinské ligy (1969), River Plate 1x vítěz argentinské ligy (1981), Valencia CF 1x vítěz španělské ligy (1970/71), 1x vítěz Poháru vítězů pohárů (1979/80), Real Madrid 1x vítěz španělského Superpoháru (1990).