Anglický komentář no.1 - Umíněný Wenger

Vydařil se Touré, povede se to i s jinými. Jako by si Wenger nedokázal připustit, že každý jsme nějaký a zároveň jiný, po celou sezonu několik svých klíčových svěřenců tvrdohlavě dosazoval na místa v sestavě jim úplně cizí. Přitom předělat veskrze hotového hráče je pochopitelně oříšek, který se povede rozlousknout jen tomu pravému mistru svého řemesla. A Wenger jím evidentně není.

Černá ruka štrasburského rodáka se přitom k nekontrolovatelným pohybům uchýlila až na startu právě uplynulé sezony. Do té doby se k životu probouzela v nepravidelných intervalech a její řádění s sebou nepřinášelo až tak hrozivé následky. Vše se zvrtlo s příchodem Nasriho. Řešila se totiž klíčová otázka - kam s ním? Umí levou i pravou, tak proč ho nezkusit na kraji, odkud může centrovat jak "po lajně", tak ze středu? Na pohled nic odsouzení hodného, jenže od samého počátku se tato volba jeví jako značně nešťastná. Francouzský štírek sice dokáže nabrat slušnou rychlost, ovšem než se tak stane, stihne Apollo 13 doletět na měsíc a zase zpátky. Okamžité zrychlení zkrátka není jeho silnou stránkou, a právě to jest křídelníkův denní chléb. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí zůstat na Emirates Stadium. Vždyť takový Walcott svou hru staví víceméně jen na obdivuhodné akceleraci, díky níž dokáže v cukuletu přespurtovat od půlící čáry k rohovému praporku. Tehdy obrana soupeře rázem ztrácí na jistotě.

Poněkud statického Nasriho se však bát nemusí. Vinou špatného zacházení se navíc prodloužila Francouzova adaptace na nové prostředí. Jako by se vytrácely jeho přednosti, na povrch vyplouvaly tak akorát nevítané slabiny. U postranní čáry jednoduše není času nazbyt. Na zdlouhavé přemýšlení, nedej bože nějaké kulišárny, tu není nikdo zvědavý. Nenajdete tam pořádného místa, kam se vrtnout, kam hbitě uhnout před atakem protihráče - a právě v těchto disciplínách je, jako na potvoru, Nasri přeborníkem. Navzdory těmto stěží popiratelným skutečnostem se někdejší kapitán Marseille do středu hřiště nakrátko přesunul jen koncem sezony. Tak snad alespoň to byla předzvěst blýskání na lepší časy. Vždyť tak zbytečnou zkázu takového talentu by leckdo oplakal.

Nicméně Wenger, zdá se, chtěl tenhle ročník postavit na dokonalých zázracích. Nestačilo mu, že defenzivně laděného Fabregase již dříve úspěšně přeškolil na spolehlivého špílmachra, on chtěl víc. A stejně jako nenasytný otesánek, také francouzský "Profesor" ošklivě narazil. Z onehdy zářící hvězdy, loňské stálice, se totiž náhle vyklubal mrzutý grizzly plahočící se odnikud nikam. Záblesky geniality, na něž jsme si poslední dobou zvykli, byste spočítali na prstech jedné ruky. Dost možná také jeho neexistující invence stála za drtivým propadem kdysi neomylného střelce Emmanuela Adebayora, který z loňské spolupráce s Fabregasem těžil každou chvíli. Důvod tak razantní změny? Španělova nedobrovolná rezervace prostoru někde mezi podhrotovým útočníkem a ofenzivním záložníkem. Problém však nebyl ani tak v kapitánově posunu směrem k soupeřově bráně, jako spíš v nepochopení spoluhráčů. S Fabregasovou novou funkcí byl patrně seznámen tak akorát Wenger, a kdoví jestli i on vůbec věděl, co od podobného zásahu do osvojené strategie lze očekávat.

Výsledek byl každopádně tristní. Mladičkého Španěla jako by někdo odřízl od okolního světa. A povězte, jak by se vám žilo bez mozku? Určitě ztěžka. Nejinak na tom byl Arsenal. Se svými tvůrčími schopnostmi musel chtě nechtě na světlo Brazilec Denilson, v horším případě typický štítový středopolař Song, neboť náladový Fabregas doslova nevěděl, kde mu hlava stojí. Míčů dostával nezvykle málo a prostoru na zacházení s ním taky neměl tolik jako dřív. Produktem celého trápení sice nakonec bylo obstojných deset asistencí za 22 ligových zápasů, avšak dobrá polovina z nich vzešla ze standardních situací, kterých se Fabregas vždycky rád chopí. Navíc daleko podstatnějším výsledkem takového experimentu je z toho všeho vzešlá herní krize Arsenalu. Nebudeme si lhát do kapsy, kdysi nadšeně "jezdící" středopolař náhle neměl do fotbalu bůhvíjakou chuť, a bez jeho pohybu hra Kanonýrů nutně strádala na dynamičnosti, agresivitě a v neposlední řadě také nápaditosti.

A pak je tu ještě jeden problém, jež je záhodno vyřešit. Jde o záhadu jménem Jack Wilshere. Kam ten se poděl? Kam zmizela předsezónní kometa, všemi (po právu) opěvována a k pánbíčkovu zápraží vyzdvihována? První Wengerovo provolání směrem k publiku, že si jeho zázračný klučina potřebuje po uspěchaném létu pořádně odfrknout, ještě šlo pochopit celkem klidu. Vždyť v šestnácti letech uběhat takřka kompletní přípravu mužského áčka a naskočit do valné většiny všech letních přátelských utkání je kumšt sám o sobě. Navíc francouzský lodivod dost možná chtěl svému klenotu odlehčit, co se mediálního zájmu o jeho osobu týče. Ovšem minul jeden měsíc, dva, tři a po vychvalovaném talentu ani vidu, ani slechu. To je pro změnu dokonalý, a fanoušky pochopitelně nevítaný kontrast. Wilshere se na hřišti objevil jen během dávno rozhodnutého duelu s Blackburnem, a co tím Wenger sledoval, se zdá být jasnější než samo slunce - nedočkavým novinářům, lačným po nějaké té senzaci, alespoň na chvíli vlepil roubík do pusy. O Wilshereově nadání se v Anglii skutečně vědělo moc dobře, přesto jste důkaz hledali jen stěží, jakkoliv dosud s grácií jemu vlastní táhl alespoň juniorský výběr Arsenalu. Na to, že subtilní Jackie kdysi pomáhal drtit maďarské, potažmo rakouské celky, vám kdekdo kašlal. A popravdě se ani není čemu divit. Jenže Wenger spal dál.

Nakrátko se probudil, až když na dveře netrpělivě ťukal mrazivý prosinec. Tehdy Wilshereovi dopřál privilegia stát se nejmladším Kanonýrem klubové historie, který kdy zasáhl do mezinárodního zápasu, když jím v Kyjevě vystřídal Carlose Velu (mimochodem Angličanova vytíženějšího konkurenta). Avšak zanedlouho kouzlo také tohoto gesta vyšumělo do ztracena. Teď, s odstupem času, ho spíš lze označit za další Wengerův pokus zviditelnit se, dosáhnout obdivu širých ochozů. Ve spleti interesantních přirovnání a velkolepých slibů z úst Wilshereova přímého nadřízeného se pak rovněž ztrácel takřka každý. Tehdy chtěl Wenger pro změnu ujistit příznivce Arsenalu, že si pod svými (respektive Bouldovými) křídly doopravdy hýčká něco posvátného. A tak zkušený Francouz svému chráněnci nejprve naznačil, kudy by se měl asi tak ubírat (šlépěje Thea Walcotta by prý měl následovat), pak ho ujistil, že ví, co dělá, že ho nechce okrádat o teenagerovskou svobodu, aby v něm vzápětí bystře zpozoroval Bergkampova nástupce. Teď si všimněte toho ukázkového protiřečení si: Wenger nechce svému šikulovi svazovat nohy a přitom mu co nevidět uloží na bedra úděl z řady nejtěžších - jednou nahradit legendu na slovo vzatou, samotného nelétajícího Holanďana.

A právě teď se nám kříží Wilshereovy šlépěje s kroky jeho dvou kolegů zmíněných výše. Na první pohled se totiž chystá další předělávka, i když tentokrát značně logičtější. Člen anglické "devatenáctky" totiž doteď nastupoval zejména na pravém, případně levém kraji záložní linie, jen zřídkakdy se přesunul do středu. A právě tam Wenger vidí jeho zářnou budoucnost, nikde jinde totiž Bergkamp neoperoval. Pobíhat kousek za útočníky, zásobovat je vtipnými pasy, vyrážet k zběsilým průnikům a třeba i vstřelit nějaký ten gól - to by měla být hlavní náplň Wilshereovy práce. Stačí jen nabrat trochu té svalové hmoty a taková vize může v cukuletu nabýt reálných obrysů. Zvlášť když počátkem tohoto kalendářního roku přiložil mladičký talent pero k dílu a podepsal svou první profesionální smlouvu. Není tak proč otálet se zahájením další rekonstrukce, třebaže tu stále je pár "ale"...

Známý inovátor Wenger by si teď měl především uvědomit, že jeho ovečky sice budou skákat tak, jak píská, jenže není radno to s těmi foukacími variacemi přehánět. Pak by z toho totiž mohla vzniknout pořádná patlanice. Holt kdo s čím zachází, s tím také schází. A za přehmaty podobné Bendtnerům či Eboueům na křídle onen dotyčný musí nést následky. Ať chce nebo ne. Ptáte se na ty kritické dopady? Pokles o jednu důležitou příčku a těžko uvěřitelných jedenáct bodů nestačí? Nicméně to už je za Wengerem, sezóna prý "nebyla tak katastrofální", takže není nač panikařit. Teď přichází léto a s ním se otevírá další přestupové okno. Před francouzským mágem tak leží další výzva, díky níž může hravě překročit svůj stín, chcete-li vystoupit ze zajetí pověsti, kterou si na sebe sám ušil. Dokáže konečně, že mu kvalitní posílení (svého) mužstva není tak úplně cizí, jak se může zdát? Nebo si zase nechá utéct pár pilířů, aby pak závěrem přestupního období horko těžko slepoval náhle rozdrobenou mezinárodní skládanku? Toť žhavé otázky, na jejichž rozluštění se já osobně moc těším.