APN 2015: Souhrn skupiny A

Africký pohár národů zná první dva čtvrtfinalisty - v neděli večer se rozhodlo, že ze skupiny A do play-off postupují domácí Rovníková Guinea a Kongo. Za co vděčí nečekanému úspěchu, a co je příčinou selhání favorizovaných Burkiny Faso s Gabonem?

V předturnajovém preview jsme - v souladu s papírovými předpoklady - tipovali na postup přesně opačnou dvojici. Měla to být poměrně jasná záležitost; Burkina obhajuje stříbrné medaile, jen těsně jí unikl postup na loňský světový šampionát, a případný letošní úspěch ji mohl definitivně katapultovat mezi africkou elitu. Gabon vypadal na papíře ještě lépe: mladý, živelný, ofenzivně zaměřený tým s ohromnou fyzickou výdrží a jedním z nejrychlejších (a povšechně nejlepších) útoků na turnaji. Naproti tomu Rovníková Guinea, jakkoli bylo nutné přičíst jí k dobru výhodu domácího prostředí, představovala velkou neznámou (a nový kouč Becker měl na přípravu jen několik týdnů), a Kongo přirozeně "vplulo" do kolonky jednoho z outsiderů turnaje. Dokonce i s protřelým matadorem Claudem Le Royem na lavičce. Stačí se však podívat na závěrečnou tabulku..





..a vše je rázem úplně jinak. Ve skutečnosti jde vlastně o dokonalý zrcadlový obraz toho, jak se skupina měla vyvíjet podle předpokladů. Bohužel jsme nebyli ani tak svědky heroického vzepětí outsiderů jako spíše nečekaného selhání obou favorizovaných týmů; "áčko" sice potvrdilo fakt, že každý nový ročník Poháru nabízí celou řadu překvapení, leč stalo se tak na úkor herní kvality. Ale popořadě..


Le Royův duch a návrat modelu Hvězdného útočníka

Africký fotbalový Bůh má evidentně rád statistiky - reprezentace pořádajících zemí zkrátka ve skupině nekončí (Rovníkové Guineji se podobný zázrak podařil za poslední tři roky už podruhé), a totéž platí (takřka vždy) i o týmech vedených Claude Le Royem. Skutečně, pokud si chcete na africkém kontinentálním mistrovství zajistit vstupenku do boje o medaile, je angažmá obrýleného francouzského veterána poměrně neprůstřelným prvním krokem. A vypadá to, že na Le Royově straně stojí i síly mezi nebem a zemí; Kongo totiž rozhodně nepůsobilo dojmem týmu, který by měl vyhrát celou skupinu.

Absence nějakého všeobecného, univerzálně platného taktického diskursu byla v subsaharské Africe dlouho velkým problémem, a ačkoliv celá řada týmů (viz oba předloňští finalisté) razí dlouhodobý směr přesouvání koncentrace z nabitého útoku směrem k organizaci v obraně a (především) uprostřed zálohy, právě trenérští "dinosauři" jako Le Roy nadále ukazují, že je stále možné zaznamenávat výrazné úspěchy spoléháním na herní individualismus. Ne snad že by Kongo nehrálo týmově; to ano, Rudí ďáblové táhnou za jeden provaz (ba dokonce kolektivní síla a odhodlání jsou jejich velkými zbraněmi), jenže konečné výsledky se stále odvíjejí od toho, co vymyslí jeden elitní útočník.

Naštěstí pro Kongo přijel Thievy Bifouma na šampionát ve skvělé formě, a jeho spolupráce s takřka dvoumetrovým Feréborym Dorém se ukazuje být stejně výraznou (a nenahraditelnou) zbraní jako v kvalifikaci. Po úvodní vydřené remíze 1:1 s Rovníkovou Guineou vyhráli Ďáblové oba zápasy proti favoritům podobným stylem - s minimálním držením míče, díky fyzické síle, ucpání zadních vrátek, nebezpečným standardním situacím (!) a rozdílovým zábleskům Bifoumy, Dorého a středního záložníka Prince Onianguého. Le Roy se nejprve pokusil Guineu aktivně přehrát, ale po tragické první půli, v níž domácí procházeli příliš vysoko vytaženou obranou jako nůž máslem, přehodil výhybku a zesílil důraz na obrannou fázi. Nutno dodat, že proti Gabonu i Burkině už tato nepůsobila ani zdaleka tak chaoticky jako dříve, což se nakonec ukázalo jako dostačující.


Rozbíjení předpokladů aneb Proč nepodceňovat pyrenejskou krev

Co se Rovníkové Guiney týče, je důležité uvědomit si, že nikdo nepodezíral její hráče z nedostatku kvality - otazníky se vznášely nad předturnajovou přípravou, sehraností a osobou narychlo dosazeného kouče Beckera, bývalého úspěšného lodivoda ženského národního týmu, nikoli nad tím, jestli Javier Balboa a spol. umí nebo neumí hrát fotbal. A protože Becker zvládl dát dohromady funkční sestavu, vymyslet efektivní herní plán a vytěžit maximum potenciálu ze španělským fotbalem naočkované ofenzivy, mohli Nzalang Nacional dost dobře zakončit skupinu s devíti body na kontě. V obou remízových duelech by se jejich výhře nikdo nemohl divit.

Beckerovi je také nutno přiznat velkou odvahu, když vynechal ze základní sestavy nejzkušenějšího hráče, dlouhodobě největší oporu a živoucí "talisman" týmu Juvenala Edjoga; cílem bylo vytvořit co nejpohyblivější, nejvariabilnější jedenáctku, což je také důvod, proč se v úvodních dvou duelech objevil na hrotu místo klasické "devítky" univerzál Emilio Nsue. Až proti Gabonu vedl ofenzivu Nzalang Nacional "habán" Fabiani. Juvenalovo místo uprostřed zálohy zaujal Iván Zarandona a podle žebříčku FIFA nejhorší tým turnaje tak najednou působil ve skupině A nejživějším dojmem.

Jak už to tak bývá, pomohlo domácím i štěstí - v posledním, klíčovém duelu s Gabonem (2:0) se dlouho hledali a vysvobodila je až přísná penalta, kterou proměnil Balboa a nasměroval tak svůj tým do vyřazovací fáze. V kontextu všech tří kol byl však guinejský postup rozhodně zasloužený. Jejich plynulá ofenzivní hra a slušná technická kvalita působí na turnaji osvěžujícím dojmem, a přestože má Beckerův výběr viditelné problémy s fyzičkou a výdrží (není divu, vždyť neabsolvoval skoro žádnou přípravu), s domácím publikem v zádech nakonec prošel do čtvrtfinále způsobem, který lze zpětně skoro označit za suverénní.


Need for Speed? Need to Slow Down!

Gabon je možná nejtypičtěji brejkovým týmem, který se na letošní šampionát probojoval; co se stane, pokud mu přenecháte míč a donutíte jeho zálohu trpělivě kombinovat? Claude Le Roy s Estebanem Beckerem si tuto otázku položili poté, co Panteři za pomoci svých typických zbraní rozebrali Burkinu Faso (2:0). V ten okamžik to vypadalo, že mají vyhráno - nejtěžší soupeř byl zdolán (byť s obtížemi), obávaný ofenzivní trojzubec potvrdil skvělou formu (Aubameyang s Evounou zaznamenali každý po jedné brance, Bulot si připsal asistenci), a pokud k tomu připočteme ukázkový výkon obou stoperů i brankáře Didiera Ovona, rozevírala se před Gabonem poměrně slibně narýsovaná cesta za medailí.

Jenže místo aby svěřenci Jorgeho Costy potvrdili svoji suverenitu proti Kongu, prohráli 0:1 a rázem byli zpět na začátku. Le Roy se totiž moudře rozhodl vyčkávat vzadu a nechat soupeře, ať se pokusí sám se zápasem něco udělat; Gabon měl po finálním hvizdu na kontě 61% držení míče, klíčovou bitvu o střed pole však přesto prohrál. Ukázalo se totiž, že pokud Pantery vykolejíte z jejich rytmu, začne je sužovat nervozita, zbrklost a sklony k výpadkům koncentrace; všechny ty bleskově rychlé útoky zkrátka fungují jenom tehdy, pokud soupeř na tuto hru přistoupí. Dynamika a kvalita útočné trojice sice zajišťuje pravidelný přísun šancí prakticky za jakéhokoliv vývoje, jenže pokud je tým celkově "rozhozen", místo gólů přicházejí zahozené tutovky, náběhy do ofsajdů a netrpělivý chaos.

Pro nezaujatého fanouška je škoda, že se Panteři poroučeli už po základní fázi; ne že by někomu chyběly jejich výkony proti Kongu a Rovníkové Guineji, ale ze všech týmů v "áčku" měli rozhodně největší potenciál naplno se rozzářit a dojít opravdu daleko. Nakonec však doplatili na zbrklost, čitelnost, a zejména nezkušenost. Poslední poznámka směřuje k záložní řadě - jakkoliv je trio Didier Ibrahima N'Dong, André Biyogo-Poko a Lévy Madinda typově vyvážené a perspektivní, v tuto chvíli ještě nedokáže uklidnit hru, diktovat tempo a budovat postupný útok, a už vůbec ne adekvátně zajišťovat obrannou čtveřici. Zkažených přihrávek (i těch nejjednodušších) bylo zkrátka mnohem více, než si Gabon mohl dovolit, což platí zejména pro benjamínka N'Donga. Fanoušci se tak mohou utěšovat alespoň tím, že je do budoucna na čem stavět.


Stříbrná kocovina a Klaunova labutí píseň

Oním "klaunem" myslíme samozřejmě Aristide Bancého, univerzálního oblíbence fanoušků, který však na hřišti působí ve svých třiceti letech jako vyložená přítěž. Nejen že nedává góly, ale už ani jeho pověstná bojovnost nestačí na to, aby si v burkinském týmu vydobyl jistý základ; vzhledem k tomu, že kouč Paul Put nemá jiného hrotového útočníka, se tak hned ve dvou případech (proti Gabonu a Kongu) museli na hrotu prostřídat Jonathan Pitroipa s Bertrandem Traorém. Jestliže byla ofenziva Burkiny Faso impotentní už při dva roky starém finálovém tažení, letos se to potvrdilo ještě mnohem, mnohem bolestněji.

Defenzivní maršál Bakary Koné a jeho věrný poručník Mohamed Koffi zůstali prakticky jedinými oporami, které si oproti roku 2013 udržely svoji formu; ostatní šli herně výrazně dolů, což platí zejména pro silnou záložní osu Djakaridja Koné - Charles Kaboré - Alain Traoré. Jestliže Kaboré platil před dvěma lety za nejlepšího hráče celého turnaje, skvěle bránil, vlastními silami dominoval uprostřed hřiště a dokonce (s Koném v zádech) zvládal i bezchybně organizovat ofenzivní fázi, letos působil jako stín sebe sama. Putův největší úspěch spočívá v tom, že naučil kdysi notoricky rozháranou obranu Hřebců podávat organizované týmové výkony, a na tom se letos mnoho věcí nezměnilo; když vám ale kompletně selžou všechny herní prvky na soupeřově polovině, dělají se výsledky hodně těžko.

V prvních dvou zápasech Burkiňané své soupeře papírově přestříleli, přesto však nikdy nepůsobili dojmem, že by mohli skutečně zvítězit. Jako by je najednou opustila veškerá rozdílová kvalita. Jejich bezzubé představení podtržené tristními výkony těch, kteří tým měli táhnout, nebude ve vyřazovacích bojích chybět asi vůbec nikomu.


Ideální sestava skupiny A: (5-2-1-2) Felipe Ovono (EQG) - Mohamed Koffi, Bakary Koné (oba BFS), Rui (EQG), Bruno Écuelé Manga (GAB), Marvin Baudry (CGO) - Iván Zarandona (EQG), Prince Oniangué (CGO) - Javier Balboa (EQG) - Thievy Bifouma, Ferébory Doré (oba CGO). Trenér: Estéban Becker (EQG).