Asijský pohár 2015: Giganti v přerodu

Dlouhé čtyřleté čekání na další ročník Asijského poháru se zdá být od této středy alespoň opticky kratší - nadcházející bezmála rok už totiž mohou odborníci na asijskou kopanou diskutovat, kdo se s kým utká, jaká skupina že je nejtěžší, či která reprezentace se stane následovníkem posledně úspěšných Japonců. A EuroFotbal samo sebou nezůstává pozadu...

Asijský pohár 2015, který premiérově pohostí původně oceánská Austrálie, bude opět velkolepou záležitostí. Konat se bude v průběhu ledna - stejně jako třeba africké mistrovství - a první lístky vejdou do prodeje už 5. května. Vydělat se na nich má dohromady 14 milionů amerických dolarů.

Ambasadorem celé akce není nikdo menší než Alessandro Del Piero, který to má k pořadatelské zemi vzhledem k působení v Sydney blíže, než by se mohlo na první pohled zdát.

Galavečer spojený s losováním čtyř skupin 16členného turnaje potom v otázce glancu nikterak nezaostával za podobnými ceremoniály evropské provenience, ačkoliv do politické korektnosti mu ještě leccos scházelo. Jak nasupeně podotkl britsko-íránský novinář Mani Djazmi (BBC), pořadatelé slavnostního večera z medailonku věnovaného vítězům předešlých ročníků drze vypustili izraelský triumf z roku 1964 - a těžko mohlo být pochyb o tom, že tak učinili vědomě, s odkazem na 20 let starý izraelský úprk pod křídla UEFA.

Izrael se tedy nadcházejícího ročníku Asijského poháru rozhodně nezúčastní, důležitější otázkou však zůstává - kdo tedy? Inu, prozatím známe pouhých 15 šťastlivců, neboť se stále čeká na druhého vítěze květnového Challenge Cupu, určeného pro "rovzíjející se (fotbalové) země”. Ten pokaždé úspěšně uniká pozornosti širší veřejnosti, přestože je vlastně první a poslední instancí, která AsP 2015 může dodat (resp. zcela jistě dodá) na exotičnosti. Proto se u tzv. C-Cupu nyní chvíli zdržme.

Poslední místo pro -stán, ale jaký?

Z kvalifikačního cyklu pro "tvrdé jádro" kontinentu, který kdysi brázdily rovněž výběry Cejlonu, Barmy či "pravého socialistického" Jižního Jemenu, už v těchto časech jen sotva může vzejít nějaké to bizarně znějící jméno. Však nejméně okoukaným účastníkem AsP 2015 je momentálně Omán, který se přitom už nějakou dobu těší maximálnímu respektu kontinentálních soků, a lze jej směle považovat za černého koně šampionátu.

To aspiranti na poslední volné místo už jsou (i vzhledem k senzačně absentující Indii) trochu jinačího ražení. Ostatně posuďte sami: mírným favoritem na ukořištění vůbec poslední vstupenky na Asijský pohár skrze druhořadý C-Cup je zřejmě Kyrgyzstán, který se za pomoci naturalizovaného Ghaňana Davida Tetteha jako jediný kvalifikoval bez ztráty kytičky; dalšími v řadě jsou pak Turkméni (finalisté dvou předchozích edic Challenge Cupu) či Afghánci.

Afghánistán je pak vůbec speciálním případem s náběhem na pohádku. Jeden by možná řekl, že na fotbal nebudou v tak intenzivně zkoušené zemi myšlenky, natož podmínky, avšak opak je docela dobře pravdou. Účastník londýnských Olympijských her 1948 byl sice zpět do FIFA přizván teprve roku 2002, nicméně za asistence ochotné anglické Fotbalové asociace se Afgháncům povedlo rychle zregenerovat, a v loňském Jihoasijském poháru to byli právě Lvi z Khorasanu, kdo připravil Indii o čtyřletou hegemonii v regionu. V regionu extrémně zalidněném, avšak zároveň na Asijském poháru 2015 (zatím) nikým nereprezentovaném - slušelo by se jedním dechem dodat.

To by teď ovšem Afghánistán, hnaný oním historickým triumfem v Jihoasijském poháru, klidně mohl změnit - takovou enklávou krajánků koneckonců ani omylem nedisponuje žádný ze jmenovaných -stánů. Nejužitečnější hráč regionálního mistrovství, brankář Munsar Faqiryar například působí ve čtvrté nejvyšší německé soutěži a další členové základní sestavy působí třeba ve druhé nebo třetí turecké lize.

Případný postup do Austrálie by navíc mohl zpět pod afghánská křídla přivábit vybrané členy početné diaspory zejména v australských metropolích jako Brisbane, Sydney či Melbourne (například Mustafa Amini, naděje Borussie Dortmund, si jako potomek afghánského otce dříve teoreticky mohl vybrat). Takže vskutku - tato reprezentace má možná ještě větší potenciál než prohnilý, hustými korupčními sítěmi prošpikovaný jihovýchod. A i kdyby snad objektivně neměla (hráčský materiál např. v Indonésii je přece jen pořád někde jinde), přát jí to jednoduše musíte.

Teď už se ale od hypotéz konečně přesuňme k faktům, a sice k (neúplnému) složení turnajových skupin...

Skupina A - Austrálie, Korejská republika, Omán, Kuvajt

Pokud John Duerden, externí spolupracovník Guardianu či Telegraphu, označil nalosované skupiny za "zajímavé, spíše než dramatické", hned první parta soupeřů mu zapravdu dává i nedává. Dvě zaběhlé reprezentace uprostřed tranzice, kometa posledních let a ne zrovna příjemná varianta z posledního koše totiž slibují napínavou i atraktivní podívanou do posledního utkání...

Australský případ si je s tím jihokorejským pozoruhodně podobný. Už před časem oznámil konec v národním týmu do té doby stále pravidelně reprezentující brankář Mark Schwarzer a zrovna uprostřed tohoto týdne nás zastihla zpráva o adieu dalšího člena oblíbené australské generace Harryho Kewella.

Na korejské straně to pak byl levý bek Lee Young-Pyo a především Park Ji-Sung, ještě koncem loňského roku neúspěšně přemlouvaný spoluhráčem z vyvedeného MS 2002 a nyní trenérem národního výběru Hong Myung-Boem. Obě ikony korejské reprezentace už teď mají docela jinačí starosti: Lee Young-Pyo se ve Vancouveru bez prodlevy ujal funkce týmového manažera; Park Ji-Sung ještě (převážně na marodce) dohrává, přičemž zrovna ve středu poobědval s korejskou prezidentkou Park Geun-Hye.

Všechny zmíněné tečky za parádními příběhy (či kapitolami pokračujících příběhů) samozřejmě nesou v první řadě symbolický význam. Odborníci se vesměs shodnou, že se obě reprezentace bez inkriminovaných jmen v příštích týdnech a měsících v pohodě obejdou - Kewell s Lee Young-Pyem už nějakou dobu na srazy stejně nejezdili, za Schwarzerem čekají hladoví talenti Ryan s Langerakem (či zkušenější Galeković) a také Park Ji-Sung bude chybět spíš v psychologické než herní rovině.

Kdo se s přestavbou popasoval lépe, o tom dříve než AsP napoví letní mistrovství světa, nicméně už teď se zdá, že to mají v hlavě lépe srovnané Korejci. Hong Myung-Bo bude v červnu na brazilské trávníky dost možná vysílat jedenáctky složené pouze z hráčů mladších 25 let a přece korejský nároďák nepůsobí o nic méně konkurenceschopně než před příchodem bývalého vynikajícího stopera. Hong Myung-Bo je koneckonců přirozenou autoritou, plno hráčů zná z mládežnických výběrů a taky měl na sžití s týmem o pár měsíců více času než Ange Postecoglou s krajany z Austrálie.

Někdejší mistr A-League s Brisbane na druhou stranu v australském kontextu zosobňuje podobného "miláčka davů". Platí ostatně za dlouhodobě nejúspěšnějšího klubového trenéra v zemi, také má (vousaté) zkušenosti s vedením teenagerů, kterým obecně vždy rád dával šance na vyniknutí, a drtivé většině Australanů imponuje rovněž jeho krédo "nepodepisuješ hráče, nýbrž lidi".

Zkrátka a dobře... skoro až xenofobní, značně hysterická volání fanoušků i expertů po prvním domácím trenérovi pro MS od roku 1974 nemohly být Australskou fotbalovou federací vyslyšeny vděčnějším způsobem.

Oba talentovaní kormidelníci si nové řemeslo omakají již na mistrovství světa a dá se tedy očekávat, že se do snah o sesazení Japonců z kontinentálního trůnu ponoří o něco zkušenější a vyzrálejší. Přesto bude jejich úspěch alespoň do určité míry odvislý také od toho, jak se na velké akci pochlapí senzace z Ománu. Tedy senzace... ománský vzestup byl přinejmenším od vstupu známého Paula Le Guena na scénu (červen 2011) vesměs kontinuální. A i když byl Francouzův post v jednu chvíli v nemalém ohrožení, už tak silně zastoupený jihozápad se dočkal dalšího vyslance především díky ománské konzistenci výkonů.

Zástupci arabského sultanátu prošli kvalifikační skupinou A bez jediné porážky, zatímco gól obdrželi všehovšudy jednou - a to navíc teprve ve chvíli, kdy už měli postup dávno jistý a proti nejslabšímu Singapuru lehce improvizovali. Ománci tak sice mohou mít slušné potíže s ofenzivní produkcí, ovšem uý jen kvůli jejich propracované defenzivní činnosti si je do skupiny nepřál vůbec nikdo; včetně dvojice titánů. Onu šňůru osmi soutěžních utkání bez inkasované branky by jim ostatně oba mohli závidět.

Fotbal v Ománu je mimochodem na vzestupu tak nějak všeobecně: letos v lednu se v Muscatu a Seebu pořádal historicky první ročník Asijského poháru do 22 let (sloužícího jako brána do olympijské vesnice) a jedna z nejkvalitněji se rozvíjejících zemí planety si nemůže stěžovat ani na nedostatek talentu. Le Guenovi se ve skutečnosti za ty tři roky postupně dařilo zapracovávat do týmu čím dál víc nových tváří, které pak jedině vhodně doplňují veterány typu Aliho Al Habsiho a útočníka Amada Al-Hosniho.

Čtvrtí do party, fotbalisté Kuvajtu, už před turnajem rozhodně nebudou poutat tolik novinářské pozornosti jako jejich tři protivníci; avšak o to nebezpečnější můžou v konečném důsledku býti. Před třemi lety reprezentanti maličké země při Perském zálivu neuhráli na vrcholné scéně ani bod, přičemž skórovat se jim povedlo pouze jednou... nicméně v kvalifikaci na MS 2014 shodou okolností zrovna s Korejci sehráli dvě naprosto vyrovnané partie (doma s nimi dokonce remizovali 1:1), takže je neradno automaticky podceňovat.

Kuvajťané jsou ostatně vedeni velezkušeným Jorvanem Vieirou, mužem zodpovědným za iráckou pohádku z roku 2007 (zlato z AsP), a postupně směřují za profesionálnějším vedením i vzezřením. Již šedesátiletému brazilskému veteránovi sice v září končí jednoletý kontrakt, sám extrenér Zamaleku ale věří, že si se svazem spolupráci dále prodlouží. Ono taky popravdě není důvodu, proč by neměl - s mužstvem postaveným okolo jednoho jediného plnohodnotného profesionála odvádí jednoznačně záslužnou práci.

Skupina B - Uzbekistán, Saúdská Arábie, Čína, Korejská LDR

Odtud může postoupit prakticky kdokoliv. A pokud bych měl označit jednoho konkrétního favorita na pole position, dám ruku do ohně za to, že byste ho ještě před rokem zaboha netipli.

Křeslo trenéra Saúdské Arábie totiž až do 17. ledna 2013 a odstoupení tápajícího Rijkaarda platilo za to zdaleka nejžhavější na kontinentě - v nejhorším slova smyslu. Jen sotva se na něm někdo udržel, v průběhu sedmi let se na něm vystřídalo neskutečných osm koučů. Potom ale nastoupil Španěl Juan Ramon Lopez Caro - člověk se zkušenostmi z Realu Madrid i od španělské "21" - a největší ostudu posledního AsP začal měnit k nepoznání.

Tytam jsou již doby, kdy se bezmezně spoléhalo na náladové asijské superstar typu Yassera Al-Qahtaniho či Osamy Hawsawiho. Druhý jmenovaný byl dokonce v nejlepších letech zbaven kapitánské pásky, která připadla ještě zkušenějšímu záložníkovi Saudu Karirimu.

Kolem něj se potom seskupil zdravý mix mladické dravosti a "stařeckého" nadhledu - už v rámci kvalifikace na nadcházející Asijský pohár Saúdy beze zbytku táhli 22letý Yahya Al Shehri a zejména opěvovaný teenager Fahad Al Muwallad. A když píšu "táhli", tak tím myslím opravdu "táhli" - od nástupu Cara (a tedy po celý cyklus) ztratili Sokoli všehovšudy jednou, na hřišti Číny (0:0). S tou se nyní opět setkají také na elitní půdě, přestože nechybělo mnoho, a domovina veleúspěšného Guangzhou Evergrande se tam ani nemusela podívat.

Číňané totiž hráli o postup až do posledního kola, kde navíc téměř nic nešlo podle jejich plánu. Jejich vyhlídky přitom byly celkem růžové: Alain Perrin si ve svém prozatím neúplném debutu, kdy sdílel pravomoci se zastupujícím Fu Bem, klidně mohl dovolit prohrát v Iráku, přičemž oproti Libanonu - rovněž usilujícímu o divokou kartu - si jeho tým na startovní čáře užíval luxusního šestigólového náskoku.

Zřejmá pohodlnost a jistá nerozehranost draků (čínská Super League startovala až příští víkend), spolu s absencí dvou nejlepších čínských obránců (Sun Xianga a Zhang Linpenga), se však místo pohodového dohrávání zasloužily o drama, jaké dějiny asijských kvalifikačních svárů zřejmě nepamatují: Čína v Iráku brzy prohrávala 0:3, zatímco Libanon v Thajsku vedl senzačně jasně 5:1.

Pouze jeden vstřelený gól na čínské straně a naopak jeden inkasovaný na té libanonské v konečném zúčtování uchránily Číňany od gigantické potupy. Na tu nicméně došlo tak jako tak. Experti se okamžitě začali tázat, proč byl evidentně dezorientovaný Perrin do funkce dosazen doslova za pět minut dvanáct; co se stalo s obvyklými startéry jako Gao Linem, Feng Xiaotingem a dalšími; nebo proč v základní sestavě scházely jedny z mála tradičních opor Wu Lei a Zhang Xizhe...

Jistě, Číňané mají ještě dost času na to leccos napravit. Koneckonců do Austrálie by už s národním týmem docela klidně mohl cestovat Marcello Lippi, který nedávno odmítl nabídku prodloužení kontraktu s Guangzhou a potvrdil, že s koncem roku 2014 prestižní funkci přenechá někomu jinému. (Pro Perrina naproti tomu hovoří skromný plat - šestkrát nižší než ten Camachův - a zkušenosti s asijským západem, jehož představitelé Číňanům dlouhodobě nesvědčí.)

Jenže otázkou je, zdali přetrvávající čínské problémy skutečně jsou něčím, co lze během toho necelého jednoho roku vyřešit. Rakoviny jako zoufalé imitování Barcelony (kterou Fu Bo dle svých slov doopravdy studoval a nakonec od ní odkoukal akorát permanentně vysoká procenta držení míče) či na mezinárodní úrovni selhávající klubové hvězdy (Gao Lin, Yang Hao) se totiž zdají být opravdu trvalého a neléčitelného rázu - tak jako rakoviny reálné.

V tuhle chvíli se tak zdá, že Číňany může do čtvrtfinále posunout leda tak špatně načasovaná forma soupeřů. Což ale taky reálně "hrozí". Například Uzbekistán sice již pevně spadá do druhého asijského sledu a nadále je schopný potrápit i tu nejužší elitu (jako ve čtvrté fázi kvalifikace na MS), už dávno ale nemůže těžit z jisté neokoukanosti jako před třemi lety.

Tehdy se navíc Džeparov a spol. ocitali na vrcholu sil, nyní už jeden z nejrigidnějších reprezentačních výběrů (nejen) Asie pomalu odpadává. O tom svědčí mimo jiné druhé místo za SAE v kvalifikační skupině na turnaj, o němž je celou dobu řeč.

(K té relativní neměnnosti nominací a základních sestav Mirjalola Kasimova, nástupce úspěšného Abramova, se mimochodem sluší dodat, že konkurencí v tomto směru Uzbekům doopravdy mohou být - vedle těch úplně nejlepších - snad jen Ománci, potažmo Katařané. Přesný opak potom na kontinentě představuje Vietnam, u něhož mívám pocit, že trenér před každým úsekem kvalifikačního cyklu svolává domobranu a pak se zavřenýma očima namátkou vybírá. Nehledě na to, že Nguyenů samozřejmě není nikdy dost.)

Speciálně pro Čínu má pak zvláštní kouzlo čtvrtý účastník skupiny B, Korejská LDR. A to ani ne tak z čistě fotbalového, jako spíš geopolitického hlediska. Obě kontroverzní země totiž historicky pojí tu silnější, tu slabší přátelství. Aktuálně pak KLDR na jednu stranu věrně stráží severní hranice Číny, na stranu druhou si na svém větším bratříčkovi vybírá daň ve (veskrze jednosměrné) finanční spolupráci, množství uprchlíků a špatném světle, které na Čínu - jakožto podporovatele takového hrůzného režimu - nepřímo vrhá.

V rámci Asijského poháru 2015 se tak dočkáme jednoho vpravdě neobyčejného derby a dopředu nelze vyloučit, že by záhadná reprezentace (která jako jediná nevyslala jediného zástupce na galavečer v Sydney) svého reálného ochránce nakonec nepřetlačila. Po epizodním vystoupení na mistrovství světa 2010 se koneckonců hned několik severokorejských fotbalistů vydalo hledat štěstí za hranice (což bylo do té doby takřka nepřípustné), a tak by klasicky houževnatý, pospolitý a technicky solidní mančaft mohl zosobňovat opět o kus kvalitnějšího soka. A že na Čínu v tuhle chvíli stačí ledacos.

Skupina C - Írán, Spojené arabské emiráty, Katar, Bahrajn

Skupina C by se dala překřtít na "skupinu pro šejkovu potěchu" nebo - jak zněla parafráze již zmíněného Maniho Djazmiho - "skupinu (znuděných k) smrti". A i když to samozřejmě není tak žhavé, leccos pravdivého na takové predikci bude...

Už jen ten favorit skupiny: Írán je bezesporu silným celkem, který z mého pohledu může v Brazílii ve své přetěžké skupině ještě hodně zamíchat kartami; zároveň je ale také celkem poněkud nudným.

Nechápejte mě špatně: Carlos Queiroz, jak mu odpradávna káže jeho dobrá víra, se svými svěřenci secvičil několik jasně daných vzorců a vymodeloval příkladného medailového aspiranta s pevnou defenzívou na štítě. Jenže taková kopaná se v íránském podání dovede rychle omrzet. Finální fází kvalifikace na MS takto například Queirozovy ovečky "propluly" se skóre 8:2 z osmi (!) zápasů; a mimořádně hladká pouť na nadcházející AsP pak byla dána spíše (ne)kvalitou protivníků než záhadnou transformací samotných Íránců (rázem 18gólových).

Přesto přese všechno je každopádně Írán stále účastníkem hodným bedlivého pozorování. Kolega Trousil vám již dříve zprostředkoval profil učiněného (a dlouho přehlíženého) pokladu šíitské země; a k viditelnému uvolnění ofenzivní produkce výraznou měrou přispěl také opožděný debutant Dejagah... takže minimálně po individuální stránce je to u Teamu Melli patrně lepší než kdy dřív.

Na druhou stranu také u Íránu platí, že by do Austrálie mohl putovat s jiným vedením. Carlos Queiroz zatím nebyl schopen vyjednat s Íránskou fotbalovou federací podmínky nového kontraktu, přičemž na srozuměnou uvedl, že peníze nikdy nebyly překážkou - spíš by prý raději uvítal pořádné hřiště pro konání přátelských, tréninkových, ale i soutěžních zápasů. Už teď, před mistrovstvím světa, se navíc živě probírá Portugalcům možný odchod k národnímu týmu Jihoafrické republiky.

Ať už kauza Queiroz dopadne jakkoliv, tím dokupy nejzábavnějším prvkem téhle turnajové grupy bude nicméně reprezentace Spojených arabských emirátů. Ta měla vyletět už před třemi lety, pod vedením Srečka Katance ji ale nesoudržnost kolektivu a nahodilé ztráty koncentrace vybraných individualit. Tentokrát by to mohlo být jiné. Či spíše mělo...

Teprve Mahdi Ali před dvěma roky v SAE naplno zahájil "studentskou revoluci", která vedla k vytvoření nesmírně mladého, ale také navýsost schopného ansámblu. Spojené arabské emiráty na Asijský pohár postoupily bez nejmenších spekulací - s nejlepším skóre (18:3), bez porážky a s jedinou ztrátou -, přičemž na mezinárodní scéně aktuálně drží rekord v neporazitelnosti.

Emiráty se navíc mohou opírat o jedny z nejzářivějších komet asijského nebe. Ahmed Khalil s Omarem Abdulrahmanem doopravdy bez přehánění patří k tomu nejslibnějšímu, co kontinent nabízí. Druhý jmenovaný, vzrůstem i herním stylem nápadně připomínající Davida Silvu, byl ostatně bezprostředně po vydařených Olympijských hrách spojován s Arsenalem, Barcelonou či Schalke; a v krajanem vlastněném ManCity si pak dokonce odbyl dvoutýdenní zkoušku (což si tedy zástupci jeho Al Ainu vyložili jako zneuctění hráče, který oplývá už dávno prokázaným talentem).

Írán a SAE si to tudíž docela jistě rozdají o první dvě postupová místa a za nimi se pak libovolně seřadí další dva zástupci dominantního jihozápadního regionu. Katařané již sice jakž takž našli rovnováhu mezi naturalizovanými cizinci a domácími hráči, pořád se však nemohou plně opřít o sotva profesionálně vedenou vlastní nejvyšší soutěž; a na přesvědčivosti jim moc nepřidalo ani angažmá čerstvě 38letého Alžířana Djamela Belmadiho.

Někdejší internacionál tým přebral doslova před pár dny, a to veskrze jenom pro své senzační úspěchy s podceňovanou Lekhwiyou. Belmadi takto nicméně velmi dobře zná prostředí katarské Super League, což je pro trenéra konkrétně této reprezentace naprosto zásadní. Můžete totiž vzít jed na to, že Belmadiho nominace budou ze 100 procent sestávat z hráčů působících v teple domova.

To Bahrajn už nemá v rukávu eso vesměs vůbec žádné. Ostrovní stát bude v Austrálii zastupovat parta vedená suverénně nejmladším lodivodem v okolí (33letým Anthonym Hudsonem)... a pojede se tam tedy v první řadě zaučovat. Syn někdejšího anglického internacionála Alana Hudsona se už sice sám vzdělával pod křídly Josého Mourinha či Marcela Bielsy a snaží se v Bahrajnu aplikovat prvky španělské či německé kopané, nicméně jeho kádr zatím vypadá být příliš slabý/nezkušený na to, aby si něco takového dokázat plně osvojit. Přirozeně.

Skupina D - Japonsko, Jordánsko, Irák, vítěz Challenge Cupu 2014

Skupina D si těžko mohla přát jasnějšího favorita. Japonsko je momentálně papírovým vládcem kontinentu, také na MS (kam postoupilo s největším počtem bodů) se od něj z asijských želízek v ohni očekává nejvíc - a totéž pro něj bude platit i před vstupem do Asijského poháru 2015. Pokud se Honda správně uchytí v Itálii, Kagawa nejlépe přestoupí za pořádným herním vytížením a oba dohromady si pak konečně sednou coby reprezentanti jedné krajiny... Japoncům zřejmě v obhajobě nebude nic stát v cestě.

Přesto ani zde pochopitelně není nic dopředu pevně dané. Třeba Jordánci už s Japonskem v minulosti svedli dvě vyrovnané a dech beroucí bitvy (2004 a 2011); a také napřesrok by měli disponovat potenciálem potřebným k tomu, aby favorita řádně potrápili. Další prohra 0:6, která se jakoby omylem zrodila úvodem čtvrté fáze kvalifikace na MS, by už v úvahu přicházet neměla.

Tak jako tak Jordánsko není tím černočerným koněm jako dřív. Může za to nečekaná změna trenéra uprostřed roku 2013 - tedy jen těsně poté, co si Jordánsko zajistilo alespoň třetí, barážovou příčku v cílové rovince asijské kvalifikační jízdy za účastí na MS. Již bez Adnana Hammada, který po čtyřech letech odmítl prodloužit končící kontrakt, Jordánsko překlenulo Uzbekistán a vydalo se na sebe (ne)upoutat pozornost ve druhé baráži - tentokrát již opravdu té o historickou účast na světovém šampionátu - proti Uruguayi. Jak to dopadlo, to už asi všichni víme.

Adnan Hammad se dal považovat za symbol vzestupu jordánské kopané, to bezesporu; jeho Achillovou patou však byly výjezdy za hranice. Teď se čím dál ambicióznější mančaft snaží tento dlouhodobý neduh léčit pod Hossamem Hassanem a prozatím představuje slušnou neznámou. Pod novým vedením totiž veškeré přátelské duely odehrál "fikaně" na domácí půdě (a bez porážky), zatímco v kvalifikaci na Asijský pohár dokázalo vyloupit pouze poslední Singapur (dále venku dvakrát remizovalo).

Kapitolou samou o sobě jsou pak rovněž Iráčané, kteří doteď platí za jediného asijského vítěze ankety Světový tým roku (2007), kde spolu přitom zápolí kluby i reprezentace. Právě kontinentální triumf z téhož roku nicméně dodnes zůstává až záhadně osamoceným vrcholkem působení jednoho z těch spolehlivějších rozvíječů hráčského talentu v rámci nejlidnatějšího světadílu.

Iráčané soustavně selhávají ve snahách kvalifikovat se na MS a nepovedl se jim ani poslední Asijský pohár, takže k nim nyní odborníci přistupují a priori obezřetněji, než by se možná slušelo. Patřičný respekt Iráku nicméně dál náleží; mužstvo koneckonců pořád spoléhá na kvality legendárního Younise Mahmouda (který mimochodem pomáhal nadcházející ročník AsP rozlosovat), aby se zároveň opíralo také o velké naděje celé asijské kopané jako obránce Ahmeda Ibrahima. V záloze pak svou technickou vyspělostí vždy zaujmou Humam Tariq a Saif Salman, takže když už nic jiného, alespoň by v iráckém případě vždy mělo být koho sledovat (což dříve ne vždy platilo).

Co se však čistě šancí na úspěch týče, opravdu nelze Iráčanům dávat příliš šancí. Pro tuhle chvíli si Mezopotámští lvi zřejmě budou muset vystačit akorát s nálepkou mládežnických titánů na kontinentě. Takovou pověst si získali ať už coby finalisté Asijského poháru do 19 let (2012), nebo jako bramboroví medailisté z mistrovství světa do 20 let (2013); a svůj dramatický vzestup záhy irácká dvacítka podtrhla také tím, že jako historicky první mládežnický výběr získala loni cenu pro "AFC Národní tým roku". (A zadařilo se i jinde: irácká sedmnáctka sice na loňském MS nebyla příliš konkurenceschopná, ovšem nemělo by se zapomínat na polehčující okolnost, že se takového dostaveníčka zúčastnila vůbec poprvé v dějinách.)

Jenže dospělý fotbal je o něčem jiném a inkriminované generace do něj logicky naplno proniknout ještě nestihly - a nestihnou ani do ledna 2015. Na každý pád to ale budou jistě neocenitelné zkušenosti; a potom kdo ví, co se může udát za další čtyři roky...

Jelikož vítěz Challenge Cupu 2014 je zatím ve hvězdách, můžeme tímto naše rande s účastníky příštího Asijského poháru pomalu uzavřít. Více si povíme zas až po mistrovství světa, které snad pomůže rozluštit lecjaké tajenky.

Už teď je nicméně nad slunce jasné, že se poprvé po pěti ročnících nedočkáme čtvrtfinále mezi Íránem a Jižní Koreou; a přinejmenším velmi pravděpodobné, že k pouhým třem vítězům AsP v horizontu 30 let za pár měsíců nepřibude žádný čtvrtý. Na to se holt pomyslné asijské nůžky svírají až příliš pomalu (leč svírají)...