Australské okénko (1.)

Všichni si už pomalu začínáme hryzat nehty před dnešním barážovým kláním. Mimo to se ale už v ranních hodinách u kolegů protinožců odehraje první utkání šestého kola nejvyšší soutěže. A to značí jediné - za pět minut dvanáct přicházím s prvním dílem nového seriálu EuroFotbalu, který postupně shrne každou australskou "pětikolku"...

Kdo nevěří na specifické fotbalové kultury a všechno vně Evropu považuje za "zbytečnou šmrdlanou", raději by snad neměl číst dále. Totiž ať to zní jako sebevětší klišé, u protinožců je vše skutečně tak trochu vzhůru nohama. Ne doslova, ale kdo by byl z Česka, Slovenska, Anglie či Španělska zvyklý na...

Sněhobílé racky sedící v hloučku na hrací ploše a nechávající se milostivě rozhánět samotnými fotbalisty; pozápasové rozhovory vysílané do éteru širého stadionu, nikoliv jen televize; většinou zcela nekryté lavičky - často ztělesňované obyčejnými plastovými židlemi určenými snad předně pro zahradní grilování; ještě třikrát tak širší (vlastně výhradně travnaté) prostranství mezi tribunami a hrací plochou než to strahovské. To všechno, a našlo by se toho mnohem více, jsou v mé perspektivě neodolatelná specifika australské A-League. A představují vpravdě vítané přitakávání těm skutečným důvodům toho, proč jsem si ke svému dalšímu fotbalovému bádání vybral právě tento kontinent, tuto ligu, tuto fotbalovou kulturu...

Vodítka k A-League pro mě existují v zásadě tři. Tím prvním je tamější angažmá (dle mého skromného soudu) jednoho ze tří nejlepších českých trenérů: Vítězslava Lavičky. O něm se toho u nás po hříchu příliš neví - a já, až pečlivě nastuduji herní filozofii jeho Sydney, určitě přijdu s nějakou osobitou analýzou.

Dále to musí být samotný fakt, že australský nároďák momentálně lze řadit na úplný vrchol pyramidy "asijského" fotbalu, čili se s ním jednak musí z dlouhodobého hlediska vážně počítat pro MS 2014, jednak by možná bylo záhodno si blíže představit domácí hráčskou základnu, z níž v blízké budoucnosti bude kouč Osieck hodně pravděpodobně čerpat čím dál častěji.

A nakonec samozřejmě: neortodoxní návrat dvou významných ikon australské kopané poslední dekády, Bretta Emertona a Harryho Kewella. Prvně jmenovaný se sice stěhuje do dobře známého Sydney, odkud fotbalově i celkově vzato vzešel; ne však do dnes již druholigového Olympiku, nýbrž do Lavičkova a Kiselova, chcete-li dostát zvyklostem ČTK, Sydney FC. Druhý jmenovaný se pak sice mohl narodit rovněž u světoznámé opery, na dospělé úrovni ovšem atmosféru nejvyšší domácí soutěže poprvé okusil teprve letos. Není proto divu, že je na obě legendy minimálně zpočátku upřena až nezdravá pozornost...

Úvodní díl našeho pravidelného výletu za klokany, který by se měl dle mých představ uskutečňovat ob pět kol, bude tak trochu seznamovací. Představím pevně načrtnuté rubriky: O kom se mluví, o čem se mluví a vybrané střípky. Prvních pár odstavců bude přirozeně pojednáním o nejvýraznější osobnosti (či o více osobnostech) toho daného úseku - dnes přirozeně budeme sledovat první krůčky jmenovaných velikánů na (staro)nové půdě. Další kapitola představí australský fenomén posledních dnů - nyní bude řeč o jedné úctyhodné sérii, která ne a ne skončit, a jejím iracionálním doprovodu. A k rubrice slepující útržky australské fotbalové scény snad netřeba nic dodávat; jednoduše pro vás vyberu a co možná nejsrozumitelněji shrnu to zbylé důležité, co se u protinožců stihlo za sledované období odehrát.

O kom se mluví

O Emertonovi s Kewellem, prosté. A o nikom z nich v čistě pozitivním slova smyslu. Prvně jmenovaného si příznivci anglické kopané snadno vybaví z dresu Blackburnu, který do letošního léta oblékal nepřetržitě od roku 2003. Jiní alespoň z australské reprezentace, za níž odkopal bezmála 90 zápasů. Především si ho ale každý spojí výhradně s pravou postranní čárou a jejím nejbližším okolím. Dokonce se říkalo, že senzační výběr Rovers nebyl dílem nezájmu větších klubů, nýbrž skutečnosti, že právě jen průměrný anglický klub mu byl schopen zaručit místo na oblíbeném pravém křídle. Potom každopádně vězte, že v Sydney se jeho role docela razantně proměnila. Já měl sice možnost vidět Lavičkův výběr jenom jednou, ovšem není důvodu se domnívat, že by jeho tehdejší volnost měla být něčím výjimečným. Emerton strávil nejvíce času na pozici jakéhosi neukotveného podhrotu, přičemž samozřejmě častěji tíhnul k pravé postranní čáře. Odtud se také dvakrát přímo podílel na závěrečném intenzivním zásypu obrany Melbourne Heart, z něhož ve finále pramenilo kýžené a zasloužené vyrovnání.

Do té doby se nicméně Sydney jeho výjimečného ofenzivního talentu využívat nedařilo. Hosté více hrozili skrze levonohého Carlea a celkově prokázali menší schopnost efektivně zaútočit než soupeř, jehož ofenzivní vozbu paradoxně - vzhledem k věku a zkušenostem Emertona či Kisela - a s velkou grácií táhl teprve 20letý Behich, velký to příslib pro australský nároďák. Přitom se ambiciózní Sydney, v jehož středu mimochodem ex-Pražan už potřetí za sebou spolykal veškerou minutáž, dopředu takhle trápilo zrovna proti malátným "srdíčkům"; těm, která na úvod podlehla dokonce i obyčejně nepříliš silným celkům Newcastlu a Perthu. Heart navíc skórovalo ze situace, kdy se Maycon prosadil uvnitř doopravdy osmičlenného obranného valu protivníka a těžký míč si mohl zpracovat za těsného dozoru tří obránců.

Podstatný efekt, skrz nějž se dostaneme k druhému sledovanému aktérovi, se ovšem dostavil tak jako tak. Heart ani napočtvrté v sezoně nezvítězilo, čímž jenom podtrhlo letošní mizérii melbournských mužstev. Tápání sousedního Victory je nicméně daleko nepochopitelnější. Mít v kádru Kewella, Archieho Thompsona (i ve 33 letech neohroženou špičku ligy), Leijera (možná nejlepšího stopera soutěže) nebo dva šikovné Kostaričany - zkrátka disponovat patrně nejdražším kádrem v celé společnosti - a přesto si dovolit čekat na výhru i gól celá tři první kola; neslýchané. A přece se to druhému největšímu favoritovi na titul podařilo a černá série divže nepokračovala i po zápase s Wellingtonem, v němž měli Novozélanďané jasně navrch a věhlasnějšího soupeře dokonce přehrávali i v té zbývající dvacetiminutovce, kdy dohrávali bez vyloučeného Sigmunda.

Zatímco tedy Herbert v jednom kuse kroutil hlavou nad rozhazovačností svých svěřenců (do 16. minuty si stihli vytvořit hned čtyři gólové příležitosti), melbournští se plahočili odnikud nikam. Přítomnost Kewella podle všeho celý mančaft jenom svazovala. Ikona Leedsu United nebyla stejně jako Emerton svým přímým nadřízeným nijak omezována: Kewell se pohyboval někde v prostoru mezi CM a AM (často popravdě v jakémsi vakuu), při převzetí balonu ani zdaleka nevypadal vzrušeně, nezřídka působil doslova odříznutě od veškerého dění...a fanouškům po mizerných předešlých výkonech pomalu docházela trpělivost, takže se na 54násobného internacionála dokonce místy pískalo. Holt když někdo nadělá kvůli svému příchodu do vlasti takový humbuk (viz Kewellovo předlouhé rozmýšlení se nad nabídkou Victory), jednoduše se nečeká, že jej pak snadno zastíní jak etablovaný Hernandéz, tak jeho nově příchozí a zcela neznámý krajan Solórzano. K tomu berte v úvahu, že jen díky Kewellovi byl během jediného měsíce trhnut rekord v prodeji členských karet melbournského fanklubu - pět tisíc "registrovaných" fanoušků v druhém nejlidnatějším městě Austrálie nepamatují.

Ve svůj prospěch začal rodák ze Sydney o něco zaujatěji působit alespoň po 70. minutě. Že Kewell fotbalového talentu pobral ažaž, o tom se i v tomto nepovedeném utkání s Wellingtonem diváci mohli přesvědčit - bohužel jeho geniální kolmici na Hernandéze, po níž by eventuálně následovala branka, anuloval jeden z nejnesmyslnějších ofsajdů, jaký jsem kdy viděl; asi metrový, ovšem v poněkud opačném gardu, než na jaký jsme zvyklí. Kewellovo entrée každopádně nelze glosovat jinak než zklamanou grimasou. V případě Emertona vesměs stejně tak, ačkoliv tady bychom nemuseli být tak přísní. A co je nejdůležitější: s přístupem, jaký zaujali oba trenéři, ve stylu "oni si poradí, jsou to koneckonců legendy", by to zvykání si mohlo zabrat až nečekaně velkou porci času...

O čem se mluví

Kdyby anglický Arsenal působil mezi koalami, jeho slavný Unbeaten Run by se v pozici rekordmana už pomalu mohl začít třást. Do oněch 49 zápasů sice Brisbane Roar schází ještě hodně zářezů, konkrétně šestnáct, přesto jeho neohrožená hegemonie musí brát dech. Letos je prozatím klub ze státu Queensland jako jediný neporažený, skóre 15:3 rovněž budí respekt. A debakl Adelaide ve čtvrtém kole stejně tak; vždyť zpříma atakoval rekordní vítězství právě pokořených Reds nad dnes již neexistujícím North Queensland v poměru 8:1. Během inkriminovaného střetnutí mimochodem šokovaly i individuální výkony, především ten Berishův: pevná součástka "německého tandemu" B+B (Thomas Broich; oba si něco odkroutili v Bundeslize) nejprve v rozmezí šesti minut zaznamenala nejrychlejší hattrick v dějinách A-League, aby poté čtvrtou trefou ke všemu vyrovnala Smeltzovo maximum vstřelených branek v jednom utkání.

"Roar-celona" - což je oficiální přezdívka, ne můj výmysl - zkrátka funguje jako zcela bezchybný tým a možná i právě zmenšený ekvivalent katalánského velkoklubu. Herní projev Brisbane přitom ani zdaleka nepůsobí strojově. Osobně jsem měl tu možnost zhlédnout zrovna jeho představení proti Adelaide a způsob, jakým útočí, musí imponovat i Evropanovi. Na základě blogu renomovaného odborníka stanice SBS Philipa Micaleffa se pak také lze domnívat, že takový projekt těžko někdy na tomto kontinentě najde obdoby. Neohrožené kolmice, dravé průniky po křídlech, technická vybavenost a chytrost Broiche, Murdoccy, Henriqueho nebo i beka Franjice. O tak propracovaném "něčem" se může komukoliv v Austrálii jenom zdát.

Každopádně já se na těchto řádcích budu věnovat ještě jedné problematice týkající se Brisbane. A sice si ne sám kladu řečnickou otázku: co jiného než takhle nadupaný stroj by mělo spíše vábit lidi do ochozů? Na Lang Park se onoho slavného 28. října vydalo jen něco přes 11 tisícovek fanoušků. Potenciální diváci sice neměli pracovní volno jako pracující osoby u nás, kvalitní fotbal však nepochybně byl zaručen. Tak proč více než 50tisícový stánek zaplnit zhruba z jedné pětiny? "Počítám, že se najde tak 10 až 20 tisíc příznivců litujících toho, že té noci, kdy jsme vyhráli 7:1, nebyli při tom. Lidé by neměli váhat. Tenhle tým se bude zlepšovat, čekají nás úžasné časy," volal poté například čtyřgólový Berisha.

Ovšem Brisbane mělo s vábením diváků do ochozů vždy solidní problémy; loni ho i vinou malého příjmu z lístků (a s tím spojené finanční tísně) dokonce muselo podržet samotné vedení australského fotbalu. S premiérově ukořistěným titulem a skvěle rozjetou další sezonou se nicméně dá očekávat, že se tyto tuhé kořeny začnou rvát ze země. Ve finále by snad brisbaneský průměr mohl vystoupat až k 15 tisícům; což by sice vzhledem ke kapacitnímu potenciálu arény pořád nebylo nic moc, ale v rámci ligy by už šlo o pěkný počin.

Celkově je pak návštěvnost zkraje sezony tradičně často propíraným tématem. Jen Melbourne Victory - hlavně díky příchodu Kewella - se opravdu vymyká a dovede australskou veřejnost plně uspokojit. Statisticky v prvních pěti kolech každý třetí fanoušek vážil svou cestu právě na padesátitisícový Etihad Stadium. Celkově pak návštěvnost utkání momentálně šestého celku tabulky hladce převyšuje i celoligový průměr (34,826 x 12,936). A vyjmeme-li z vlastních úvah jak nejlépe podporovaný, tak nejvíce opomíjený tým ligy (Gold Coast United), průměr se blíží k jedenácti tisícům. To zhruba odpovídá návštěvnosti horší půlky druhé nejvyšší anglické soutěže.

Což by samo o sobě, jak konstatuje jeden čtenář webu SBS, jako srovnání mělo v očích kritiků obstát. Na to, že je Hyundai A-League poměrně mladou soutěží, si zas tak úplně špatně nevede. Koneckonců dle propočtů toho samého uživatele bychom při vynechání obou melbournských mužstev dospěli k až čtvrtinovému zvednutí návštěvnosti oproti loňskému ročníku. A to už zní moc moc líbezně...

Střípky

- Tři trenéři o tomto víkendu pocítí, jaké to je, když se kříží zájmy reprezentace a domácí soutěže. Ta si totiž nedopřává žádnou pauzu, takže trojice nominovaných mužů působících ve své domovině bude o další ligové kolo násilně ochuzena. Forma Brisbane vynesla pozvánku nezkušenému záložníkovi Mitchu Nicholsovi, jeho zbylými parťáky z A-League jsou potom už ostřílení jedinci. Harry Kewell ... a Brett Emerton. Jeho absence se přímo dotýká Vítězslava Lavičky, jehož se také reportér SBS vyptával na řešení zapeklité situace. A dočkal se zajímavé odpovědi: 32letého pardála v základu s největší pravděpodobností nahradí 17letá puška jménem Terry Antonis. Reprezentant Austrálie do 19 let a velký příslib do budoucna přitom má za sebou perné dny; v osmi dnech nastoupil ke třem kvalifikačním duelům na nadcházející juniorské mistrovství Asie. Tam se také mladí Socceroos dle předpokladů objeví. I po náročné cestě z Kuala Lumpur, odkud Antonis přiletěl teprve ve středu odpoledne (hraje se v sobotu), by vynikající driblér měl být schopen nastoupit od samého začátku. "Vzpomínám si na doby, kdy mi bylo 17 let - ničeho jsem se nebál a vše šlo tak hladce," vysvětluje ve formě hrající Karol Kisel.

- Něco takového se určitě musí řadit mezi trenérovy potenciální noční můry. Wellington Phoenix prožil parné léto, když se pod tíhou hrozby bankrotu jen horko těžko zbavoval tvrdohlavého majitele, a krom finanční disciplíny má očividně problém i s tou herní. Jenom jediný z úvodních čtyř zápasů Herbertovi svěřenci dohrávali v plném počtu. A jakkoliv obránce Manny Muscat dvě z vyloučení vnímá jako chyby rozhodčích, Wellington nyní těch pět (!) nasbíraných rudých kartonků může hodně mrzet. Hlavně tresty, které si s sebou hráči odnášejí do dalších kol. Proto třeba zrovna duel s Newcastlem, v němž šli předčasně pod sprchy hned dva fotbalisté Phoenixu, trochu paradoxně představuje jediné vítězství Novozélanďanů v tomto ročníku. Zároveň ale - a to už paradoxní není ani trochu - nastartoval šňůru tří porážek v řadě. Tuto sérii naposledy jenom prodloužilo i "historické" klání s Central Coast Mariners, v němž po důrazném apelu trenéra Herberta nebyl napomínán ani jeden domácí hráč.

- Brisbane na vrcholu tabulky, to už nikoho nepřekvapí. Povedený start Newcastlu Jets a Perthu Glory se však úplně čekat nedal. Vloni si oba celky svými výkony v základní části vykoledovaly tak akorát privilegium bojovat o "šedé pásmo" pod čarou úspěchu. Dnes jsou zatím rozpačitými, ale pořád nejbližšími pronásledovateli suverénního Roar. Hlavně pro jediný klub v soutěži reprezentující západní část kontinentu jsou současné výsledky balzámem na duši. Loňský ročník totiž Perth, kde se mimochodem narodil slavný herec Heath Ledger, zakončil vskutku ve "velkém" stylu; po osm závěrečných kol nepoznal slast triumfu a jeho úplný finiš zahrnoval hned pět porážek bez přestávky. Těžbou uhlí proslulý přístav Newcastle se pro změnu v roce 2008 mohl pochlubit mistrem Austrálie. Jenže hned rok nato končil sezonu na potupném dně tabulky a od té doby se potácí odnikud nikam. Většinou se Jets plácají někde u středu tabulky, takže i pro ně je takhle vysoké postavení - leč prozatímní - vítaným rozptylem. Ovšem ... máme za sebou teprve prvních pět kol. A Perthu už po vítězné sérii dochází dech (teď dvakrát prohrál), přičemž Newcastle je od začátku nevyzpytatelný jako aprílové počasí...