Australské okénko (2.)

Symbolicky zhruba v čase, kdy se nezřídka rozehrávají utkání A-League konané na Novém Zélandě, přichází EuroFotbal s druhým dílem pravidelného seriálu mapujícího australské fotbalové prostředí. Tentokrát se dočtete o trablích několika trenérských postaviček, jedinečném rekordu a mnohém dalším...

Úvod bude tentokrát kratší; a netradiční. Minule se totiž v diskuzi, a celkem pochopitelně, volalo po tabulce A-League - na což samozřejmě musím reagovat a pokusit se vám to vynahradit. Zároveň ale předesílám, že vzhledem k tomu, že se nazýváme EuroFotbal, a proto vedeme v potaz pouze soutěže starého kontinentu, půjde o mou vlastní ruční práci. Případně tedy omluvte nebarevnost, fádnost a podobné věci: šlo mi hlavně o účelnost. V příštím pokračování se snad dočkáte zase o něco promakanějšího a celkově dokonalejšího modelu. Co se onoho vynahrazení týče: tabulku právě přikládám hned začátkem článku, a to ne striktně proto, že bych nevěděl co psát úvodem (leč i to je, přiznávám, menší pravda), nýbrž s ohledem na vaší snazší orientaci na následujících řádcích. Průběžně potom situaci v A-League můžete sledovat třeba tady...

Tabulka A-League po 10. kole:

1. Brisbane Roar - 10z., 6-2-2, 23:9...20b. (L-L-W-W-D)
2. Central Coast Mariners - 10z., 6-2-2, 17:8...20b. (W-W-W-W-D)
3. Melbourne Heart - 10z., 4-3-3, 14:12...15b. (W-W-L-W-W)
4. Sydney FC - 10z., 4-3-3, 12:11...15b. (D-W-L-L-W)
5. Newcastle Jets - 10z., 4-1-5, 11:15...13b. (L-W-D-L-L)
6. Perth Glory - 10z., 4-1-5, 9:13...13b. (L-W-L-D-L)
---
7. Wellington Phoenix - 10z., 3-3-4, 10:10...12b. (W-L-W-D-D)
8. Melbourne Victory - 10z., 2-6-2, 11:12...12b. (D-L-W-D-D)
9. Adelaide United - 10z., 2-4-4, 8:18...10b. (D-L-D-D-W)
10. Gold Coast United - 10z., 1-3-6, 11:18...6b. (D-L-L-L-L)

První uvádím počet odehraných zápasů, následuje bilance výhry-remízy-prohry, skóre, body a v závorce je odzadu dopředu chronologicky (poslední písmenko tedy symbolizuje nejstarší zápas) vyjádřena forma daného mužstva (W značí výhru, D remízu a L prohru). Dělítko je tu potom od toho, aby vynikla první šestice jdoucí po skončení základní části do "play-off" a naopak čtveřice, pro kterou bude sezona u předčasného konce.

Na závěr takzvaného úvodu pak oficiálně představuji ještě jednu novinku: po uzavření každé pětikolky se ohlédnu zpět a vyberu pro vás divácky či prostě gólově nejzajímavější zápas. Přitom za sebe ale tentokrát nechám mluvit vlastně jen a pouze pohyblivé obrázky; jinými slovy obyčejný sestřih.

O kom se mluví

Je jich dost, o osudech zápasů nepřímo rozhodují zpoza postranních čar, před deštěm se pořádně neschovají - přitom v nedávné době jako by všichni do jednoho čelili metaforickému slejváku. A ne, nehovořím tu právě o čárových rozhodčích, přestože by i je a jejich často směšná rozhodnutí šlo snadno častovat. Mám na mysli prozatím ne zrovna přesvědčující manažery; jmenovitě jde o Fergusona, Lavičku, Durakoviće a Bleiberga. Přitom nutně není třeba je rovnou vyhazovat. Faktem nicméně zůstává, že v poslední době se na oficiálních stránkách Australské fotbalové asociace spustily snad tři ankety více či méně popuzující debaty na toto téma. A já se pokusím vysvětlit proč.

Lavička je patrně nejspecifičtější případ; proto jím začnu. Pořádně se totiž o jeho konci v Sydney mluvilo jenom v českém prostředí, v souvislosti s hledáním špičkového trenéra pro Spartu. Jakmile se i tady zklidnily mediální vody a do parády se častěji začal brát Hřebík (ve finále se Lavičky týkaly snad jen ty opravdu počáteční spekulace), měl u sydneyské opery nastat kompletní klid. Do toho zanedlouho přišlo slavné vítězství nad Brisbane, které de facto vešlo do dějin a po němž se celá věc měla uzavřít definitivně. Přesto z mého pohledu existuje více důvodů pro neutuchající pitvání tohoto choulostivého případu.

Pokud bych měl ukázat na nejkritičtějšího trenéra (i směrem k vlastní osobě), zřejmě bych volil právě našeho vyslance. Do chaotického bránění svých svěřenců se pouští pomalu v každém pozápasovém rozhovoru, ať byl zrovna výsledek utkání jakýkoliv. To je nepochybně sympatické. Fatální problém je v tom...že mužstvo od počátku sezony na jeho výzvy soustavně nereaguje. Skoro se až začíná zdát, že s příchodem Emertona a návratem lazara Carlea začíná hvězdný soubor českému stratégovi přerůstat přes hlavu. Již minule jsem se nepatrně dotknul neuspořádaného ofenzivního projevu; potom vězte, že se stěží něco změnilo. Emerton asi až na dva zápasy dosud působí spíš coby obyčejná škodná - létá si zleva doprava a zase zpátky, ledabyle odevzdává balony, na ostatní vrhá nepřítomné či rovnou arogantní pohledy. Zatímco Kewell se snaží odčinit nemastný neslaný vstup do sezony, on spíš jako by na hřiště lezl akorát pro předvedení pár skvostných centrů.

Od toho se s trochou nadsázky vše odvíjí. Například během střetnutí s Central Coast Mariners Emerton zabloudil dokonce i na post AM, čímž dokonale odstřelil celý střed pole. Tam jako jediný držák působil kapitán McFlynn, Kisel vedle zkušenějšího kolegy vypadal nezvykle nejistě; a do toho všeho se navíc z papírového hrotu Antonise vyklubalo jakési CM, dispečer. Dostali jsme tedy z pohledu Sky Blues teoreticky čtyřčlenný střed pole: rovnající se praktickému prázdnu. A to uvažte, že s výjimkou utkání s Brisbane, kdy Sydney zahrálo vskutku disciplinovaně, selhávají Lavičkovi svěřenci vždy v jinačím ohledu. Jednou dochází ke vzájemné neutralizaci ofenzivních hvězd, podruhé tým sráží obrana, která se doteď řádně nepochlapila a pozičně bývá pravidelně mimo, potřetí se hloupě fauluje a inkasují se žluté karty (viz pár dní staré klání s posledním Gold Coast), jejichž kupení určitě nelze - zvlášť v tomto případě - akceptovat.

Sečteno podtrženo Lavička jako dirigent neskutečně ambiciózního ansámblu zklamává. Zatím na celé čáře. Ostatně Miron Bleiberg, kouč GCU, to před nedávným vzájemným zápasem vyjádřil přesně, když se ohrazoval proti tvrzením, které najednou (těsně po porážce Brisbane) dělaly ze Sydney rozjetý kolos: "Tohle já neberu. Je to zčásti výmysl médií. Moc velkou váhu tomu (výkonu proti Roar - pozn. red.) nepřikládám. Nejsou v dobré formě - neřekl bych, že by jinde ve světě dvě prohry a následnou výhru pojmenovávali jako dobrou formu."

Svatá pravda! Jenže Sydney holt potřebuje povzbudit. Je teď jakýmsi trademarkem australské elitní soutěže - když se o ní i v Evropě začalo psát v souvislosti s koncem jednoho významného rekordu, kterého se ono stalo strůjcem -, a proto není možné, aby tento úspěch byl jen takovým ostrůvkem v temných vodách souborného tápání, jehož výjimku tvoří akorát rozjetý Carle. I když tomu tak ve skutečnosti je...

Sky Blues na tom ale samozřejmě nejsou nejhůř; maximálně v poměru kvalita/výkon. A ani Lavička se po příchodu Garyho Colea na post fotbalového ředitele nemusí ničeho obávat. V Sydney sice byli z minulosti zvyklí na hektické střídání stráží, něco takového se ale podle Coleových slov v budoucnu opakovat nebude. Mužstvo se má stabilizovat - jak po stránce trenérské vize, tak s ohledem na hráčský kádr, jehož sedm členů (včetně Kisela, elitní stoperské dvojice Bosschaart-Beauchamp nebo dvou krajních beků Jamiesona a Shannona Colea) stále čeká na prodloužení stávajícího kontraktu, který jim vyprší na konci sezony.

To Bleibergův talentovaný a prozatím mizerně bodující projekt Gold Coast United je docela odlišným případem. K tomu ovšem jen krátce: pragmaticky proto, že zkrátka tento tým australskou fotbalovou společností hýbe zcela minimálně (i z důvodu neexistujícího a v Evropě zaběhlého systému sestup-postup). Ačkoliv vloni po základní části patřila GCU krásná bramborová medaile, letos od šestého kola není pochyb o tom, komu patří poslední příčka. A příčiny jsou nasnadě: United nejsou United (ve volném překladu soudržní). Neexistuje tu pořádné sebevědomí ani týmový tmel, průměrnou domácí návštěvnost zatím vyčíslujeme na ubohých 2 780. Příslib do budoucna přinesla až necelý týden stará plichta se Sydney. Gold Coast bez debat dokázalo, že doma na tohoto soupeře umí (do letoška ho tu vždy - čtyřikrát - porazilo); s přehledem kombinovalo - byla tam drzost, myšlenka, účelné první dotyky s balonem.

Bleibergova pozice by nicméně ve skutečném ohrožení také nebyla, i kdyby se jeho mužstvu povedlo prohrát i toto páté utkání v řadě. Vždyť rodák z izraelské Haify vede mladý, nezkušený kádr; přičemž jeho šéf, majitel Clive Palmer, se sám na jeho sestavování výrazně podílel, takže kouči nemá moc co zazlívat. Nějaké přešlapy na přestupovém poli už vůbec ne. A každopádně...pokud GCU naváže na výkon proti Sky Blues, bude i tabulkou stoupat vzhůru. Na podobně bezradné Adelaide sice ztrácí čtyři body, takže se to za jediné kolo neudělá, ani z toho se ale střílet nemusí a nebude.

Dusněji je proto v Perthu, ale i Melbourne - tedy v té jeho části, kde se hrdě hovoří o Victory jako o fotbalovém klubu; dnes citlivě dodávajícím tomuto přídomku na ironii svými aktuálními výsledky. Klub, který v létě do týmu zlákal samotného Harryho Kewella, je totiž třetí od konce. Takže pochopitelně s nejdražším kádrem v lize hrubě nenaplňuje své ambice. A to tak, že s obdivuhodným přehledem.

Jestliže se za uplynulou pětikolku sám kritizovaný Kewell zvedl, tým šel spíše dolů. Bilance v aktuálně sledovaném období 1-3-1 je, i vzhledem k losu (10. GCU, 9. Adelaide, 6. Perth, 5. Newcastle a 2. CCM), vpravdě tristní. A opodstatněná. Victory se jednak vůbec nepovedlo vypořádat se s reprezentační pauzou, která mu odvelela jak Kewella, tak na jeden týden i ještě vlivnějšího Hernandéze; jednak v obraně stabilně dobře hraje akorát Leijer. Výsledkem druhého faktoru potom jsou dvě inkasované branky od posledního GCU i Perthu a dokonce tři banány z kopaček fotbalistů Newcastlu.

Mehmet Duraković má tedy veřejnosti ještě co dokazovat. Zatím to vypadá tak, že trpí podobným syndromem jako Lavička: na současný hvězdný ansámbl jednoduše nestačí. Ostatně do letoška akorát tři roky trénoval zdejší juniorku, pak původně na postu áčkového lodivoda jen zaskakoval - a nyní se mu zodpovídá protřelý veterán brankářského řemesla Ante Čović, legendární Archie Thompson, populární "fracek" Kewell nebo dva horkokrevní Kostaričané. Inu, nemůže to být snadné. Také proto by vedení mohlo a mělo být tolerantní; asi by vážně nebylo úplně fér hnedka hledat dalšího kormidelníka, když sám rodák z Jugoslávie byl do role pevného manažera klubu jmenován teprve letos v červnu. A už vůbec ne hovořit "o zabíjení klubu", jak hlásá jedna nenávistná stránka na Facebooku, logicky požadující Durakovićovu hlavu.

Poslední pán na holení se jmenuje Ian Ferguson, vede rovněž do nebes hledící celek Perth Glory a familiárně se mu říká "Fergie" - stejně jako o mnoho slavnějšímu jmenovci Siru Alexi. S ním přitom má leccos společného. Především skotskou národnost a úspěšnou hráčskou kariéru; jeho osobu si určitě vybaví každý fanoušek Rangers pamatující zlatá 90. léta minulého století (deset titulů s glasgowským gigantem stihl získat Ian Ferguson!). Navíc mu je stále teprve 44 let a trenérskému řemeslu se víceméně učí. Vždyť před krátkou epizodou v roli manažera rozpadnuvšího se North Queensland Fury působil jen coby asistent na lavičce Central Coast Mariners.

Tyhle argumenty dnes nicméně znějí poněkud prázdně; Ferguson je vedle Durakoviće určitě tím vůbec nejkritizovanějším manažerem v lize. To ale za divných podmínek. Fergieho nejvěrnějším popravčím je totiž sám jeho nadřízený, bohatý australský byznysmen Tony Sage. Ten uvnitř Glory vytvořil složitou a nejasnou vlastnickou strukturu, přičemž po boku několika akcionářů otevřeně přiznává, že ve svého manažera nemá důvěru. Po úžasné sérii tří výher na začátku tohoto ročníku se dokonce nechal slyšet, že ho stejně nezajímá nic jiného než účast ve finálových bojích (jimž byl Perth minule na hony vzdálen). V tak nepřátelském prostředí se také Glory začalo pomalu vytrácet a propadat tabulkou. Následovaly tři slepené prohry; a v australských kuloárech se Ferguson okamžitě, a vlastně přirozeně, začal cpát pod gilotinu.

Do toho všeho Perth začátkem prosince zažil nejvlhčí den od roku 1963, který se jednak zasloužil o zrušení několika letů (a tedy i vloženého středečního zápasu Glory v dalekém Sydney), jednak o další, s tím spojené organizační obtíže. Po osmihodinovém čekání na definitivní odřeknutí letu se fotbalisté dalších několik nekonečných okamžiků nemohli dostat k zavazadlům, což poznamenalo účast na příští tréninkové jednotce, a tedy i přípravy na víkendové - co čert nechtěl - venkovní klání na Novém Zélandě. Výsledek nepřekvapí: Glory tam prohrálo 0:1, zaznamenalo třetí prohru v pěti kolech a Skotovi se opět přitížilo. Ačkoliv se včera fotbalisté za svého páníčka veřejně postavili, zdá se, že Fergiemu kůži zachrání už jen zázrak. Jakkoliv můžeme hledat paralelu v nejistých začátcích Sir Alexe v Manchesteru, chování obou dotyčných klubových vedení je vskutku nesrovnatelné. A to nejspíš také rozhodne o odlišném osudu "australského Fergusona".

Zápas pětikolky

Onen slibovaný "zápas pětikolky" se dnes nabízí jako takové intermezzo, rozdělující jednu obsáhlou a druhou jen o něco chudší rubriku. Odreagovat se, prosím, můžete u střetnutí, po němž se v Austrálii začalo na každém rohu vykládat o novém sportovním rekordmanovi. Brisbane šňůru 36 neprohraných utkání završilo vskutku ve velkém stylu, což ostatně posuďte sami. Jeho duel s Perthem naservíroval pohledné "roarcelonské" kombinace, citlivý lob Nakajimy-Farrana, dvě asistence skvělého Franjice a další góly kanonýra Berishy.

Sestřih najdete zde.

O čem se mluví

Dvacátého šestého listopadu se to konečně a doopravdy stalo. Zdánlivě jednou provždy se přepisovaly dějiny australského fotbalu, ale i celé tamní sportovní komunity. Poválečná série rugbystů z Eastern Suburb, která trvala dokonce tři roky, patrně po chvíli upadne v kompletní zapomenutí. Teď tu je Brisbane Roar, za 14 měsíců 36krát v řadě neporaženo. Roarcelona, jak se Postecoglouově partě s oblibou přezdívá, na své cestě nikdy neremizovala 0:0; v žádném případě tedy logicky nevyšla střelecky naprázdno; hned osmnáctkrát musela prokázat charakter a dotahovat ztrátu, jednou dokonce dvakrát za zápas; její nejlepší dva střelci, dnes již "pohřešovaní" Solorzano s Barbarousesem, nastříleli dohromady pouhých 22 gólů z celkových 84. A na závěr: doteď představovaly vrchol pěti týmů (mezi nimi nechybí ani deset let starý Perth) tři porážky v 35 zápasech. I to je obdivuhodná bilance. Ta Brisbane je potom samozřejmě o to neuvěřitelnější.

Nicméně konec této světlé éry, která mimochodem před příchodem aktuálně nejúspěšnějšího kouče v historii A-League, co se poměru výhra/prohra týče, Anteho Postecogloua nebyla myslitelná ani omylem...konec této éry měl být asi jiný. Rekord australského sportu Roar stanovilo hladkou výhrou 4:0. Perth ztrapnilo, zesměšnilo, potupilo. Kombinace před prvním, druhým i třetím gólem jako z dílny Katalánců. Což samozřejmě euforii jenom umocnilo: za doprovodu okamžitě odpálených ohňostrojů fanoušci v pláštěnkách klubových barev nastavovali televizním kamerám kartonky s číslem 36 - ještě před výkopem se na nich přitom skvělo numero o jeden stupínek menší. Kouzelný pohled na ty zmáčené, a přesto neskonale radostné obličeje.

Ovšem po zápase se Sydney? Oslavy fantastického úspěchu snad nemohly být bujařejší. Představuji si je dokonce jako zdvojnásobené řádění českých fotbalistů v Hotelu Praha. Jinak si totiž nelze výkon "Roarcelony" (nyní záměrně v uvozovkách) pořádně vysvětlit. Sice je pravdou, že se Sydney zvedlo - o tom se budeme bavit později -, samotná vítězná skvadra jim přitom ale podávala hned obě pomocné ruce. Obránci Brisbane nezvládají rozehrávku, jsou všude pomaleji, běžně promrhávají i značný náskok v běžeckých soubojích. Koneckonců právě jejich ztráta koncentrace vedla k nejrychlejšímu gólu sezony, který vstřelil po 40 sekundách mladíček Petratos. Na nic takového jsme letos u Roar nebyli zvyklí. Vrcholným dokladem zoufalosti australského fotbalového kolosu jsou potom tato zdánlivě protichůdná statistická data: držení míče po 35 minutách v procentuálním poměru 71:29 pro Roar; a přitom čas strávený na půlce soupeře vypočtený na 40 procent ku 60 v neprospěch vedoucího týmu tabulky!

Potom ani není otázkou, do jaké míry byli hosté zaskočeni prudkým větrem, který byl klidně schopný odklonit přenesení od čáry k čáře o nějaké dva metry. Jádro pudla se nacházelo uvnitř jejich hlav, ne nad nimi. Přístup obou stran ke šlágru kola byl zkrátka naprosto odlišný. Lavičkova ekipa na soupeře vlétla tak nebojácně jako dosud žádný celek. Agresivně napadala až po velké vápno - proto ta donekonečna packaná rozehrávka stoperů. Nezvykle disciplinovaně dál bránila střed pole - tam neoperoval Broich, nýbrž roztřepaný a reprezentačními povinnostmi znavený Nichols, takže i tato cesta byla z pohledu Brisbane brzy na odpis. Na balonu přitom Sky Blues kombinovali s pozoruhodnou elegancí a jakousi nenuceností. Měnili si posty; defenzivní štít McFlynn se dokonce párkrát vyskytl i na samotném hrotu útoku.

Na tohle všechno Roar absolutně nereagovalo. A Postecoglou to koneckonců po utkání shrnul přesně, když před Sydney jakožto prvním takovým odvážlivcem smekl, že se nezaleklo a hlavně (!) že nepolevilo, že vydrželo dřít celých 90 minut. Ve finále dokonce Lavičkovi svěřenci donutili Brisbane k odevzdanému fungování; sami zároveň neustále chtěli vysouvat svá břitká tykadla (celkem bylo Sydney napočítáno osm ofsajdů!). A tak neoblíbeného soka, jenž z posledních 14 vzájemných střetnutí odcházel poražen jenom jednou jedinkrát, deptali a deptali. Až udeptali k symbolické smrti. Až nepěkně vtipně se teď jeví poznámka na okraj jednoho z redaktorů oficiálního webu A-League, který si dovolil připomenout, že k překonání celosvětového rekordu by Brisbane muselo napodobit klub Mimosas z Pobřeží Slonoviny, který na přelomu 80. a 90. let 20. století čekal na přemožitele nelidsky dlouhých 108 utkání...

Závěrem ještě k individuálním výkonům, které určitě rovněž hrály velkou roli při skládání goliáše. Vyzdvihnout se sluší zejména Shannona Colea, jehož ostatně komentátoři Fox Sports během přenosu vynášeli do nebes snad stokrát. Jde totiž o praváka, který se coby záskok za vykartovaného Jamiesona musel popasovat s poněkud nezvyklou rolí. A ustál to vskutku bravurně. Jeho pohyby s balonem působily ohromně přirozeně, navíc z Nakajimy-Farrana vlastně on sám udělal nejneschopnějšího muže duelu. Často se řítil sám na Franjice, protože jej japonský Kanaďan jednoduše nestíhal; a zároveň hvězdu předešlého klání s Perthem vymazal, i co se opačného směru týče.

Dalšími výraznými postavami potom byli tito borci: Nicky Carle, celkově ústřední postava Sydney v tomto ročníku - inkriminovaného dne skvěle doplňující jak defenzivní, tak ofenzivní složku ještě nedávno rozháraného mužstva, zkrátka plnící roli tužícího prvku; Karol Kisel coby klidná šedá eminence (zapomeňte na tvořivé RM z Bohemky či Sparty, tohle je dnes jeden z nejlepších defenzivních středopolařů A-League); a teprve 19letý útočník Petratos, který svým dynamickým projevem a všeprostupující šikovností trápil zadní linii Brisbane co pět minut.

Z opačného konce barikády vyzdvihnu snad jen Ivana Franjice, jenž prostě potvrdil svou pozici neoddiskutovatelně nejkvalitnějšího pravého beka soutěže. Jeho technická vybavenost a přehled o hře v konkurenci, kterou tato liga nabízí, vskutku nemá obdoby. Ne nadarmo byl už vloni spojován s přestupem do Evropy - po skončení tohoto ročníku (ne-li už v lednu) to snad pokládejte za jednu z jistot. Jinak to od Roar byla po individuální stránce neskutečná mizérie, což se ostatně i nabízí. Nichols nakonec marodícího Broiche, nejlepšího nahrávače soutěže, nenahradil ani z jedné třetiny. Pořád kazil, troufal si na nepochopitelné věci, mančaft ve středu pole vůbec nepodržel. Berisha, zase suverénně nejlepší střelec ligy, potom jako by neexistoval. A Henriqueho sólování zas a znovu nefungovalo, jak by mělo.

Střípky

- Australská elitní liga, jak ji nyní známe, je mladou soutěží plnou mladých pušek. To lze mimo jiné konkrétním způsobem dokázat na události sedmého kola. V něm si totiž teprve 19letý Australan s makedonskými kořeny Ben Kantorovski připsal na konto již 50. start mezi dospělými. Defenzivní univerzál se tak stal vůbec prvním teenagerem, který na takovou metu v krátké historii A-League dosáhl. Dějiny Hyundai A-League se sice započaly v sezoně 2005/06, už teď ale kromě Kantarovski má "půlstovku" startu na dohled maximálně 15 zápasů další šestice hráčů mladších 23 let. Mezi nimi nechybí ani občasný mozek Melbourne Heart, občasný pilíř postranní lajny Aziz Behich (20), levý bek Gold Coast United a top ligový hráč na svém postu Adama Traoré (21) nebo budoucí jednička australské reprezentace a v tuto chvíli opora Central Coast Mariners Matt Ryan (19).

Nikdo z těchto borců už ale určitě nepřekoná rekordmana v rámci National Soccer League, tedy předchůdce A-League. John Markovski si totiž na konci 80. let minulého století odkroutil tuto porci zápasů již v 17 letech a 333 dnech. V nejvyšší australské soutěži pak setrval plus mínus po stejné časové období, jaké v momentě dosažení této mety uplynulo od jeho narození. Mezi první pětici nejrychlejších "padesátníků" NSL pak mimochodem řadíme i nynější superstar domácího fotbalového prostředí Nicka Carlea (čtvrtý v pořadí; sledovanou porci zkompletoval zhruba ve věku Kantarovského) či dnes již legendárního a po vleklých problémech s koleny rovněž aktivně nehrajícího Jasona Čulinu (pátý v pořadí).

Co se ještě Kantarovského týče, je to samozřejmě talent k pohledání. Šlachovitý hubeňour nejraději působí na pozici štítového záložníka, už se pod Pimem Verbeekem nepatrně oťukal mezi dospělými internacionály, těm juniorským kapitánoval i coby jeden z nejmladších členů kádru. V sedmnácti si navíc odskočil na zkušenou pod křídla samotného Bayernu Mnichov a objevil se dokonce už na dvou mistrovstvích světa do 20 let (2009 a 2011). Atmosféru australské elitní soutěže potom letos zakouší již čtvrtou sezonu. Zkrátka výjimečnost sama.

- Auckland je krásné a vlídné novozélandské město, týdeníkem The Economist vloni popsané jako 10. nejpřívětivější pro život člověka. Fotbalu tu však z dlouhodobého hlediska pšenka nikdy nekvetla. Tamější klub Auckland City může sledovat přinejlepším 3 500 párů očí, zatímco ragbisté či hráči kriketu se mohou těšit až 50tisícové podpoře. Na multifunkčním stánku světových měřítek jménem Eden Park. Právě tam se letos konalo mistrovství světa v rugby; zrovna toto místo je zároveň oázou novozélandského kriketu. A v sedmém kole tohoto ročníku A-League se vůbec poprvé dočkal i profesionální fotbal, chcete-li "soccer".

Wellington Phoenix je docela dobře zvyklý na cestování napříč celou zemí. Patnáct tisíc diváků se v srpnu přišlo podívat do Dunedinu na křest trávníku u příležitosti jedné z generálek na právě probíhající ročník, deset přišlo vloni na přípravu do Hamiltonu a 30. ledna 2010 dokonce AMI Park v Christchurch toho času vytvořil rekord, když se do ochozů na Herbertovy svěřence přišlo podívat přesně 19 276 lidí. Teď byla tato cifra překonána v Aucklandu - číslo 20 078 představuje historicky nejpočetnější návštěvu Phoenixu. Na domovském Westpac Stadium, jehož sedačky letos přivábily pouze sedm a půl, respektive pět tisíc pozadí, se přitom v té době konala třídenní výstava domácího příslušenství a zahradnických potřeb. Patrně tedy stejně jako po revoluční návštěvě v Christchurch opět ožije debata, zda by se Wellington Phoenix neměl nastálo přestěhovat.

Rozhodně je otázkou, jestli takové haló nepropuklo mimo jiné z toho důvodu, že fotbal v Aucklandu rovná se sváteční události. Každopádně zájem o toto klání byl vskutku enormní a jeho charakter mimochodem způsobil před výkopem hotovou kalamitu. Jak se totiž nechal slyšet marketingový manažer klubu, takovým novozélandským (a koho ne) zvykem je odkládat věci na poslední chvíli. A v důsledku toho se pak během závěrečné hodiny prodaly čtyři tisíce lístků (!), poslední diváci se na svá místa tlačili ještě dvacet minut po zahájení (pozdě přišla dokonce pětina z celkové návštěvy) a vůbec každého zájemce čekalo několik dlouhých chvil ve frontě.

To ale určitě nemohlo být jedině dílem novozélandské nátury - pod tyto potíže se zkrátka podepsala i rekordní návštěva, jež byla mimo jiné výsledkem rozsáhlé kampaně. Napříč celým aucklandským regionem (populace něco kolem jednoho a půl milionu) se delší dobu předem nesly zprávy o brzkém příjezdu wellingtonských: každý klub v tomto kraji byl pak v hledišti hojně zastoupen, i co se těch nejmladších kategorií týče. Celkově to skoro vypadalo, jak kdyby sem přijela odehrát významné utkání samotná reprezentace. A za to také ústřední tváře Wellingtonu Phoenix neváhaly děkovat. "Myslím, že napříč celou zemí je tahle značka, tento klub velmi podporován. Bylo to dlouhých, těžkých pět let budování. A pokud teď zavítáte do Aucklandu a dojde na vás 20 tisíc lidí. Jen si to vezměte - já myslím, že to je nádherné," rozplýval se Ricki Herbert, nefalšovaný to guru novozélandské kopané.

Mimochodem když už je řeč o fanoušcích a atmosféře na australských (novozélandských) stadionech, dovolím si jednu oficiální reakci na některé postřehy v minulé diskuzi. Z ní jsem měl na základě pár příspěvků dojem, že se tu australská fanouškovská kultura považuje za něco odrostlého na popcornu a "gaučinku". K takovému názoru koneckonců svádí i mizerná návštěvnost A-League. Ovšem v tomto případě dozajista platí, že se za "málo peněz dělá hodně muziky". Určitě nepůjde o pyrotechniku, megalomanská chorea a podobné výmysly - obyčejně kultivované, hlasité, oddané/vytrvalé fandění tu ale má tuhé kořeny. Prakticky nenarazíte na komorní utkání. Což z mého pohledu kupříkladu česká Gambrinus liga může australské elitní soutěži jenom závidět...