Australské okénko (4.)

Tenisové Australian Open skončilo, takže fotbalové A-League na přelomu ledna a února zase ubyla jedna konkurence. V pravý čas. Základní část letošní sezony spěje ke svému konci, když každému z účastníků zbývá odehrát jen pět zápasů. EuroFotbal proto nemůže chybět se svým pravidelným okénkem; tentokrát si přiblížíme olympijský nezdar či novozélandskou kometu...

A co se za poslední zhruba měsíc v australské nejvyšší soutěži událo? Mnoho věcí. Zkostnatělý Perth začal konečně řádně angažovaně promlouvat do bojů o účast v nadstavbě, kterou má nyní na dosah ruky. A jako bájný fénix (nebo Phoenix?) se z popela vzepjal Wellington, který je vysněnému postupu do play-off rovněž velmi blízko.

Daleko tužší boje se svádí na samotném pomezí elitní šestky: Melbourne Heart i kvůli odlivu talentů pro účely olympijské kvalifikace zaznamenalo pokles formy a nemá nic jistého, dál nepřesvědčuje ani Sydney. Akcie tedy rostou na straně nenápadného Newcastlu a solidní šanci na potřebné umístění si udržuje rovněž Melbourne Victory. Naopak Adelaide s GCU již na prodlouženou sezonu pomýšlet patrně nemohou; takové jistoty si naopak užívá Central Coast Mariners a, dejme tomu, i Brisbane Roar.

Tabulka A-League po 21. kole:

1. Central Coast Mariners - 21z., 13-5-4, 36:20...44b. (D-W-L-L-W)
2. Brisbane Roar - 21z., 11-5-6, 41:24...38b. (W-W-W-L-D)
3. Perth Glory - 21z., 10-4-8, 33:27...34b. (W-L-W-W-W)
4. Wellington Phoenix - 21z., 10-3-9, 29:26...33b. (L-L-W-W-W)
5. Melbourne Heart - 21z., 8-6-8, 29:29...30b. (W-L-D-L-D)
6. Sydney - 21z., 8-6-8, 30:36...30b. (W-W-L-D-W)
---
7. Newcastle Jets - 21z., 8-4-10, 30:34...28b. (L-W-W-W-D)
8. Melbourne Victory - 21z., 5-10-7, 28:34...25b. (L-W-D-D-D)
9. Adelaide United - 21z., 5-8-9, 24:38...23b. (L-W-L-L-D)
10. Gold Coast United - 21z., 3-7-12, 24:36...16b. (D-L-L-L-D)

První uvádím počet odehraných zápasů, následuje bilance výhry-remízy-prohry, skóre, body a v závorce je odzadu dopředu chronologicky (poslední písmenko tedy symbolizuje nejstarší zápas) vyjádřena forma daného mužstva (W značí výhru, D remízu a L prohru). Dělítko je tu potom od toho, aby vynikla první šestice jdoucí po skončení základní části do "play-off" a naopak čtveřice, pro kterou bude sezona u předčasného konce.

Průběžně můžete situaci v A-League dál sledovat třeba tady.

O čem se mluví

Wellington seriózně míří za play-off. Po chaotickém vystrnadění dlužícího ikonického majitele Terryho Serepisose; po odražení řečí ještě ikoničtějšího Herberta o svém odchodu; po doplnění kádru, který ještě 14 dní před startem nečítal dostatek jmen pro kloudnou registraci; po zastavení zdánlivě nezadržitelné redukce personálu. Turbulentní měsíc(e) před vypuknutím tohoto ročníku nedávali Phoenixu příliš nadějí na duchapřítomnou konkurenci, jakou měl dělat zabezpečenějším a kvalitnějším soupeřům. Přesto Herbertova klubová parta - podobně jako třeba ta jeho novozélandská v kvalifikaci na MS 2010 - obrátila veškeré předpoklady na hlavu, a leč rozpačitě, tak přeci jen míří i počtvrté za sebou mezi nejlepší šestici australských mužstev. Respektive australsko-novozélandských, že?

Ani v loni ani předloni tedy Wellington nechyběl v nadstavbě; rok předtím se sice umístil na šesté příčce, vinou užšího prvoligového sboru si ale tehdy prodlužovala sezonu jenom čtveřice mužstev. Leč největší klubový úspěch v podobě čtvrtého místa a následně předběžného finále, což je oficiální termín pro vrcholný zápas těch "horších" mužstev postupujících do play-off, odkud se už putuje do skutečného Grand final (velkého finále), letos Phoenix těžko zopakuje - už jen dílčí čtvrtá příčka a pětibodový náskok na sedmý (a mizerně hrající) Newcastle značí mimořádný úspěch. Pět kol před koncem rozhodně. Navíc i samotné krůčky, jakými sem vyslanci Nového Zélandu dokráčeli, jsou chvályhodné: Wellington hraje stoprocentně jeden z nejatraktivnějších fotbalů na kontinentu, přičemž jeho bláznivý styl navíc už konečně zvládá nést i venkovní ovoce, které dlouhá léta Herbertovi muži nebyli schopni trhat v adekvátním množství. Letos přesně v polovině utkání žlutočerní dokázali venku bodovat, třikrát z toho vyhráli; a takhle skvělou bilanci na cizích hřištích neměli loni ani po skončení základní části. Tehdy se pyšnili bilancí 2-2-11, a to dokonce měli o jednoho soupeře - čili i příležitosti - víc.

Tenhle zásadní obrat je přitom otázkou právě posledních šesti kol. Během nich odehráli Kiwi tři venkovní klání, z nichž hned dvě vyhráli - předčili tak dokonce svou domácí formu za toho období. Čím ta změna? Popravdě těžko říct. Taktický posun v kontextu celého ročníku totiž fakticky není možné pozorovat. Wellington nepochybně baví, jeho zápasy bývají bláznivé a hlavně na vlastní půdě často jde o oboustranné ofenzivní koncerty (viz nedávno Heart 3:1) - pořád nicméně platí, že vyznávají typický hurá fotbal, který vyspělé týmy zvládají paralyzovat mávnutím ruky. Naposledy to předvedlo jak rozpomenuté Brisbane, tak CCM, proti nimž se shodně Phoenix ani jednou neprosadil. Ve finále by se tak dal tenhle bájný fénixův vzestup vykládat jako dílo slabší formy/kvality soupeřů (Heart šlo dolů snad nejrazantněji z ligy, Adelaide po Kosminově nástupu taky, Newcastle je nijaký konstantně).

Totiž jediné, na co se může Wellington opravdu spolehnout (víceméně, dál už snad akorát na posledně pravidelně chytajícího brankáře Pastona), a co ho zároveň v jiné rovině docela dobře táhne ke dnu, je nesmírně talentovaná a ofenzivně laděná záložní řada. Ať už vedle sebe nastoupí Bertos, Brown, Daniel, Greenacre a Sanchez v jakémkoliv uskupení, složení; ať už je zkrátka vynechán kdokoliv z nich, můžete si být jisti, že už k nim na onen soupiskový arch přibude maximálně jeden človíček se spíše defenzivními povinnostmi - což je většinou Lia. Navíc tyto borce často doplňuje nestárnoucí Ifill, což je dokonce, dejme tomu, klasický útočník. Stejně jako Greenacre (jenž je tak občas také veden) nicméně i on rád tvoří hru, sbíhá si do hloubky pole pro balony, s nimiž pak dělá všemožné kusy. Ve finále jde tedy o mnohdy harmonicky působící skvadru šikovných kluků, kterým se ale bránit dvakrát nechce; a to je samozřejmě průšvih.

Naplno se to ukázalo v utkání s vedoucím Central Coast Mariners. Středem vedla učiněná dálnice, Phoenix bránil v přípravkovém stylu "kde je míč, tam jsme my všichni", neexistovalo něco jako soudržnost, ale i předvídavost. V kombinaci s technickou vyspělostí borců, jako jsou McGlinchey, Rogić či Bojić, si potom Paston během úvodní čtvrthodiny připsal pět poměrně těžkých zákroků a doslova jen z vůle boží potom mohl Phoenix ještě o přestávce držet bezbrankový stav. To přitom samozřejmě nebyl žádný výjimečný výkon, který by nás v podání Wellingtonu měl bůhvíjak zaskočit - a proto zejména není moc důvodů proč případně Herbertovým svěřencům věřit i dále, v nadstavbových bojích. Play-off by se jim už nicméně vyhnout vskutku nemělo.

A to se již vracím k úvodnímu odstavci a slovům popisujícím zázrak. Vždyť když se na začátku února Wellington ocitl dokonce na druhé příčce, stalo se tak vůbec prvně po bezmála 12 letech, co některý z novozélandských klubů (Phoenix, New Zeland Knights nebo již zaniklý Football Kingz) stanul takhle vysoko a v takové fázi - samozřejmě v rámci nejvyšší australské soutěže. Mužstvu z Aucklandu jménem Football Kingz, které po pěti letech dopsalo svou historii se závěrem ročníku 2003/04, se sice povedlo jednou vystoupat stejně vysoko: to však šlo o situaci po dvou odehraných kolech, která navíc předcházela šestizápasovou šňůru bez výhry, pád na dno tabulky a zdejší setrvání až do konce sezony. Krátká, dvouletá existence New Zeland Knights mezi roky 2005 a 2007 pak byla ještě smutnější: neoficiální následovník Kingz totiž v rozpětí mezi čtvrtým a čtrnáctým kolem ročníku 2005/06 okamžitě vytvořil dodnes platný rekord v počtu prohraných po sobě jdoucích duelů (11); a pak rovněž období mezi třetím kolem sezony 2005/06 a druhým týdnem ročníku 2006/07, které Knights přežili bez výhry (19 střetnutí), můžeme považovat za maximum, respektive minimum historie A-League.

Jakkoliv tedy novozélandští fotbalisté i v dávné minulosti NSL (předchůdce A-League fungující od roku 1977) měli úspěchy a hráli důstojné party pod křídly australských zaměstnavatelů, samotné kluby se dlouho ne a ne uchytit. Koneckonců New Zeland Knights za celou dobu svého fungování vyhráli jenom šest ligových zápasů; polovinu těchto malých triumfů už ale urvali pod Rickim Herbertem v závěrečných pěti vystoupeních. Což samozřejmě není náhoda. Národní fotbalový symbol a současně kouč reprezentace vede Wellington od prvního dne - a úspěšně. Už jen proto, že před startem tohoto ročníku očekával splatit dluh ve výši 100 tisíc dolarů...by si snad alespoň to další malé finále zasloužil. Stejně jako celý nadšený národ kiwi.

Góly pětikolky

V této "videové" sekci pro vás mám o něco menší porci té pravé australské fotbalové zábavy, o to větší lahůdky jsem si nicméně pro teď připravil. V první řadě se jedná o perfektně sklopený volej, ještě ke všemu takříkajíc "zpoza těla", zkrátka z ne zrovna ideální pozice, jehož autorem nebyl nikdo menší než sám Harry Kewell. Jeho pomalý rozjezd už je nyní skutečně zapomenut; dnes Melbourne Victory jednoznačně táhne, což stvrdil i tímto výstavním kouskem:



Zahanbit se ale v uplynulém měsíci nenechal ani jiný veterán fotbalového řemesla, Besart Berisha. Ten se konečně zase může těšit podpoře svého dvorního nahrávače Thomase Broiche, což se výrazně podepsalo pod jeho střelecké procitnutí. Důkaz můžete (bohužel v mizerné kvalitě) zhlédnout níže; jde o další neskutečně těžký, a sice fantasticky kontrolovaný volej po stejně tak překrásné dalekonosné příhře Erika Paartala:



O kom se mluví

Voda na mlýn věčnému potížistovi. Clive Palmer, šéf Gold Coast United, se zase jednou ocitl v záři reflektorů, když se hodně nevybíravě opřel do všeho kolem v souvislosti s první australskou neúčastí na fotbalovém turnaji LOH po 28 letech. Od prezidenta Australské fotbalové federace (FFA) Bena Buckleyho si takto vysloužil pohrůžku, že by jeho klub klidně mohl být vyřazen z elitní společnosti. To je ale nyní prozatím vedlejší; to hlavní je...že pan Palmer měl pro teď tak maximálně pravdu. Když selhání výběru do 23 let označil za "národní trapas" a vedení A-League za "vtip"...

Nejprve ten trapas: nelze jinak než souhlasit. Aurelio Vidmar, který v australském fotbale zaujímá podobné postavení jako nyní u nás Jakub Dovalil (je tedy asistentem u áčka a hlavním trenérem mládežnického výběru), měl k dispozici výjimečnou generaci. Nejlepšího brankáře A-League (objektivně i podle oficiální ankety); talenta koupeného v Borussii Dortmund a aktuálně jednoho ze tří vyslanců (a opor) vedoucího CCM; teoreticky i křídelníka ze základu Utrechtu, jiného borce z Gladbachu či útočníka Brøndby; a mnoho dalšího. Přesto s takovou základnou "dokázal" pětkrát v řadě vyjít střelecky naprázdno, ve své kvalifikační skupině tím pádem prozatím ani jednou nevyhrát a přitom v přátelském duchu jen sotva udolat slaboučké Filipíny. To je kumšt, vskutku. Ovšem ne ten pravý ořechový.

Clive Palmer má přitom o důvodech tak ostudného krachu jasno. "Olyroos byli průměrní v útoku, přitom fotbalisté Gold Coast, kteří září v A-League, jako Ben Halloran nebo James Brown se do Vidmarovy nominace na asijskou kvalifikaci nevešli," stěžuje si a přidává ještě konkrétnější argumenty, "Ben Halloran minulou noc (ve středečním vloženém klání proti CCM - pozn. red.) vstřelil jeden z gólů sezony - představte si, jaký rozdíl by pro Olyroos udělala jeho rychlost a šikovnost."

Tady přitom je na místě připomenout, že Vidmara - a to ho může malinko omlouvat - omezovalo nařízení, dle kterého mohl využít naráz nanejvýš tři hráče z jednoho celku A-League. Takto například mohl zapomenout na jistě platného útočníka Mariners Ibiniho-Iseie, jenž zkrátka nemohl z výběru vyšoupnout záložníky Aminiho s Bozanićem (kapitán U23) a brankáře Ryana. Přesto z GCU za celý cyklus povolal jedině obránce McGowana, který ani nestartoval a pozvánky se dočkal jen kvůli zranění jiného, přednějšího kandidáta.

Vidmarovi zároveň pozici ztěžoval ještě jiný faktor, který je třeba zmínit a je zahrnut v Palmerově "vtipu", jenž má představovat celá A-League. FFA totiž docela dobře selhala při vyjednávání termínu konání klíčového duelu se Spojenými arabskými emiráty, který v tomto týdnu Olyroos prohráli 0:2 a definitivně se tak připravili o účast na LOH. Palmer je totiž toho názoru, že určitě šlo utkání odehrát v dřívějším, vhodnějším termínu, který by nezabránil ve startu zmíněným legionářům z Eredivisie, dánské Superligy, respektive německé bundesligy (Oar, McGrath, Leckie). Tihle tři by mimochodem klidně sami utvořili celou ofenzivní vozbu. Ovšem protože se nejen teď, ale dokonce vždy hrálo v ty dny, jež FIFA oficiálně nevyhradila pro mezinárodní zápasy, neměli trenéři Utrechtu, Brøndby ani Mönchengladbachu žádnou povinnost své mládence propouštět - a tak oni zcela pochopitelně rovněž neučinili.

Nyní se můžeme tak akorát ptát...co bude dál, v nejbližší budoucnosti? Zatím jsou tu akorát samé otazníky. Zaprvé není známo, nakolik se bude v nedůležitém závěrečném duelu s Irákem experimentovat. Očekává se nicméně, že kluby, které tradičně o své převážně důležité tváře přicházejí i na tři kola, budou mít protentokrát první slovo při propouštění svých zaměstnanců - tím spíš, když půjde o potenciální absence ve 23. a předposledním kole, kde se rozhodně bude lámat nadstavbový chleba. Zadruhé ačkoliv technický ředitel FFA Dan Berger nepokrytě hovoří "o velkém, opravdu velkém zklamání", představil novinářům i výmluvy jako dva neuznané góly proti Uzbekistánu nebo "dvě největší šance zápasu", které Olyroos neproměnili proti SAE. Řádná sebereflexe tedy zrovna není na prvním místě, zdá se.

A zatřetí to zatím vypadá, že ani Vidmarovo renomé nikterak neutrpělo. Už nyní si prakticky celou "23" organizoval sám - dokonce i pravidlo o pouhých třech reprezentantech z jednoho týmu s ním bylo diskutováno a on by ho údajně mohl porušit, kdyby chtěl -, přičemž o jeho odchodu dosud nepadlo snad jediné slovo. Samozřejmě není moc proč, když se teď Olyroos na delší dobu odeberou hibernovat, přesto bych čekal důraznější kritiku přímo jeho osoby; a ne jen FFA, jakou nabídl například Palmer.

Střípky

- Jeden emotivní debut se uskutečnil v půlce února. Nanovo se totiž rozeběhla kariéra Daniela Bragga z Gold Coast United. V 19 letech. Že vám tu něco nehraje? Není divu; každopádně vězte, že i v takto brzkém věku se člověk může podruhé fotbalově narodit. Totiž poté, co jako žáček kapitánoval oceánskému výběru a užuž ve 12 letech nakukoval do dospěláckého fotbalu v Blacktownu, hrajícím regionální (státní) soutěž Jižního Walesu, zasekl se roku 2008 na velmi nepříjemném bodě. Bylo mu diagnostikováno akutní ledvinové selhání, které z něj na dlouhý čas udělalo "pokusnou krysu". Pětkrát vyšší přítomnost kreatininu v krvi mládežníkovi způsobila téměř kompletní neschopnost vylučovat potravu, respektive kontrolovat její příjem - takto Bragg během chvíle přibral o 15 kilogramů a sám sebe popisoval jako "těhotného muže". S tím se zkrátka muselo něco dělat - a tak při své plánované derniéře ve státní lize vsítil dvě branky, nechal se převézt do nemocnice a tam totálně vyčerpán usnul. Následně podstoupil biopsii i transplantaci otcovy ledviny s tím, že už fotbal z doporučení doktorů nikdy hrát nebude. Což už lze naštěstí označit za mylnou předpověď. Sotva nedávno si ho po návratu do Blacktownu vyhlédl Miron Bleiberg, aby mu hned dal šanci 12. února v zápase s Adelaide. Danielu Braggovi se takto splnil sen, dovršil pohádku. Něco takového i přízvisko druhého Klasniće on ovšem rezolutně odmítá: "Nechci být součástí nějakého příběhu o popelce nebo klukem, který se vrátil zpět. Prostě chci jen být Danielem."

- Holger Osieck nominoval pro závěrečné klání se Saúdskou Arábií, která momentálně uzavírá kvalifikační skupinu, z níž už nyní Australané najisto postupují do čtvrté fáze. Dalo se tedy počítat s pár nováčky; a těch se doopravdy pár urodilo. Možná by se tedy slušelo si je v krátkosti představit. Tak zaprvé je tu už mnohokrát omílané jméno Matta Ryana. Teprve 19letý brankář Central Coast Mariners je už teď nezbytnou součástí výběru do 23 let i neohroženou klubovou jedničkou; obdivuhodně zvládá dominovat ve vzduchu (poměr věk/jistota při kontrole šestnáctky je nevídaný na jakékoliv poměry) a skrze svůj osobitý "hokejový" styl chytání přetavil ve svou královskou disciplínu řešení situací 1 na 1. Zadruhé si posviťme na Erika Partaala, dalšího z účastníků říjnového speciálního přípravného kempu, který měl odhalit potenciál převážně nezkušených borců. Pětadvacetiletý štítový záložník a rodák ze Sydney (s estonským jménem) si na rozdíl od Jedinaka či Valeriho pořádně rozumí s balonem, lze ho tedy mít za jediné modernější, konstruktivní DM současného australského nároďáku; Osieckovi se tenhle fotbalista Brisbane jistě bude hodit i do budoucna.

Dále Michael Thwaite, zajímavá to postavička, jež prvně do repre nakoukla již před sedmi lety. Odkroutila si tu nicméně jen šest utkání, aby se teď slavnostně vrátila v 28 letech; vězte každopádně, že právě tento stoper stojí za nedávným krátkodobým vzestupem nejhoršího týmu A-League, Gold Coast United. A do čtveřice ještě jeden debutant na slovo vzatý - vůbec poprvé se do vybrané společnosti dostává Michael Marrone z Melbourne Heart; v současnosti dost možná nejlepší pravý bek ligy, ofenzivní, šikovný 25letý kluk s přesným skluzem. Všemi těmito volbami (navrch i tím, že znovu ukázal na rozjetého veterána Thompsona) Osieck opět dal znát, že jeho přehled o A-League je bezchybný. Což vskutku nelze jinak než kvitovat.

- Archie Thompson. Velký fenomén, znovu oživený. Když Pim Verbeek před třemi lety popsal jeho výkon proti Indonésii jako "absolutně zoufalý", šlo o jeho poslední výraznou stopu v nároďáku. Teď může udělat další; a to hlavně díky své skvělé formě v lize, kde spolu s jiným veteránem Harrym Kewellem beze zbytku táhne Melbourne Victory. Proč ale o tomhle 33letém pánovi hlavně píšu: brzy by se totiž měl dočkat významného milníku, a sice vstupu mezi stovkaře. V příštích týdnech se Archie Thompson může stát 18. fotbalistou, jemuž se v rámci NSL i A-League dohromady povede vsítit stou ligovou branku. Rekord Damiana Moriho, jenž stihl nashromáždit 240 skalpů (a v 3,7 sekundách se jen tak bokem postaral o nejrychlejší gól v dějinách australského ligového fotbalu), ten už asi těžko překoná, nicméně co by v jeho silách být mohlo, je alespoň pokoření 111 zářezů Vaughana Covenyho, historicky nejplodnějšího novozélandského internacionála. Před ním už pak je pouze devět borců, mezi nimiž mimochodem nechybí ani současný lodivod Adelaide John Kosmina. Ten se například postaral o gólové pokřtění NSL a také se v polovině roku 1985 stal vůbec prvním členem této vybrané společnosti. Dodnes platí pro změnu za nejpotentnějšího australského reprezentanta napříč všemi kategoriemi; v národním dresu skóroval 42krát.

Příště speciál před nadstavbou: její pravidla, historie a zevrubné představení nejžhavějších artiklů pohybujících se po australských pažitech.