Berlín a jeho nekonečné pátrání po fotbalové identitě

Paris Saint-Germain. Real Madrid. AS Řím. Arsenal a Chelsea se sídlem v Londýně. A co Berlín? Jak to, že hlavní město Německa není nositelem takové fotbalové síly jako jeho evropské protějšky? Takovou otázku si pokládá Jonathan Harding úvodem svého článku pro DW.com, který se pro vás EuroFotbal rozhodl přeložit...

Ze všech týmů, které se v posledních 70 letech snažily překlenout všechny finanční a politické překážky města Berlína, nejméně škod utrpěly celky Herthy a Unionu. Ani ony však nedosáhly takového zvuku, jaký by klubům z hlavního města slušel.

Příčiny takového nešvaru daleko překračují historické hranice, chátrající stadiony a nároky moderní kopané. Všechny dohromady potom každopádně utvářejí příběh města cela zbaveného impozantního prvku fotbalové scény.

Turbulentní historie Berlína je důvěrně známa všem po celém světě, ale dopady dřívějšího dělení města na východní a západní část jsou cítit i 25 let po stržení symbolické zdi. Koneckonců, fanouškovské tábory Herthy a Unionu jako by dál úhledně rozděloval onen betonový blok.

Nastalá situace by se dala nazývat historickou kocovinou, která mimo jiné zavlekla Berlín rovněž do nižších pater ekonomické sféry. Sídlo v Berlíně dnes nemá žádná z 30 nejvýdělečnějších společností na burze. Bankovním hlavním městem země a domovem Německé fotbalové ligy (DFL) je Frankfurt, zatímco nejúspěšnější fotbalový klub hnízdí v Mnichově.

Chudý, zato sexy Berlín si mezitím v průběhu času vystavěl svůj vlastní, notně specifický trh, který si zakládá na kreativitě, kulturní diverzitě a levném bydlení.

Fotbal nikdy nebyl tou hlavní vášní Berlíňanů. To se sice pomalu začíná měnit, avšak nikoliv na úkor ostatních aktivit - od basketbalu až po lední hokej byste v Berlíně našli celkem 72 prvoligových sportovních týmů.

A dále je tu ještě berlínská podstata křížence: populace se přetvářela a měnila s ohledem na různorodé proudy historie. Nezná prvek kontinuity, stability.

Dortmund, Stuttgart, Frankfurt či Mönchengladbach a další těží z efektu malého města a velké vášně. Jejich kluby si po léta užívají senzační podpory, přenášené z generace na generaci, což fotbalu umožňuje prosperovat přímo v srdci tamějších komunit. Hertha si může o podobné situaci nechat zdát...

Hertha zaseklá, Union volný

Dokonce v rámci svého vlastního města měla Hertha potíže se začleněním. Po druhé světové válce byla až do roku 1990 v podstatě držena v zajetí západního Berlína.

"To je téměř 50 let vývoje, který byl Hertě na rozdíl od jiných klubů upřen. V letech 1983-1997 navíc Hertha nebyla prvoligovým klubem, což znesnadnilo celý proces předávání tradice fandění z generace na generaci," vysvětluje Uwe Bremer z regionálního deníku Berliner Morgenpost.

Současný trenér Herthy Pál Dárdai je již dvacátým v pořadí, jehož práci Bremer za 20 let vykonávání novinářského řemesla přihlíží, a už na první pohled je zřejmé, že jeho přehled nezná mezí.

V rámci sjednoceného Německa to se sbíráním podpory neměli jednoduché ani na východě. Union si ale na druhou stranu byl schopen vypěstovat skoro až kultovní status a půvab, který překračuje jeho druholigovou příslušnost a v otázce loajality fanoušků ho pozvedá nad úspěšnější městské rivaly.

Klubový prezident Dirk Zingler se běžně potlouká po stadionu, jako by obyčejně platil vstupné, zatímco fanoušci darovali peníze, čas a krev (doslova), jen aby klub udrželi při životě.

I přes veškerou tuto snahu Union zůstává skromným klubem, který se možná mezi smetánku nikdy nepodívá. A třebaže by na tom nově jmenovaný trenér Sascha Lewandowski (dříve v čele prvoligového Leverkusenu) mohl v budoucnu něco změnit, fanoušci mu případný úspěch vyčítat nebudou.

Ne tak příznivci Herthy, nepoměrně ambicióznějšího klubu. "Říct, že Hertha Berlín vůbec nezajímá, by znamenalo vědomě lhát. Ve druhé lize na ni v průměru chodilo 40 tisíc fanoušků a teď se pohybují kolem 50tisícové hranice. V tomhle směru zkrátka jen záleží na tom, v jaké čtvrti Berlína se zrovna nacházíte," zdůrazňuje Bremer.

Jmenovat by se stále dalo mnoho důvodů, proč by jeden v tuhle chvíli chtěl začít fandit Hertě: od roku 2001 se klub pyšní jednou z pěti nejlepších mládežnických akademií v zemi (pět jeho produktů bylo i na loňském MS) a v žádném jiném městě se nenarodilo více prvoligových fotbalistů než právě v Berlíně.

Ne nadarmo tedy legendární Franz Beckenbauer po pádu Berlínské zdi předpovídal, že Hertha zosobňuje "spícího giganta připraveného k probuzení". Jenže do takového stavu se nikdy nedospělo; ono podřimování se stále stejně hlasitě rozléhá po celé širé federaci...

Bývalý šéf Herthy Dieter Hoeness. Zdroj: bz-berlin.de

Hertha sama by se dala z velké části vinit z vlastní stagnace. Jakožto zakladatel Bundesligy se v 70. letech ocitala uprostřed neslavného korupčního skandálu, který otřásal celým Německem. V 90. letech pro změnu přišel na řadu tvrdý a bezohledný režim Dietera Hoenesse.

Jen dva roky po návratu do nejvyšší soutěže (1999) se Hertha kvalifikovala do Ligy mistrů a Hoeness rázem zatoužil po tom udělat z Chelsea nebo AC Milán pravidelné soupeře berlínského mužstva.

Utratil proto hodně peněz - jak za špatné hráče, tak za smlouvy s televizními kanály -, ale samotný tým jeho snahu nereflektoval a třikrát finišoval až na čtvrté příčce. Za taková nenaplněná očekávání málem klub zaplatil vlastní existencí.

Dva nedávné sestupy (2010 a 2012) Herthu rovněž tvrdě zasáhly. Vzhledem k tomu, že se peníze z televizních práv v Německu rozdělují na základě pětiletek, konzistentnějším konkurentům ze středu tabulky jako Hannoveru se takto dostává tučnějších odměn.

Hoenessův nástupce Michael Preetz sice napravil nějaké škody tím, že snížil ceny vstupenek a překopal organizaci klubové pokladny, zároveň se však stěží ukazuje být tou pravou inspirativní postavou.

Ačkoliv navzdory četným spekulacím ve skutečnosti není nevlastním synem nedotknutelného klubového prezidenta Wernera Gegenbauera, Preetzovy pravomoci podle všeho doopravdy překračují lecjakou mez. Však se zeptejte kteréhokoliv ze šesti hlavních trenérů, kteří pod ním operovali.

Nehledě na to, že celý nedávný přestupový boom jako by se Hertě vyhýbal velkým obloukem. "Jak asi máte být konkurenceschopní, když Augsburg prodá hráče za 30 milionů eur?" ptá se rétoricky a notně nasupeně Uwe Bremer.

Na vině je toho víc než jen management

Nakonec je tu záležitost jisté lokální identity. Hertha je v mnoha ohledech klubem bez domova. Jak její původní aréna, Poststadion, tak její současné kolbiště, Olympiastadion, jsou tradičně spojovány spíše s Berlínem než klubem jako takovým.

Kdyby se jen k domácímu mistrovství světa 2006 přistoupilo odlišně, zasní se v jednom okamžiku Bremer. V rámci příprav na vrcholný turnaj byla sice spolková vláda ochotna investovat 250 milionů eur do vylepšení vzhledu města, ne však přímo do nového stadionu - za ten by si již musel zaplatit sám klub.

Fanoušci Herthy jsou tak dodnes přesvědčeni o tom, že je jejich podpora sezonu co sezonu tlumena nezdravou vzdáleností kotle od hrací plochy, kterou prodlužuje modrá atletická dráha.

"Jako fanoušek Herthy musíte být obzvlášť vášnivý. Z jednoho domácího zápasu si vybavuji transparent hlásající 'Nejprve Hertha, potom sex'. To to přesně vystihuje," culí se Bremer.

Velký německý spisovatel Theodor Fontane jednou pronesl, že "před Bohem je každý Berlíňanem". Ve zkratce řečeno tudíž Hertha všechny zklamává.

"Hertha vůbec nedokázala držet krok s Berlínem - v bodě, kdy mohli začít stavět na tom, že se divné město proměnilo v metropoli, se raději rozhodli prostě zůstat divným klubem," nebere si servítky jiný sportovní žurnalista a berlínský rezident Kit Holden.

Expert přes marketing Oliver Drost v rozhovoru pro německý magazín Der Tagesspiegel vyjadřuje podobnou myšlenku; Hertha prý nebyla Berlínem tak úplně přijata a alternativní postoj Unionu je pro neutrála mnohem přitažlivější.

Jak Berlín, tak fotbal se zkrátka zdají být pro Herthu až příliš dynamickými činiteli.

Neustále se vyvíjející metropole se často ukazuje být rozhodujícím faktorem při lanaření posil - jako v případě současné hvězdy týmu Salomona Kaloua -, stejně tak ale zřejmě nepřekvapí, že uprostřed tak halasného města fotbal sotva někdy veškeré své okolí přehlučí.

"Berlín fotbal nepotřebuje způsobem, jakým ho potřebují jiná města. A fotbal nikdy nepotřeboval Berlín způsobem, jakým ho potřebovaly jiné subkultury," shrnuje precizně celý problém již citovaný Kit Holden.

Berlín si zkrátka vybudoval identitu, která není od fotbalu nijak odvislá. Zatímco Union, věčný outsider z východu a skrz naskrz lidový klub, se přesto nějak vypracoval, Hertha nadále tápe při hledání vlastní tváře...

---

Text je volným překladem článku Jonathana Hardinga, jehož originál najdete zde.

P.S. Pokud vás tématika Berlína a jeho fotbalové tradice zaujala, o rivalitě a přátelství mezi Unionem a Herthou již dříve na těchto stránkách výtečně referoval kolega Petr Vaněček.