Bez bázně a hany. Co lze čekat od letošních nováčků Premier League

S patřičným záběrem a zaměřením na elitní šestku se na výkop nové sezony Premier League připravíme formou podcastu, ale ještě předtím se sluší věnovat pár zvláštních slov všem třem nováčkům, kteří jsou letos opravdu vyvedenou bandou. Aston Villa, Sheffield United i Norwich City by ligu měly náležitě oživit...

Představování nováčků Premier League je odpradávna mou oblíbenou disciplínou. Speciálně jsem se na ně soustředil už před čtyřmi lety a obecně je na prahu jednotlivých ročníků považuji za sborově podceňovanou entitu, která se mnohdy posuzuje velice povrchně — za užití klišé a automatického odsouzení k sestupu.

Na příštích řádcích tudíž nahlédneme trochu hlouběji pod pokličku. V první řadě se vypořádáme právě s jedním takovým průvodním narativem, který se ke každému z nováčků váže, a následně se podíváme na to, jak si všechny postoupivší týmy vstupenku do Premier League zasloužily a čím ligu, doufejme, obohatí.

Zdrojů pro tyto kratší analýzy existuje několik — od série preview Guardianu přes fanouškovské weby až po vyloženě hutné statistické analýzy na StatsBomb — avšak speciálně se sluší vypíchnout hlavní inspiraci pro tento článek: jeden z prvních příspěvků známého analytika Michaela Coxe pod vlajkou The Athleticu.

---

Neprůstřelný narativ: "Tohle má náběh na repete Fulhamu 2018/19"

Existuje dobrý důvod se domnívat, že přílišné obměnění týmu, který si postup do Premier League vybojoval, se nevyplácí. Fulham z minulé sezony se okamžitě zařadil mezi skvělé případové studie, když pozůstalí hráči v kádru stáli za pouhými 63,6 % odehraných minut v předešlém ročníku (nejmenší procento v lize). Letošní Aston Villa je ještě větším extrémem. Důvěra byla vyslovena dohromady čtrnácti hráčům, kteří se v uplynulé sezoně na celkové minutáži pátého celku druhé ligy podíleli z pouhých 61 procent. Jinými slovy zmizela bezmála třetina všech těch, kdo v Aston Ville 2018/19 snášeli jakoukoliv herní zátěž.

To je neuvěřitelné množství; Newcastle je druhý od konce a stále má na Aston Villu "náskok" 12,5 procentních bodů. Pokud bychom vzali nejčastější zahajovací jedenáctku, Villans při své nováčkovské sezoně vůbec nebudou moci využít čtyři její členy; nemluvě o těch, kdo v kádru stále jsou, ale byli zdvojeni potenciálními startéry na jejich úkor. Spolu s Chelsea a Newcastlem je Villa zároveň jedním z pouhých tří týmů Premier League, které oproti minulému ročníku přišly o nejméně 30 % gólového příspěvku (v kádru Aston Villy zůstalo 54,1 % branek, byť tady většinu "oddře" jediný muž — 26gólový Tammy Abraham).

Samozřejmě, vyhodnotit postoupivší kádr jako nedostatečně kvalitní pro vyšší úroveň je jedna (legitimní) věc, ovšem skutečně kádr vylepšit je věc druhá. A stejně jako loni u Fulhamu se u letošní Aston Villy nelze ubránit dojmu, že se při posilování kvantita výrazně nadsadila kvalitě. Více než 20 milionů liber se z tuctu posil investovalo pouze do hrotového útočníka Wesleyho Moraese, který v Evropě sázel góly jen na Slovensku a v Belgii, a Tyrona Mingse, jenž dosud v Premier League (i vinou zranění) paběrkoval a vlastně ani není na Villa Parku novou tváří, protože již na jaře birminghamskému celku pomáhal s postupem.

Veskrze jedinou A) neokoukanou, B) jakž takž slovutnou posilou je Trézéguet, který na mě zároveň působí jako poměrně sobecký driblér s frustrující koncovkou, který je schopen přispět k demolici jasně slabších, ale proti silnějším to málokdy vytrhne. A... ehm... těch jasně slabších v Premier League příliš nebude.

Co je nahoru (ve zkratce) dostalo:

Skvělé jaro. Občas je to i takhle jednoduché. Sezona League Championship je nesmírně dlouhá a spolu s případným play-off obnáší bez jednoho zápasu kulatých padesát testů, které je nutno nějak zvládnout. Anebo se aspoň vytasit s jednou skvělou šňůrou, což je přesně případ jinak nekonzistentní Villy. Ještě když se rýsovala tučná čára za měsícem únorem a 34. kolem, seděla Aston Villa na dvanácté příčce a její ztráta na play-off činila osm bodů. Do boje o PL se s vínovými v podstatě nepočítalo; každý měl ještě v živé paměti jejich čtyři výhry z úvodních 15 kol. Tohle nebyl žádný dobře namazaný stroj v krátkodobém útlumu či co.

Jenže pak se Aston Villa vytáhla s deseti po sobě jdoucími výhrami a všechny pochyby byly tytam. Villans pak sice ve zbývajících dvou kolech polevili, ale i tak šli do baráže s rozjetou zálohou ve složení Grealish-McGinn-Hourihane a nejhmatatelnější setrvačnou silou. Hned v semifinále s WBA také osvědčili velkou psychickou sílu, když nejprve doma otáčeli z 0:1 na 2:1 a následně zvládli odvetu v penaltovém rozstřelu.

Čím Premier League obohatí:

Zatímco Sheffield a Norwich mají svou popsatelnou identitu, v případě Aston Villy se definuje jen horko těžko. Dean Smith ostatně do čela birminghamského celku nastoupil teprve loni v říjnu a nutně sázel na několik hostů, kteří se mezitím vrátili do kmenových klubů. Jeden zajímavý taktický prvek však téměř určitě přetrvá: vztah Jacka Grealishe a Johna McGinna jakožto dvou neukotvených "osmiček" ve středu pole.

Zatímco Steve Bruce měl kapitána s číslem 10 Jacka Grealishe na přiléhavé desítce, pod útočníkem, kdežto nová posila z Hibernianu načala sezonu níže, Dean Smith ke skládání středu zálohy přistupuje odlišně. Glenn Whelan či Conor Hourihane byli posazeni o trochu níže, aniž by byli klasickými štíty, zatímco McGinn s Grealishem měli vesměs volnou ruku. Michael Cox tenhle tah připodobňuje ke Guardiolově užití Silvy s De Bruynem či Rodgersově proměně úloh Maddisona a Tielemanse po nástupu ke kormidlu Leicesteru.

McGinn s Grealishem jsou dnes neoddiskutovatelným základem letošní Aston Villy a skvěle se doplňují. To přitom není nutně o tom, že by si nahrávali na góly, což se stalo jen v jednom případě. Spíš si zkrátka vyhoví v kombinaci, když pravonohý Grealish operuje převážně zleva a levák McGinn naopak zprava tak, aby se vtáčeli do hřiště. V případě potřeby se zastoupí a pružně doplňují útočníky z druhé vlny. Krom toho si sedli také v soukromí, když fanoušci Aston Villy jejich vztah rádi popisují jako "bromanci". Oba jsou ostatně vrstevníky a po čerstvém McGinnově podpisu jsou teď oba v Birminghamu vázáni minimálně do roku 2023.

Grealishe už jsme si v Premier League trochu užili, byť v mnohem spoutanější úloze, a tak se nyní sluší věnovat zvýšenou pozornost spíš jeho parťákovi. McGinn byl zvolen klubovým hráčem roku a kromě příspěvku ofenzívě byl také nejaktivněji napadajícím Villanem. Pokud jste pak během léta zaznamenali spekulaci o možném 50milionovém transferu do Manchesteru United a hned jste se jí běželi vysmát na Twitter, tak vězte, že velkým fanouškem skotského záložníka není nikdo menší než Sir Alex Ferguson.

Na koho se zaměřit: Kdokoliv zrovna nastoupí na štítu

Grealish s McGinnem v postupové sezoně společnými silami vytvořili neskutečných 129 šancí, zároveň však nebyli jedinými zbraněmi Deana Smithe. Tou další, už podstatně skrytější, byl Conor Hourihane, který možná nominálně plnil úlohu toho nejzataženějšího středopolaře, ale přece přispěl devíti góly a 11 asistencemi. V předcházejícím ročníku 2017/18 tento specialista přes standardní situace a skvělý střelec z dálky jako první záložník Aston Villy od Davida Platta (1991) dosáhl rovnou na dvouciferný počet branek.

Osmadvacetiletý Ir nicméně dosud v PL nenahrál ani minutu a ještě 5,5 let zpátky válel ve čtvrté anglické lize, a tak se Villa rozhodla raději obrnit hned dvěma alternativami na jeho post, které sice v Premier League rovněž nenahrály ani minutu, ale středu pole přeci jen dodávají na chybějících atributech, respektive zejména v případě Marvelouse Nakamby na jisté říznosti, která dočista zmizela s propuštěním veterána Whelana. Douglas Luiz (ročník 1998) občas v Gironě hrával na vytaženější pozici, ale nejlepší fotbal předváděl ukotven těsně před obránci, kde výborně rozjížděl útoky a vykazoval klid na balonu i při krátkém driblinku. Poziční hru se sluší vychytat, ale potenciál v bývalém hráči Man City dříme obrovský.

Jeden poslední důvod proč jim přát:

Španělský záložník Jota v sobě našel nelidskou porci odvahy a po dvou sezonách ve službách Birminghamu City se letos odhodlal porušit nepsaný zákaz přesunu pod křídla úhlavního rivala. Naposledy takhle do Aston Villy zamířil Alan Curbishley dávného roku 1983, aby na Villa Parku vydržel pouhý rok. Kdo by to tedy Jotovi mohl nepřát? Možná sám Curbishley, který se takhle zase o chlup přiblížil k naprostému zapomnění veřejnosti. Je načase ho opět začít spojovat s každým druhým uvolněným trenérským křeslem.

Očekávaná základní sestava:

Heaton — Guilbert (Elmohamady), Engels, Mings, Targett (Taylor) — Douglas Luiz (Hourihane/Nakamba), McGinn, Grealish — Jota, Wesley Moraes, Trézéguet (El Ghazi).

---

Neprůstřelný narativ: "Typický nováček PL — přespříliš britský, přímočarý, negativní"

Tenhle narativ ve skutečnosti není ani zdaleka tak neprůstřelný jako třeba ten Villy a možná (doufejme!) ani není narativem, nicméně pojďme se na chvilku vcítit do kůže experta na slovo vzatého, Dannyho Millse, který pro Sky Sports nováčka Premier League popsal následovně: "Určitě to není jeden z těch atraktivnějších klubů. Žádný úchvatný herní styl. V určitých chvílích by mohli hrát velmi přímočaře."

Jasně. Prostě takové to, když se podíváte na soupisku, mezi obránci a záložníky vidíte samé Angličany a čtyři Iry (Bešić došel až po tomto výroku, v poslední den přestupového období) a vpředu jediného cizince, Francouze Lyse Mousseta, v záplavě Ostrovanů. To bude těžká řezničina. Jeden by řekl až učiněná koupačka.

A podívejte se, takhle... očekávat, že Sheffield United půjde obratem zase dolů, to je naprosto v pořádku. Ale očekávat, že se tak bude dít právě tímhle stylem, je vyloženě ignorantské a urážkou manažera Chrise Wildera, který se od Alfretonu Town (2001-02) a přes odkládaný postup alespoň do druhé ligy (roku 2016 poté, co s Northamptonem suverénně uhrál postup do třetí ligy) ukázkově vypracoval v inovativního manažera, který si v konkurenci Guardioly, Kloppa či Pochettina vysloužil cenu pro trenéra roku od Asociace ligových manažerů, a jehož Marcelo Bielsa — Marcelo Bielsa — chválil za implementaci prvků, které dříve pozoroval u "hodně malého počtu lidí", potažmo se je sám "pokoušel rozvinout a nepochodil".

Co je nahoru (ve zkratce) dostalo:

Jak píše John Ashdown úvodem svého preview sezony Sheffieldu United pro Guardian: Blades možná od postupu už čtyřikrát zlomili svůj přestupový rekord a za poslední čtyři týdny utratili více peněz než za předešlých 14 let, avšak jejich nejdůležitějším podpisem léta přesto zůstává nový tříletý kontrakt pro manažera.

Wilderův vliv skutečně nelze dost dobře přecenit. Když do Sheffieldu přicházel, United se zrovna vzpamatovávali z nejhoršího ligového umístění od počátku 80. let — ročník 2015/16 završili na jedenácté příčce třetí ligy. O tři roky později na Wildera neřekne žádný fanoušek ani jedno křivé slovo; podobně zbožňován byl v průmyslovém centru South Yorkshireu snad akorát Dave Bassett na přelomu 80. a 90. let.

Po okamžitém postupu do League Championship z čela pelotonu se Sheffield United záhy umístil na desáté příčce a před uplynulým ročníkem byl pasován na 12. největšího favorita na postup. Nakonec do Premier League nemusel ani přes zrádnou baráž, protože byl jednoduše nejkonzistentnějším týmem v soutěži. O říjnové reprezentační pauze druhý, o Vánocích šestý, o březnové přestávce zase zpátky druhý. Od poloviny prosince do konce ročníku už jenom dvakrát pokořený. Po sezoně neporažený lídrem z Norwiche.

Čím Premier League obohatí:

Pro Chrise Wildera snad ani není fyzicky možné vydržet celou sezonu bez jakékoliv inovace. Neubránil se ani ve čtvrté lize v čele Northamptonu. "Když jsme měli míč vzadu v obranné čtyřce, Chris nabádal krajního beka k popoběhnutí dopředu, abych ho já coby záložník podskočil a dostal tak více prostoru s balonem. V League Two ve středu pole na míči nemáte nikdy moc času. Takhle mě nikdo nehlídal," vzpomíná Joel Byrom, bývalý Wilderův svěřenec z Northamptonu, na jeden z nápadů, který prý nikdy předtím v lize neviděl. Loni v League Championship se Chris Wilder se svými trenérskými kolegy vytasil s několika dalšími takovými nápady včetně různých signálů při útočných standardních situacích.

Wilderův Sheffield United nastupoval ve formaci 3-4-1-2, což je na této úrovni samo o sobě málokdy vídané, ale co bylo teprve neortodoxní, to byly takzvané overlapy obou krajních stoperů. U čistých beků či přímo křídelních beků jsme si již na takový jev zvykli; jedná se o případy, kdy je hráč v držení míče u postranní čáry zvenku oběhnut spoluhráčem, který si takto říká o balon a přitom soupeře načas přečísluje. Aby se však k lajnám vytahovali stopeři, mezitímco křídelní beci se zatahují do středu hřiště, to je novota.

Michael Cox konkrétně levého stopera Jacka O’Connella — pro jeho schopnost nacentrovat mísenou s nekompromisní defenzivní činností — přirovnává k Giorgiovi Chiellinimu, a umí si představit, že si pětadvacetiletý zadák během této sezony vyslouží pozvánku do reprezentace a napodobí tak svou přítelkyni Alex Greenwood. Pravák Chris Basham pro změnu v klubu začínal jako záložník a je tak sám též vhodně komplexní. Na tomto Coxově nákresu do centru v gólové situaci nabíhá Basham, zde se k overlapu před gólem hotoví pro změnu Bashamův záskok Cranie. Jedná se o dvě odlišné situace: v té první Blades dobývají zataženého soka, v té druhé naopak vyráží na rychlou steč po zisku míče. Personální obměna též nevadí; jde o nacvičenou rutinu se vším všudy.

Tenhle neortodoxní prvek má i své mínus: sám Wilder přiznává, že taková taktika občas nechává jeho tým poněkud zranitelným při brejku soupeře. Na druhou stranu, alespoň v rámci League Championship dovedli Blades k dokonalosti umění tzv. re-pressingu (presinku po ztrátě míče typicky dosti vysoko ve hřišti), přičemž středopolaři Oliver Norwood s Chrisem Fleckem si obvykle počínali velmi inteligentně při zastupování obou vyrážejících stoperů. Výsledkem tak byly soupeřovy střely z největší průměrné vzdálenosti v lize a s nejmenší hodnotou xG, což v konečném součtu vydalo na dělenou nejlepší defenzívu soutěže (41 gólů dále obdrželo jen Middlesbrough vedené starým pragmatikem Tonym Pulisem), která další dva postupující předčila o famózních 16 (Norwich), respektive 20 (Aston Villa) inkasovaných branek.

Na koho se zaměřit: Všechny letní posily

Tohle se může jevit jako líná volba. Nové tváře jsou přece automatickým objektem zvýšeného zájmu. Jenže tady se zvláštní pozornost nabízí dvakrát tolik: za posilami Sheffieldu United totiž stojí vyhlášený skaut Paul Mitchell. Právě jím vyhlédnuté akvizice v sezoně 2014/15 málem dotáhly Chesterfield k senzačnímu postupu do druhé ligy z pozice nováčka té třetí; a právě on posléze pokládal základy kádru Portsmouthu, který pod vedením stejného kouče jako dříve Chesterfield (Paula Cooka) dominoval čtvrté nejvyšší soutěži.

Od roku 2016 Paul Mitchell dohlíží na příchody Sheffieldu United a pod zásadním obratem na Bramall Lane je tudíž podepsán obdobnou měrou jako Chris Wilder. Mitchell se letos v létě vydává osvědčenou cestou: po postupu do druhé ligy v létě 2017 identifikoval vhodné tváře, které kralovaly třetí lize a následně s celým týmem dorostly do smetánky druhé ligy. Nyní dělá totéž po postupu o další patro výše: z QPR vytáhl Lukea Freemana, který se v posledních čtyřech letech etabloval jako jeden z nejlepších ofenzivních záložníků Championshipu; Prestonu odloudil jeho největšího tahouna a hvězdu minulého ročníku Calluma Robinsona; Oliver McBurnie přichází ze Swansea poté, co jim po sestupu z PL pomáhal parádními 22 zářezy.

Bude stejný recept fungovat i v tomhle specifickém paradigmatu? Přeci jen skok z League One do League Championship není takový jako skok z League Championship do Premier League. Na druhou stranu, Paul Mitchell se dosud všude ukázal jako muž na svém místě, a tak není důvod o něm jakkoliv a priori pochybovat. A že Lys Mousset z Bournemouthu přišel jako jediný neanglofonní hráč? Náhoda, tvrdí Mitchell. V poslední době koneckonců osobně vyhlížel naděje i v Jižní Americe. Faktorů je nepočítaně.

Jeden poslední důvod proč jim přát:

Jejich poslední dvě sezony v Premier League — 1993/94 a 2006/07 — ústily ve zlomená srdce všech protagonistů v závěrečném kole, kdy Blades vždy měli záchranu ve vlastních rukách, a v obou případech spadli. Před 12 lety navíc všechno řádně smrdělo. Repete teď nelze přát nikomu; tím spíš klubu hrajícímu na jednom z nejtradičnějších, nejhlučnějších, nejkrásnějších stadionů v Anglii (otevřeném dávného roku 1855 a zhruba o dvacet let později hostícím první zápas v dějinách s umělým osvětlením), natožpak klubu, který se v 70. letech ocital blízko podpisu 17letého Diega Maradony, aby se nakonec spokojil s Alejandrem Sabellou, dalším pozdějším trenérem Argentiny. I mean what are the odds...

Očekávaná základní sestava:

Henderson — Basham, Egan (Jagielka), O’Connell — Baldock, Norwood, Fleck, Stevens — Freeman (Ravel Morrison) — Sharp (Robinson), McGoldrick (McBurnie)

---

Neprůstřelný narativ: "Je to Norwich, ti zase dorazí, otočí se na podpatku a sestoupí"

Norwich se chystá už na svou 26. prvoligovou zkušenost. Ve své historii se přitom v první desítce nejvyšší soutěže umístil jen pětkrát, a naposledy v sezoně 1992/93, kdy senzačně finišoval třetí. Od té doby se občas v Premier League vyskytne, ale větší stopu nezanechá. Minule (2015/16) se poroučel hned po postupu, stejně jako zhruba o dekádu dříve (2004/05). Předminule z toho sice byly rovnou tři sezony, avšak nadšení z dvou úctyhodných postupů v řadě vyprchalo hned po první sezoně a následném odchodu Paula Lamberta. Norwich Chrise Hughtona už byl negativnější a otravnější s každým přibývajícím kolem.

Taková je jedna perspektiva: Norwich prostě nikdy není příliš dobrý na to, aby se v Premier League pořádně ohřál a zanechal výraznou stopu. A že má nyní 29gólového střelce a nejproduktivnějšího kanonýra League Championship od Glenna Murrayho (2012/13) v Teemu Pukkim? Ale kdeže, Cameron Jerome přece v druhé lize taky řádil, a potom se v Premier League zmohl na tři zásahy ve 34 startech.

Dojem neodvratného déjà vu letos automaticky evokuje také pohled na letní přestupovou aktivitu Norwiche, již lze vyčíslit zhruba na mizivých pět milionů liber. Většinou se akorát prodlužovaly stávající opory; z celkového počtu 19 letních podpisů rovnou třináct pocházelo z per dosavadních hráčů Norwiche a mířilo na vylepšené kontrakty. Sportovní ředitel Stuart Webber, jehož měl letos v hledáčku i Manchester United, sám nepokrytě přiznal, že Norwich disponuje zdaleka nejtenčím rozpočtem z celé PL.

Zde je ovšem alternativní perspektiva: Norwich se opakovaně zvládá poučit z chyb a tentokrát tak činí s největší přesvědčivostí. V sezoně 2008/09 utrpěl sestup do třetí ligy a nový ročník otevřel prohrou 1:7. To byla pro majitele poslední kapka a svým způsobem začátek nové éry. Během následujících pár dnů se vyhodil předseda klubu, výkonný ředitel, vlastně každý vlivný jedinec; prostě se mačkalo tlačítko restart... a výsledkem byly ony slepené dva postupy vedoucí až do PL, kde se pak Kanárci dvakrát pohodlně udrželi.

Po dalším pádu (2016), kdy hrozil návrat křiklavě červených čísel, už obezřetnější Norwich vesměs deklaroval finanční soběstačnost s minimální závislostí na sponzorech či příspěvcích od ligy. Za poslední dva roky se hráči spíše prodávali a dohromady se za posily neutratilo ani pět milionů liber. Jejich zbrusu novou mládežnickou akademii, posilovnu i renovaci celého tréninkového komplexu financovala sama fanouškovská základna, jedna z těch vůbec nejloajálnějších v zemi, skrze tzv. crowdfunding (tj. sbírku, kdy byly všechny vynaložené částky jednotlivým fanouškům ihned po postupu vyplaceny).

Jinými slovy: ještě než nad "nijakým" Norwichem obligátně ohrnete nos, zvažte tento i následující bod...

Co je nahoru (ve zkratce) dostalo:

Ať už další pobyt v Premier League trvá jakkoliv dlouho, a ať už nadcházející sezona dopadne sebehůř, na tu minulou se v Norfolku jen tak nezapomene. Norwich napodobil svou postupovou sezonu 2003/04, když opět v druhé lize získal 94 bodů (čímž své loňské vysvědčení povýšili o závratných 34 bodů), tentokrát však vlastnil podstatně suverénnější ofenzívu, která se postarala o ligové maximum v podobě 93 gólů. Kdo se obával, že loňský odchod Jamese Maddisona Canaries ochromí, ten byl zkrátka na pořádném omylu. V nedávné době byl v druhém anglickém poschodí produktivnější akorát Bournemouthu; a ten je v PL stále.

Norwich hrál pohledný fotbal s výraznými individualitami. Teemu Pukki jen těsně nedosáhl na hranici 30 branek a nakonec si odnesl cenu pro nejlepšího střelce i hráče sezony League Championship. Max Aarons byl vyhlášen nejlepším mladým hráčem celé Football League, která sdružuje tři soutěže pod Premier League.

Úplně bezchybné to nicméně nebylo. Norwich bezpochyby benefitoval i z notné dávky štěstí, když podle statistik Opta přestřílel svůj "očekávaný přísun gólů" (xG) o rovných dvacet branek. Kanárci zároveň postoupili s až osmou nejlepší defenzívou (abychom byli fér, tak v metrice xGA — čili očekávaných inkasovaných gólů — byl třetí) a obdržel hned 17 direktů ze standardních situací, což se mu zvlášť v Premier League — kde standardky stojí za cca 20 % všech branek — může hrubě vymstít. Hned dvakrát za sezonu Canaries prohráli poměrem 3:4; většina týmů takhle padne možná jednou za pět let, jestli vůbec.

V tomto bodě se na druhou stranu sluší připomenout, že průměrný věk preferované zadní linie Norwiche byl 21,75 let. Ne, nepřepsal jsem se. Věkový průměr vážně vytrhával jen 26letý kapitán Christoph Zimmermann, který s páskou na rukávu vedl již Farkeho rezervu Dortmundu. Jeho partnerem byl 21letý Ben Godfrey, který do Norwiche zamířil z Yorku před 3,5 lety a sdílí agenta i několik atributů s Riem Ferdinandem. Zatímco Zimmermann je spíše fyzickým stoperem, vynikající atlet Godfrey vyzařuje eleganci a jistotu na balonu. Na krajích obrany se potom proháněly produkty norwichské akademie, 21letý Jamal Lewis a ještě o dva roky mladší Max Aarons. Všichni tihle borci jsou zase o rok zkušenější, vyzrálejší.

U všech výše jmenovaných jde o nové přírůstky do sestavy pod dohledem 35letého Stuarta Webbera, který dříve pokládal základy obdivuhodného vzestupu Huddersfieldu. V dubnu 2017 nastoupil jako sportovní ředitel Norwiche a začaly se dít věci. Marco Stiepermann dorazil původně jako záskok na levého beka, aby teď postupovou sezonu zakončoval jako mimořádně atypická desítka, která svou fyzičností a schopností vystřelit z dálky představuje neortodoxní a mnohdy takřka nebránitelnou hrozbu. Tom Trybull dorazil zadarmo po ukončení spolupráce v Haagu a loni se řadil k nejlepším štítům League Championship.

Navíc se podařilo revitalizovat mládežnické mančafty, které teď stojí za 3/4 obranné linie, a tak Norwich aktuálně vesměs replikuje to, co předcházelo památné bronzové sezoně 1992/93. Pár levných posil s motivací restartovat či nastartovat kariéru (letos Fährmann, Roberts, Drmić, Byram), k tomu pár odchovanců, automatické pasování na adepta na sestup, a... během pár měsíců zase oblíbenci neutrálů? Bude to chtít výrazně zapracovat na defenzívě, ale adekvátní pohárové výkony proti top soupeřům ze dvou sezon pod vedením kouče Farkeho nasvědčují tomu, že nějaké překvapivé vyšší umístění nelze vyloučit.

Čím Premier League obohatí:

Loni v Premier League působili hned dva "druzí Kloppové", David Wagner s Ralphen Hasenhüttlem, a nyní abychom se připravovali na dalšího? To snad ne. Také Daniel Farke vzešel z Borussie Dortmund, kde po Davidu Wagnerovi roku 2015 přebíral rezervní tým. Zhruba tam ovšem — jak asi už dávno tušíte — veškeré umělé spojení se současným trenérem Liverpoolu končí. S Kloppem se nikdy ani nepotkal a filozofií se mu zas tak neblíží. Zatímco Klopp nikdy příliš nedbal na držení míče, Farkeho Norwich na něm spíš staví.

Z hlediska formace zřejmě Norwich nic nového nepřinese. Pod Farkem tradičně nastupuje v okoukaném 4-2-3-1, byť německý kouč v přípravě experimentoval i s výchozím rozestavením o třech stoperech, ke kterému se při častém zatahování jednoho ze záložníků v zápasové praxi tak jako tak leckdy uchyluje.

Co je na herním projevu Kanárků teprve zajímavé, a co opravdu provokuje ke smysluplným srovnáním s Kloppovým Liverpoolem, to je zapojení krajních beků do ofenzívy a jejich následný nedocenitelný přínos. Pokud nejlepšími nahrávači loňských Reds byli Andy Robertson a Trent Alexander-Arnold, Norwich nacházel podobnou dynamickou, technicky vytříbenou sílu v pravákovi Aaronsovi a levákovi Lewisovi.

Max Aarons si už sám o sobě vyžádal několik konkrétních přirovnání k Alexanderu-Arnoldovi, a když ho člověk sleduje v akci, chápe proč. Jeho centr je obvykle precizní a v plném běhu často bere dech tím, jak kontroluje míč a dovede si v mžiku narazit se spoluhráčem. Jeho asistence proti Sheffieldu Wednesday je toho perfektním exemplářem.

Jamal Lewis, který po boku Aaronse též podnikal své první krůčky v akademii Lutonu Town, se mezitím prezentuje odlišně; jako krajní bek se raději vtáčí do středu a rýsuje kolmice, často i finální přihrávky, a nikterak se neštítí přitom použít ani svou slabší pravou nohu. Přesně takovým způsobem vyráběl poslední gól Kanárků v uplynulé postupové sezoně. A takhle zakládal naopak jednu z prvních branek Canaries v témže ročníku.

Na koho se zaměřit: Emiliano Buendía

U Aston Villy i Sheffieldu United jsem se neomezoval na jedno jméno, ale tentokrát jsem několik hráčů ke sledování zmínil a popsal již výše, zatímco jednomu borci jsem se vědomě celou dobu vyhýbal. Co se totiž Emiho Buendíi týče, jsem ochotný jít s kůží na trh a prohlásit ho za regulérního kandidáta na další velký přestup v rámci Premier League. Po pouhých dvou kompletních sezonách ve dvou druhých ligách (předtím kopal ve Španělsku za Leonesu). Protože tak moc on loni vyčníval. Vždyť se na to podívejte; předčít ligový průměr (zelený trojúhelník) v tolika různých ohledech... nehorázné.

Emi Buendía nakonec svou první sezonu v Norwichi zakončil s dvanácti asistencemi a svou suverénní hrou pod tlakem a množstvím průnikových přihrávek si na Carrow Road okamžitě vydobyl menší kultovní status. Jeho příspěvek v podobě (hokejové) druhé či třetí asistence neslo dalších devět gólových akcí. V průměru za každých 90 minut připravil 2,36 palebných pozic pro spoluhráče a přitom sám osmkrát zavěsil (ze hry). Tenhle šikovný 22letý pravý křídelník z Argentiny opravdu má na to celé Premier League dočista uhranout.

Jeden poslední důvod proč jim přát:

Majoritními vlastníky Norwiche jsou už od roku 1997 sedmdesátníci Delia Smith a Michael Wynn Jones. Smith je první celebritou mezi britskými kuchařkami a národním pokladem, který svého času doslova naučil celou Británii jak si doma připravit vejce natvrdo (její televizní show kdysi přispěla k desetiprocentnímu nárůstu v prodeji vajec). Její manžel je pak úspěšným vydavatelem, který jí pomohl ve vzestupu. Pozoruhodné přitom je, že když se Delia Smith roku 1999 nabídla s tím, že bude finančně ztrápenému Norwichi poskytovat cateringový servis (namísto žádného), klub dlouze tvrdohlavě odmítal s tím, že si to nemůže dovolit. Výsledkem bylo 12 let plodné spolupráce a výrazný profit, na který je Delia Smith dodnes patřičně hrdá, ačkoliv jinak jako stará fotbalová romantička nerada jakkoliv mluví o penězích.

Očekávaná základní sestava:

Krul (Fährmann) — Aarons, Zimmermann (Hanley), Godfrey, Lewis — Trybull, Leitner (McLean) — Buendía, Stiepermann, Cantwell (Hernández) — Pukki.