Bez bázně a hany. Co lze čekat od letošních nováčků Premier League

Ocitáme se na prahu doposud nejnáročnější sezony Premier League, která vykopává teprve v půlce září a slibuje mimořádně nabitý kalendář. To znamená také extrémní nároky na letošní trojici nováčků, z nichž každý opět fascinuje svým vlastním, svébytným způsobem. Co jsou tedy vlastně neokoukané kolektivy Fulhamu, Leedsu a West Bromwiche zač?

Představování nováčků Premier League je odpradávna mou oblíbenou disciplínou. Speciálně jsem se na ně soustředil už před pěti lety a obecně je na prahu jednotlivých ročníků považuji za sborově podceňovanou entitu, která se mnohdy posuzuje velice povrchně — za užití klišé a automatického odsouzení k sestupu.

Na příštích řádcích tudíž nahlédneme trochu hlouběji pod pokličku. V první řadě se vypořádáme právě s jedním takovým průvodním narativem, který se ke každému z nováčků váže, a následně se podíváme na to, jak si všechny postoupivší týmy vstupenku do Premier League zasloužily a čím ligu, doufejme, obohatí.

Zdrojů pro tyto kratší analýzy existuje několik — od sérií preview Guardianu a SkySports přes mnohé příspěvky jednotlivých beatwriterů serveru The Athletic až po vyloženě hutné statistické analýzy na StatsBomb.

---

Neprůstřelný narativ: "Pýcha z heroického výkonu v play-off předchází pád"

Dva slepené zásahy levého beka Joea Bryana z prodloužení ve Wembley se okamžitě zařadily mezi celou řadu fantastických příběhů, které v historii napsaly finálové zápasy play-off EFL Championship. Vzpomeňte na 11 let staré dechberoucí rozhodnutí z kopačky Wadea Elliotta, které ukončilo 33leté čekání Burnley na další prvoligovou zkušenost. Nebo Windassův emotivní zásah ve službách svého prvního zaměstnavatele, který pro něj znamenal první postup mezi elitu (2008). Nebo zběsilý pětigólový poločas pod taktovkou Hollowayova učiněného zjevení jménem Blackpool FC (2010). Nebo pozdní penaltu 39letého Kevina Phillipse, který roku 2013 v barvách Crystal Palace konečně zlomil své osobní prokletí ve finále play-off (do té doby tři porážky, žádný triumf).

A nyní vzpomeňte, jak se na tyto skvělé příběhy navazovalo. Burnley šlo před deseti lety okamžitě dolů. Stejně tak Blackpoolu nebyla obdobná euforie o rok později k ničemu. Hull ještě odstartoval pěkně, ale po příšerném jaru o jediném vítězství se nakonec zachránil, ani nevěděl jak. Crystal Palace se rovněž udrželo, ale nový ročník zahájilo třemi body z prvních 10 kol.

Pohádkové play-off zkrátka v nejvyšší soutěži málokdy působí jako účinná pohonná hmota. Možná není náhodou ani to, že také historicky nejhorší tým Premier League, Derby County sezony 2007/08, si tenkrát své místo na slunci vybojoval skrz baráž. Obecně od sezony 1995/96 obratem do druhé ligy padalo poměrně závratných 56 % vítězů play-off. Nic moc.

Co je nahoru (ve zkratce) dostalo:

Fulham loni udržel 17 čistých kont (druhá nejlepší vizitka po Leedsu), obdržel všehovšudy pět vyrovnávacích branek za celou sezonu, a pakliže se v utkání ujal vedení, ani jednou z boje neodcházel poražený (21-3-0). To má věru pořádný zvuk, a právě sem lze vystopovat tajemství valné části úspěchu Fulhamu. Scott Parker nerad riskuje, a to není nutně špatně.

Druhým faktorem je potom skvostně načasovaná forma závěrem ročníku — základní část Cottagers završili sedmizápasovou sérií neporazitelnosti, čímž z pátého místa málem poskočili až na třetí, a v play-off pak dvakrát šokovali mimo vlastní hřiště. Nejprve vyloupili Cardiff, kterému ve Walesu dovolili ubohých šest střeleckých pokusů, aby pak byl Parker ve finále odměněn za své poučení z předešlých dvou porážek 0:1 a 0:2 s Brentfordem a odvážné upřednostnění běhavějšího Reida před nejlepším střelcem soutěže Mitrovićem, který naskočil až do prodloužení na unaveného soka a pohotovou narážečkou asistoval u vítězné trefy.

Čím Premier League obohatí:

Vlastně opravdu, a docela mimořádně, těžko říct. Fulham si totiž postup vydobyl s tvrdohlavou identitou, kterou se mu v elitní společnosti jen těžko povede na pravidelné bázi replikovat.

Scott Parker převzal otěže týmu po Slavišovi Jokanovićovi závěrem sestupové sezony 2018/19 a do jisté míry převzal i smýšlení svého bývalého nadřízeného — stejně jako Jokanović totiž bezmezně staví na držení míče. Avšak kde se Jokanovićovi hoši nebáli trhnout ze řetězů, spíchnout pár rychlých přihrávek nebo zorchestrovat jeden nahodilý a smrtící brejk, tam raději mužstvo pod vedením Parkera poleví na tempu a zahraje dvě tři bezpečné přihrávky na uklidnění. Pod srbským koučem se tedy míč předržoval vždy v zájmu útočení; pod anglickým internacionálem se jedná spíše o defenzivní strategii.

Výsledkem bylo 61procentní držení míče (2. nejvyšší v lize za Leedsem), suverénně nejpomalejší tempo rozehrávky vedoucí ke střele, čtvrtý nejmenší počet šancí zakončených z protiútoků, negativní xG vůči tomu soupeřovu v situacích, kdy Fulham prohrával a potřeboval dotahovat, a nakonec i zcela výmluvných patnáct vítězství o jedinou branku (z celkového počtu 23). Na to vše se nejspíš v konkurenci nejsilněji vypadající Top 10 Premier League za hodně dlouhou dobu nebude moci Scott Parker soustavně odvolávat.

Úplně vše ale určitě vniveč přijít nemůže, a Fulham by tak minimálně měl být jistý vzadu a jeho zápasy zřejmě standardně nebudou přinášet moc gólové radosti. Tím spíš po příchodu Teteho s Areolou, kteří oba působí jako upgrady na své předchůdce na pravém beku a v bráně (byť Marek Rodák odchytal báječnou sezonu a v hlasování fanoušků o hráče sezony se umístil hned druhý za nedostižným Mitrovićem, takže nejspíš sezonu mezi tyčemi načne právě on), a návratu Zamba Anguissy po životní sezoně na hostování ve Villarrealu.

Na koho se zaměřit: Aleksandar Mitrović

Tohle je už čtvrtá šance srbské horké hlavy v Premier League, každá z nich proložená časem stráveným o patro níž. Napoprvé (2015/16) po devíti brankách a dvou červených kartách v táboře Newcastlu převládalo spíš rozčarování, které nevyprchalo ani po čtyřgólovém trápení ve druhé lize. Rovněž po opětovném postupu (2017/18) se Mitrović mezi elitou příliš nechytil, a tak si na jaře ve Fulhamu úspěšně spravoval chuť na nebohých soupeřích v druhé lize (12 gólů ve 20 startech). Napotřetí, již ve službách Fulhamu (2018/19), konečně též v nejvyšší soutěži dosáhl na dvouciferné číslo (11). A teď, s čerstvou korunkou pro krále střelců EFL Championship, je Mitrović na scéně zas — snad ještě silnější.

Fulham mu dlouhodobě sedí — jakkoliv je to v zásadě nicneříkající statistika, tak od Mitrovićova debutu na Craven Cottage se v anglických ligových vodách s větším střeleckým apetitem pohybují jen Salah, Aubameyang a Vardy — a ve 25 letech by měl být teoreticky na vrcholu sil i patřičně mentálně vyspělý. Fyzická hra mu nikdy problém nedělala, spíš ještě rány raději rozdává, než aby je přijímal, jeho hra zády k brance je pro Parkera při jeho taktickém vyznání zvláště cenná, a v pokutovém území nebylo v druhé lize hráče s lepším výběrem místa i citem v zakončení (26 branek při očekávaném počtu 25.5 dle metriky xG).

Jeden poslední důvod proč jim přát:

Loni leckdo držel palce Franku Lampardovi jakožto bývalému anglickému reprezentantovi v roli manažera druholigového celku ve finále play-off, letos si ten leckdo mohl alespoň částečně spravit chuť se zrakem upřeným na jiného někdejšího záložníka Albionu, který v letech 2011-12 sloužil po boku Lamparda coby další zástupce kapitána.

Jako anglický internacionál, který si musel svou první trenérskou štaci v Premier League řádně vybojovat skrz postup zezdola, je Scott Parker vcelku ojedinělým úkazem. A taky všeobecně jsou dnes bývalí angličtí reprezentanti u kormidel klubů PL pozoruhodně ohroženým druhem.

Před Lampardem v Chelsea to byl naposledy Mike Phelan v čele Hullu (2016/17), který jednak sezonu ve funkci nedokončil, jednak se s jedním startem na kontě sotva vůbec kvalifikoval jako reprezentant. Internacionály na úrovni Parkera naposledy nabídl ročník 2008/09, během něhož se na lavičkách stadionů Premier League vyskytovali Gareth Southgate, Alan Shearer, Kevin Keegan, Paul Ince a Tony Adams. Ty všechny o sezonu dříve doplnili Steve Coppell, Stuart Pearce a Sammy Lee. Ještě dříve tu byl třeba Bryan Robson...

Zkrátka silná tradice, která pro mnohé pamětníky dodávala Premier League na pikantnosti; a taky tradice, která už déle než 10 let skomírá. Teď je mimo jiné na Scottu Parkerovi — rozeném lídrovi, který si áčkovou UEFA licenci udělal už sedm let zpátky — aby ji jaksepatří oživil.

Očekávaná základní sestava:

Rodák (Areola) — Tete, Hector, Ream, Bryan (Robinson) — Reed (Zambo Anguissa), Cairney — Knockaert, Onomah, Kebano (Cavaleiro) — Mitrović.

---

Neprůstřelný narativ: "Bielsa tohleto a támhleto... Británii prostě nevyhovuje"

Pro Marcela Bielsu začal boj s větrnými mlýny napříč britským (nejen) mediálním prostorem ještě před začátkem výkonu služby, a bylo by hodně podivné, kdyby se každé jeho zaškobrtnutí na půdě Premier League nepotkávalo s přehršlí analýz a přehnaných dedukcí. Pro Bielsu však nepůjde o nic nového; vždyť už se s lecčím takovým vypořádal bez mrknutí oka.

Bývalý lodivod Leedsu Steve Evans se při jeho podpisu řečnický tázal, proč klub raději nesáhl po otřelém anglickém veteránovi typu Stevea Bruce či Sama Allardyce. Že prý Argentinec nemá ani tušení, co obnáší takový úterní výjezd do Rotherhamu. Inu, Bielsa hned v první sezoně na Rotherhamu vyhrál 2:1 a po konečném zúčtování se jeho mužstvo pyšnilo čtvrtou nejlepší venkovní bilancí v lize, kde se mu před sezonou předpovídalo nanejvýš umístění v klidném středu tabulky. Později suverénní Norwich od něj doma dostal potupnou trojku.

Z kádru, který byl v létě 2018 mnohými experty podceňován, ne-li odepisován, je teď pro změnu neobyčejně konsolidovaná jednotka. Pravý bek Luke Ayling a střední záložník Mateusz Klich pod Bielsou exponenciálně vyrostli. Stuart Dallas se pod ním zabydlel na své nezvyklé pozici levého beka, kde hraje "přes nohu”, a ve 29 letech zažil životní sezonu. Kapitán Liam Cooper setrval na svém místě neohroženého startéra a už dávno se mu nemůže přezdívat "League One Liam”. Kalvin Phillips se vypracoval až v prvního hráče Leedsu v základu anglické reprezentace za dlouhých 16 let. Pablo Hernández a Jack Harrison se za uplynulé dva roky též fakticky nehnuli z místa a řadí se mezi stálice, avšak prakticky — řečí výkonů — urazili notný kus vpřed. U Hernándeze, který završil postupový ročník nezvykle ve středu zálohy a zářil na sto honů, to lze říct i dávno po třicítce.

A přece se zase mezi analytiky objevují povědomé nářky, jako by si nikdy nedali říct; že Bielsově mančaftu chybí zkušenosti s PL, že kádr není dostatečně široký...

Těžko říct. Třeba Bielsa doopravdy narazí. Třeba se po "spygate” s Lampardovým Derby či opakovaných stížnostech na pokračující užívání profesionálního překladatele na tiskovkách (kterého schopný anglický mluvčí Bielsa nezřídka opravuje) anglický veřejný prostor přeci jen vytasí s něčím, co geniálního stoika konečně rozhodí, a s ním půjde dolů i celý Leeds. Možná se jeho tým skutečně nesmíří s tím, že najednou nebude mít míč na kopačkách 64 % času, nebo mu alespoň při pokračující aplikaci vysokého presinku a soustavné rotaci pozic brzy dojde šťáva.

Ale možná, jenom možná, by tentokrát byla na místě spíš extra dávka pokory a obezřetnosti...

Co je nahoru (ve zkratce) dostalo:

Vyvážený herní projev. Dle leckterého pokročilého statistického ukazatele měl Leeds postoupit už loni, ale zradil ho slabší výsledkový dojezd. Tentokrát už vše klaplo, jak mělo. Na jednom konci hřiště Leeds soupeřům dovolil nejméně střeleckých pokusů ze všech (8,78 na zápas), na tom druhém zase presoval tak neúnavně a vysoko jako nikdo (se srovnatelnou intenzitou napadali akorát hráči Barnsley, kteří se ale zachránili až v posledním kole), aby všechny rivaly bez problémů přestříleli. V zápasech Leedsu souhrnně náleželo 65 % střel a 69 % gólů právě Bielsovým hochům — takhle statisticky dominantní šampiony anglická druhá liga jen tak nevidí. Za poslední dva roky měly lepší průměrný rozdíl vstřelených a obdržených branek jen Newcastle 2016/17 a Wolverhampton 2017/18 — tedy dva nováčci, kteří taky záhy končili v Top 10.

To každopádně neznamená, že Leeds zažil jakkoliv bezproblémovou sezonu - takový se nikdy nezdá být jeho "groove”. Frustrujícím způsobem obsazená marodka už sice nebyla takovým faktorem jako v sezoně předcházející, kdy Bielsa v průměru na zápas nemohl využít zhruba pět áčkařů, ale lamentování na koncovku, potažmo všeobecnou smůlu, se nadále nevytrácelo. Nebýt Patrick Bamford v zakončení takovým Patrickem Bamfordem (14 gólů ze hry při úhrnném xG ve výši 22,5 gólů), mohl mít Leeds postup v kapse snad už před covidovou pauzou, kdy sedmkrát nevysvětlitelně vyšel střelecky naprázdno. Místo toho si v půlce února ani nemohl být jistý automatickým postupem, když před domácím kláním se sedmým Bristolem živil na soupeře jen tříbodový náskok. Zbytek je historie. Pět příštích utkání Leeds ani neobdržel branku a ve většině (5) ze závěrečných osmi duelů nasázel soupeřům nejméně tři branky. Přesně takový finiš Leedsu 2018/19 chyběl ke zdánlivé druholigové dokonalosti.

Čím Premier League obohatí:

Na tomto místě by normálně zajisté figurovaly strach nahánějící tribuny na Elland Road, ale tento tradiční leedský X faktor se bohužel s koronavirovou situací minimálně na nějakou dobu vytrácí. A tak nám nezbývá nic jiného než si posvítit na jiný X faktor, ten na slovo vzatý — samotného Marcela Bielsu, který na poslední chvíli dotáhl své obvykle komplikované jednání s klubem o novém kontraktu (jež se vždy táhne vzhledem k tomu, že Bielsův kontrakt zahrnuje i platy všech jeho pobočníků, kterým již peníze distribuuje on sám) a blyštivá scéna Premier League tak o jeho pikantní premiéru proti šampionům zaplaťpánbůh nepřijde.

Je příznačné, že hned Bielsův debut v anglické nejvyšší soutěži nabídne duel s nekorunovanými králi presinku - naordinuje snad argentinský mág svému mužstvu své vyhlášené 3-3-1-3, s jehož pomocí se v odvetě čtvrtfinále Ligy mistrů 2017/18 pokoušel proti Kloppovi odvracet hanbu Pep Guardiola (spíše nikoliv, 4-1-4-1 je Bielsovou mantrou v Leedsu, ale kéž by...)? Hned ve čtvrtém kole se učitel potká se svým nejlepším žákem, když Bielsa narazí právě na Guardiolu, který má ve své kanceláři pověšena Argentincova vlastní slova a dříve v čele Barcelony slavně prohlásil, že se na něj Bielsa připravil do takového detailu, že jeho tým zná lépe než on sám. První prosincový duel zase nabídne pikantní reunion s Lampardem, tentokrát v čele Chelsea. No, a ve čtrnáctém kole bude Bielsa na Old Trafford hájit svou stoprocentní bilanci s Manchesterem United; pozůstatek ze vzájemného měření sil v osmifinále Evropské ligy 2011/12, kdy s Athletikem Fergusonův tým převezl nejprve 3:2 a potom 2:1.

Další storylines se jistě budou tvořit za pochodu, protože s El Locem o ně nikdy není nouze...

Na koho se zaměřit: Kalvin Phillips

Do akademie Leedsu dorazil až v pubertě a nikdy nenastoupil za žádný mládežnický výběr Albionu. Pak dorazil Bielsa, speciálně se na borce s charakteristickým účesem zaměřil, udělal z něho svého quarterbacka před obrannou čtyřkou, naučil ho sbíhat si pro balony mezi stopery tak, aby plně využil jeho úchvatnou škálu přihrávek, a... o pár měsíců později je z 24letého Kalvina Phillipse seniorský reprezentant a vážný kandidát na anglického defenzivního záložníka číslo 1 (v případě, že se Declan Rice dříve nebo později zatáhne na stopera).

Ze všech hráčů, jejichž fotbal Bielsa svým pověstným dotykem Midase povýšil na jinou úroveň, je Kalvin Phillips tou nejzajímavější případovou studií; na rozdíl od Klicha či Aylinga mu totiž Bielsa výslovně uložil vývoj zbrusu nového skill setu. Namísto toho, aby se lepšil v roli, která mu již byla vlastní, měl rázem začít plnit roli, která mu dosud byla docela cizí. Do Bielsova příchodu se Phillips viděl jako box-to-box záložník s volností útočit; na prvním setkání s argentinským koučem mu však místo tradiční osmičky bylo přiděleno číslo 4 a nakázáno, aby zapracoval na své hře dozadu a hlavou, protože odteď je defenzivním záložníkem.

Dnes to vypadá, jako by Phillips nikdy v životě nehrál nic jiného. Pokud se mu podaří vymýtit občasný nešetrný zákrok na červenou kartu, jeho cenovka brzy pohodlně převýší těch 20 milionů liber (plus případné bonusy), o nichž se na Elland Road hovoří v tuto chvíli.

Jeden poslední důvod proč jim přát:

Od přechodu na 20členné startovní pole pro sezonu 1995/96 jsme přihlíželi přesně deseti jízdám nováčků do první desítky (a těsně předtím Newcastle s Nottinghamem Forest dvakrát po sobě finišovaly dokonce třetí). Dvě z těchto poutí se odehrály v minulých dvou sezonách a obě měly punc historických sezon... dokud se to částečně nezkazilo. Wolverhampton se závěrem sezony 2018/19 nadechl ke skvělé sérii a užuž vypadal jako teprve druhý nováček, který by mohl pokořit 60bodovou hranici (předtím se to povedlo jen senzačně pátému Ipswichi z ročníku 2000/01), ale výjezd na Anfield v posledním kole se již ukázal být nad jeho síly. Sheffield United alespoň s relativním přehledem uhájil prvenství v obdržených gólech mezi všemi těmito úspěšnými nováčky (39; Ipswich tehdy dostal 42) a obecně pro Michaela Coxe platí za nejlepšího moderního nováčka vůbec, ovšem svým klopýtáním v cílové rovince se třemi prohrami v řadě připravil o rekord v počtu proher (nakonec jich nasbíral 12; Middlesbrough v sezoně 1998/99 padlo pouze 11krát), a to zkrátka zamrzelo.

S Leedsem dost možná budeme mít další šanci na fandění obdobného typu. Jako nováček si United berou něco z Wolves (jižanský faktor na lavičce i v kádru), něco z Blades (inovativní kouč, řada hráčů, kteří "měli být sotva dostatečně dobří pro Championship), a vcelku se s nimi počítá minimálně na okraj první desítky. Kolektiv autorů Guardianu Leeds rovnou zařadil na desáté místo, jejich kolegové z The Athletic byli jen o chlup zdrženlivější (11.).

Mohlo by snad obratem padnout historické minimum v počtu obdržených gólů? Nezdá se to nepředstavitelné. Leeds ve své postupové sezoně inkasoval ještě o šest branek méně než Sheffield Utd a jen v osmi ze 46 střetnutí dostal 2+ góly (ve dvou takových případech pořád vyhrál). Zvlášť pokud tedy Illan Meslier v brance naváže na svůj fenomenální závěr sezony na místě suspendovaného Kika Casilly (sedm čistých kont z 10 startů, skvělá úspěšnost zákroků 83,3 %), je možné ledacos — jakkoliv bychom tedy neměli ztrácet perspektivu a neustále si připomínat, že lepší defenzivní bilanci než Blades měli loni pouze členové první trojky.

Očekávaná základní sestava:

Meslier (Casilla) — Ayling, Koch, Cooper, Dallas — Phillips — Hernández, Klich, Rodrigo, Harrison — Bamford.

---

Neprůstřelný narativ: "Bezvýhradné sázení na druholigové pušky je cestou do pekel"

Vezměte si všechny tři notoricky slabé nováčky Premier League tohoto tisíciletí, a pokuste se najít jeden společný jmenovatel. Když jenom trochu chcete, nemělo by vám to dělat pražádný problém a narativ je na světě. Norwich 2019/20, 21 bodů — sotva pět milionů liber utracených před startem sezony, 13 z 19 letních podpisů mířících na kontrakty těch, kdo týmu pomáhali s postupem, ať už z pozice hostů nebo kmenových hráčů, osm hráčů načínajících první zápas nové sezony i poslední té předešlé (a i ta zbývající tři místa zaplněná "přeživšími" z postupového ročníku). Derby County 2007/08, 11 bodů — čtyři posily zapojené do prvního kola z celkového počtu 13 využitých borců, sedm startérů "poděděných" ze zvádnutého finále play-off. Sunderland 2005/06, 15 bodů — pouhé čtyři letní posily, za něž klub utratil alespoň nějaké peníze, tři z nich rovnou v základu, ale vedle nich hned sedm povědomých tváří.

Jedna z tradičních pověr vázaných na nováčky Premier League praví, že není radno zběsile utrácet a s ohledem na vyšší úroveň měnit vše od základů. To se nevyplatilo Fulhamu 2018/19 a podobný osud divže nepotkal letos Aston Villu. Ale neméně špatnou pověst má rovněž opačný přístup, a že ho tedy WBA letos dovádí do extrému. V době psaní tohoto článku je jedinou registrovanou posilou Cédric Kipré z Wiganu a políčeno je dle spekulací nanejvýš na jednu další (Karlan Grant z Huddersfieldu nebo nějaký jiný, levnější hrotový útočník). Těmi zdaleka největšími úlovky jsou hosté přeměnění v právoplatné zaměstnance West Bromwiche Albion — Matheus Pereira, Grady Diangana a Callum Robinson, přičemž se prý pracuje též na Filipu Krovinovićovi. Nápadněji se přiblížit loňskému Norwichi snad už ani nešlo.

(Ale chraň bůh, abyste si porovnali jedenáctky Sheffieldu United z konce sezony 2018/19 a začátku té minulé, kde doslova jedinou změnu představovala výměna veterána Duffyho za nově příchozího Calluma Robinsona. Chraň bůh...)

Co je nahoru (ve zkratce) dostalo:

Dechberoucí podzim. Po první půlce sezony, tedy o Vánocích, měl West Bromwich náběh na teprve druhou 100bodovou sezonu v EFL Championship za poslední dekádu (první od Leicesteru 2013/14). Na kontě měli Baggies jedinou porážku na půdě Leedsu, který s nimi také v dané fázi jako jediný držel krok. Krom toho posbírali 14 výher, z toho šest v řadě od začátku listopadu, při souhrnném skóre 15:3. Už v tomto bodě se WBA pyšnilo velmi pohodlným jedenáctibodovým náskokem na první play-off příčku.

West Brom si takhle mohl dovolit i výrazně slabší druhou půlku ročníku — jejich 33 bodů z následujících 23 utkání by stačilo na pouhou desátou příčku. A upřímně, ani v součtu se skvostným podzimem to nemělo stačit na příčku druhou — postup WBA je všeobecně označován za dárek od Brentfordu, který se závěrem ročníku nadechl k sérii osmi výher, aby úplný finiš podezřele nezvládl a ze závěrečných bitev se 17. Stoke City a 23. Barnsley nevytěžil ani bod. Sami Baggies mezitím cílovou pásku křečovitě překousli zuby, spíše než protrhli, když v ani jednom z posledních čtyř kol nebrali všechny body.

Zádrhel na cestě Baggies do Premier League není příliš těžké identifikovat, což může Bilićovi sloužit k užitku: od začátku prosince až do koronavirové pauzy chorvatský lodivod prakticky nemohl využít svého druhého nejproduktivnějšího hráče v Gradym Dianganovi, což mírně sebralo vítr z plachet i tomu vůbec nejproduktivnějšímu v Matheusovi Pereirovi.

Když WBA na přelomu roku čekalo na další vítězství nezvyklých sedm zápasů a pustilo si třetí Nottingham Forest k tělu na odstup pouhých dvou bodů, Diangana se účastnil na ubohých 24 minutách hry. Teprve jakmile se v novém působišti a na Dianganově místě zabydlel Callum Robinson, bylo WBA schopné se vyšvihnout s výtečným únorem, který mu do značné míry zachránil sezonu.

Čím Premier League obohatí:

Jistou dávkou nostalgie. A to i po odchodu majitele svého času jedné z nejlepších levaček v Premier League, Chrise Brunta, a definitivním konci rekordmana v počtu startů v nejvyšší soutěži, Garetha Barryho. V kádru West Bromwiche totiž stále působí dva bývalí severolondýnští rivalové ročníku 1989, kteří se do regionu Midlands odebrali pospolu v rámci hýřivého léta 2017 za balík necelých 20 milionů liber, Jake Livermore a Kieran Gibbs.

U ex-tottenhamského záložníka bude tato sezona skvělou příležitostí připomenout si, že díky výkonům v témže dresu jenom dva roky zpátky figuroval na pětičlenném seznamu náhradníků Garetha Southgatea pro mistrovství světa v Rusku. Druhý jmenovaný ex-kanonýr je potom na prahu 31. narozenin stále tím starým zbrklým, nadšeně pobíhajícím a věčně zraněným Kieranem Gibbsem, který si jakožto první volba na levého beka loni odkroutil maximálně pět kol v řadě, a to hned zpočátku postupového ročníku. Pak tu máme jeden třízápasový ostrůvek, jeden čtyřzápasový, a šmitec. Letos to nejspíš bude podobné.

Ale teď to pravé obohacení na slovo vzaté: fotbalista West Bromwiche sice nikdy nevyhrál cenu pro hráče měsíce a žádný z jeho 19 různých střelců se neumístil ani v první pětadvacítce kanonýrů celé soutěže. Přesto však dle mnohých žurnalistů, bloggerů i diváků WBA disponovalo váženým kandidátem na největší hvězdu druhé ligy.

Matheus Pereira se 16 asistencemi ovládl alespoň tabulku ligových nahrávačů a dohromady se podílel na více než 30 % všech branek svého týmu. Především ale ukázal potenciál nespoutaně bavit jako ještě nikdo v dresu Baggies za celé jejich působení v Premier League. Jason Koumas, Peter Odemwingie nebo Brunt si možná v minulosti v určitých obdobích vysloužili obdiv leckterého mainstreamového fanouška, ale nikdy s úderností a na styl Juninha v Middlesbrough, Djorkaeffa a Okochy v Boltonu, Wanchopea v Derby nebo Carboneho v Sheffieldu Wednesday, kteří všichni de facto vlastníma rukama a nohama budovali fanouškovské základny svých vpravdě provinčních celků. Matheus Pereira má dle beatwritera The Athletic Stevea Madeleyho doopravdy vše potřebné — bezvadný první dotyk s míčem, hbité nohy, oko pro průnikovou přihrávku — pro to, aby se stal dalším takovým prvotřídním bavičem stranou reflektorů.

Na koho se zaměřit: Grady Diangana

K bedlivému sledování tohohle chlapíka vás asi netřeba dvakrát pobízet. Na autorovi osmi branek a šesti asistencí na cestě West Bromu k postupu přece musí být něco echt speciálního, když se kvůli jeho nečekanému odchodu na Twitteru za pomoci pěti vykřičníků rozeřval i sám kapitán West Hamu Mark Noble. Nasvědčovaly tomu i další věci: třeba teprve v lednu 2019 podepsaný šestiletý kontrakt s londýnským klubem, kde od svých 12 let odhodlaně zapouštěl kořeny, nebo dvě gólové nahrávky v srpnovém přípravném utkání WHU s Ipswichem. I David Moyes vypadal být přesvědčený, že o Dianganův zjevný talent bude moci opírat svůj chystaný rebuild. Veškerá očekávání se ukázala být lichá.

A tak poněkud zamlklý 22letý křídelník bude dál rozdávat radost v pruhovaném trikotu West Bromwiche. V uplynulém ročníku EFL Championship se řadil k nejproduktivnějším hráčům (0.64 gólových příspěvků na 90 minut — 6. nejlepší výkon v lize) a nejefektivnějším driblérům, jejichž průniky často vedly ke gólovým příležitostem spoluhráčů. Diangana svůj styl piplal po vzoru Ronaldinha, a to je na první pohled patrné při jeho manévrování ve stísněných prostorech. Tak jako Ronaldinho také své nejlepší výkony doposud odváděl na levé straně hřiště, ovšem to své si byl v případě potřeby schopen najít i na pravém křídle.

Jeden poslední důvod proč jim přát:

Každý otloukánek silnějšího rivala by měl automaticky mít veškeré naše sympatie, a West Bromwich za něj lze v jedné rovině bezesporu považovat. Na úrovni A-týmu možná nikoliv — nechybělo ostatně mnoho, aby si přes léto se sousední Aston Villou vyměnily pozice. Avšak zabrousíme-li hlouběji pod povrch, konkrétně na úroveň mládežnické akademie a skautingu, platí to zcela jednoznačně. Od července 2018, kdy se na Villa Parku proměnilo vedení, totiž postupně čím dál víc přestává platit realita uplynulé zhruba dekády, kdy akademie WBA nenacházela alespoň v regionu Midlands sobě rovnou.

Teď... teď si fanoušci West Bromwiche musí připadat jako Dave Lister po propuštění ze stáze.

Mark Harrison loni po 13 letech na The Hawthorns přesídlil o kousek vedle do role manažera akademie Aston Villy. Po bezmála 20 letech v roli trenéra brankářů všech kategorií po téže ose zamířil Mark Naylor. A před pár měsíci se pak k Villans stěhoval také jeden z nejnadanějších párů očí v regionu, mládežnický skaut Steve Hopcroft, jemuž jsou coby objevy přičítáni například Nathan Redmond či Demarai Gray, a jehož před čtyřmi lety do svých řad neúspěšně lanařil i slovutný Manchester United. No a konečně: ptáte se na první velký úlovek tohoto převlečeného ansámblu? Sedmnáctiletý Louie Barry, odchovanec West Bromwiche s krátkou zkušeností v La Masii.

"Všichni jsou (pro nás) mrtví, Dejve."

Očekávaná základní sestava:

Johnstone — D. O’Shea (Furlong), Ajayi, Hegazy (Bartley), Gibbs — Sawyers, Livermore — Phillips (Grosicki), Matheus Pereira, Diangana — Robinson (Austin).