Brazilský zápisník IV. aneb Nic není zadarmo

Obsahuje i podcast. Favorizované výběry Švýcarska, Francie i Argentiny to ve včerejších premiérách nakonec měly se svými soupeři těžší, než možná sami jejich příznivci čekali. Les Bleus sice vyhráli jasně, zato se museli vypořádávat s nejzákeřnější hrou na turnaji. Švýcaři s Argentinci potom své soky udolali se shodným a těsným skóre, leč po jiném průběhu...


Švýcarsko - Ekvádor 2:1 (0:1)

Tohle ani omylem nebyli ti Švýcaři, na jaké jsme v našem podcastovém preview pěli ódy. Reprezentanti Helvétského kříže se užuž zdáli být připraveni ochudit úvod tohoto mistrovství o rekordní šňůru bez remízy, až se s druhou asistencí vytasil zdaleka nejspolehlivější muž v červeném Ricardo Rodríguez a střídající Haris Seferović následně Švýcarům přeci jen vystřelil povinnou výhru.

Nicméně ačkoliv byli Švýcaři doopravdy nejméně na tři první pohledy mizerní a nezkoncentrovaní, těžko lze hovořit o tom, že by ztratili úplně všechny své výsostní atributy. Tolik propracovaný systém například v zásadě fungoval.

Behramiho defenzivní práce opět neměla výraznějších chyb, stoperská dvojice operovala na vysoké úrovni i při záměně Schara za Djouroua (exarsenalský stoper nakonec ve skutečnosti působil jistěji než kolega von Bergen) a koneckonců také Ottmar Hitzfeld dokázal prodat svůj nezpochybnitelný trenérský um...

Na co totiž v prvním poločase La Nati nejvíc dojížděla, to byla donebevolající těžkopádnost v přechodové fázi. Ekvádorci se zvláště po vstřelené brance zatáhli do vpravdě hlubokého obranného bloku a prostě čekali - což Švýcarům v podstatě ani nemohlo svědčit.

S Xhakou, jehož přednosti lze v reprezentaci identifikovat jen horko těžko, velmi natěsno stráženým Shaqirim, nevídaně statickým Stöckerem a dvěma defenzivními záložníky se rozehrávka Helvétům okamžitě znechutila. Švýcaři i vinou mizivého pohybu hráčů vepředu mimořádně pomalu přenášeli hru a v "hloubkové distribuci" až příliš spoléhali na Behramiho, jehož silné stránky v podpoře ofenzívy hledat nelze ani omylem.

V tomhle směru byl speciálním zklamáním příspěvek kapitána Gökhana Inlera. Pokud Hitzfeld hraje s double pivotem právě v tom (obvyklém) složení jako včera, je to primárně Inler, kdo má přebírat dispečerské povinnosti. Jenže to se mu včera nedařilo. Na přihrávce byl nezvykle nervózní a nezřídka své spoluhráče zaháněl (či vůbec nenacházel), což nakonec vedlo k tomu, že se záložník Neapole postupem času čím dál raději uchyloval k nesmyslným střeleckým pokusům z uctivé vzdálenosti.

Něco takového Hitzfeld pochopitelně musel řešit - a taky že řešil. Nedá se už sice říct vyřešil, protože ofenzivní fáze nadále intenzivně vázla - i se Shaqirim více uprostřed a přímočarým Mehmedim nalevo -, ale snaha se jistě cenila a nakonec vlastně i vyplatila. Byl to právě Mehmedi, kdo se po standardce prosadil, a později rovněž další koučův žolík.

Hitzfeldovy tahy se tedy beze zbytku vyplatily a právě za ně lze německého veterána chválit. Jinak ale nutno zkonstatovat, že jsme takhle zezačátku přihlíželi doopravdy notně "nehitzfeldovskému" Švýcarsku.

Zatímco třeba Ekvádorci ještě "nad cenou" prodávali svou rychlost a přímočarost po křídlech (zejména přes nikterak zodpovědného Lichtsteinera), na helvétských krajích zdánlivě působil akorát Ricardo Rodríguez - jeho kolegové na pravé straně jako by se železně stávali obětmi polymorfa, který z nich na počkání vysával veškerou energii. Především Shaqiri tam byl rozličnými soupeři deptán doopravdy nonstop a určitou nepohodu si odtamtud záhy přenesl také doprostřed.

Nicméně pokud si Švýcaři do příště z Ekvádorců - a hlavně tedy skvostně se pohybujícího Ennera Valencii - vezmou nějaký příklad, mohou samozřejmě úplně v klidu Francouze pozlobit, ne-li obrat o body. Základy tu zkrátka jsou a nesmírně kvalitní; nehledě na to, že takhle špatně se tolik opor naráz podruhé vyspat snad ani nemůže...

(td)


Francie - Honduras 3:0 (1:0)

Když před výkopem duelu s Hondurasem francouzský kouč Didier Deschamps prohlásil, že jeho soupeř je znám svou agresivní hrou (z kontextu bylo jasné, že to nemyslí jako kompliment), nepřijali to ve středoamerické zemi zrovna s nadšením; honduraský trenér Suárez kontoval slovy, že ano, jeho hráči mají bojovného ducha, rozhodně však prý nejsou žádnými fotbalovými násilníky. Na hřišti se však ukázalo, že v této mediální přestřelce měl pravdu Deschamps: jestli hru outsidera v jeho prvním zápase něco definovalo, bylo to právě "fotbalové násilnictví". Suárezem vzývaná týmovost a jednota sice vidět byla, ale na opačné straně hřiště - když se Deschamps se svými kolegy sešikovali na lavičce ve slušivých, perfektně sladěných oblecích, jako by šlo o symbolické vyjádření obrovského přerodu, jímž si Francie v posledních čtyřech letech prošla. Ani na vteřinu se nedalo pochybovat o tom, že Les Bleus toto střetnutí nakonec vyhrají, a že jej vyhrají jako tým.

O výchozích strategiích obou lodivodů bylo víceméně jasno už před zápasem - Deschamps zvolil své oblíbené 4-3-3, Suárez kontroval klasickým, "oldschoolovým" 4-4-2. Jediným otazníkem zůstávaly pozice pravého francouzského stopera a levého křídla; před Laurentem Koscielnym nakonec dostal přednost Raphaël Varane, vepředu pak prošedivělý kouč roztrhl útočné duo Giroud - Benzema posazením prvně jmenovaného na lavičku, zatímco Benzemu na hrotu doplnil zleva Antoine Griezmann. Na pravém křídle nastoupil samozřejmě Mathieu Valbuena.

Jak jsme však zmiňovali už před turnajem, i přes veškerý potenciál francouzských forvardů leží největší síla současného výběru jednoznačně v záloze. Dnes se to při první "ostré" zkoušce ukázalo dokonale - Yohan Cabaye je na pozici defenzivního štítu skvělý jak v načasování zákroků a odebírání míčů, tak v jejich rozdělování a celkovém řízení hry z hloubi pole (pamatujme, že během jeho působení v Ligue 1 míval pravidelně nejvíc úspěšných přihrávek z celé soutěže). Deschampsův tým se řadí jednoznačně k těm, které budou zápas co zápas diktovat tempo hry, a Cabayeho prezence je v tomto ohledu klíčová. Pohyblivost, fyzickou sílu a vítanou nepředvídatelnost pak středové řadi dodávají "pavouci" Blaise Matuidi a Paul Pogba, dva výteční box-to-box záložníci s nadlidskou výdrží a šíleně dlouhýma nohama.

Matuidiho zrychlení a náběhy do druhé vlny dodávají francouzské hře přímočarost, zejména však pomáhají držet protivníka v neustálém šachu - pokud musíte obětovat minimálně jednoho svého obránce na selektivní bránění soupeřova CM, není asi třeba dodávat, kolik prostoru tím vzniká pro hráče jako Mathieu Valbuena. Francie nejenže zvládá držet míč (včera místy až 72%, nakonec 63%), ale také (a především) umí překvapit ve finální třetině a dostat se do brankové šance - takto vysoké procento většinou evokuje neproduktivní "házenou", Les Bleus však svým pohybem a nečitelností představují permanentní hrozbu. Oproti Blancově výběru z dva roky starého Eura pak drží balon mnohem výše na hřišti, což jsou dobré zprávy pro Karima Benzemu.

Útočník Realu Madrid byl statisticky nejdůležitějším mužem na hřišti - dal jeden gól ze hry, jeden z penalty, jednou si jeho střelu srazil do sítě gólman Valladares. Na zmiňovaném Euru mu spílala celá země, že se nevěnuje svým povinnostem hrotového útočníka, chodí si pro míče až bůhví kam (třeba ke středovému kruhu) a Francii potom chybí ve vápně. Benzema je už zkušeným hráčem, který se novým kouskům nenaučí; jeho potřebu být v neustálém kontaktu s děním na hřišti však Deschampsova strategie plní velice obstojně. Stále není nějakým prototypem osamoceného hrota a zůstává otázkou, jestli by mu přece jen nebylo lépe na pozici falešného levého křídla, čísla však mluví jasně - dva góly, jeden "skoro"gól. Od toho útočník na hřišti je.

Velice dobrý výkon podal také Antoine Griezmann, jediné klasické křídlo Deschampsova výběru, my se však ještě zastavíme u jiného hráče - Mathieu Valbuena je trenérovým protežé, oblíbencem z jeho působení v Marseille, a v národním dresu jasně ukazuje, proč se bystrý taktik rozhodl svěřit stěžejní roli právě jemu. Ofenzivní fotbalista s portugalskými předky je v první řadě univerzální - v klubu hrává na centrální podhrotové pozici v systému 4-2-3-1, v reprezentaci se pak osvědčil jak v roli trequartisty (za Benzemou a Giroudem v generálce s Jamajkou), tak i na pravém křídle, kde nastoupil dnes. Samozřejmě se stahoval do středu, tedy na pozici, kde strávil drtivou většinu kariéry, i u lajny však podával překvapivě výborné výkony a byly pasáže, kdy téměř každá akce šla přes něj. Vlastně se tak dělo skoro po celý zápas. Situace z 15. minuty, kdy jeho centr našel v palebné pozici Matuidiho (a s pohotovým zákrokem se musel vytasit Valladares), jasně ukázala, kde leží jedna z největších předností této Francie.

Valbuena má jednu z nejlepších kopacích technik na světě a není přeháněním tvrdit, že včerejší zápas opanoval. Jím poháněná ofenziva je nesmírně variabilní; v podstatě se čekalo na to, kdy dá Francie gól. Nakonec to přišlo klasicky "do šatny". Ve druhé půli už pak šlo pouze o otázku skóre. Zde nejspíš leží jedna z mála slabin, které byly proti Hondurasu vidět - kdyby zápas skončil výsledkem 6:0, nemohl by se nikdo divit, a nebylo by to ani nezasloužené. Francie měla 20 střel, z toho 10 na bránu, přesto však o její výhře rozhodla penalta a kontroverzní hraniční situace. Včera to bylo nakonec jedno, proti silnějším soupeřům (třeba hned proti Švýcarsku) však bude zapotřebí větší suverenity před brankou.

A ještě jedna poznámka - kterou se vrátíme zpět k Benzemovi, respektive jeho pozici na osamoceném hrotu: Francie má opravdu neobvykle vysokou úspěšnost centrů. Může za to samozřejmě Valbuena, jehož schopnost doručit míč z bodu A do bodu B připomíná Beckhama v nejlepších letech, ale také oba krajní beci, Mathieu Debuchy i Patrice Evra. Nechceme Deschampsovi radit, ale vytáhlý Giroud se s těmito situacemi vyrovnává přece jen lépe než podsaditý forvard z Realu, spoléhající na své nízké těžiště.

Co se Hondurasu týče, není vlastně o čem mluvit. Zajímalo by mě, jestli měl Suárez vůbec nějaký taktický plán; zatímco Francie (s výjimkou Paula Pogby, který byl také zavčasu střídán) zůstávala po většinu zápasu v klidu, Hondurasané jako by se soustředili pouze na to, jak své soupeře co nejvíce pokopat. Je zvykem, že outsideři hrají v hlubokém defenzivním bloku a často prakticky rezignují na propracovanou útočnou činnost, která se tak smrskává na pár polovičatých brejků a standardních situací; odvážné to sice není, ale málokdo by měl Hondurasu něco podobného za zlé. Jenže Středoameričané útočit evidentně chtěli. Napovídalo tomu jak jejich výchozí rozestavení, tak i fakt, že okamžitě po zisku míče vyráželi dopředu, jen aby balon zase při první příležitosti ztratili. Francouzi se po celý zápas prakticky nehnuli z jejich poloviny a vypadalo to, že borci v bílém ani nemají zájem nějak kontrovat, tedy po sportovní stránce.

Po té nesportovní to naopak byl z jejich strany hotový karneval. Suárez jako stratég i motivátor naprosto selhal - jeho tým jednak obětoval neprostupnou obranu ve prospěch jedné propagační střely na bránu (a 0 rohů), jednak se prezentoval jako ďábelsky nesympatický spolek nefotbalových "kopáčů", jejichž cílem není až tak zasáhnout míč, jako spíše protivníkovy nohy. Takový Wilson Palacios může být rád, že vydržel na hřišti celých 43 minut; pokud bylo jeho propracovaně nekonečné buzerování Pogby vymyšleným taktickým tahem, měl by Suárez podat rezignaci a dát se na trénování hokeje. Nebo možná spíše rugby.

Jistě, Honduras hrál s největším favoritem skupiny, body se od něj nečekaly a rozhodovat se v jeho případě bude až v následujícím duelu s Ekvádorem. S tímto výkonem to však nevypadá, že by měl proti Jihoameričanům vůbec nějakou šanci. Bez taktiky, jakéhokoliv herního profilu, jakéhokoliv viditelného systému se uspět zkrátka nedá. Hondurasané byli extrémně přemotivovaní, jejich hra byla nekultivovaná a protkaná zbytečnými ztrátami. Obzvláště hořkou pilulkou bylo nasazení Óscara Bonieka do druhé půle; tento vysoce ceněný záložník přišel za Bengtsona (což je hrot) a měl za úkol lépe propojit jednotlivé řady na hřišti, poprvé jsme si ho však všimni o osm minut později, kdy ošklivě zkosil Evru a připojil se tak k honduraské párty.

Těšili jsme se na Andyho Najara, jeho šance jakkoliv na sebe upozornit však zapadla v amorfní hmotě honduraského antifotbalu; také byl po hodině hry střídán. Za defenzivního záložníka. Vypíchnout ještě zaslouží oba krajní beci, Beckeles a Izaguirre; druhý jmenovaný to měl s Valbuenou hodně těžké, zejména Beckeles však podal opravdu mimořádně špatný výkon. Stejně tak Noel Valladares, kterému je 37 let a do honduraské branky nikoho nepustil už dekádu, mezi tyčemi však působil hrozivě nejistým dojmem. Symbolickou tečkou za jeho roztěkaným představením byl vlastní gól, první v historii, o jehož správnosti rozhodla počítačem řízená branková technologie. Gól to byl, od toho tam ta technologie je, aby podobné situace rozsoudila přesným výpočtem. Pouze v České televizi o tom budou debatovat ještě týden.

(dz)


Argentina - Bosna a Hercegovina 2:1 (1:0)

Třetí minuta, vlastní gól, Argentina vede 1:0... a místo šlágru dvou ofenzivně laděných rivalů divák drtivou většinu zápasu prozíval.

Trenér Sabella postavil jedenáctku netradičně s pěti obránci, respektive třemi stopery a dvěma ofenzivně zdatnými krajními beky, kteří zároveň simulovali hru falešných křídel. Jenže tenhle nezcela zažitý systém Argentincům absolutně nevyhovoval.

Obranná fáze vypadala chaoticky, pět obránců dohromady spíše pletlo, a když už se krajníci zapomněli na výletě, střední záložník je nezajistil, tudíž se trojice stoperů pojímala s hbitými křídly Bosny s velkými obtížemi. Jak by to mělo správně vypadat, jsme mohli vidět třeba večer v utkání Francie - Honduras, kde aktivní Debuchy často zůstával vepředu, ale zpravidla Pogba se za něj vždy zatáhl a tvořil falešný cíp obranné čtveřice. V pětičlenné obraně to není tak důležité, ale střední zadáci Argentiny v čele se zmateným Campagnarem si rady nevěděli.

Ještě větší problémy měl tenhle tým v útočné fázi. Roja se Zabaletou úspěšně vyjeli v první půli všehovšudy asi třikrát a vzhledem k tomu, že Maxi Rodriguez s Di Máriou působili jako v Jiříkově vidění celých pětačtyřicet minut, celá ofenziva stála na Messim. No a ten v úvodním dějství předvedl jeden z nejhorších výkonů, který jsem od něho kdy viděl.

Barcelonský bůžek vypadal, jako kdyby chtěl porazit především sám sebe. Utápěl se v touze dostát své pověstné genialitě a prakticky každý útok pod jeho vedením skončil ziskem míče balkánských obranářů. Messi neudělal dobře vůbec nic, cca z deseti "tahů" míčem osmkrát ztratil a především kvůli tomu se jeden z hlavních favoritů turnaje dlouho trápil.

Rovněž bylo znát, že na La Albiceleste působí tzv. faktor Jágr. Na Messiho se upírala prakticky celá útočná fáze a díky tomu, že při zakládání útoku se vždy stahoval do středu pole - zakládal (neúspěšně) drtivou většinu útoků, tím odstřihl nejen osamoceného Agüera (jelikož v systému na dva hroty bez ryzích křídelníků neměl prakticky žádnou další podporu), ale zcela zadusil již zmíněného Di Máriu a patrně i defenzivněji laděného Maxiho.

Při vší úctě k Messimu, kdyby utkání skončilo po šedesáti minutách, nehledě na to, že by Argentina taktéž brala tři body, stál bych si za tím, že bez Messiho (a třeba s miláčkem davů Tévezem) by tým působil o sto procent méně chaoticky, jeho hra by měla lepší systém a hlavně by to nebyla taková nuda. Jsem si jistý, že na Tévez (nebo klidně Lavezzi, kdokoliv...) - Higuaín - Agüero by se koukalo o poznání lépe.

Poslední půlhodinu se nicméně Leo probral, předvedl jednu svou geniální akci zakončenou gólem, dalších čtyři, pět akcí mu rovněž vyšlo a především díky němu se Agüero se střídajícím (zaplaťpánbůh) Higuaínem dostali také do hry.

V souvislosti s Higuaínem je nutné zmínit i změnu rozestavení o poločase. Tragický výkon předvedený v prvním dějství byl způsoben hlavně nezvyklým rozestavením - a to bylo zase důsledkem zranění Gonzala Higuaína. Proč Sabella útočníka Neapole nenahradil "kus za kus" jiným útočníkem, nechme stranou a hlavám pomazanějším, čest však trenérovi náleží za to, že zahodil hrdost, o přestávce vystrčil hlavu ze zadku a vrátil Argentině svoji tvář založenou na rysech systému 4-3-3.

Ne snad, že by se hra okamžitě o třídu zlepšila, ale rozhodně se na to chvílemi dalo aspoň koukat. Nutno dodat, že to bylo taky zásluhou Bosňanů, kteří byli (když ne lepším) rozhodně vyrovnaným soupeřem favorita. Obrana v čele s kapitánem Spahićem až na výjimky nepouštěla Argentince k ničemu vážnějšímu a nebýt nešťastného vlastního gólu a příšernému bránění Bičakčiće před druhou trefou soupeře, dalo by se hovořit v superlativech.

Ofenzivní část nováčka mistrovství už takovou neznámou nebyla - paradoxně hlavní hvězda týmu Edin Džeko veskrze zklamal. Zády k brance sice často obstál, ale v závěrečné fázi nedostál svému jménu. Jednou z otočky vypálil nad a to bylo tak vše. Náhradník Ibišević jej zastínil během dvaceti minut. A přitom stačilo jediné - zlepšený pohyb a jeden povedený náběh.

Naopak se mi moc líbila práce bosenských křídel. Obzvláště Hajrović si na pravé straně proti Rojovi počínal obstojně a velké procento soubojů vyhrál. Z jeho lajny navíc často vzešlo nebezpečí i na druhé straně, kde dostával poměrně hodně prostoru i Lulić. Předpokládaným dirigentem hry Bosny byl středopolař Miralem Pjanić, jenž v první půli působil jako největší Argentinec na celé hrací ploše (a napodobil "největšího Brazilce" Zidana ze čtvrtfinále 2006).

Slovem je nutné zmínit se i o již tradiční zbrani všech týmů na turnaji, kterou jsou standardní situace. Hned z první dala Argentina gól a po další si Bosna a Hercegovina vytvořila největší šanci první půle. Dá se předpokládat, že tým, který si s bráněním přímých kopů, rohů atp. poradí nejlépe, právě jeho akcie na celkový triumf výrazně porostou.

Co se týče těch současných argentinských, mají naději jedině v rozestavení 4-3-3 a to ještě zřejmě výrazně podmíněné výkonem Lionela Messiho. Na druhou stranu je dost dobře možné, že jen jeho skvělá forma může dotáhnout modrobílé do bojů o medaile.

Bosna naopak favorita úspěšně eliminovala a nemusí se dalších soubojů s Nigérií a Íránem vůbec obávat, přestože jsou mezinárodně mnohem zkušenější. Bude-li výkon z prvního historického utkání na MS opakovat, s velkou pravděpodobností do kýžených vyřazovacích bojů postoupí.

(mu)


Podcast #4

• Potěšili... Patrice Evra (FRA), Walter Ayoví (ECU)
• Zklamali... Sergio Agüero (ARG), Wilson Palacios (HON)
• Preview GER - POR: Zvládnou Němci ubránit portugalská křídla?
• Preview IRN - NGA: Týmový duch nade vše
• Preview USA - GHN: Hledání nového Donovana startuje





A protože dnes pokračuje skupina F a "vykopává" skupina G, můžete si připomenout naše velké předturnajové preview:


Preview skupiny F by EuroFotbal.cz


Preview skupiny G by EuroFotbal.cz