Capellův majstrštyk

Legendární italský trenér Fabio Capello loni oslavil už své sedmdesáté narozeniny a po anabázi v čele ruské reprezentace, která skončila v červenci 2015, se již možná k milovanému řemeslu nikdy nevrátí. Jako ligový vítěz se čtyřmi různými kluby nicméně nikdy nebude zapomenut a my se na následujících řádcích vracíme za tím patrně nejpamátnějším ze všech Capellových titulů...

Bývaly časy, kdy se italské týmy a jejich trenéři neférově osočovaly z cynické hry a přehnaně defenzivní taktiky. Ovšem v určitých případech tyto stereotypy pasovaly. Jako třeba v sezoně 1993/94 na Fabia Capella.

Tehdy AC Milán opanoval Serii A díky 36 vstřeleným a patnácti obdrženým brankám na prostoru 34 kol. Produktivnějších bylo rovnou deset mančaftů z celkového počtu osmnácti. Nejtěsnějším poměrem 1:0 Rossoneri vyhráli hned devětkrát a dohromady udrželi neuvěřitelných 22 čistých kont.

V jednu chvíli vedle sebe poskládali dokonce devět utkání bez inkasování, čímž brankáři Sebastianovi Rossimu dopomohli k rekordu o 929minutové neprůstřelnosti; rekordu, který padl teprve loni v březnu dílem jistého Gianluigiho Buffona.

Jak si takhle milánští urputně razili cestu za titulem, italská fotbalová federace mezitím cítila povinnost prodiskutovat možnost přechodu na systém o třech bodech za vítězství, který měl nahrávat útočněji laděné kopané, a jenž se také přijal bez nejmenšího prodlení, s platností pro příští ročník.

Fabio Capello byl mezitím odhodlán vítězit se zasmušilostí sobě vlastní. Rutinně se hádal se svými hráči — požadoval po nich totiž vše a vysvětlení přitom nepodával žádné. "Bylo vám řečeno, co se od vás očekává, a pokud jste to z nějakého důvodu nebyli schopni splnit, našel místo vás někoho, kdo byl. Na žádný sentiment nebyl prostor," vzpomínala jednou pro Daily Record dánská ikona Brian Laudrup.

Roberto Donadoni cítil, že by z Capella byl dokonalý vězeňský dozorce. Silvio Berlusconi, Capellův nadřízený, poznamenal, že "dialog nepředstavoval jednu z forem jeho přístupu". Trenérův způsob vedení týmu vypadal být neměnný a zcela obrán o jakýkoliv požitek, čemuž nahrávala i taktika. "Pokud se Capellův systém jevil nudným z ochozů, naplňovat ho bylo ještě horší," utrousil útočník Jean-Pierre Papin, který v dané sezoně nastřílel jen pět gólů v 18 startech. V Marseille přitom zcela kraloval.

Capella nic z toho nezajímalo. To jediné, co pro něho mělo nějakou cenu, bylo třetí scudetto ve třech letech.

Průměr 0,441 obdržené branky na jedno ligové utkání nakonec onu sezonu 1993/94 navěky pasuje mezi ty nejsuverénněji odbráněné mistrovské jízdy. Pouze čtyři týmy na tom napříč dějinami čtyř elitních soutěží byly kdy lépe — a akorát Mourinhova Chelsea (2004/05; 0,395), Paisleyho Liverpool (1978/79; 0,381) a Cagliari (1969/70; 0,367) zároveň slavily titul; Roccův AC Milán (1968/69; 0,4) již nikoliv. Ačkoliv Capello později odmítal, že by byl přehnaně opatrný, nepropustnost jeho defenzivní hráze musela italského stratéga těšit — vždyť ani proslulý Grande Inter Helenia Herrery takových čísel nikdy nedosáhl.

Capellova taktika se přitom nerodila zčistajasna a místo toho nacházela svůj prazáklad v hráčské kariéře dotyčného. Sám Capello totiž býval silným, vypočítavým štítovým záložníkem a po přesunu do AS Řím se v letech 1968-70 potkával se samotným Heleniem Herrerou. Capello kouče s přezdívkou "Il Mago" (Kouzelník) bezmezně obdivoval, přičemž věřil, že svou dobu předběhl nejméně o deset let.

Capello s odstupem času tvrdil, že ho Herrera naučil nespočet věcí především o taktice, ale nebylo to pouze o tom. "Byl skvělým motivátorem. Vždy říkal: 'Trénujte tak, jako by šlo o ostrý zápas'. Ráno před zápasem vás popadl za límec a řval: 'Jsi nejsilnější! Dáš si je k snídani!' A pokud někoho na tréninku viděl zvolnit, prostě ho vykázal," vykládal jednou Capello španělskému deníku AS.

Roku 1970 se Capello vydal do Juventusu a Herrerův duch ho svým způsobem následoval. Novým turínským trenérem byl totiž Armando Picchi, neústupný stoper a pilíř Grande Interu. Jenže Picchi brzy podlehl vzácné chorobě páteře, takže Juventus od mládeže povýšil strýce Zdeňka Zemana, Čestmíra Vycpálka. Pod ním následně Stará dáma dvakrát vyhrála ligu (1972 a 1973), přičemž sám Capello přidal ještě jedno scudetto o dva roky později těsně, než prchl do Milána. Tam se záhy potkal s navrátilcem Roccem, architektem zlatých 60. let Rossoneri, a tak si ve výsledku zahrál hned pod dvěma mistry slavného catenaccia.

To na druhou stranu samozřejmě neznamená, že by na Capella do ukončení jeho aktivní kariéry roku 1980 nepůsobily také opačné síly — za všechny lze zmínit uvolněný styl Nielse Liedholma, který vždy kladl hlavní důraz na techniku. Z jeho učení si však leccos vzal spíše Carlo Ancelotti. To Capello mezitím milánskému šéfovi Berlusconimu na žádost, zdali by se nemohl na lavičce více usmívat, chladně odvětil: "Když pracuji, není potřeba vykazovat cokoliv jiného než výsledky." A těch byl on zárukou...

Hlavně nikam nespěchat

Capello při přesunu na trenérskou lavici neztrácel žádný čas, jeho otec-učitel mu koneckonců vůdčí schopnosti musel dát už do vínku. Svou trenérskou dráhu Capello započal u milánského dorostu a později i juniorky, přičemž ho postupný růst mládežníků velmi naplňoval. "Jsou jako malé květinky — každým dnem je zaléváte a ony rostou a rostou," pochvaloval si.

AC Milán si mezitím procházel dramatickým procesem očisty po vynuceném sestupu roku 1980 následkem korupčního skandálu. Rossoneri si záhy neodpustili několik sérií špatných výsledků a nastřádali hrozivé dluhy, roku 1986 však dveře San Sira rázně rozkopl Silvio Berlusconi a s ním se situace začala kvapem měnit. To šlo poznat už na základě prezidentovy úvodní prezentace, pro niž si hráče nechal z tréninkového hřiště přepravit helikoptérou.

V prvním Berlusconiho roce ještě v roli hlavního trenéra působil Liedholm, zatímco Capello mu dělal asistenta. A sezona to byla vpravdě turbulentní: AC Milán dál tápal a fanouškům docházela trpělivost. Po trenérské lavici se dle kronikáře Marcottiho dokonce i vrhaly kameny. V dubnu, po pohárové porážce s tehdy druholigovou Parmou Arriga Sacchiho, byl švédský kouč přeci jen vyhozen. Capello dočasně převzal otěže A-týmu a od počátku si počínal nekompromisně: v jednom utkání například v poločase vyslal na plac Giuseppeho Galderisiho, aby ho zase stáhl po pouhých 14 minutách.

Capello nakonec dosáhl jediného realistického cíle, který si mohl ve zbytku zpackaného ročníku vytyčit: místenky v Poháru UEFA. Ovšem Berlusconi byl už tou dobou posedlý Parmou a za každou cenu chtěl Sacchiho. Bývalý prodejce bot také nakonec dorazil a se svým zónovým bráněním ve formaci 4-4-2 změnil dosavadní fotbalové pořádky. Posíleni příchody Marca van Bastena, Ruuda Gullita a Ancelottiho následně Rossoneri ukradli scudetto zpod rukou kolabující Maradonovy Neapole a s pozdějším dodatkem Franka Rijkaarda AC Milán zadělal na dva slepené triumfy v Poháru mistrů evropských zemí.

Tou dobou se na Capella už pomalu zapomínalo. Místo toho, aby byl znovu odeslán k mládeži, byl mu Berlusconim exkluzivně sjednán roční tréninkový kurz, kde se Capello učil mimo jiné umění vrcholného managementu. Nabyté znalosti vzápětí po celé tři rok prodával v čele instituce zvané Polisportiva Milán, která dohlížela na chod nových volejbalových, hokejových, baseballových a ragbyových týmů pod hlavičkou AC. Capello se staral o finance, marketing, rekrutování nových zaměstnanců...

Rodákovi z italského severovýchodu se tímto dostalo zvláštního vzdělání, které ho bezesporu pomohlo připravit na pohotové převzetí Sacchiho žezla ihned po koučově vyhazovu roku 1991. "Měl jsem za to, že byli skvělým týmem, který dosáhl svého horizontu; konce jednoho úspěšného cyklu, který se jen tak neopakuje," vracel se do daného období Jonathan Wilson ve své proslulé knize Inverting the Pyramid. "Jak se ukázalo, byl jsem samozřejmě na omylu..."

Hvězdami nabitá jedenáctka Capellovy éry. Zdroj: pesclassicstats.freeforums.org

Vzhledem k tomu, že Fabio Capello strávil v Berlusconiho kancelářích tolik let, tisk ho zprvu považoval za prezidentovu loutku. A vyvedeni z omylu záhy novináři ani nemuseli být za pomoci mohutných investic; Capello ve skutečnosti nejprve jenom povýšil Demetria Albertiniho z juniorky na místo odcházejícího Ancelottiho. Van Basten, Rijkaard i Gullit v kádru zůstali a s nimi dost možná nejskvělejší defenzíva, jakou svět viděl.

Obranná čtyřka AC Milán tehdy měla v malíku klubovou kulturu i herní profil každého jednotlivého člena. Mauro Tassotti dorazil z Lazia roku 1980, kdežto trojlístek Paolo Maldini - Alessandro Costacurta - Franco Baresi na Milanellu působil rovnou od sedmdesátek (poté, co posledního jmenovaného kvůli menšímu vzrůstu odmítl Inter a raději podepsal jeho bratra Giuseppeho). Každý tak v AC strávil přes dekádu ještě, než se kormidla chopil Capello.

Sám začínající trenér navíc důvěrně znal tři čtvrtiny své budoucí pevné opěry: s Baresim se potkával na hřišti, zatímco mlíčňáky Maldiniho s Costacurtou dříve pomáhal cepovat pro áčko. A těžit mohl také z únavného drillu Arriga Sacchiho, který byl taktikou posedlý natolik, že prý o všelijakých vzorcích mumlal i ze spaní. Jeho intenzivní rutina byla na některé příliš — o takovém Rijkaardovi se povídá, že při jeho dlouhých brífincích klimbal — ale zároveň vedla k tomu, že obranná čtyřka zvládala kooperovat takřka poslepu.

"Nutil vás dělat pořád ty samé věci dokola, zvlášť obránce. Každý den jsme dělali totéž. Ale pokud bychom se teď s Baresim, Costacurtou a Tassottim znovu sešli, bránili bychom jako v devadesátých letech. Zůstane vám to vryto do paměti," vykládal roku 2015 pro Daily Mail Paolo Maldini.

Přítomnost takové sehrané extratřídy byla pro Capella přirozeně požehnáním. Baresiho šestku ani Maldiniho trojku již z čiré úcty k legendám v AC Milán nikdo nosit nebude a Costacurta stejně jako Maldini vydržel hrát na nejvyšší úrovni i dávno po čtyřicítce. Spolu s Pietrem Vierchowodem pak tito dva veteráni utváří trojku nejdéle sloužících hráčů v poli, jaké kdy Serie A poznala.

Sám Fabio Capello je potom rovněž součástí jedné takové zvláštní trojice — již zmíněný Nereo Rocco, který s Rossoneri v 60. letech dvakrát opanoval ligu a dvakrát také PMEZ, totiž spolu se svým bývalým svěřencem i pozdějším asistentem Cesarem Maldinim pocházel z Trieste, malého pobřežního městečka vmáčknutého tak akorát do severovýchodního cípu Itálie. Fabio Capello, další defenzivně orientovaný stratég s vazbami na AC Milán, se potom narodil jen třicet kilometrů severně, v San Canzian d’Isonzo.

Pozoruhodné přitom je, že Capellův AC Milán zprvu k zívání tolik nevybízel. Ve starém dobrém 4-4-2 se Rossoneri v první Capellově sezoně vytasili se 74 vstřelenými brankami, čímž každý další celek předčili nejméně o osmnáct kousků. V posledním kole onoho ročníku zničili Zemanovu Foggii 8:2 a titul si ve finále zajistili zcela neporaženi.

Na mezinárodním poli to bylo složitější. Ještě před nástupem Capella si na jaře 1991 milánští uřízli ostudu, když v Marseille za stavu 1:0 pro domácí vypadlo osvětlení, a i přes jeho rychlou opravu hosté odmítli zápas dohrát. Dvě minuty před koncem už byli téměř vyřazeni, a tak si chtěli vynutit repete odvety, které by je mohlo spasit. Jenže UEFA pro takový plán neměla pochopení, odveta se zkontumovala ve prospěch Marseille a AC bylo pro nadcházející ročník vyřazeno z evropských pohárů.

V létě 1992 Silvio Berlusconi opět rozbil prasátko. AC Milán zlomil svůj přestupový rekord skrze podpis finalisty Poháru UEFA s turínským FC, Gianluigiho Lentiniho; dále koupil Jean-Pierra Papina, zabijáka z Marseille; povolal zpět z hostování v Bari Zvonimira Bobana; a k němu přivedl dalšího Balkánce — ležérního, ovšem geniálního tvůrce hry Dejana Savićeviće, který s Crvenou Zvezdou roku 1991 vyhrál PMEZ. S nizozemským trojlístkem nadále pohromadě takhle koncem roku 1992 platilo, že kádr AC čítal pět z posledních šesti držitelů Zlatého míče (Gullit 1987; Papin 1991; Van Basten 1988, 1989 a 1992).

Capello si v takové pozici především při skládání útočné vozby neustále musel lámat hlavu. Při tehdejším pravidlu o tom, že v jednu chvíli smí na hrací ploše působit všehovšudy tři cizinci, bylo zhola nemožné plně uspokojit všechny tři tulipány, Papina, Bobana i Savićeviće. Přehršel ofenzivního talentu každopádně v sezoně 1992/93 vedl ke stále solidním 65 vstřeleným brankám, ovšem práce defenzívy Capella trápila. Pokusil se stáhnout středopolaře Rijkaarda s Albertinim níže do hřiště, ale ani takové úpravy nezabránily znepokojivým 32 obdrženým gólům. Tak jako tak Rossoneri scudetto obhájili, když našli jenom dva přemožitele. Jejich první porážka znamenala konec 58zápasové neporazitelnosti.

Obrana nebyla jediným Capellovým trápením. O rok dříve vypadal Marco van Basten nedotknutelný: jakmile se zotavil z úrazu kotníku, nenacházel v nikom rovného soka a s pětadvaceti zářezy kraloval všem střelcům Serie A. Jenže potom se problematický kotník ozval znovu a jeho několikaměsíční absence výrazně poznamenala především milánské tažení historicky prvním ročníkem Ligy mistrů.

Ve skupinové fázi ještě AC Milán dominoval; napříč šesti zápasy jen jednou inkasoval a kytičku neztratil ani jedinou. To finále už mělo být jinačí výzvou — na Rossoneri čekala stará známá Marseille, tentokrát už možná bez Papina, ovšem stále s Barthezem, Desaillym, Völlerem, Deschampsem či Bokšićem. Capello proto musel povolat všechny své největší zbraně, což znamenalo mimo jiné narychlo pozáplatovat Van Bastena a připravit ho na předčasný comeback...

... který se ovšem hrubě nevydařil. Nizozemská modla se očividně trápila, což si Capello konečně přiznal teprve v 86. minutě, kdy ho přeci jen stáhl ze hřiště. Tou dobou už nicméně zase bylo pozdě — milánští prohrávali 0:1, stejně jako dva roky předtím, a ačkoliv se i tentokrát mohli vymlouvat na okolnosti (kontroverzní rozhodnutí sudího Röthlisbergera, který byl o tři roky později za úplatky doživotně suspendován), na vytoužené evropské vavříny zkrátka znovu nedosáhli.

Nečekaná spása jménem Desailly

Pro příští sezonu Fabio Capello pochopitelně osnoval třetí mistrovskou jízdu. V létě přišli Brian Laudrup, Christian Panucci a Florin Răducioiu, větší význam však nesly vybrané odchody: Rijkaard byl prodán do Ajaxu a ze základu vypadnuvší Gullit se zapůjčil do Sampdorie.

Capello si nejspíš myslel, že i bez Gullita má v kabině dostatek střeleckého potenciálu, limity však brzy začínaly prosakovat na povrch. Na Papina čekal ročník protkaný zraněními, zatímco Marco Simone se nahlas dožadoval odchodu. Savićeviće pro změnu dál zbožňoval Berlusconi, kdežto Capello ho pro všechnu náladovost nemohl vystát. A aby toho nebylo málo, Lentini v srpnu ztratil kontrolu nad svým Porsche a z hořícího vozidla byl vytažen s roztříštěnou lebkou, aby příští dva dny strávil v kómatu. V pouhých 24 letech se Lentini sice zotavil, to však pouze fyzicky; zářná forma se mu už nikdy nevrátila.

Van Bastena mezitím definitivně zničilo ono nešťastné finále s Marseille. V něm si zpropadený kotník celkem přirozeně pochroumal nanovo a stejné problémy se mu ještě několikrát vrátily. Ztrápený Nizozemec se nakonec vzdal v pouhých 28 letech, roku 1995 — a bez jediného dalšího startu na kontě.

Ztráta tak speciálního talentu měla pro AC Milán ohromnou symboliku. Tisk možná Van Bastena častoval přízviskem "ledový muž" pro jeho nezájem na socializaci se zbytkem kabiny a upřednostňování partiček vrhcábů s juniory nebo klidných večerů s manželkou, na hřišti se ovšem jednalo o neobyčejně asertivního a vlivného útočníka. Podle Maldiniho Van Basten uměl úplně vše a neměl svého času konkurenci. Berlusconi si svého pokladu vážil natolik, že Sacchiho vyhodil z velké části proto, že se s Van Bastenem rozhádal. Výkonný ředitel Adriano Galliani zase Nizozemce přirovnával k Da Vincimu.

Pro Van Bastenovo uzdravení by se zkrátka kdekdo z okolí Milána roztrhal — a jeden mladý fanoušek Paolo Simonetti to vlastně taky ve vší vážnosti plánoval, když klubovým doktorům nabídl k dispozici vlastní chrupavku. Veškerá snaha ovšem nebyla nic platná, a tak se Van Basten roku 1995 se San Sirem loučil jako dočista zlomený král, zatímco Capello na lavičce nijak neskrýval slzy.

Zpátky na podzim 1993 mu přitom do pláče bylo dost možná podobně. Na hrot mu zbyla vlastně jediná schůdná varianta — zkušený Daniele Massaro, který ovšem v předešlé sezoně zaznamenal jen pět gólů. S takovou by třetí scudetto v řadě stěží někdy bylo... pakliže by se tedy Capello zároveň nerozhodl takříkajíc zaparkovat autobus.

AC Milán začal vskutku stylově — v italské superpoháru s Turínem, výhrou 1:0. Následně se přes švýcarské Aarau protrápil skrz první kolo Ligy mistrů (po obou zápasech rovněž 1:0), aby v tom dalším roznesl Kodaň souhrnným poměrem 7:0. I na tomto evropském dobrodružství přitom Rossoneri svým způsobem pronásledoval duch Marseille — první duel v Dánsku totiž rozhodoval Guy Goethals, syn Raymonda Goethalse, který l’OM vedl v obou kontroverzních zápasech.

Ty pravé testy každopádně dlouho přicházely pouze v rámci Serie A, kde milánští odstartovali prostřednictvím pěti výher a dvou remíz. Výsledky? 1:0, 1:0, 0:0, 2:0, 2:0, 2:0, 0:0. Výmluvné. Teprve potom jako by AC polevilo, když si dovolilo jednobrankové plichty s Foggií a Juventusem, které posloužily jako takové předkrmy k šokující prohře 2:3 se Sampdorií. Milánští tehdy prohospodařili poločasové vedení 2:0 a navíc je vítěznou brankou nepopravil nikdo jiný než Ruud Gullit.

Ani tehdy ovšem Rossoneri nedosáhli té nejhustší deprese; ta se dostavila teprve ve chvíli, kdy se na tři měsíce zranil Boban — tou dobou esenciální parťák Albertiniho ve středu pole, odkud zmizela důležitá stálice v Rijkaardovi. Naštěstí pro Capella bylo ještě dva dny otevřené přestupové okno, a tak třebaže klub již původně alokované zdroje stihl komplet vyčerpat, Galliani po osobním pohovoru s trenérem přeci jen svolil k ještě jedné akvizici. Sám Capello svého nadřízeného urgoval k telefonátu do Marseille, a právě odtamtud také narychlo dorazil Marcel Desailly.

To, že šlo o velkou improvizaci na poslední chvíli, přitom nebylo na celé věci to nejzajímavější. Ředitel Ariedo Braida totiž původně do Francie vyrazil skautovat Bokšiće, aby mu teprve na místě uhranul Desailly. Sám francouzský mistr světa později přiznal, že Braida zhlédl jeho nejlepší výkon v sezoně. Když pak Desailly pro FourFourTwo popisoval, jak ho přijali noví spoluhráči, volil tato slova: "Dobře, i když mám za to, že si lámali hlavu nad tím, co tam vůbec dělám. Já k tomu měl taky blízko."

Capello měl ovšem jasno: namísto toho, aby rozbíjel svou posvátnou stoperskou dvojici, postavil Desaillyho do srdce zálohy na Bobanovo místo. Francouzský univerzál plnil roli štítu, zatímco jeden z útočníků klesával hlouběji do pole a z výchozí formace 4-4-2 utvářel spíše 4-1-4-1. Takový systém se tou dobou v Serii A vůbec nepraktikoval; jednalo se koneckonců svým způsobem o protest vůči tradiční Sacchiho škole. Jestliže do té doby bylo rozestavení AC Milán pružné a dynamické, takové nezvyklé užití stopera avizovalo o poznání rigidnější formaci.

Neomylně. Capello prostě potřeboval vyhrávat a v Desaillym našel perfektního výherce balonů, který zpevnil defenzívu jako celek. "Byl takovým naším zametačem před obrannou linií. Neměl za úkol bránit někoho konkrétního, jeho povinností bylo zkrátka získat balon, jakmile se nacházel v jeho blízkosti. A i když ho na dosah neměl, naší hře prospíval. Soupeři byli tlačeni do stran; nikdo mu nechtěl padnout do spárů. Naši obránci díky němu měli v noci klidný spánek," shrnoval Desaillyho přínos jeden z Capellových pobočníků Silvano Ramaccioni.

Desailly zburcoval celý AC Milán. Svou skupinu Ligy mistrů Rossoneri ovládli před Portem, Werderem Brémy a Anderlechtem, když při čtyřech remízách a dvou výhrách pouze dvakrát kapitulovali. Jeden malý zkrat si AC dovolilo v Interkontinentálním poháru (kde nahradilo suspendovanou Marseille), když v Tokiu 2:3 podlehlo São Paulu s Leonardem a mladým Cafúem. Zpátky v Itálii už ale Rossoneri neváhali — nejtěsnějším možným triumfem nad Reggianou se odrazili za devítizápasovou šňůrou čistých kont.

Není divu, že milánská defenzíva onou sérií vstoupila do dějin. Velkou chválu zasloužil brankář Rossi, ale i puntičkářský Capello, který pořádal hotové videomaratony, při nichž opravoval i ty nejmenší chybičky. Ze všech nejvíc každopádně lidé vzhlíželi k Baresimu. Ten sice měřil pouhých 176 centimetrů, ovšem malý vzrůst vrchovatě vynahrazoval elegancí, energičností a předvídavostí. "Mnohokrát věděl, co útočníci udělají ještě, než to věděli oni sami. Jak chcete přes někoho takového projít?" povzdechl si jednou s obdivem Gullit.

Nepřekonatelný Franco Baresi. Zdroj: acmilan.com

To samo o sobě pochopitelně neznamenalo, že by vše bylo v pořádku. Ona prohra se São Paulem měla zdrcující, byť nepříliš dlouhodobé účinky a listopadové vypadnutí v národním poháru na Piacenze stejně tak. V únoru příštího roku zase AC Milán neustál prodloužení evropského Superpoháru s Parmou. A co hůř, také jeho ligová forma utrpěla. Pokud počínaje dvacátým kolem Rossoneri vyhráli devětkrát v řadě, ze závěrečných sedmi utkání rovnou pět akorát zremizovali a dvakrát prohráli.

V takových těžkých časech neměl Capello žádné strpení se vtipálky ani s těmi, kdo fňukali. Impulzivní trenér, hnán pevným odhodláním, vybuchoval vzteky ihned, jakmile se přestávaly plnit předpoklady. "Byl neústupný, muž mála slov i úsměvů," vzpomínal Panucci a Laudrup jindy přitakával s tím, že na tak mladého kouče byl Capello až nezvykle soustředěný. "Když postával u čáry a pozoroval nás při tréninku, mohli jste na těle cítit jeho upřený pohled. Dostával vás pod tlak," vyprávěl Desailly.

Nespokojení hráči měli větší šanci, že budou trenérem konfrontováni, než aby se jim dostalo slov útěchy. "Myslím, že se s ním někdy každý alespoň jednou pohádal," tuší záložník Stefano Eranio. Ovšem sám jeho tazatel Marcotti obratem doplňuje, že Capello zároveň disponoval užitečnou schopností se přes jakýkoliv spor v cukuletu přenést.

"Když jste se hádali s Capellem, bylo velmi složité říci, kdy je opravdu naštvaný, a kdy po vás jenom chce nějakou reakci," vysvětluje v tomto ohledu Boban. "Další den za vámi přijde a jste zase přátelé. Předtím vás jen provokoval, protože vždy chtěl mít v týmu takové to zdravé pnutí." Capello z celého srdce nesnášel, když se mu na tréninku kdokoliv poddával jakémukoliv rozptýlení, ať už měl v osobním životě lecjaké problémy. Na cvičišti chtěl vidět stoprocentní koncentraci a intenzitu. Každý musel do puntíku plnit jeho požadavky.

A většina hráčů tak rovněž činila. AC Milán tudíž kulhaje proťal cílovou pásku jako první, takže se poprvé od Il Grande Torina čtyřicátých let některému klubu podařilo zkompletovat čistý hattrick scudet. A nenaordinovat Capello svému týmu defenzivní taktiku, nezvyklé množství absencí výše ve hřišti by takový skutek rozhodně učinilo nemožným. "Jak se přece říká: děláte víno z hroznů, které máte zrovna k dispozici," krčil s odstupem času rameny — jak se ukázalo — nesmírně schopný stratég.

Jenže oslavami mistrovského titulu ona sezona 1993/94 tak úplně nekončila. V semifinále Ligy mistrů ještě na AC Milán čekalo Wengerovo Monako. Tehdy se ještě semifinále hrálo na jedno utkání, které bylo zasazeno na San Siro, neboť AS ve své skupině finišovalo na druhé příčce (klasický Wenger). I přesto, že milánští už po čtyřiceti minutách přišli o vyloučeného Costacurtu, nakonec vyhráli jasně 3:0.

Tak bylo zaděláno na parádní finále s Barcelonou Johana Cruijffa, která zrovna oslavila čtvrtý po sobě jdoucí ligový triumf. A že tři z nich se nerodily vůbec hladce. Roku 1992 museli Katalánci v posledním kole porazit Athletic a doufat, že Real Madrid zaváhá na Tenerife. Což se vážně stalo, skrze dramatickou prohru Merengues poměrem 2:3. O rok později se opakovalo totéž v bleděmodrém; Realu se opět stal osudným výlet na Kanárské ostrovy.

Také daného roku 1994 si Barcelona užila jaksepatří hektický finiš. Sama sice v posledním kole zničila Sevillu 5:2, zároveň ale nutně potřebovala, aby Deportivo La Coruňa na svém stánku neudolalo Valencii. K tomu přitom mělo skvělou příležitost, vždyť v poslední minutě dostalo možnost zahrávat penaltu. Jenže tu neměl kdo kopnout; obvyklý exekutor Donato už nebyl na hřišti a hvězdný Bebeto se k takové nervy drásající aktivitě neměl. Nakonec si tedy vzal míč Miroslav Đukić a nedal.

Barcelona tak opět slavila a k finále Ligy mistrů tudíž do Atén cestovala v přirozené euforii. Na rozdíl od AC Milán koneckonců k titulu nedoklopýtala, jakkoliv by tomu mohl dramatický závěr sezony nasvědčovat. Ve skutečnosti se katalánský gigant v cílové rovince mohl pochlubit skóre 91:42 a sám Romário se svými třiceti zářezy jen o šest gólů nedosáhl na ofenzivní vizitku AC Milán jako celku.

Epitomem obvyklé barcelonské nespoutanosti se stal jeden únorový týden, během něhož Blaugranas nejprve podlehli Zaragoze 3:6, aby ihned odpověděli debaklem Osasuny 8:1. Tisk proto dané finále Ligy mistrů označoval jako konfrontaci Cruijffových "andělů romantické kopané" a Capellových "zastánců toxického catenaccia". O výhře španělské strany nemělo být pochyb.

List Mundo Deportivo před utkáním psal o "nejslabším Milánu Berlusconiho éry", zatímco Barça s Guardiolou, Koemanem, Stoičkovem, Romáriem a Michaelem Laudrupem měla být na samém vrcholu sil. Na takovou rétoriku ochotně přistoupil i sám Johan Cruijff; AC Milán podle něho "pocházel z jiného světa" (což v tomto kontextu neměla být lichotka) a poněkud absurdně vyplácal většinu svých finančních prostředků na Desaillyho, zatímco Barcelona utrácela za Romária. V jednu chvíli dokonce Cruijff pózoval s trofejí pro vítěze LM, jako by snad Barça měla být korunována ještě před výkopem.

Fabia Capella takové výroky i obrázky přirozeně urážely a Marcel Desailly pro FourFourTwo dosvědčoval, že se zdravě naštvala celá kabina. AC Milán přitom skutečně vypadal jako outsider na slovo vzatý; však Capello kvůli kartám ani nemohl využít tandem Baresi-Costacurta. Do středu obrany se tudíž vedle zkušeného Filippa Galliho zařadil Maldini, přičemž Tassotti zaujal post pravého beka a rozený pravák Panucci se přesunul doleva. Desailly totiž za každou cenu musel zůstat v záloze, aby se nenarušila veškerá rovnováha sestavy.

Pak tu ale ještě byl útok. Logickou volbou se zdál Massaro, jediný jakž takž konzistentní milánský střelec v dané sezoně, jenže co takový Savićević? Jeho už tak složitý vztah s Capellem byl takřka nenapravitelně poničen u příležitosti Interkontinentálního poháru. Těsně před odletem do Japonska se ke Capellovi doneslo, že Savićević nebude k dispozici kvůli banu od FIFA, který se pojil s posledním reprezentačním srazem. Do nominace byl proto dodatečně zařazen Rumun Răducioiu, aby záhy vyšlo najevo, že se daný trest na Interkontinentální pohár přeci jen nevztahuje.

V tu chvíli se automaticky očekávalo, že Savićević nakonec odletí, Capello však hodlal stůj co stůj dodržet slib Răducioiuovi. Rumun se ukázal být k ničemu, AC prohrálo a Savićević zuřil. "Se Savićevićem jsem si bezpochyby užil nejvíce. Sotva trénoval, sotva dřel. Na hřišti za něho každý musel pracovat dvakrát tak tvrdě," stěžoval si později Capello kronikáři Marcottimu.

Zároveň ovšem kouč věděl, že se jedná o "výjimečný talent", a v Athénách si ho takříkajíc 'lajznul'. Berlusconi ještě před výkopem horkokrevnému géniovi promluvil do duše a on se pak vytasil s dost možná životním výkonem: Massara vyzýval k první brance, aby pak sám drzým lobem zvyšoval už na 3:0. Když Desailly přispěchal se čtvrtým úderem, neodbila ani hodina hry. Barça byla kompletně vynulovaná, bez šťávy a hmatatelného ducha. "Nebylo to o tom, že bychom hráli špatně. My nehráli vůbec," popsal výkon svých svěřenců trefně Johan Cruijff.

Výsledek 4:0 nakonec ostře kontrastoval s ligovou sezonou Rossoneri, která nečítala byť jen jediný zápas, v němž by milánští zavěsili třikrát, ne-li právě tolikrát jako v Řecku. Oslavy byly bujaré a ve čtyři hodiny ráno se už na nohou drželi akorát Capello s výkonným ředitelem Gallianim.

Za další dvě hodiny se do hotelových pokojů odebírali i oni dva. Ve výtahu se Capello ke kolegovi naklonil a zeptal se ho, co udělal s trofejí. On že neví. Byla fuč. Galliani se pochopitelně vyděsil a okamžitě utíkal zpátky na bar, kde už ale nic nebylo.

Teprve po pár chvílích naprosté paniky se šéf klubu zeptal uklízečky, která prý pohár uložila do ztrát a nálezů. "Popadl jsem ho do náruče a začal ho líbat jako dlouho ztracené dítě," vykládal Galliani, který nakonec s trofejí pevně v rukou taky upadl ve sladký spánek. Manželka na druhé posteli...

---

Text je volným překladem článku Thoreho Haugstada pro server Twenty-Minute Reads.