Cestování v čase

Barcelonu čeká finále Ligy mistrů. Střetává se v něm s italským týmem a mnozí ji považují za jednoznačného favorita, zvláště pak díky její mohutné ofenzivní síle. Na světě přece není obrana, která by mohla hvězdný útok Katalánců byť jen přibrzdit. Otázkou tak zůstává vlastně jen to, o kolik Barça vyhraje a kdo se z útoku prosadí vícekrát. Abych nezapomněl, vrátili jsme se v čase do roku 1994.

Před šesti lety jsme v jednom z článků nastínili utrpení, kterým si Culés prošli předtím, než byli v roce 1992 konečně korunováni evropskými šampióny. Článek byl zakončen popisem nezměrné radosti, kterou barcelonští fanoušci pociťovali, když kapitán Alexanko pozvedl nad hlavu trofej, jež se pro katalánský velkoklub zdála po desetiletí zakletá. Dodnes starší generaci barcelonských naskakuje husí kůže, kdykoli se v televizi opakuje přímý volný kop Ronalda Koemana, který ve 112. minutě rozhodl finále se Sampdorií.

Slavné časy barcelonského Dream Teamu vedeného Johanem Cruijffem tehdy neskončily, Barça naopak po další dva roky ovládala španělskou ligu a čtyři ligové tituly v řadě jsou dodneška barcelonským maximem, které odolalo i éře Pepa Guardioly. Zároveň tehdy ale neskončily ani trable, které Blaugranas s Pohárem mistrů evropských zemí, respektive Ligou mistrů zažívali.

O rok později, v sezóně 1992/1993, byla Barcelona připravena potvrdit, že krom nadvlády nad Španělskem přebírá definitivně i nadvládu nad celou Evropu. V druhém "předskupinovém" kole na ni čekalo CSKA Moskva, solidní tým, který nicméně neměl představovat závažnější překážku. Ostatně Barça venku v poklidu remizovala 1:1 a v domácí odvetě vedla už v 31. minutě 2:0. Těsně před koncem prvního poločasu však za Rusy snížil Bushmanov a v poločase druhém domácí naprosto vybouchli, když inkasovali další dva góly. Cesta za obhajobou tak velmi rychle a nečekaně skončila.

Nemělo se však jednat o nic víc než o nešťastné jednorázové selhání. Johan Cruijff byl přesvědčen, že jeho svěřenci mají vše pro to, aby se na evropský trůn znovu vrátili. Zvláště pak když před následující sezónou přišel Romário, onen hráč z kreslených filmů (jak jej nazýval Jorge Valdano). Ofenzivní síla Barcelony byla vskutku famózní, útočnou dvojici Romário - Stoichkov měl přihrávkami zásobovat dánský mág Michael Laudrup (byť většinou jeden z těchto tří začínal na lavičce). Že takto složený tým zkrátka musí fungovat, Barça ukázala například v legendárním El Clásicu z ledna 1994, v němž i díky Romáriově hattricku (včetně slavné kličky "cola de vaca") smetla věčného rivala z Madridu 5:0.

Tým ze Ciudad Condal byl tedy opět považován za jednoho z hlavních kandidátů na evropský titul, ačkoli se v průběhu soutěže značně natrápil proti Dynamu Kyjev, se kterým prohrál v úvodním zápase na jeho hřišti 3:1. V odvetě však Barça zabrala a postoupila díky výsledku 4:1 na Camp Nou v zápase, který Cruijff označil za pomyslný herní vrchol Dream Teamu. Další průběh Ligy mistrů už byl ze strany Katalánců suverénní, a my se tak dostáváme na začátek tohoto článku.

Barcelonu čekalo finále. Střetnout se v něm měla s AC Milán, přičemž se očekávalo, že Rossoneri nedokáží vzdorovat. Kádr italského velkoklubu byl sice stále famózní, ovšem barcelonský útok měl být přece nezastavitelný. Dvojice Romário - Stoichkov byla natolik silná, že si Cruijff mohl dovolit posadit na tribunu Michaela Laudrupa (dle tehdejších pravidel mohli v jednom zápase nastoupit maximálně tři cizinci, přičemž jako třetí do party k uvedené útočné dvojici byl tentokrát zvolen Ronald Koeman), aniž by se očekávaly výraznější problémy.

Jak už bylo řečeno, Barceloně, kolem které se během oné doby vytvořila jakási aura útočné dokonalosti, se měl postavit AC Milán. Milánští opakovaně ovládli nejprestižnější evropskou soutěž v letech 1989 a 1990, přičemž ještě v roce 1993 došli až do finále. Zároveň třikrát po sobě vyhráli italskou ligu, jednalo se tudíž o patrně nejúspěšnější tým konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Obecně se však soudilo, že nejlepší roky má klub Silvia Berlusconiho ja sebou a čeká jej o něco chudší období přestavby, ostatně řada ze strůjců předchozích evropských triumfů už v týmu ani nepůsobila (Ruud Gullit i Frank Rijkaard odešli před sezónou, Marca Van Bastena na hřiště již nepustila zranění). Fabiu Capellovi, který roce 1991 nahradil veleúspěšného Arriga Sacchiho, navíc v obraně pro finále chyběli Alessandro Costacurta a Franco Baresi. Také milánského týmu se přitom dotklo omezení pro zahraniční hráče, kvůli kterému se do sestavy nedostali např. Jean-Pierre Pappin či rumunská hvězda nadcházejícího Mistrovství světa v USA Florin Răducioiu, byť tyto absence na rozdíl od těch v obraně patrně nepředstavovaly příliš citelné oslabení.

Hristo Stoichkov po čase vzpomínal: "Mezinárodní tisk nás považoval za jednoznačné favority. Podle všech dopisovatelů jsme předváděli nejdynamičtější a nejkrásnější fotbal na světě. Cirkulace balónu byla údajně nepřekonatelná, a pokud se nám zrovna dařilo, což bylo velmi často, byli jsme neporazitelní. Vlastně ani nebylo potřeba, abychom nastoupili, finále už bylo vyhráno."

Jistým způsobem měli novináři pravdu, finále už skutečně vyhráno bylo... Rozhodla totiž již předzápasová příprava. Zatímco Barça ještě v neděli večer (finále se hrálo ve středu) bojovala o titul, který nakonec získala po přestřelce se Sevillou a po neproměněné penaltě Đukiće v posledních sekundách zápasu mezi Valencií a Deportivem, italský soupeř se již dva týdny pilně připravoval jen a jen na finále. Barça v neděli vydřela titul, v pondělí letěla do Athén, v úterý potrénovala a ve středu se postavila týmu připravenému na zápas lépe, než jakýkoli jiný tým v historii.

Přesně to popsal již zmiňovaný Florin Răducioiu: "Během těchto dvou týdnů jsme nastudovali hru Barcelony do nejmenších detailů. Věděli jsme, jak narušit jakýkoli jejich pohyb na hřišti, studovali jsme hráče po hráči. U videa i na hřišti jsme pracovali na tom, jak zadusit rozehrávku Guardioly a Koemana a jak ze hry eliminovat Bakera. Stoichkova s Romáriem jsme probrali skrz na skrz. Naším cílem bylo, aby barcelonská záloha vůbec nepřišla do styku s míčem. Chtěli jsme, aby museli dlouhými centry nakopávat míč na útočníky, kteří by v takovém případě proti naší obraně neměli šanci."

A přesně tak se také stalo, italský gigant papírového favorita naprosto smetl ze hřiště. Po poločase to bylo již 2:0, a jakmile po dvou minutách druhé půle vstřelil třetí gól Savićević, zápas prakticky skončil. Culés sice nadále fandili a hnali své hráče dopředu, ti ale již věděli, že v tento den šanci proti AC Milán nemají. Zároveň si tragicky uvědomovali, že konečný výsledek 4:0 je více než spravedlivý.

"Barcelony jsme se přitom dost báli a ve vítězství jsme před utkáním příliš nevěřili. Sledovat jejich nejlepší zápasy skutečně nahánělo strach. Konečný výsledek neodpovídal rozdílu mezi oběma týmy, ale fotbal někdy prostě postrádá logiku, možná právě proto je to tak úžasný sport." (Răducioiu)

Jestliže se z porážky s CSKA Moskva Dream Team dokázal vzpamatovat, debakl ve finále Ligy mistrů znamenal jeho definitivní konec. Ještě v letadle na zpáteční cestě oznámil Cruijff kapitánovi Andoni Zubizarretovi, že si může hledat nové angažmá. Michael Laudrup si svého osudu byl vědom již v průběhu finálového zápasu, který sklesle sledoval z tribuny. Skončili i další strůjci vítězné dynastie jako Andoni Goikoetxea či Julio Salinas. Ačkoli tým posílil hvězdný Gheorghe Hagi, zranění mu nikdy neumožnila v Ciudad Condal naplno projevit svůj potenciál. Naopak, ještě během sezóny 1994/1995 odešel Romário, po jejím konci pak i Stoichkov (stejně jako Koeman, Beguiristain a Eusebio). Pod Johanem Cruijffem Barça už nikdy výraznějších úspěchů nedosáhla. To, co mělo být vyvrcholením neporazitelného týmu, skončilo jeho záhubou.

Nacházíme se nyní zpátky v roce 2015 a historie jakoby se opakovala. Jistě, nalézt lze mnoho rozdílů, ale základní rysy jsou stejné. Barça nemá jinou možnost, než jít do zápasu z pozice favorita. Juventusu tento stav vyhovuje, a není se tak co divit, že hráči i trenér Staré dámy své postavení outisdera neustále přiživují. Ať už ale na tiskovkách zazní cokoli, není pochyb, že si Bianconeri jsou svých kvalit a šancí moc dobře vědomi. Stejně tak nemůže být pochyb, že proti Barçe nastoupí takticky perfektně připravený tým, který potrestá jakýkoli náznak přemíry sebevědomí na straně soupeře. Pokud tedy chce Barça získat čtvrtou Ligu mistrů za posledních deset let (jak se časy mění...), musí předvést své herní maximum. Ostatně nad italskými týmy se obvykle ani jinak vyhrát nedá.