Copa América 2019 - Představení skupiny A

Tím, že se mistrovství světa 2022 odložilo na zimu, posunul se i začátek jihoamerické kvalifikace až na březen 2020, což znamená jedno — na rozdíl od mnohých jiných ročníků Copy Amériky se ten letošní nebere až tak vážně a mnoho účastníků si v tuhle chvíli teprve zvyká na nové trenéry, zabudovává mladší hráče apod. Případ hostitelů z Brazílie je však pro zřejmé důvody diametrálně odlišný...

Brazilci prostě musí vyhrát. I bez účasti Neymara je tohle kuriózně právě ten turnaj, který bude vedle zpackaného domácího světového šampionátu 2014 z největší části definovat jeho celou éru v národním týmu. Brazilci zatím Copu na svých stadionech nikdy nepokazili, a ani tentokrát si to rozhodně nemůžou dovolit. Na kontinentální zlato čekají 12 let.

Brazilská fotbalová konfederace sice před turnajem klasicky vydala prohlášení, že pozice trenéra Titeho není v ohrožení a bez ohledu na výsledek se s ním počítá i pro nadcházející mistrovství světa, ale pokud z toho stejně jako v minulých třech případech nebude ani semifinále kontinentálního svátku, Tite téměř určitě půjde od válu. To by se zkrátka před lidmi neobhájilo.

A kdo že Brazílii ve skupině A doplní? Inu, staří známí: naše první velké preview Copy Amériky roku 2015 představovalo skupinu C o Brazílii, Venezuele a Peru... teď se se stejnou partou scházíme znovu, tentokrát o chlup dříve. Kolumbii střídá Bolívie, což znamená, že všechny tři týmy, které setrvaly pohromadě, tentokrát dozajista budou chtít do vyřazovacích bojů.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Co jim bude hrát do karet

Absence Neymara. Ne? Too soon?

Přiznávám, je to trochu radikální až kacířská myšlenka, ale nezní vám snad lákavě vidina Brazílie, která je kratší o jedno obří ego s tendencí strhávat veškerou pozornost na sebe, a přece na pohled nikterak slabší, co se čiré koncentrace bravurního talentu týče?

Na mistrovství světa by Neymarova absence do základu neomylně nasměrovala Roberta Firmina, což vskutku není špatný plán B, a nyní se k vítězi Ligy mistrů přidává ještě jeden protagonista jiného velkého příběhu tohoto ročníku milionářské soutěže, David Neres z Ajaxu. Někdejší kometa Premier League Richarlison se zase na turnaj z pravého křídla naladil dvěma góly a stejným počtem asistencí ve dvou posledních přátelácích s Hondurasem a Katarem. I bez Neymara naposledy Brazílie Honduras zcela zničila 7:0.

Pryč jsou doby Hulka a Freda v útočném trojzubci. Pryč je dokonce i Paulinho v záloze, typologicky nahrazený a vylepšený neapolským Allanem. Tempo nyní místo Renata Augusta udává Arthur z Barcelony.

Neymar v minulosti bezesporu leckdy působil jako velký rozptyl a dalo by se i argumentovat tím, že svým soustavným nepůjčováním balonu spoluhráčům a zdánlivým závodem o titul nejfaulovanějšího hráče mundialu prakticky sám odkládal brazilské procitnutí ve čtvrtfinále loňského MS s Belgií. Na své poslední Copě (2015) se potom nechal v klíčové fázi turnaje vykartovat a byla z toho čtvrtfinálová ostuda. Tentokrát to nebude Neymar, o kom se bude během turnaje psát v první řadě, a kdo bude vrhat přirozený stín na všechny ostatní. To musí být pro mnoho Brazilců, a možná ze všeho nejvíce pro takového Coutinha, vyloženě osvěžující.

Navíc jsou tu ještě události zpřed šampionátu. A nemyslím teď nutně kauzu s nařčením ze znásilnění; ta se ostatně rychle zametla pod koberec. Na mysli mám spíš odebranou kapitánskou pásku. To jednak hned další den následovala tahle menší ostuda. Jednak takový akt (reagující na Neymarův zkrat po finále Francouzského poháru) vyslal jasný signál, že si Tite takhle vůdce týmu nepředstavuje.

A proč taky ano. Neymar nikdy nepůsobil jako příklad týmového hráče a nikdy nebyl ani brazilským prototypem kapitána, který nejde pro ránu daleko. Svým způsobem naopak pařížský "bolestínek" vždy zosobňoval přesný opak světových šampionů, Carlose Alberta (1970) či jeho jmenovce Dungy (1994). Tite ke všemu od začátku svého působení nebral na instituci kapitána takové ohledy, na jaké jsme zvyklí odjinud; místo toho raději zodpovědnost poctivě dávkoval a pásku předával z rukávu na rukáv zápas od zápasu. To, pokud si vybavujete, platilo i v Rusku, kde páska putovala od Marcela přes Thiaga Silvu až k Mirandovi a zase zpátky.

Teprve po MS se kapitánem zase jaksi z povinnosti stal Neymar, protože je prostě symbolem této generace. Teprve u Daniho Alvese však "céčko" našlo toho adekvátního nositele.

Ale dost už o Neymarovi. Sic dle mého skutečně lze poměrně snadno argumentovat, že v jeho osobě Brazílie ztratila (zejména psychologickou) zátěž spíše než oporu, zároveň lze těžko hovořit o nějakém hlavním důvodu k optimismu. To by bylo dokonce vyloženě hloupé. Ba ne, takové důvody spočívají jinde. V trenérovi Titem, který už několikrát dokázal, že dokáže příkladně reagovat na průběh zápasu. V pevné, zkušené obraně, která tentokrát oplývá postavou skutečného levého beka, a od mundialu udržela osm čistých kont z deseti pokusů. A v neposlední řadě ve výhodě domácího prostředí, kde mezi lety 1975 a 2014 Brazilci neprohráli jediný soutěžní zápas a vyhráli tam všechny čtyři dosavadní Copy s jedinou porážkou (Paraguay roku 1949) a 13 obdrženými góly na prostoru 24 vystoupení.

Co je může zradit

Absence Neymara. Teď už lepší?

Sem už asi jméno brazilského ex-kapitána pasuje přeci jen lépe, uznávám. Celé je to vlastně hotová dvousečná zbraň. Jeho sobeckými úlety typu teatrálního válení sudů po celé šíři pažitu a vyvolávání zbytečných soubojů 1 na 1 uprostřed pole kolem sebe můžu šermovat, jak vehementně a dlouho chci, ale vždy se přitom budu naráz fatálně pořezávat, protože ten samý roztěkanec z první půle čtvrtfinále s Belgií nakonec divže na vlastní pěst nezorchestroval parádní comeback (že, Coutinho?). Zároveň ten samý Neymar, jakmile si usmyslel, naložil na svá bedra de facto celé PSG, a ještě před svým vážným zraněním z února 2018 mu bez jakéhokoliv srovnatelného příspěvku spoluhráčů víceméně stihl vystřílet francouzský titul.

Na každý případ, kdy na labilního Neymara nebylo spolehnutí, tu jsou další dva nebo tři případy, kdy se o něho spoluhráči celou vahou s úspěchem opírali. Na MS se pohodlně řadil mezi nejnebezpečnější tvůrce i zakončovatele naráz a loni na podzim pak navázal tím, že pro Brazílii skoro sám rozhodl pět přátelských duelů v řadě. Na výhry proti USA, El Salvadoru, Saúdské Arábii, Argentině a Uruguayi se poskládalo celkem 11 branek; Neymar se osobně podepsal pod osm z nich, a svůj fantastický příspěvek navíc rovnoměrně rozdělil do všech utkání.

Takže ačkoliv se nyní Brazílie pyšní funkčním systémem (který v těch samých přípravných zápasech nedovolil soupeřům ani gól), a není tudíž na Neymarovi tak bytostně závislá jako dříve za Carlose Dungy, střelecky na něho spoléhá stejně, ne-li víc než kdy dřív. Přece jen, už na mundialu se kritizoval Gabriel Jesus pro nulový hmatatelný přínos, a tak co když to teď nebude jiné? V létě 2018 za sebou navíc Coutinho měl mnohem lepší sezonu/dojezd, a Firmina v jednom kuse nesužovala drobná zranění.

Jinými slovy: na papíře to možná stále vypadá docela pěkně, ale okolnosti už takový pocit sebejistoty v Brazilcích vzbuzovat jednoduše nemohou. Roberto Firmino si ostatně v národním týmu stále nenašel svou pozici, čemuž nepomohlo ani chvilkové vyhnanství Gabriela Jesuse po MS. A Philippe Coutinho zase pro Brazílii nadále představuje primárně variantu do záložní trojky místo té útočné, přestože v Barceloně už takový scénář dávno zatratili. Tite tedy zatím s Brazílií sice prohrál všehovšudy dva zápasy (Argentina přátelsky, Belgie na MS), přesto se v nedávné době před ničím neschovává: předváděná hra jeho týmu prostě není dobrá, a my jsme se o tom mohli sami přesvědčit v první půli zápasu s Českem.

Na koho se zaměřit

Tady je těch kandidátů hned několik. Nabízí se to u Marquinhose, který tentokrát už snad natuty "naboří" tu defenzivní partu veteránů. Obránce PSG již Brazílii na potřebné dávce rychlosti a agility stabilně dodával během kvalifikace o účast na MS 2018, potom však ze sestavy na poslední chvíli vypadl a na samotném turnaji pouze kryl záda Mirandovi s Thiagem Silvou. Tentokrát už se zdá být opravdu tím prvním jménem, které Tite při jmenování své zadní linie typicky vysloví, a to je pro stárnoucí Brazilce jedině dobře.

Další kandidáti se rekrutují ze zálohy. Barcelonský Arthur si zrovna nedávno v rozhovoru s médii pochvaloval, jak má v reprezentaci oproti klubu podstatně volnější roli, a pro Titeho by skutečně měl být důležitým playmakerem z hloubi pole, který na balonu téměř nekazí. A pokud pak někdy dojde ke Coutinhově posunu do útočné trojky, jeho místo by měl zaujmout levonohý Lucas Paquetá z AC Milán, další turnajový nováček a rovněž další záložník, který se nedávno vyznal z toho, že mu jeho pozice v národním týmu sedí ze všech nejvíce (on sám ji popsal jako "klasickou desítku"). Paquetá obecně sdílí mnohé atributy, které dříve učinily brazilského hrdinu z Kaká, což je též jedině dobré znamení.

A konečně si třeba vzít na paškál i útočný trojzubec: o post středního útočníka se perou Gabriel Jesus s Robertem Firminem, a ani jeden z nich není tím ideálním řešením. Pokud však Tite upřednostní dlouhodobou formu před tou krátkodobou (Gabriel Jesus zaznamenal pět gólů v posledních třech startech za Brazílii a City) a vsadí tentokrát na liverpoolskou modlu, měl by v základu napravo figurovat Richarlison, který v takové případě nabízí někoho, kdo se bude rvát do pokutového území a zakončovat tam namísto stahujícího se Firmina.

Extra dávka motivace náleží...

No už jsem to o chlup výše nakousl. Může to být třeba celou půl dekádu za námi, ale přesto není pochyb o tom, že dnes 34letý Fernandinho na trapas z Belo Horizonte nezapomněl a jen tak nezapomene. Zatímco Dani Alves přihlížel z bezpečí lavičky a Thiago Silva trpěl v trestu, Fernandinho lacinou ztrátou vyráběl čtvrtou branku Německa, která v semifinále domácího mistrovství definitivně zarazila jakýkoliv brazilský odpor. Fernandinho byl v onom semifinále strašný, střídaný už o přestávce, a v zápase o bronz coby žolík pro druhý poločas přispěl tak akorát přemotivovaným broušením soupeřů, které jednoduše nestíhal. Přesto letos zase jede, a bodejť by ne, když opět načínal většinu ligových zápasů dominantního Manchesteru City.

Další debakl (0:3 s Nizozemskem) v medailovém utkání neodvrátil ani navrátilec Thiago Silva; před turnajem mnohými vzývaný jako nejlepší stoper světa, během turnaje kritizovaný za zbytečnou žlutou kartu ve čtvrtfinále, a po turnaji okamžitě obraný o kapitánskou pásku, v základu nahrazený Mirandou a pro výroční Copu roku 2016 dokonce i zcela opomenutý v brazilské nominaci.

A pak je tu ještě Dani Alves, který oba zmíněné zápasy na domácím mistrovství odseděl na lavičce za Maiconem. Dani Alves je ve 36 letech kapitánem na prvním velkém šampionátu poté, co ho o loňský světový šampionát připravilo pozdní zranění. Nyní, na sklonku kariéry, tak turnajová vizitka Alvese jakožto první volby na pravého beka budí ledacos jenom ne respekt: konec ve skupině (Copa América 2016), čtvrtfinále (Copa América 2015), čtvrtfinále (Copa América 2011, kde navíc on sám o místo v základu přišel už po druhém utkání ve skupině na úkor Maicona). Na zlaté Copě 2007 zatím jen střídal. Tohle vážně neodpovídá kariéře jednoho z nejúspěšnějších pravých beků všech dob. Teď je nejvyšší čas to napravit.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Absence Neymara. Ne, dobře, já už toho nechám...

Ten hlavní důvod, proč Brazílii přát, se případně dostaví až ve vyřazovací fázi, protože ať už Kanárci skončí ve své skupině první nebo druzí, dostanou se do té nešťastné části pavouka, kde na ně číhá potenciální semifinále v prokletém Belo Horizonte, což by byla opravdu mimořádně krutá hříčka osudu.

Možná by nakonec pro změnu nebylo od věci zkusit urvat jedno z těch lepších třetích míst...

---

---

Co jim bude hrát do karet

Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale už jsou to celé čtyři roky od doby, kdy jsem na těchto stránkách psal o Peru jako o tom teoreticky nejméně připraveném, sehraném účastníkovi Copy. Důvod se tehdy přímo nabízel: Argentinec Ricardo Gareca ke kormidlu přicházel teprve v únoru daného roku, a ještě dva měsíce zpátky si dle svých slov nebyl zcela jist, zdali má ve svém středu tvořivého středopolaře, na němž by mohl vše stavět.

V roce 2019 je situace v Peru dočista obrácená: jak se ukázalo, mužstvo si na Garekův odlišný styl hry spojený s větší touhou diktovat tempo hry zvyklo nečekaně rychle (dokráčelo hned za bronzem), a i přes následné vystřízlivění na výroční Copě (konec ve čtvrtfinále) si hned nato po dlouhých 36 letech vybojovalo účast na mistrovství světa, kde si loni živelným fotbalem získalo srdce nejednoho neutrálního pozorovatele.

Peru se teď tedy veze na vlně kvalifikační i turnajové euforie, a to už vlastně vcelku pekelně dlouho. Tenhle šampionát má potom v ideálním případě doručit jakousi stvrzenku toho, že se nyní nacházíme uprostřed (či přinejhorším na vrcholu) té nejúspěšnější éry seniorského národního týmu od druhé poloviny 70. let. Střed zálohy se ve svém aktuálním věkovém složení 23-27-29 let pyšní tou ideální kombinací zkušeností a svěžesti, José Paolo Guerrero s Jeffersonem Farfánem se patrně loučí, a o Garekově možném odchodu se psalo už po světovém šampionátu, kde Peru navzdory dobrému projevu předčasně dojelo na neefektivitu (a jeho přesedlání k otěžím rodné Argentiny se jeví jako pouhá otázka času snad ještě déle).

Vše je tedy perfektně načasováno; jako by od toho roku 2015, kdy o jistém Christianu Cuevovi z Allianzy Lima ještě mimo Peru nikdo jakživ neslyšel, právě sem vše směřovalo. Tohle je sehraný tým s jasně definovaným rozestavením a stylem hry, který se v posledním cyklu cíleně zaměřoval na budování šířky kádru, a jenž dva z minulých třech pohárů končil na vítězné vlně, oslavou bronzu. Teď tedy na první pohled není důvod nedělat si ambice na samotné zlato.

Co je může zradit

Až na to, že těch důvodů, proč Peru letos nevěřit, ve skutečnosti existuje až povážlivé množství. V první řadě se už teď, před náročným turnajem, napříč soupiskou objevují trhliny následkem zdravotních trablí. Ostřílený záložník Paolo Hurtado se na Copu nepodívá, Edison Flores se v přípravě kompletně šetřil, Luis Advíncula zase dost možná uspěchal návrat po zranění kotníku, když proti Kolumbii nevypadal vůbec dobře, a stoprocentní zjevně není ani Víctor Yotún, který zosobňuje zcela klíčové lepidlo středu zálohy.

Nakřápnutý Yotún se v generálce s Kolumbií nechal nešťastně vyloučit a Peru potom zkolabovalo (0:3), přičemž i s ním to dříve bylo necharakteristicky děravé. Peruáncům se nedaří především zachytávat rychlé protiútoky soupeře, v tranzici jsou zdaleka nejzranitelnější a jejich obranná linie je v podstatě skoupá na velká, spolehlivá jména. Výsledkem jsou pouhé tři výhry z deseti utkání po skončení MS, ba co hůř: od začátku listopadu se Peru nechalo zesměšnit El Salvadorem (0:2) a přestřílet Kostarikou (2:3).

Není to prostě ono. A byť je bezesporu možné, že se Peru na turnaji zase promění ve stroj, který si hraje to své takřka nebránitelné, vzhledem k neutuchajícímu hledání ideálního složení zálohy (Cuevu s Yotúnem nejspíš doplní Ricarda Tapiu, ale jisté to není, a přesvědčivé už vůbec ne)... uff, no zas tak pravděpodobně se to holt nejeví.

Na koho se zaměřit

Oblíbili jste si nevzrostlého šikulu Christiana Cuevu na loňském světovém šampionátu, a bylo vám přitom docela jedno, že nedal klíčovou penaltu v úvodním střetnutí s Dánskem? Inu, to je od vás věru milé, avšak 27letý špílmachr a hlavní tvář Garekova "nového" Peru je v důsledku onoho selhání leckterými neuvážlivými krajany dokonce přímo vyháněn z národního týmu.

Takhle, on je stále evidentně nejlepším hráčem týmu takřka v každém zápase (dokonce svými góly, které zaokrouhlily jeho repre vizitku na 10, rozhodl nedávné přáteláky s Paraguayí a Kostarikou), ovšem pokud na MS figurujete jednou za 36 let a v prvním zápase záhadně nevyhrajete hlavně kvůli neproměněné penaltě své největší hvězdy... to se holt skousává těžko.

Cueva tak toho nyní má na talíři naloženo pro tři lidi: musí týmu jednoznačně dokázat, že má na to převzít štafetu po Guerrerovi a učinit Peru "jeho" mančaftem, a činit tak bude v nejhorší formě za poslední roky (v brazilském Santosu dokonce před Copou i vypadl ze základní sestavy) a s nalomenou důvěrou fanoušků.

Jinými slovy: až se po roce zase jednou budete rozplývat nad Cuevovou jemnou míčovou technikou a jeho neúnavným zásobováním spoluhráčů, vězte, že to pro něho samotného má tentokrát mnohem větší hodnotu.

Extra dávka motivace náleží...

Jeffersonovi Farfánovi bude v říjnu už 35 let, přesto v posledních dvou sezonách zažívá své malé, a nejspíš už opravdu poslední obrození v Lokomotivu Moskva. Za rok už peruánskou nominaci ani nemusí tvořit, a to v důsledku znamená jedno: rozprostírá se před ním ještě jedna, a vážně už asi jenom jedna legitimní šance na prolomení tíživého čekání na gól na Copě.

Tenhle frustrující půst se táhne až do Farfánovy premiéry z roku 2004 (jeho dosud nejlepší ročník), kdy to navíc zůstalo u jediného zásahu proti slabé Venezuele. Kvůli soustavným zdravotním komplikacím se dále ex-bundesligový křídelník představil už jen na dvou Copách, jež dělí jedna celá osmiletka. Ani roku 2007 ani před čtyřmi roky síť nenapnul a netrefil se ani na loňském mundialu, ačkoliv v součtu s minulou Copou vypálil celkem třináctkrát.

Přitom i od Farfánova střeleckého výkazu bude případný letošní úspěch Peru notně odvislý, protože velká hrozba z druhé vlny, Edison Flores, je aktuálně marodná, Carrillo má tradičně velké výkyvy a spíš hru tvoří, Cueva je již dosti klasickým playmakerem, a Guerrero je zase o něco starší (leč nadále nestárnoucí).

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Pokud o tom dříve šlo pochybovat, po čerstvé kauze se 41letým Claudiem Pizarrem a jeho kritizované volbě konfrontovat trenéra Ricarda Gareku přes Twitter je José Paolo Guerrero tím největším miláčkem své země.

Kontinentální šampionáty z let 2011 a 2015 Guerrero završil jako nejlepší střelec, pro výroční Copu si pro změnu stylově schoval svůj očekávaný posun na čelo historické tabulky peruánských střelců, a... teď přece nepřetrhne šňůru památných turnajů a neodejde ze scény se staženým ocasem, po nějaké všední prohře. To se nesluší.

Naštěstí tu je ještě jeden cíl v dohledu: pokud Paolo Guerrero, momentálně na 11 gólech (z toho žádný z penalty), přidá dalších šest zářezů, stane se také nejproduktivnějším hráčem dějin jihoamerického mistrovství. A pokud se vám šest gólů od pátého nejstaršího účastníka Copy zdá jako nereálný počin, potom vězte, že Guerrero už pět let oficiálně nestárne, a teprve před čtyřmi roky si jenom na vyřazovací boje schoval kvarteto ostrých nábojů od cesty.

Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, je vlastně velmi pravděpodobné, že se na tomto místě za rok znovu sejdeme a budeme pro něho hledat novou výzvu, nový rekord k překonání na Copě Américe 2020.

---

---

Co jim bude hrát do karet

Zaručení postupného vývoje dorostenců a juniorů, a jejich výsledné organické začlenění do seniorského národního týmu, je velkou výzvou pro všechny země bez rozdílu kontinentální příslušnosti, a Češi by o tom ostatně mohli sami vyprávět dlouhé hodiny. Ve Venezuele ovšem našli ultimátní řešení: když Rafael Dudamel roku 2016 povýšil od dvacítky k dospělým, nejednalo se na pohled o nic neobyčejného, až na jeden detail — on se ve prospěch áčka juniorů nezbavoval; on seniorský výběr k výběru do 20 let přibíral.

Bývalý internacionál tak nyní dokončuje jakýsi kruh. Roku 2007 se po dvou dekádách loučil jako reprezentační brankář, přičemž se v národním týmu přinejmenším zdálky potkal se svým nynějším startérem na levém beku Robertem Rosalesem či náhradním záložníkem Luisem Manuelem Seijasem. Roku 2013 potom Dudamel vedl venezuelskou sedmnáctku k historickému druhému místu na jihoamerickém šampionátu. Před dvěma roky na tentýž milník dosáhl i s dvacítkou, akorát rovnou na světovém pódiu. A teď se bude do finále významného turnaje poprvé drát také s dospěláky.

Že přitom Dudamel onoho roku 2016 výběr do 20 let nepřestal vést, to vskutku nelze podcenit: právě jeho dílem jsou nyní všichni povýšení mladíci v kabině všemi veterány údajně plně respektováni, a to se promítá i na hřišti, kde se Venezuela před turnajem prezentuje propracovanou strukturou a drtivými brejky. Na jejich zápasy se tudíž bude dobře koukat: vzadu to z jejich strany až tak pevné nebude, když se řada ofenzivních hráčů typicky odmítá vzorně vracet, ale jejich samotné útočení bude hbité, plynulé, smrtící.

Venezuelané navíc musí cítit, že speciálně letos hrají pro své soužené krajany zpátky doma. Od ledna tohoto roku má Venezuela de facto dva prezidenty, když se podpora doma i v zahraničí po loňských volbách takřka úhledně rozdělila mezi vítěze Nicoláse Madura a kandidáta Národního shromáždění (parlamentu) Juana Guaida. Celá krize trvá dodnes, když jenom v tomhle měsíci Kanada uzavřela svou ambasádu v Caracasu a tisíce Venezuelanů utekly ze země ihned, jakmile Maduro znovu otevřel hranice s Kolumbií. Celkem už od začátku roku 2019 Venezuelu mělo opustit na čtyři miliony lidí, což opravdu nelze brát na lehkou váhu.

Celá ústavní krize je mimořádně komplikovaná a její vývoj můžete sledovat třeba zde. Pointa je každopádně taková, že řada Venezuelanů si aktuálně v životě příliš radosti neužije, a fotbalisté mají před sebou jedinečnou příležitost, jak takovou realitu alespoň na pár týdnů trochu upravit k lepšímu. A sami si to moc dobře uvědomují. Celou zemi už fotbalem pobláznili, ba sjednotili, semifinálovou jízdou z roku 2011 či skvělým umístěním před Uruguayí na výroční Copě. Mohou se teď se stříbrnými mladíky v čele svézt až za první seniorskou medailí? Vyloučit to v žádném případě nelze.

Co je může zradit

Venezuela na letošní Copu bere jednu z nejtalentovanějších soupisek, jaké kdy byla schopná poskládat dohromady. O tom není nejmenších pochyb. Zároveň se ale nelze ubránit dojmu, že se tenhle ročník promění spíše v hromadné sbírání zkušeností a ten pravý moment k urvání medaile přijde teprve za rok v Kolumbii a Argentině.

Koneckonců, tři čtvrtiny předpokládané obranné linie se poskládají akorát na 50 reprezentačních startů, a přes všechno nadání na této vrcholné scéně není příliš ozkoušené ani duo křídel Jefferson Savarino-Jhon Murillo. Střed zálohy stále velmi spoléhá na přehled zkušeného Tomáse Rincóna; jeho kolegové se na této úrovni ještě tolik neostříleli.

Ono přes všechno nadšení je také nutno mít pořád na paměti, že Venezuela v posledním kvalifikačním cyklu skončila poslední, i za slabou Bolívií. Zatímco na euforii po semifinále Copy 2011 byli Venezuelané schopni v nadcházejícím kvalifikačním cyklu jakž takž budovat slušným šestým místem, pět bodů za barážovou pátou pozicí, minulý cyklus přinesl kruté vystřízlivění. Ano, Venezuela si v letech 2016-17 procházela svou menší generační obměnou, ale konkurenceschopná prostě ani omylem nebyla, a teď by na Venezuelany stále ještě mohlo být poněkud brzy. Za rok už to snad bude jiná písnička.

Na koho se zaměřit

Z anglických vítězů předloňského mistrovství světa do 20 let zatím takřka nic nebylo (pokud pomineme Lewise Cooka a s přimhouřením oka Dominika Solankeho), kdežto do venezuelského áčka mezitím povýšilo už jedenáct tehdy neúspěšných juniorských finalistů. To je hodně. Z onoho šampionátu dvacítek s Venezuelou co do počtu seniorských premiér zvládá držet krok pouze Nový Zéland.

A na lehkou váhu to brát nelze, tohle nejsou povýšení jen tak naoko: v základu se teď na Copě dají očekávat brankář Wuilker Faríñez (ročník 1998), pravý bek Ronald Hernández (1997), střední záložník Yangel Herrera (1998), a kdyby se v přípravě nezranil, tak možná i Adalberto Peñaranda (1997), kterého alespoň v nominaci nahradil jeho stříbrný vrstevník, Yeferson Soteldo (1997). Jedni z těch mladších finalistů MS "20", Nahuel Ferraresi (prosinec 1998), Samuel Sosa (1999) a Jan Carlos Hurtado (2000), byli mezitím povoláni alespoň pro červnový přátelský duel s Ekvádorem a všichni si taky zahráli, stoper Ferraresi s hrotovým útočníkem Hurtadem dokonce rovnou nescházeli v zahajovací jedenáctce.

Zejména Yangel Herrera z New Yorku City mezi mladíky do pole vyniká, a podle všeho se ve středu formace 4-3-3 ideálně doplňuje s veteránem Tomásem Rincónem a Júniorem Morenem, ovšem i tak si téměř celou předturnajovou pozornost pro sebe krade 21letý brankář Wuilker Faríñez, který nějakou záhadou zůstává v kolumbijských Millonarios, přestože se dávno řadí mezi jihoamerickou brankářskou špičku. Poté, co Claudio Bravo skončil v reprezentaci, je opravdu těžké, ne-li zhola nemožné, se podívat mimo brazilskou extratřídu a sebevědomě ukázat na lepšího gólmana zóny CONMEBOL.

Pokud je na tomto šampionátu někdo schopen pro soupeře dokonale zazdít bránu, je to právě Wuilker Faríñez, na to vemte jed. Přesvědčili se o tom nedávno Američané, a nebyli v tom ani zdaleka sami. V kvalifikaci o účast na MS 2018 si na venezuelské senzaci postupně vylámali zuby také Kolumbijci, Argentinci, Uruguayci a Paraguayci. Pouze Argentina našla cestu k překonání Faríñeze, a ani tehdy se nejednalo o uspokojivý příděl (1:1). Na stříbrném mistrovství dvacítek Faríñez střelcům odolával až do čtvrtfinále, aby pak ve zbylých třech vystoupení čelil dohromady závratným dvaceti střelám, z nichž za sebe pustil všehovšudy tři. Faríñez skvěle čte hru, má vynikající reflexy a jeho rukavice lepí jako žádné jiné. Nenechte si tenhle fenomén utéct.

Extra dávka motivace náleží...

Salomón Rondón se před pár dny skrze dva zásahy proti USA stal historicky nejlepším střelcem venezuelské reprezentace, když s 24 trefami na kontě překonal dosavadní rekord Juana Aranga. Takový individuální úspěch se ale od 29letého útočníka tak nějak vždy očekával; teď je na řadě i ten kolektivní. Rondón byl jedním ze strůjců senzačního tažení do semifinále Copy 2011, a to se taky počítá, ale medaile z toho nebyla. Tentokrát se vzhledem k venezuelskému rozpoložení a rozpoložení mnoha rivalů opravdu nabízí pomýšlet rovnou na cenný kov.

Rondón se v posledních letech celkem pevně usadil v anglické Premier League a je tak učiněným "headlinerem" této venezuelské skvadry, zároveň však nutno podotknout, že na Copách zatím vody tak úplně nečeřil. Doposud se zúčastnil tří edic — v letech 2011, 2015 a 2016 — a trefil se postupně jednou, jednou a dvakrát. Výhry pro svůj tým zařídil dvě, což popravdě není úplně málo, vzhledem k tomu, že z celkového počtu 62 startů v dějinách Copy Venezuelané zvládli vyhrát všehovšudy sedm.

Nicméně teď se přesto nelze ubránit dojmu, že má Rondón svým krajanům stále co dokazovat: ani před osmi lety se o Venezuele nepsalo takovým stylem jako letos, kdy se obvyklý outsider tradičně tipuje na jednoho z černých koňů šampionátu. Tohle je tedy ideální příležitost se alespoň přiblížit k individuálnímu titulu krále střelců a dát zapomenout na zpackanou poslední kvalifikaci o MS, kdy se trefil pouze jednou, při jasné prohře s Chile (1:3).

Proti Brazílii a Bolívii se dosud Rondón ve své reprezentační kariéře neprosadil ani jednou. Zvládne to tentokrát? Pokud nikoliv, Venezuela má v záloze výjimečný plán B — v MLS zcela nezastavitelného Josefa Martíneze.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Zapřisáhlí pivaři prominou, ale pokud se nějakému národnímu týmu oficiálně přezdívá Červené víno (La Vinotinto), já osobně o dotyčném národním týmu nepotřebuji slyšet nic dalšího a automaticky mu přeji jenom to nejlepší. Pojďme se nechat ovínit společně!

---

---

Co jim bude hrát do karet

Bude to znít jako ohromné klišé, ale Bolivijcům opět může jít k duhu pozice naprostého outsidera.

V Bolívii si za poslední léta zvykli na ledacos. Mezi lety 2001 a 2011 posbírali na čtyřech Copách celkem pět bodů a úplně se obešli bez vyhraného zápasu. Když před čtyřmi lety v úvodním utkání obrali o body Mexičany, snad každý to považoval za takový ten obligátní jeden úlovek; rozhodně nikdo nečekal, že v příštím utkání Bolívie přestřílí Ekvádor 3:2 a zajistí si tak čtvrtfinále — první vyřazovací souboj od roku 1997.

O rok později, na výroční edici Copy, Bolívie ovšem znovu smrděla, a dokonce si poměrně výjimečně nepřipsala ani bod (to se jí nejpozději stalo roku 2001, kdy z výletu do Kolumbie nebyl pro jistotu ani vstřelený gól). Člověk si řekne, však uplynulo jenom 12 měsíců, co se stalo tak razantního? Inu, vyměnili se trenéři a nominace se proměnila na závratných 16 postech, včetně většiny těch defenzivních a všech útočníků. Letos? Opět jiný kouč, pouze doma proslulý Eduardo Villegas, který se při jmenování svých favoritů oproti minulému výběru znovu odchýlil přesně na 16 místech. Z úspěšného roku 2015 přežili akorát obránce Marvin Bejarano (jediné pojítko všech tří ročníků a také stabilně levý bek pro základ) a neúnavný box-to-box záložník Alejandro Chumacero, který scházel tristního roku 2016. Dál už nikdo.

Bolívie tudíž bude tak nečitelná, jak jen je to vůbec možné, a vzhledem k tomu, že jí ani v tomto ročníku nepůjde k duhu nadmořská výška hlavního města La Paz (vskutku není náhodou, že obě bolívijské zkušenosti s finále Copy se rodily doma — roku 1963 z toho bylo zlato, roku 1997 alespoň stříbro), nebude se od Bolivijců opět čekat zhola nic. Přitom by ale stálo za připomenutí, že Villegas je sice v čele mužstva teprve od ledna, avšak v Bolívii už šestkrát slavil prvoligový titul, činil tak v čele čtyř klubů, a v jeho rodné zemi na něho nedají dopustit. Všechny své svěřence navíc důvěrně zná, a tak se dají očekávat poměrně kompaktní, srdcařské výkony v hlubokém bloku formace 4-5-1 za přizvukování zběsilého protiútočení.

Co je může zradit

Není třeba to příliš okecávat: Bolívie je prostě slabá. Poslední přátelské zápasy raději sehrává s Myanmary a Iráky, přičemž svou dřívější dominanci už neživí ani v obávané lapazské pevnosti. Z posledních šesti přípravných duelů Bolivijci nevyšli střelecky naprázdno pouze z jediného, toho s Nikaraguou (2:2). Od zářijové kvalifikace na MS 2018 s Chile porazili akorát zmíněný Myanmar — přátelák domluvený snad čistě s vidinou prolomení černé série. Jinak za bezmála dva roky zkrátka ani ťuk. A to před Brazílií, Peru a Venezuelou není dobré zjištění.

Na rozdíl třeba od takového Ekvádoru, který v posledních letech začal své největší talenty úspěšně pumpovat do severoamerické MLS, potažmo mexické Ligy MX, navíc Bolívie zůstává nadále od zbytku Amerik jakoby odstřižená. V její nominaci se nachází akorát tři legionáři, z toho jeden válí v Číně a dva v mexické Pueble. Bolívie zkrátka nemá ve světě potřebný zvuk, k čemuž nijak nepřispívá ani frekventované točení prezidentů fotbalové asociace (kteří navíc typicky vychází z nějakého klubu, a potom obvykle sypou peníze jenom tam). Případný další dobrý výsledek na Copě by asi vnímání bolivijské kopané proměnit mohl, ale k tomu se patrně neschyluje.

Možná za dva roky, kdy dozraje obrana a pevné místo v sestavě už snad bude mít 19letá kometa Roberto Fernández z příznačně pojmenovaného klubu Blooming (vzkvétající). Možná...

Na koho se zaměřit

Bolívie bude mít jednu z nejmladších stoperských dvojic na turnaji, která je zároveň jeho snad největší nadějí na úspěch. Luis Haquín je ve 21 letech suverénně nejmladším z oněch tří bolivijských krajánků (působí v Pueble) a v srdci zadní linie ho pak nejspíš doplní Adrián Jusino, americký rodák, který nejprve zkoušel prorazit ve Státech a nyní ve 26 letech působí zpátky doma v Bolívaru. Patrně prvním backupem, po němž kouč Villegas v případě nutné potřeby sáhne, je potom teprve jednadvacetiletý José Maria Carrasco z Bloomingu. Dohromady se všichni složí na patnáct reprezentačních startů.

Tahle trojka jde, jenom tak pro nastínění kontextu, proti brazilskému triu ve složení Thiago Silva, Miranda a Marquinhos. Ovšem zcela marná věru není. Haquín s Jusinem před pár dny udrželi na uzdě francouzské hvězdy (0:2) i japonský výběr, který se na rozdíl od toho pro Copu docela blížil regulérnímu áčku (0:1). Příslib by tu byl.

Extra dávka motivace náleží...

Marcelo Moreno je se 17 góly zdaleka nejlepším střelcem současného bolivijského kádru a do absolutního rekordmana země, Joaquína Botera, mu zbývá přidat už jenom tři údery. Zároveň má brazilské občanství, když do svých 21 let střídavě vyrůstal v rodné Bolivii a v brazilském Salvadoru či Belo Horizonte, fanoušci ho milují i v Porto Alegre, kde později působil v barvách Grêmia, a když se v říjnu 2017 Bolívie utkala s Brazílií v kvalifikaci, odskočil si Moreno před bezbrankovou remízou do rámečku společného fota s Brazilci.

Asi tušíte, kam tímhle směřuji: Marcelo Moreno bude mít na brazilském svátku o zvláštní motivaci vrchovatě postaráno. Tím spíš, když Bolívie program své skupiny završí duelem s Venezuelou na Mineirãu v Belo Horizonte, kde je doma bývalý Morenův zaměstnavatel Cruzeiro. Právě v jeho barvách se roku 2008 stal nejlepším střelcem Copa Libertadores. Je to sice už víc než 10 let, ale na takové počiny se přece nezapomíná.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Bolívie zůstává posledním členem CONMEBOL, který dosud nebyl schopen svému dospělému národnímu týmu poskytnout jedinečné tréninkové zázemí (všechny ostatní členské země udržují pro reprezentaci vlastní komplex), na což si také fotbalisté stěžují na každém druhém srazu. A řekněte, nebylo by skvělé, kdyby reprezentanti bez vlastních skřínek a ustáleného zasedacího pořádku obrali o body takovou Brazílii?