Copa América 2019 - Představení skupiny C

Copa América se dnes konečně dobírá svého začátku, a my se mezitím dobíráme konce naší série představování všech účastníků. Na řadě je skupina C, ve které se představí obhájci titulu a jedni velcí favorité na letošní prvenství. Chile se přitom týká pouze ten první popisek, aby náhodou nedošlo k mýlce...

Tím favoritem je Uruguay, kterou opět vede Óscar Tabárez, jenž nadále utěšeně pokračuje v omlazování jádra kolem Edinsona Cavaniho a Luise Suáreze. Oba hvězdní útočníci La Celeste mají na Copě každému stále hodně co dokazovat, ačkoliv jí už oba jednou vyhráli, a činit tak budou proti tuze starému Chile a dvěma nepříliš vyzpytatelným mužstvům, pro něž výsledky na tomto turnaji ani omylem nejsou prioritní.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Co jim bude hrát do karet

Těžko říct, kdy v poválečné historii byla Uruguay tuplovaným (spolu)favoritem na titul z Copy hrané na cizí půdě. Posledního zlatého roku 2011 to rozhodně nebylo; tehdy se ve čtvrtfinále jasně upřednostňovala hladová domácí Argentina. O čtyři roky později Uruguay vypadala být příliš stará na pořádný vítr, a to se taky potvrdilo; končila už ve čtvrtfinále. Možná na konci osmedástek, kdy v Argentině a Brazílii La Celeste dvakrát v řadě došla do finále a roku 1987 i vyhrála? Jo, to zní fér — vynikající záložník "Princ" Enzo Francescoli, přiznaný idol vyrůstajícího Zinedina Zidanea, byl ostatně tou dobou na vrcholu sil, 25/27letý.

To je pekelně dlouhá doba, nicméně nyní lze počítadlo restartovat — Uruguay je regulérním favoritem téhle Copy. To by pro pozorovatele minulého mistroství světa, kde Uruguayci v záloze odkryli zbrusu nový, famózní diamant podpíraný Rodrigem Bentancurem, Matíasem Vecinem, Lucasem Torreirou a Nahitanem Nándezem, nemělo být žádné překvapení. Uruguay zkrátka výtečně zvládla generační obměnu a zářným důkazem budiž to, jak dokonale uběhali Portugalce v osmifinále daného mundialu. Navíc, onomu bodavému kvartetu v záloze je letos stále teprve 27-23-23-21 let. Budoucnost vypadá růžově.

Uruguayci se tedy teprve rozjíždí, ale zároveň musí cítit určitou dávku urgence vzhledem k tomu, že jeho sehranému duu Luis Suárez-Edinson Cavani je tentokrát už 32 let. Tahle Copa, příští Copa, a možná nadcházející mundial... víc už asi Uruguayci ze svého hvězdného tandemu, natož 72letého kouče Óscara Tabáreze, nevymáčknou. Tohle je ten pravý čas — Brazílie bez Neymara, Argentina de facto bez trenéra.

Co je může zradit

Umolousaná ofenzíva, tím spíš jakmile vypadne jeden ze dvojice Suárez-Cavani. A že se Suárez na trávník teprve nedávno vracel poprvé od semifinále Ligy mistrů a drobného zranění. Třicetiletá těla se holt stávají potenciálně křehčími, a Uruguayci se o tom přesvědčili už v Rusku, když následkem nataženého stehna přišli o jinak relativního železného muže Cavaniho, jenž se záhy ukázal být dočista nenahraditelným.

Rezervy v útoku přitom vypadají na chlup stejně jako loni: Cristhian Stuani, který ve čtvrtfinále jako startér vůbec nepřesvědčil, je zase zpátky, a totéž platí i pro Maxiho Gómeze, který čtrvtfinále nevytrhl jako jeho náhradník. Gómezovi je stále 22 let, a letos už konečně zaznamenal své první reprezentační trefy, nicméně neznámou je pořád, a v Celtě má za sebou mírný výkonnostní propad (13 gólů ve 33 ligových startech).

Další slabiny? Těžko. Diego Godín s Josém Giménezem budou ve středu obrany zase dominovat, dokupy neprohrajou ani jeden vzdušný souboj, a ve finále tak zneutralizují i obvyklého podezřelého na Achillovu patu, brankáře Fernanda Musleru, který se stranou pozornosti dobral už 108 reprezentačních startů.

Na koho se zaměřit

Na úvod si tu jen tak odložím jednu informaci: celá Uruguay čítá zhruba 3,5 milionu obyvatel. Tak, a jdeme na věc...

Loňský mundial nám představil čtyři energické, v nejlepším slova smyslu otravné "vosy" v záloze, a tahle Copa nám může nabídnout ještě mnohem více. Federicovi Valverdemu je teprve 20 let, už loni však byl na poslední chvíli odříznut z předběžné nominace, a nyní je zjevně připraven zatlačit na základ, jmenovitě Matíase Vecina, kterému se typologicky blíží asi nejvíce, potažmo zacelit mezeru po Bentancurovi, pakliže se do začátku turnaje nestihne dát dokupy (proti Panamě si poranil levé koleno, ale vážné to prý není). Škoda jen, že Tábarez evidentně stále preferuje veterána Lodeira jako jednoho ze členů záložní řady, potom by se možná vedle sebe poskládali všichni.

Další zajímavé jméno: 24letý ofenzivní záložník Gastón Pereiro, který v PSV Eindhoven dosáhl na dvouciferný počet gólů už ve čtyřech sezonách Eredivisie v řadě (opět se spojuje s odchodem za lepším), a jenž představuje zajímavou alternativu k dalšímu mladíkovi Giorgianovi De Arrascaetovi či Lodeirovi. Jeho střelecký výkaz v reprezentaci je celkem úchvatný, byť se jedná zatím o malý vzorek: čtyři zásahy v osmi startech. Na svou šanci bude v Brazílii číhat též teprve 21letý levý bek RB Lipsko, Marcelo Saracchi.

Ne, ani já netuším, kde se to v Uruguayi bere...

Extra dávka motivace náleží...

Aby bylo jasno, tak Luis Suárez už Copu Amériku vyhrál onoho roku 2011 a dokonce tehdejší uruguayské tažení podpořil čtyřmi góly (čili za korunou krále střelců zaostal o jedinou branku), ale o jednom zároveň není pochyb — tehdy to bylo celé o Diegovi Forlánovi a jeho prvním zlatém turnaji na prahu Kristových let, kdy si navíc sám své první zářezy na šampionátu schoval stylově až na suverénní finále s Paraguayí (3:0).

Tohle je tedy první Copa, kdy je Suárez Uruguayi k dispozici plně zdráv (po zranění vypadá teď v dobré kondici) a v roli hlavní tváře mužstva. Léto 2015 se útočníka Barcelony netýkalo kvůli trestu za kousnutí Chielliniho; na výroční Copu z roku 2016 potom sice cestoval, ovšem pozdní zranění ho nepustilo do prvních dvou utkání. Pro třetí duel už byl Suárez na lavičce, ale zůstal tam po celých 90 minut, což dle očekávání a vzhledem k tuze předčasnému vyřazení svého týmu nenesl věru lehce. Teď bude o to hladovější (pardon), na to vemte jed.

Co se Cavaniho týče, ten není v nikterak odlišné pozici. Roku 2011 ještě hlavně střídal a jeho reprezentační vizitka zněla 28 startů, 9 gólů. O čtyři roky později to byl při absenci Suáreze oficiálně jeho tým, načež se Cavani ve zbabraném čtvrtfinále nechal po druhé žluté kartě pro jistotu vyloučit. Třebaže se trefil na třech světových šampionátech, Copa mu stále zůstává dočista zapovězená — a takhle to dál prostě zůstat nesmí.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Když si Copu Amériku sama uspořádá, je Uruguay k neporažení. Sedm pokusů, sedm zlatých medailí — žádná velká výzva. Teď to chce ještě uloupit cennou trofej zpod rukou obou sousedních zemí, gigantů Argentiny a Brazílie. První krok Uruguay učinila už roku 2011 (tuhle absurditu, kdy Uruguaycům na obhajobu titulu bizarně stačily jenom dva výkony, s dovolením přejdeme), když využila podivné konstelace hvězd či čeho a na argentinské půdě, kde se ve čtvrtfinále narodily ne dva, ne tři, ale rovnou čtyři překvapivé výsledky, brala první zlato po dlouhých šestnácti letech.

Nyní má být na řadě Brazílie, která je jak známo doma též stoprocentní. Ba co víc, roku 1949 tam Uruguay prožila jeden ze svých nejslabších ročníků vůbec. Dvakrát naopak končila na frustrující druhé příčce. Tak blízko, a přece daleko!

---

---

Co jim bude hrát do karet

Střed pole má nadále určitý potenciál tuto scénu opanovat, alespoň tedy dokud mu v závěrečných fázích dojde šťáva (což se tak trochu stalo i na obou vyhraných Copách). Arturo Vidal s Charlesem Áranguizem od roku 2016 neodešli takovým způsobem jako Alexis Sánchez vpředu, a starý konzervativec Reinaldo Rueda by měl být schopný jim naordinovat dostatečně pomalé tempo, aby je neutavil, potažmo je může podepřít někým mladším. Vidal, Áranguiz i Erick Pulgar si navíc do Brazílie berou slušné klubové fazóny, což nelze brát na lehkou váhu, a což dokupy dává Chile na jihoamerické poměry velice silný střed pole.

Dále? Dále už se na evidentní silné stránky tohoto Chile přichází jen velmi komplikovaně a jejich vymizení můžeme vystopovat k rozkolům v kabině, kde se poslední dobou jasně vyčlenila jakási "vidalovská klika". Do ní v žádném případě nepatřil dříve stěžejní Marcelo Díaz, proto už v národním týmu nějakou dobu nefiguruje. A brankář Claudio Bravo si na své vlastní opomenutí v nominaci zadělal pro změnu politickými názory a sporem se samotným národním fotbalovým svazem. Ani on se podle všeho s Vidalem nemusel.

A tak kromě spolehlivého zadáka, který si v argentinském Racingu udržuje dlouhodobě skvělou formu, Chile přišlo také o svého penaltového mága, který se ve výsledku o obě zlata přičinil vlastně ze všech členů zlaté generace nejvíce. S Díazem a Bravem by asi ubyla opora ve Vidalovi a bůhvíkom ještě dalším, takhle ovšem opory ubyly úplně vzadu, kde si to Chile se čtyřmi veterány s více než 100 starty na kontě mohlo dovolit snad nejméně. Za poslední dobu utržené tři banány od Peru, Kostariky a Mexika hovoří za vše.

Co je může zradit

Zlatá chilská generace byla roku 2015 konečně ocejchována, o rok později vše senzačně posichrovala, ale v tuhle chvíli už tak nějak kolektivně dýchá o jedné plíci a kulhá na obě nohy, jak jsem naznačil už výše.

Pozorný fanoušek si vzpomene, že Chile překvapivě scházelo již loni v Rusku, a to byl vskutku jakýsi začátek konce. Nyní platí, že Chilané zvládli jen jeden z posledních šesti soutěžních duelů, a jejich formu v nedávných přátelských zápasech lze popsat přinejlepším jako nevyrovnanou. Před Copou si La Roja vyjednala jediný přátelák s trpaslíkem z Haiti, aby se vedení poprvé ujala až v poslední dvacetiminutovce a přes 40 minut dokonce i prohrávala. Uff.

Po téhle týden staré miniblamáži už Rueda své staříky (Chile má věkový průměr 29,05 let s průměrným počtem 44 reprezentačních startů na člověka) jenom zabalil do bublinkové fólie a jal se nejspíš modlit.

Chile skutečně od roku 2016 přišlo takřka o všechny své tradiční zbraně. Turnajový talisman Eduardo Vargas teprve teď proti Haiti prolomil své bez čtyř měsíců dvouleté čekání na zářez v národním týmu (od října 2017 a kvalifikace na MS), a Alexis Sánchez se jakkoliv, kdekoliv — gólem, asistencí, za Chile či Manchester United — neprosadil od lednového zápasu FA Cupu s Arsenalem. Jeho akcie od vymodleného odchodu z Emirates Stadium před rokem a půl doopravdy nemohly klesnout rychleji, ba ani hlouběji.

Z hvězdné posily je rázem vyvrhel, který vesměs na co sáhne, to pokazí. Výmluvná je teď i skutečnost, že se Alexis na seznamu sázkové kanceláře Sky Bet se jmény nejžhavějších kandidátů na zlatou kopačku propadl až na čtrtnácté místo s kurzem 19.00 (po převodu na český zápis), což ho řadí dokonce i za veterány Paola Guerrera s Radamelem Falcaem. Pokud tedy věříte, že se v národním dresu opět probere, což ostatně u Sáncheze nikdy nelze plně vyloučit, nestyďte se a vyšlete to tam! Já sám bych si asi nevsadil.

Na koho se zaměřit

Fuha, tohle je ale fuška. A popravdě, vyprahlý zdroj talentu v Chile není ničím zas tak překvapivým. Co do populace se jedná o cca 2,5krát menší zemi než Argentinu; o Brazílii ani nemluvě. Neustálý přísun prvotřídních fotbalistů z Chile prostě čekat nemůžeme, a taky na cestě do historie přicházíme na takřka pedantské dávkování. Alexis Sánchez, Arturo Vidal a zbytek současné zlaté generace roku 2015 následoval výkonnostní vrchol Ivána Zamorana a Marcela Salase s odstupem necelých dvou dekád. Jejich MS 1998 pro změnu navazovalo na už téměř zapomenuté pozdní sedmdesátky či rané osmdesátky Elíase Figueroy či kanonýra Carlose Caszely. Teď holt vstupujeme do toho tradičního hluchého období; to je přirozené.

Cílem bude pokusit se ho omezit na co nejkratší dobu, a to tahle soupiska věru neslibuje. Nadějný dvacetiletý štít Ignacio Saavedra na Copu nejede a nebyl k ní upřímně ani blízko. Současný chilský výběr do 17 let sice čítá několik zajímavých jmen a tunu příslibu, ale na ně je už tuplem příliš brzy, a z nadějných dorostenců často není zhola nic. Chilská produkce se prostě zdánlivě zastavila, což velice úzce souvisí i s úpadkem klubů na mezinárodní scéně. Colo-Colo nebylo ve finále Copy Libertadores od svého triumfu roku 1991, a ani žádného dalšího finalistu Chile nepoznalo nepřetržitě od roku 1993 (Universidad de Católica). Druhořadou Copu Sudamericana vyhrálo Universidad de Chile před osmi lety, od té doby sucho.

Ze současného kádru Chile se nakonec sluší vyzdvihnout snad akorát 25letého středopolaře Ericka Pulgara, který ma za sebou nesmírně vydařené jaro v Bologni a měl by být schopný alespoň trochu oživit stárnoucí záložní řadu, pokud tedy vedle stálic Charlese Áranguize a Artura Vidala bude nějaké volné místo.

Extra dávka motivace náleží...

Trenér Reinaldo Rueda se tak trochu specializuje na sbírání povadlých týmů zón CONMEBOL a CONCACAF, takže ho s Chile čeká jen další z řady obdobných výzev. Kolumbii roku 2004 přebíral poblíž dna kvalifikační tabulky a vyzvedl ji až na šesté místo, pouhý bod za barážovou pozici. Honduras roku 2010 dovedl na mistrovství světa poprvé od roku 1982 a poté, co předešlý cyklus Hondurasané završili jen se třemi výhrami z osmi utkání. Ekvádor vzal v srpnu 2010 po čerstvé absenci na mundialu a za čtyři roky se tam s ním vrátil.

Úspěchy zkrátka 62letý veterán má, a jeho pragamtismus by mohl ze stárnoucího Chile vyždímat ještě jeden dobrý výsledek na Copě. S tou zatím Rueda udělal dvě zkušenosti — poprvé roku 2004 krátce po převzetí Kolumbie, s níž se umístil čtvrtý, a podruhé roku 2011 s Ekvádorem, kdy z toho byl všehovšudy jeden bod. Nic moc bilance, nicméně jako možný "turnajový" kouč se Rueda předvedl nedávno v Copa Libertadores, když vzal skromný kolumbijský celek Atlético Nacional a dovedl ho roku 2016 k triumfu.

Co je zajímavé, tehdy jím vedené Atlético čelilo Independiente del Valle z "Ruedova" Ekvádoru, a také nyní se Ruedově týmu Ekvádor nevyhne, tentokrát tedy na Copě a ve druhém kole skupin. Právě tenhle zápas dost možná bude do pořadí ve skupině výrazně promlouvat.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Zlatý hattrick zatím ve stoleté historii Copy Amériky zkompletovala pouze poválečná Argentina v letech 1945-1947, ale to byly opravdu jiné časy. Hrálo se v podstatě ligovým formátem, na jednu velkou skupinu, a každým rokem. Navíc se jednalo o dobu, kdy každou chvíli někdo vypadával — posledního ročníku se nezúčastnila sama Brazílie, o rok dříve jihoamerický šampionát vynechal rovnou celý trojlístek Kolumbie-Ekvádor-Peru, roku 1945 se turnaj obešel bez Kolumbie a Peru. Tenkrát se CONMEBOL každým rokem tenčil, teď pro každý ročník ještě přibírá hosty z jiných federací — realita by vážně nemohla být odlišnější.

A proto se nenechte mýlit; případný chilský třetí triumf v řadě by byl bezprecedentní. Už na ten druhý patrně nemělo dojít — o tom, nakolik to byl jinak "argentinský turnaj" jsme si poreferovali už včera. Teď je Chile ještě slabší, bez Claudia Brava a s Alexisem Sánchezem na pomyslném dnu své dosavadní klubové kariéry. Možná tím spíš si ale La Roja zaslouží vaši podporu, co myslíte?

---

---

Co jim bude hrát do karet

Pff... nevyzpytatelnost? Já vážně nevím. Pokud dobrá jedna třetina vaší nominace veskrze nic neříká ani japonským novinářům, je jasné, že před sebou máte pozoruhodný turnaj. Tohle může skončit buď šokujícím postupem do čtvrtfinále, anebo totální katastrofou — cokoliv mezi je zhola nepředstavitelné.

Tohle je totiž tak zvláštní směska veteránů připravených zapět svou labutí píseň na mezinárodní scéně (Eiji Kawashima, Shinji Okazaki), pár neznámých kluků z univerzity či druhé ligy (Ryosuke Kojima, Ayase Ueda, Kota Watanabe), jednoho velmi známého 18letého kluka, který prošel La Masií, stále vypadá na 14 a zrovna se upsal Realu Madrid, dvou mladších tahounů A-týmu, se kterými se zřejmě počítá jako s hráči "na výjimku" pro nadcházející olympiádu v Tokiu (Gaku Shibasaki, Shoya Nakajima), a tří low-profile legionářů ze zemí Beneluxu (Naomichi Ueda, Yuta Nakayama, Ko Itakura). Plus zbytek někde mezi, někde kolem.

Takový kádr přece nemůže odehrát nějaký prachobyčejný turnaj, to není možné. A nečitelný bude opravdu fest. Ne jenom proto, že se o mnozích povolaných pořádně nepíše ani v japonských médiích, ale i proto, že se je trenér Hajime Moriyasu rozhodl světu dočista zatajit i během přípravy na šampionát. Samurai Blue v tomto měsíci nastoupili ke dvěma přátelským duelům, ale o přípravu na Copu se nejednalo — trochu si kopli akorát etablovaní senioři, krátkým cameem v druhém utkání domácí fanoušky trochu polechtal fenomén Takefusa Kubo, a oba zápasy na japonské půdě nakonec odehrál akorát stoper Takehiro Tomiyasu.

Vtipné je, že pro Japonce vlastně na ose nulová příprava-dobrý výsledek existuje jeden precedenc hodný následování. Vlastně ne, rovnou dva. Když zmatky s bezpečnostní situaci v Kolumbii rezultující ve chvilkové odvolání turnaje vyřadily z Copy Amériky 2001 jak Argentinu, tak Kanadu (která takhle dosud navždy přišla o svůj debut na turnaji), povolaly se narychlo středoamerické výběry Hondurasu a Kostariky, aby následně z jedné skupiny oba postoupily do čtvrtfinále, dokonce i před Uruguayí. Ba co víc, Honduras pak senzačně vyřadil obhájce z Brazílie, jejíž mladá zahajovací jedenáctka čítala třeba Juana, Luisãa, Alexe či Denílsona.

Takže to bychom měli, tolik překvapivý by japonský postup taky nebyl. Něco podobného se už stalo. Ha!

A zas takoví nazdárci do Brazílii rovněž necestují, na to bacha. Už z Ruska všichni dobře víme, že Gaku Shibasaki je vynikajícím dirigentem středu pole a nad jeho diagonálami není biologicky možné neslintat, přičemž Shoya Nakajima sice na MS (kontroverzně) necestoval, ale nyní přes něj chodil každý japonský útok, i když se bývalá kometa portugalské Primeiry Ligy před Copou rozehřívala se stálicemi A-týmu.

Co je může zradit

Japonci se ničím netají: tohle je pro ně pouhý začátek přípravy na LOH 2020 v Tokiu a nic víc. O výsledky tolik nepůjde, cíl nejspíš bude prozaický — neudělat si přitom žádnou velkou ostudu. Budoucnost Takefusy Kuba už ve hvězdách taky není, když se před turnajem nejprve zdál ve hře návrat do Barcelony, a nakonec si den před výkopem Kubo plácl s Realem, protože mu byl slíben pouhý rok v rezervě (místo dvou) i lepší plat. Takže ani tohle není ve hře. Hergot, největší motivaci hrát na výsledky by nakonec mohli mít staříci Okazaki s Kawashimou.

Nezkušenost bude samozřejmě alfou a omegou tohohle japonského mančaftu, proto tu trio Okazaki, Kawashima a Shibasaki (jediní hráči nad 25 let) vůbec je v první řadě. Vzhledem k tomu, že se jakákoliv jejich příprava odehrála za zavřenými dveřmi (asi... doufejme), většina Japonců si před turnajem ani nestihla odbýt své premiéry za "áčko". Na nule se tak aktuálně nachází rovnou 16 (!) členů kádru. V ohrožení je tím pádem vousatý rekord Kolumbie z roku 1975, kdy si v prvním vystoupení na Copě svůj úplný debut odbylo deset hráčů. Pokud Moriyasu na úvod posadí veterána Kawashimu, mohou se psát dějiny.

Moriyasu si musí uvědomovat, že právě v nevědomosti (soupeřů) na této Copě spočívá japonská síla. Alespoň tak tedy zní ten optimističtější výklad toho, co se před Copou z japonské perspektivy odehrálo. Ten pesimističtější operuje s předpokladem, že to je Japonské fotbalové asociaci (JFA) vlastně všechno ukradené, a to už pekelně dlouho. Pivovar Kirin JFA sponzoruje od roku 1980 a pod jeho záštitou se každý přátelák odehrává jako "Kirin Challenge Cup". Kirin takhle má o marketing postaráno, a to je hlavní.

Pro dobro kariér těchto povětšinou začínajících kluků doufejme, že tomu tak není a v Japonsku vědí, co dělají...

Na koho se zaměřit

V první řadě je tu samozřejmě Takefusa Kubo, respektive "japonský Messi", jak je znám (pouze) v zahraničních médiích, poněvadž je taky malý, taky hraje z pravého křídla, a taky rád dribluje přes protihráče nebo šikovně prostrkává přihrávky na spoluhráče.

Kubových prvních 23 minut v seniorském národním týmu se okamžitě stalo nejsledovanější událostí v zemi, všichnni zdánlivě přestali žvýkat své večeře, a žrali místo nich každý jeho dotyk s míčem. A že jich bylo! Kubo balony prostě přitahuje, sám se o ně často hlásí, a na Copě s ním bude legrace. V japonské elitní soutěži debutoval v 15 letech a v posledních čtyřech kolech J.League před odletem v barvách FC Tokia zaznamenal pěkné čtyři branky. Na Copu bizarně cestuje jako jeden ze zkušenějších.

A pak je tu ještě jeden "veterán", na něhož je radno se zaměřit. Stoper Takehiro Tomiyasu má za sebou ve 20 letech celkem čtrnáct startů a kompletní tažení do finále Asijského poháru 2019. To věru není zlé. A aby toho nebylo málo, Tomiyasu si na konci onoho tažení vysloužil nominaci do all-stars týmu turnaje snad od všech novinářů, kteří se na Asijský pohár do Spojených arabských emirátů sjeli. Sardar Azmoun se ještě dnes škrábe z jeho kapsy, jak si ho nezkušený stoper v jednoznačném semifinále s Íránem (3:0) povodil.

Extra dávka motivace náleží...

Shinji Okazaki to má těžké. S padesáti góly vlastní jednu z nejlepších střeleckých vizitek na kontinentu, přesto se zároveň těší pověsti velkého paliče, což... není úplně nefér. V kvalifikaci na loňský mundial spálil tutovek nepočítaně, na celé dva cykly, v rozhodující fázi si připsal na konto jediný zásah a také pro samotný mundial zaslouženě neměl místo v základní sestavě. Áčko už teď neotřesitelně patří Yuyovi Osakovi, v dresu Leicesteru letos Okazaki dohromady nastřádal ubohých 278 ligových minut, a tak není příliš pochyb o tom, že se tahle Copa rovná jeho symbolickému sbohem vrcholovému mezinárodnímu fotbalu.

Podobně je na tom ještě o tři roky starší brankář Eiji Kawashima, který se z nějakého podivného důvodu vrátil mezi tři tyče pro ruský svátek, a dle očekávání všech se plynně zařadil mezi nejslabší články pozdějších osmifinalistů. Na Asijském poháru už japonskou branku hájil Shūichi Gonda, a ačkoliv to ani u něj není žádná sláva, vracet se ještě jednou ke Kawashimovi by už tentokrát nedávalo smysl vůbec žádný.

V Brazílii se tak téměř na sto procent završí reprezentační kariéry dvou výrazných postav moderní japonské fotbalové historie (Okazaki max. dál poslouží jako náhradník), které se dokupy složí na úctyhodných 204 startů; tedy zhruba 3,24násobek součtu všech reprezentačních startů jejich 21 kolegů z brazilské výpravy.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Úsměv Shinjiho Okazakiho je ta nejmilejší konstanta tohohle zkaženého fotbalového světa, jenom kvůli níž se vyplatí každé ráno probouzet, a čím víc gólů Japonci na tomto šampionátu vstřelí, tím víc úsměvů Shinji Okazaki rozdá. Jednoduchá matematika. On se tedy mračit stejně nedokáže, a tak se dost možná bude nonstop usmívat bez ohledu na výsledky, ale rozumíte mi — Shinji by prostě nikdy neměl být smutný.

---

---

Co jim bude hrát do karet

Na MS jsme si na ně zvykli jako na takového "meh" účastníka, který tam vždycky nějakou chvíli oxiduje, sem tam někoho pobrousí, sem tam předvede nějaký zajímavý protiútok, a relativně brzy se všem uklidí z cesty. Totéž, trochu kuriózně, pro Ekvádor platí i v kontextu srazů kontinentální smetánky.

Zlehka vyčnívá akorát čtvrté místo z roku 1993, kdy domácí La Tri v semifinále ironicky sestřelil kolumbijský Valencia, tedy nositel příjmení, kterým se jinak ve fotbalovém světě proslavil výhradně Ekvádor. Krom tohohle poloúspěchu už to jsou jen samé konce v prvním kole a pouhé dvě další čtvrtfinále za posledních 35 let — z toho jedno na výroční Copě, a ta byla prostě celá taková divná.

Ekvádor je zkrátka historicky tak průměrný, jak jen je to v lidských silách, a letos neexistuje pořádný důvod, proč by se na tom mělo něco měnit. Leda že by Japonci byli úplně k ničemu a Chilané se ukázali být dramaticky za zenitem. Vlastně, když to tak vidím... *zuřivě škrtá*... Ekvádorci jasně směřují do vyřazovací fáze.

Speciálně pokud zvládnou překvapit favorizovanou Uruguay hned zkraje skupinového dění, Ekvádorci mohou klidně našlápnout na medaile — není radno zapomínat, že na podzim 2015 se takhle na vlně euforie z dobytí argentinské půdy parádně svezli a po prvních čtyřech zápasech kvalifikačního cyklu byli první v tabulce, resp. dokonce zcela stoprocentní po skalpech Bolívie, Uruguaye a Venezuely. Jistě, Ekvádor nakonec do Ruska nemířil, ale tohle je turnaj o max. šesti zápasech, taková jedna šňůra bohatě postačí.

A konečně ještě jeden důležitý aspekt: trenér Hernán Darío Gómez přezdívaný El Bolillo to má rád jednoduché — normální 4-4-2, potažmo jakési 4-1-4-1 s více zahuštěným středem, vše mimořádně organizované, a v dosažení tohohle si rád pomáhá také již sehranými dvojičkami, trojičkami. Vezměte si nedávný přátelský duel s Venezuelou začátkem června: ve středu pole tehdy Gómezovi nastoupili hned tři záložníci LDU Quito — Chicaiza, Orejuela a Intriago. Všichni odcestovali také do Brazílie.

Co je může zradit

Ekvádorci svému týmu na Copě nevěří a opírat se přitom mohou o trenérovo první interview ve funkci ze srpna loňského roku, který dal jasně najevo, že ke kormidlu nepřišel dělat výsledky na Copě, nýbrž kvůli kvalifikaci o MS 2022. Na tomto turnaji tak Gómez nutně nebude dělat ta správná rozhodnutí jako spíš ta nejlepší rozhodnutí s ohledem na pověstný "big picture", s ohledem na budoucnost.

To se projevilo už na nominaci: bývalá stálice, ale v minulé kvalifikaci brutálně nekonzistentní Miller Bolaños tentokrát vůbec nejede, aby se otestovaly jiné možnosti, a veškerou trpělivost koučů národního týmu, zdá se, vyčerpal i v klubu již tak čtyři roky nepřetržitě paběrkující křídelník Jefferson Montero. Jedná se o potenciálně rozdílové, talentované hráče? Ano. Zajímá to ale teď Hernána Daría Gómeze? Nikoliv.

Bývalý kouč Panamy, která jela na loňský mundial se zcela jasně danou hierarchií, je koneckonců proslulý svou zálibou v nacházení a protežování pevného jádra týmu, které na tomto šampionátu do značné míry bude odhalovat/vytvářet. Antonio Valencia se jmenovcem Ennerem sice stále patří do základu, nebo se o něj minimálně uchází, ale prvně jmenovaný po 10 letech končí v Manchesteru United a jeho budoucnost je tak ve hvězdách. Očekávejte, že už letos dostane hodně prostoru v Mexiku zářící Ángel Mena.

Obrana se též personálně dosti proměnila a vymizela z ní mnohá jména (vyjma Gabriela Achiliera), na něž jsme si za ta léta pracně zvykli. Frickson Erazo a Juan Carlos Paredes z posledních turnajů jsou pryč, a stejně tak i tehdy 36letý kapitán Walter Ayoví, který — mám takový neodbytný dojem — spojoval úplně všechny ekvádorské mančafty, o nichž jsem kdy měl jakékoliv základní povědomí. Veškerá jistota je pryč.

Záloha je též plná hráčů mladších 25 let. A v bráně hledání jedničky pokračuje bez nejlepšího gólmana domácí ligy Estebana Dreera z Emelecu, mezitímco mezi třemi tyčemi lze očekávat dvojku argentinského Vélezu Sarsfield, Alexandera Domíngueze. Tohle je prostě mančaft, který se ještě sám hledá a zkouší.

Na koho se zaměřit

Výše jsem zmínil Ángela Menu, a k němu třeba dodat, že on se s Antoniem Valenciou nutně překrývat také nemusí. V posledním přátelském utkání s "vlastním" Mexikem (Mena nyní úspěšně válí v Leónu a dřív byl hvězdou Cruz Azul) naskočil až do druhé půle jako jeden z těch středních záložníků ve 4-1-4-1 a k prohře 2:3 přispěl gólem i asistencí. Menu tradičně provází pověst borce, který hraje lépe v klubu než v nároďáku, a ve 31 letech má teď možná poslední velkou šanci se z téhle škatulky jednou provždy vymanit.

Neznámým jménem ke sledování je potom také Carlos Garcés, hrotový útočník z domácího Delfínu, který je ve 29 letech v seniorské reprezentaci pouhým zajícem. Svou funkci si ale na turnaji nejspíš najde: je to takový Giroud tohoto Ekvádoru — čistá devítka, která podrží či sklepne dlouhý balon, spíše pivot než klasický střelec. A to by mohlo potenciálně vyhovovat takovému Ennerovi Valenciovi, rychlíkovi, který si v mexickém UANL skvěle sedl s takovým "Giroudem pro chudé", Andrém-Pierrem Gignakem. Valencia s Garcésem prozatím vedle sebe na hrotu nenastoupili, ale lákavá varianta do 4-4-2 to bezesporu je.

Extra dávka motivace náleží...

Antonio Valencia je po celé dekádě v Manchesteru United, kterému i kapitánoval, volným hráčem a zatím se ve 33 letech spojuje akorát se Sheffieldem United, nováčkem Premier League, a brzkým Beckhamovým přírůstkem do severoamerické MLS, Interem Miami CF. Ne snad že by tohle byly vyloženě špatné varianty, ale takový zkušený borec by před sebou jistě rád měl širší paletu možností. Tato Copa je jeho šancí.

Ač za United letos ve všech soutěžích odehrál všehovšudy 717 minut, pravonohý univerzál do Brazílie jede se stále silnou pozicí a touhou po určité osobní satisfakci. Ekvádoru totiž bude kapitánovat teprve na druhém turnaji, a ten první (MS 2014) završil v posledním utkání skupiny vyloučením. Teď se tedy svému lidu bude chtít do jisté míry revanšovat, a bude pro to mít ještě jednu zvláštní motivaci: pokud Ekvádor pronikne do čtvrtfinále, odbude si Valencia svůj jubilejní stý start v reprezentaci stylově ve vyřazovacích bojích Copy Amériky. To se jen tak někomu nepovede, a už vůbec ne Ekvádorci, s tou historickou úspěšností.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Jejich dvacítka letos hrála pěkný fotbal. Postačí to, počítá se to? Zároveň Ekvádor spolu s Venezuelou zůstává jediným členem CONMEBOL, který zatím Copu ani jednou nedobyl, takže tu máte další drobek.