Čtyři barcelonské životy Quimeta Rifého

Nikdy nebude zařazen k největším hvězdám, které nosily dres Barcelony. Svou oddaností klubu však právem patří mezi nezapomenutelné legendy. Jako hráč začínal na křídle a následně svoji kariéru restartoval na kraji obrany, na obou postech se dostal do reprezentace. V pozici trenéra dovedl Barcu k důležité trofeji, založil mládežnickou akademii, byl v realizačním týmu a stal se i klubovým ředitelem.

Joaquim Rifé Climent, přezdívaný Quimet, se narodil 4. února 1942 v Barceloně v dělnické a průmyslové čtvrti Poble Nou. Dům, kde vyrůstal, byl nedaleko hřiště malého leč historicky známého klubu Jupiter. Že se stane fotbalistou, bylo jasné od začátku, jelikož jeho otec během války hrál za divizní tým a doma se o ničem jiném nemluvilo, jak sám často Quimet vzpomíná. Jeho první fotbalové kroky ovšem nevedly do SD Espaňa Industrial nebo CD Condal, což byly tehdy mládežnické výběry Barcelony, ale právě do týmu Jupiter. Zde se při studiu probojoval až do seniorského výběru. Vyučil se štukatérem, ale brzy bylo zřejmé, že jeho budoucností bude fotbal.

V 19 letech přeci jen přestoupil do mládežnického celku CD Condal. V dresu blaugranas debutoval 8. listopadu 1961 proti Nice. Tehdy do utkání nastoupila sestava složená z hráčů barcelonského béčka i áčka, a tak se na hřišti potkal se zkušenějšími Segarrou, Zalduou, Benitezem či Peredou. Pro samotného Rifého bylo toto utkání jedinečné ještě z jiného důvodu. Zahrál si totiž se svým o 4 roky starším bratrem Llorencem. Ten byl v zápise uveden jako Rifé I., Joaquin jako Rifé II. Pro Ernesta to byla poslední za 4 sezón v Barce a chvíli to vypadalo, že i pro jeho mladšího bratra to bude konec.

Ačkoliv Quimet udivoval svoji rychlostí a přesným zakončením, barcelonští trenéři ho nechali odejít do Santanderu. Tehdy Racing vedl Miguel Gual, sám bývalý hráč a jeden z nejlepších střelců historie Barcelony. Na El Sardinero nastřílel ve 24 zápasech 10 branek, což mu pomohlo k návratu do Barcy. Po letní přípravě, ve které nastoupil v několika přátelských zápasech, ho ale poslali na hostování a to dokonce do třetí ligy do týmu Nastic. Počáteční šok ale Rifé překonal, pravidelně hrával na pravém křídle a pomohl klubu z Tarragony postoupit do Segunda División.


Život první - křídlo

Počátek 60. let byl v Barceloně ve znamení mnoha hráčských změn a jinak tomu nebylo ani v létě 1964. Když trenér César Rodriquez, další z řad bývalých střelců blaugranas, potřeboval někoho do útoku, vytáhl si z třetí ligy právě tehdy již 22letého Rifého. Ten s týmem odletěl na jihoamerické turné, ale na hřiště se podíval až v posledních dvou duelech proti Guadalajaře a Monterrey. V prvním týmu Barcy debutoval na konci září ve Veletržním poháru proti Fiorentině při prohře 0:1. Na další základní sestavu si ovšem musel počkat více jak měsíc, kdy svým premiérovým gólem pomohl k výhře 5:1 nad Levante.

Od té doby se Rifé II., jak ho noviny stále uváděly, objevoval na trávníku pravidelně, a to i když v útoku měl konkurenci v podobě Kocsise, Ré, Zalduy, či Peredy. Jelikož na pravém křídle zářil Benítez koupený místo Luise Suáreze, musel Quimet na levý kraj. Ve svém úvodním ročníku odehrál celkem 28 duelů a dal 2 branky. Jeho výkony nezůstaly bez povšimnutí a obdržel pozvánku i do reprezentace.

Druhá sezóna byla pokračováním té minulé. Rifé, který nastupoval konečně na své primární pozici pravého křídla, odehrál v lize 29 zápasů a nastřílel 9 branek, v Copa Generalisimo v 7 utkáních dal 3 branky a ve Veletržním poháru, kde tým triumfoval, v 11 soubojích skóroval čtyřikrát. Především jeho 2 trefy v semifinále proti Chelsea stojí za připomenutí. Byla to pro něj střelecky nejvydařenější sezóna. Po zásluze se dostal do užší nominace Španělska na mistrovství světa 1966. Do finální soupisky pro šampionát se ale neprobojoval. I tak před novou sezónou ho neminula nominace do národního týmu na 2 přípravné duely.

V ročníku 1966/67 pokračoval v dobrých výkonech a připsal si 29 zápasů a 11 branek. Na konci sezóny se oženil a počátkem následující konečně reprezentační pozvánku proměnil v samotný start v zápase. V přípravném utkání proti Švédsku dal rozhodující branku při výhře 3:1. Nastoupil i v odvetě, která skončila remízou 1:1 a odehrál i kvalifikační souboj s Anglií, který ovšem Španělé prohráli 1:2.

Další rok byl podobně úspěšný a sestavu katalánského velkoklubu bez Rifého si ani nešlo představit. Základ měl jistý, gólově na křídlo či krajního záložníka přispíval pravidelně, ale stále chyběly větší týmové úspěchy. Tou další trofejí se stala Copa Generalisimo. Na cestě barcelonští zdolali Gijon, San Sebastian, Athletic Club, Atletico Madrid a ve finále porazili 1:0 Real Madrid vlastní brankou Zunzunegui. Samotné utkání bylo vzpomínkou na obránce blaugranas, Julia Beníteze, který o měsíc a půl dříve, den před ligovým Clásicem, zemřel. Sám Rifé přispěl k triumfu 3 vítěznými góly.


Život druhý - obránce

Po zisku poháru nastal zlom. Rifého výkony šly strmě dolů a společně s tím se měnila i pozice na hřišti, na které nastupoval. Trenér Salvador Artigas ho začal stavět na levý kraj zálohy, aby využil jeho rychlosti a neúnavnosti. Tím sice vzrostl počet asistencí, ale výrazně ubyl počet branek. V sezóně 1968/69 dal ve 29 zápasech pouhý 1 gól. Barcelona navíc prohrála ve finále Poháru vítězů pohárů 2:3 se Slovanem Bratislava a nedařilo se ani v lize, kde tým skončil na 3. příčce, ani v Copě.

Quimetovu upadající kariéru zachránil další z bývalých hráčů usedající v říjnu 1969 na trenérskou lavici, Josep Seguer. V El Clásicu proti Realu Madrid rozhodl, že Rifé bude osobně bránit hostujícího Genta. Experiment dopadl dobře. Gento i celý Real se neprosadili a blaugranas zvítězili 1:0. "Když zemřel Benítez, nikomu se na tu pozici nechtělo a nikdo nechtěl bránit Genta. Říkali, že mám odvahu, když do toho jdu," vzpomíná Rifé na nový úkol. Jeho zápasová porce zůstala stále početná, ale byl to první ročník, ve kterém neskóroval. Díky 4. místu v ligové tabulce by tato sezóna mohla zůstat v zapomnění, jenže pak nadešel 6. červen 1970.

Ačkoliv pro fotbalovou veřejnost není toto datum nijak významné, barcelonským se při vzpomínce otvírá nůž v kapse. Tehdy se hrála odveta čtvrtfinále Copa Generalisimo proti Realu Madrid. Bilý balet vyhrál první duel na domácím hřišti 2:0 a Barca na Camp Nou tak musela dohánět ztrátu. V první půli skóroval Rexach a zbýval poločas na vyrovnání. V 59. minutě ale utekl barcelonské obraně Velázquez a byl to právě Rifé, který útočníka Realu těsně před pokutovým územím fauloval. K překvapení všech ale rozhodčí Guruceta ukázal na pokutový kop a Real zásluhou Amancia srovnal na 1:1. Za protesty byl vyloučen kapitán Eladio. Když ke konci utkání byl faulován ve vápně právě sám Rifé, aniž by soudce odpískal penaltu, vběhli fanoušci na hřiště a utkání bylo ukončeno.

Tento případ, označovaný jako Skandál Guruceta, se stal pro barcelonské symbolem nespravedlnosti a po mnoho let fanoušci na Camp Nou při chybném rozhodnutí sudího křičeli: "Guruceta, Guruceta, Guruceta." Pozdější omluva i prosba o odpuštění samotného arbitra po zhlédnutí televizních záběrů i fotografií nebyla nic platná. Ale zpět ke Quimetovi. Pro něj začal nový život.

Na kraji obrany, kam ho definitivně usadil Vic Buckingham, podával stejně dobré výkony, jako dříve na křídle a opět byl povolán i do reprezentace. V listopadu 1970 ho do zápasu se Severním Irskem nominoval Ladislao Kubala, který tehdy Španělsko vedl. Na konci ročníku 1970/71 se mohl pyšnit odehranými 42 zápasy a dalším ziskem domácího poháru. Barca ve finále porazila 4:3 Valencii a byl to kapitán Rifé, kdo z rukou generála Franca převzal trofej.

Do klubu toho léta přišel zkušený kouč Rinus Michels a nastaly změny. Ne ale pro Joaquína, který na svém postu v obraně odehrál 38 a rok poté 37 zápasů. Stále ale tehdy již 31letému kapitánovi chyběla trofej nejcennější, a to ligový titul. Dočkal se po příchodu Johana Cruyffa v sezóně 1973/74. Kromě titulu, na který se čekalo dlouhých 14 let, culés nezapomenou na vítězství 5:0 nad Realem Madrid. Rifé byl stavebním kamenem tohoto týmu, který překonal mnoho klubových rekordů a svou hrou bavil celý fotbalový svět.

Další ročník byl pro Quimeta také premiérový, to když poprvé ochutnal zápasy Poháru mistrů. Barcelona došla do semifinále, kde byl nad její síly Leeds United. Rifé do obou zápasů nastoupil jako střídající. V prvním případě naskočil na svůj tradiční post krajního beka. To v odvetě, kdy Barca potřebovala skórovat, zavzpomínal na roky minulé a hrál na křídle. Za svou kariéru nastoupil na mnoha pozicích a v přátelském utkání proti Duisburgu toho roku musel nuceně i do brány, když se oba gólmani zranili. Vypadnutí v evropském poháru a až 3. místo v lize znamenaly další změnu na trenérské lavičce.

Ročník 1975/76 byl pro Rifého posledním, ačkoliv tomu na jeho počátku nic nenasvědčovalo. Nový kouč, Hennes Weisweiler, neměl v krajním obránci důvěru, a tak se z 39 zápasů pod Michelsem stalo pouhých 11 pod německým kormidelníkem. Jeho pozici převzal defenzivněji laděný de la Cruz.

Během 12 sezón za první tým Barcelony odehrál Rifé celkem 527 zápasů (z toho 291 ligových), dal 47 gólů a získal 4 trofeje (1x ligový titul, 2x Copa Generalisimo a 1x Veletržní pohár). Dne 1. září 1976 se na Camp Nou odehrál zápas proti Rennes, kde se s fanoušky a kariérou kromě Rifého rozloučili i jeho spoluhráči Sadurní a Antoni Torres. Barca góly Neeskense a Olma vyhrála 2:0.


Život třetí - trenér

I když pověsil kopačky na hřebík, nezůstal bez milovaného fotbalu dlouho. Po dalších trenérských rošádách se Barcelony ujal Francouz Lucien Muller a z Rifého udělal svého asistenta. V roce 1978 zvítězil v prezidentských volbách Josep Lluis Nuňez a v dubnu 1979 jmenoval Rifého hlavním trenérem. A ten si k sobě do role asistenta přivedl svého spoluhráče Torrese. V lize tým ztrácel a nakonec z toho bylo až 5. místo. Vše tedy vsadili na Pohár vítězů pohárů. Před Rifého příchodem se tým probojoval do semifinále, kde měl změřit síly s Beverenem. Podařilo, když Barca oba souboje s Belgičany vyhrála 1:0 a postoupila do finále. Tam jí čekala Fortuna Düsseldorf, která v semifinále zdolala Baník Ostrava.

Necelý měsíc po svém nástupu tak pro nezkušeného kouče čekala těžká zkouška. Do souboje v Basileji nasadil Rifé očekávanou sestavu se všemi oporami. Pro nezaujaté diváky to byl pohledný zápas, kde nebyla nouze o brankové příležitosti. Ani na samotné přesné trefy se nečekalo dlouho a po 8 minutách byl stav 1:1. Do šaten se šlo za stavu 2:2 a tento výsledek vydržel i přes množství šancí po 90. minutách. Také v prodloužení se diváci nenudili a dočkali se i dalších gólů. První zásah obstaral Rexach, po změně stran Carrascův individuální průnik mezi obránci dotáhl do úspěšného konce Krankl. Za 3 minuty Fortuna dokázala snížit, ale vyrovnat již nikoliv. Katalánci zvítězili 4:3 a tento duel je označován jako jeden z nejzajímavějších v klubové historii.

Další zkouška přišla u nejlepšího střelce týmu, Krankla. Rifé preferoval pro novou sezónu na hrotu útoku někoho více pohyblivého a schopného hrát i na křídle, což Hans nebyl. Rakušan dal veřejně najevo nesouhlas s trenérem a celý spor musel urovnávat prezident Nuňez. Ten začal vyhlížet možné náhrady a pohledem do tehdejších deníků nalezneme, že Barca měla zájem o Maradonu, Zica, Rossiho, Keegana či Rummeniggeho. Případ nakonec skončil tak, že odešel hráč a vzápětí i trenér.

Ligový podzim totiž nepřinesl očekávané zlepšení, a když na jaře v poháru vypadl tým s Valencií, byl Rifé nahrazen Heleniem Herrerou. Až později se ukázalo, že nováček mezi trenéry si nerozuměl nejen s Kranklem, ale i dalšími hráči. Odchod z klubu to ale neznamenalo a z kouče se stal vedoucí realizačního týmu. Ovšem rok po slavném vítězství 4:3 vypukl v Barce skandál podobný tomu z let nedávných.


Život čtvrtý - ve vedení

V současné době stojí před soudem exprezident Laporta a další ředitelé mimo jiné za odposlouchávání a sledování tehdejších zaměstnanců, víceprezidentů, ale i novinářů a prezidentských protikandidátů. Celý případ je v médiích popisován jako "Barcagate". Ovšem první barcelonské "Watergate" vypuklo roku 1980, když se zjistilo, že vedení odposlouchává své hráče a zaměstnance a tyto nahrávky se dostaly do novin.

Ačkoliv za to nebyl Rifé zodpovědný, rozhodl se z klubu odejít a následně několik měsíců vedl Levante. Měl tak možnost krátce trénovat i svého bývalého spoluhráče, Johana Cruyffa, který v druholigovém celku před návratem do Ajaxu působil. V dalších letech navázal spolupráci se svými bývalými spoluhráči Torresem, Asensim a Rexachem a společně založili a mnoho let vedli barcelonskou fotbalovou akademii TARR (podle počátečních písmen jejich jmen). TARR byl předchůdcem dnešní akademie FCB Escola.

Tím ale spojení Rifého a Barcelony neskončilo. Když po 22 letech v roce 2000 rezignoval ve funkci prezident Nuňez a ve volbách zvítězil dřívější druhý muž klubu, Joan Gaspart, stal se Quimet Rifé výkonným ředitelem sekce fotbalu. Ačkoliv se zasloužil například o modernizaci tréninkových prostor a započal mnoho projektů, ve kterých Barcelona projevovala svoji katalánskou identitu, nelze toto období vnímat pozitivně. Tým v letech 2000 až 2003 nezískal jedinou trofej, výsledkově i herně upadal a dostal se do dluhů. To vyústilo v rezignaci Gasparta a nástup prezidenta Joana Laporty. Ačkoliv měl Rifé smlouvu do roku 2006, byl i on vyhozen. Celý případ ohledně odstupného skončil u soudu. Byl to smutný konec významného hráče v Barceloně...

Dnes již v důchodovém věku se věnuje své firmě se sportovním vybavením a stále je v zájmu médií. Není divu, jako legendární hráč, kapitán, trenér i ředitel může stále poskytovat cenné rady svým nástupcům.