Dado Pršo - Pohádkový příběh jednoho automechanika

Nejeden životní příběh vás dojme. Nejeden osud vás upoutá a zaujme. Zvláště si ceníme těch prodchnutých optimismem a nadějí, těch s dobrým koncem. Dnešní díl by mohl nést pracovní název "Kterak automechanik ke slávě přišel". Nenechte se mýlit, nejedná se o životopis Henryho Forda či Ferruccia Lamborghiniho, hlavní hvězdou je Miladin "Dado" Pršo.

Jen málokterý příběh z fotbalového prostředí má tak pohádkové rysy. Při pohledu na životopis Dada Prša byste přitom asi jen stěží hádali chudé poměry, velkou náhodu a dlouhou cestu za slávou. Není divu, bývalý reprezentant patří dlouhodobě k největším fotbalovým vzorům chorvatské mládeže, shlíží na ni z billboardů a poměrně často jeho tvář vídají v televizních reklamách. Dado Pršo je zkrátka celebritou. Není tomu ale tak dávno, kdy byl průměrným fotbalistou v nižších francouzských ligách.

Fotbalista celým srdcem

Pršo se narodil před téměř čtyřiceti lety v chorvatském přístavu jménem Zadar. Fotbal miloval odmalička, i když měl k němu velmi dlouhou a náročnou cestu. Do dvanácti let trénoval s místními týmy NK Bagat a NK Zadar, než si ho všimli skauti Hajduku Split. Slibně se rozvíjející kariéru útočníka však narušilo zdraví. Při rutinní kontrole v roce 1991 byla Pršovi diagnostikována srdeční arytmie. Problémy se srdcem sice mladík nevykazoval, ale přesto se klub z preventivních důvodů rozhodl upustit od plánovaného podpisu profesionální smlouvy. To byla pro ambiciózního chlapce velká rána, ale Pršo se nevzdal. Když se o rok později zformovala chorvatská liga, dostal se do kádru NK Pazinka, v jejímž dresu odehrál svou první a zároveň jedinou sezonu v první chorvatské lize. Za 26 zápasů vstřelil pouhé dvě branky. První profesionální kontrakt vydělával mladému útočníkovi celých padesát liber měsíčně! Poté odešel. V Chorvatsku o něm na dlouhou dobu nikdo neslyšel.

Celá země měla na starosti jiné problémy, protože v tehdejší Jugoslávii zuřil válečný konflikt. I to byl jeden z důvodů, proč po skončení sezony celá jeho rodina odešla za lepším výdělkem do Francie, kde se Pršo opět vrátil ke svému snu. Během pobytu v Rouenu se Pršo pokoušel dostat zpět na profesionální úroveň, ale mnoho štěstí neměl. Za Rouen odehrál deset zápasů ve třetí lize. Do jeho života posléze zasáhla láska, která dost možná ovlivnila jeho profesní kariéru.

V roce 1995 se seznámil s místní dívkou jménem Carol, do které se zamiloval a odstěhoval se s ní na Azurové pobřeží. Také zde jej láska k fotbalu neopustila, takže obyvatelé města mohli Prša vidět v akci při zápasech čtvrté ligy v dresu Saint-Raphaël. Výdělky ze zápasů ale mladý manželský pár uživit samozřejmě nemohly, takže si Pršo našel práci v blízké autodílně. V roce 1996, když v dresu chorvatské reprezentaci na Euru zářily hvězdy jako Šuker, Boban, Asanovič, Dado Pršo opravoval auta v zapadlém městečku.

Na tvou odpovědnost

Kdyby v tu chvíli za jednadvacetiletým chlapcem z dílny přišel kamarád s tvrzením, že za osm let bude patřit mezi největší hvězdy své země, nejspíš by mu nevěřil. Přesto to tak bylo. Největší dobrodružství Dada Prša začalo rozhodnutím podepsat smlouvu ambicióznímu Monacu. Bylo jasné, že knížecí klub, který v devadesátých letech pod vedením trenérů Wengera a Tigany zažíval slavné období, nenajde pro mladého střelce uplatnění ihned. A bylo to celkem pochopitelné, protože v týmu působili hráči jako Thierry Henry, Sonny Anderson nebo David Trézéguet. Dado Pršo celkem dvě sezony hostoval v Ajacciu a nastřílel v nich 21 branek, což samozřejmě neuniklo pozornosti Monaca. V roce 1999 se do klubu vrátil a pod trenéry jako Jean Tigana, Claude Puel a Didier Deschamps fotbalově dozrál.

Ani v tuto chvíli však neměl Pršo příliš mnoho štěstí. Když se mu konečně podařilo proniknout do prvního týmu monackého klubu, v cestě stála nedůvěra vedení. To při rozhovoru s trenérem Tiganou mimo jiné sdělilo koučovi, že Pršo přichází pouze na jeho odpovědnost. Brzy se ale ukázalo, že Dado Pršo v sobě skrývá velký potenciál a především nezdolnou sílu pracovat na sobě. Vidět to bylo především v další sezoně, kterou poznamenaly jednak finanční problémy slavného celku a jednak Pršovo zranění kolene.

Ani to ale chorvatského reprezentanta nepřinutilo vzdát se. Celou rekonvalescenci bral s nadhledem, který vystihl slovy: "Mám v noze víc železa, než kolik ho je v Eiffelovce." Nepochybně mu pomohl také přístup celého týmu, který mu posílal děkovné dopisy a pomáhal mu při nabírání formy. Mnoho pro něj udělal také trenér Didier Deschamps, který dokonce svému podřízenému zaplatil část nákladné operace. Později mu dovoloval vynechat tréninky, aby se po návratu jeho koleno nezatěžovalo. Chorvatsko si jej postupně začalo všímat a brzy jej čekala také pozvánka do národního výběru. Pršo se dostal do klíčového zápasu s Belgií a gólem přispěl k výhře 4:0.

Všichni si asi nepamatujeme na každé narozeniny. Své devětadvacáté ale Dado Pršo určitě nikdy nezapomene. Jeho tým totiž v ten den nastoupil k vypjatému utkání Ligy mistrů. Už to je poměrně úspěšný bod. Celý večer ale byl ještě mnohem lepší a oslavenec v něm hrál své největší sólo. Čtvrté utkání skupiny C očekávané Ligy mistrů proti sobě postavilo Monaco a hostující Deportivo La Coruña. Dado Pršo dostal opět důvěru trenéra Didiera Deschampse a splatil ji naprosto kouzelným způsobem.

Monaco začalo utkání ve velkém stylu a po dvaceti pěti minutách vedlo nad španělským sokem už o dvě branky. A právě v té chvíli se naplno ukázal chorvatský střelec Dado Pršo. Nejprve se prosadil hlavou. O pět minut později obránci Deporu udělali velkou chybu, k míči se dostal opět Pršo a překonat brankáře Molinu pro něj nebylo problémem. Hosté sice utkání trochu zdramatizovali, ale poslední slovo měl opět Chorvat. Minutu po uplynutí řádné hrací doby pro první poločas těžil z práce Jaroslava Plašila a Ludovica Giulyho. Hattrickem poslal soupeře do kabin ve značně depresivní náladě a navíc si pro něj připravil ještě jeden malý dárek. Po akci Rothena totiž míč do brány dopravil ještě jednou a zaznamenal čtvrtou branku v utkání. Ochozy na Stade Louis II. byly nadšeny a po skončení atraktivního střetu dvou ambiciózních týmů vzývaly jediné jméno...

Dado Pršo sice byl hrdinou, ale přesto se ještě ten rok stěhoval. Žádal více peněz jako ocenění za služby pro klub, ten mu ale požadavky nesplnil. To se povedlo skotským Rangers, kteří se mohli radovat z výtečné posily. Dado Pršo pokračoval v krasojízdě z Ligy mistrů, nastřílel osmnáct branek a pomohl svému novému týmu k zisku mistra ligy a k titulu držitele Ligového poháru. Manažer Alex McLeish po sezoně označil chorvatského střelce za "nejlepší nákup v historii Rangers." Pršo byl odhodlán splatit novému klubu každou penny, kterou do něj investoval. To se mu ale nepovedlo úplně podle představ.

A na vině bylo opět zranění. Chorvatský střelec oznámil, že na konci sezony skončí s fotbalem, protože mu zraněný kotník dělal stále větší problémy. Ve hře byl sice přestup do zahraniční ligy s menší náročností na fyzickou připravenost, ale další zranění kotníku definitivně přetrhalo útočníkovy naděje na slávu. Přesto se dočkal velmi emotivního rozloučení. Po prohraném utkání s Kilmarnockem se Pršo objevil na hřišti a jeho spoluhráči mu předali slavný "Guard of Honour", jenž je známkou respektu. Trojnásobný vítěz Fotbalisty roku se zapsal do povědomí veřejnosti také v DVD o své cestě za slávou. Při derniéře ronil bývalý automechanik jednu slzu za druhou. Splnil si svůj dětský sen a tleskalo mu při tom padesát tisíc nadšených fanoušků...