Daniel Passarella - Kondor

Deset světových šampionátu bylo odehráno a Argentina, jedna z největších fotbalových velmocí, byla stále bez jediného zlata. Přitom úhlavní rival z Brazílie slavil již třikrát, navíc další jihoamerická země, Uruguay, se radovala dvakrát. Všichni Argentinci tímto faktem trpěli víc než by se mohlo zdát. Jde o prestiž a národní čest. Bylo nutností zvítězit! Vše změnil až turnaj v roce 1978, kde hrdé Argentince k trofeji dovedl kapitán Daniel Passarella, bezesporu jeden z nejlepších stoperů všech dob...

Daniel Alberto Passarella se narodil 25. května roku 1953 v Chacabuku, který podléhá provincii argentinského velkoměsta Buenos Aires. Již od mládí se přitom projevoval jako typický vůdce a kapitán, zkrátka autoritu v sobě měl od narození. Stejně jako mnoho dalších vrstevníků, také Daniel se musel protloukat, jak to šlo. Jihoamerická velkoměsta jsou známá vysokou kriminalitou a značně nebezpečnými předměstími, výjimkou není ani Buenos Aires s předměstím Chacabuku. Passarella se o sebe ovšem uměl postarat. Jeho láskou byl fotbal, na druhou stranu v sobě dlouho nemohl najít onu potřebnou vůli a obětavost, jež je natolik potřebná k cestě za sportovním úspěchem. Brzy nechal školy, nikdy nebyl studijní typ, ve školních lavicích se v podstatě pouze nudil. Podobně jako většina kamarádů jen čekal na závěrečné zvonění, po němž konečně nadejde ona krásná chvíle - odpolední fotbálek na ulici. "Hezčí zápasy jsem nehrál. Ty bitvy mají neopakovatelné kouzlo, zocelí ducha i tělo," vzpomínal s úsměvem později již slavný obránce. Passarellovi rozhodně nepatřili k bohatým rodinám, Daniel si na sebe proto musel vydělávat takřka sám. Už ve čtrnácti začal pracovat jako skladník a závozník na stavbě, kde měl po boku otce i strýce. Fotbal hrával za rodné Chacabuku, avšak zdaleka stále nic nenasvědčovalo možné dráze profesionálního fotbalisty.

Když však minul mladíkův šestnáctý rok, jakoby se v něm něco hnulo. Jednoho dne vyrazil do Buenos Aires. S nervozitou zaklepal na dveře slavného velkoklubu Boky Juniors, avšak, byl odmítnut. Stejně jako za pár dní v konkurenčním Independiente. Sice si odbyl několik tréninků, přesto mu bylo řečeno, že kluby nemají zájem. Daniel byl malý, vždyť měřil pouhých 173 centimetrů, trenéři mu na uplatnění v náročné argentinské lize nedávali šanci. Kondor, jak říznému bekovi později přezdívali pro nevídaný výskok a sílu, nakonec zamířil do průměrného druholigového celku Sarmiento Junín. Tam strávil čtyři roky, během nichž na sobě obrovsky zapracoval. Ze sice silného, ale ne příliš průrazného chlapce, za ony čtyři roky vyrostl téměř ideální obránce. Zdálo se, že prakticky nemá slabiny. Dřívější nedostatek - hru hlavou - vypiloval natolik, že se stala jeho možná největší zbraní, své vůdčí schopnosti obohatil o přirozenou autoritu také na hřišti, navíc ty nohy... Na zadáka neuvěřitelně přesné a důrazné zakončení mohli Passarellovi všichni závidět. Trefoval se z jakékoli vzdálenosti. Přímé i pokutové kopy měly jasně daného exekutora, brankáři se jen klepali, aby spoluhráči nefaulovali v oblasti šestnáctky. Kondor vynikal až nepochopitelnou suverenitou. Hráč, který byl prakticky nováčkem, zkušeně řídil o deset let starší spoluhráče, kapitánská páska mu v Sarmientu patřila ještě před dvacátými narozeninami. Tak talentovaný fotbalista nemohl zůstat dlouho skryt. Psal se rok 1974, když o jeho služby projevil zájem klub, jež je ve své zemi náboženstvím - River Plate. "Nebylo co řešit, vždyť co můžete chtít víc?" ptal se Passarella nadšeně. V popularitě a úspěších se v Argentině Riveru může rovnat snad jen Boca Juniors...

Passarellův start v dresu giganta z Buenos Aires byl vskutku působivý. Na trávník vtrhnul jako rozjetý vlak, soupeřící útočníci měli po náladě. Nekompromisní Kondor budil respekt. Dostat se mu za záda šlo velmi obtížně, vždyť běhal jako atlet. Navíc skvěle četl hru, proto v pohodě vystihoval kolmé přihrávky protihráčů. Na druhou stranu je třeba říci, že si poměrně často pomáhal nedovolenými zákroky. Dělal to však dobře. Nenápadně své rivaly vyváděl z rovnováhy jemnými fauly, lokty, specialitou pak byly štiplavé poznámky směrem k rozhodčímu. Passarella se nikdy s nikým nemazal. Do kabiny River Plate "vlétl" jako horká voda, rychle chtěl na hřiště. Spoluhráči jím byli nadšení. Najednou do svých řad získali jistotu, jakou mohli závidět všechny kluby v zemi. Památným se stal debut v tzv. Superclásicu, tedy proslulém souboji mezi úhlavními nepřáteli a konkurenty z Buenos Aires - River Plate a Bokou Juniors. Před zápasem se tipovalo, že Passarella bude na tribuně, kouči Néstorovi Rossimu se však zranil stoper, s nímž bylo počítáno do základní sestavy. "Já tam půjdu, věřte mi, trenére," prohlásil sebevědomě Passarella a šel se převléct. Obdivuhodná jistota, co říkáte? Vždyť z extrémně vypjatých a až do krajnosti zahnaných zápasů mají běžně strach i daleko zkušenější fotbalisté. Ne tak Passarella, který hned ve svém prvním derby předvedl fenomenální výkon. "Kolik takových zápasů hrál, dvacet?" ptali se novináři.

Hned další rok River Plate vyhrálo mistrovský titul. První po osmnácti letech. Passarella přitom patřil ke klíčovým hráčům. Neúprosně bránil i útočil. Na obránce dával nezvykle mnoho branek - ve dvaceti devíti utkáních devět, navíc skvěle dirigoval celou defenzivu týmu. A to mu bylo pouhých dvacet dva... Sezóna následující sice další titul nepřinesla, na druhou stranu v ní padl rekord, který je platný dodnes: Daniel Passarella nastřílel neuvěřitelných dvacet čtyři branek! Obránce! Prostě famózní výkon, který dodnes nemá obdoby. V historii fotbalu vlastně existuje pouze jeden muž se srovnatelnou střeleckou potencí: bájný zrzavý Holanďan Ronald Koeman, který později Argentincův celkový gólový rekord překonal... Netrvalo dlouho a mimořádného obránce si všimnul také reprezentační trenér César Luis Menotti. Kondorova premiéra v národním týmu se konala v jeho pouhých jedenadvaceti letech, přesto ihned zaujal. Menotti, známý podivín a tvrdohlavec, prokázal kvalitní cit pro výběr hráčů. Passarellu, mladičkého nováčka, učinil kapitánem a v podstatě kolem něj vystavěl celé mužstvo. Když si uvědomíme, že ještě rok předtím pobíral jen 200 dolarů měsíčně, vychází nám celkem solidní vzestup... Důrazný bek a neomylný střelec v jedné osobě Menottimu důvěru vrátil v roce 1978, když Argentinu vedl do domácího mistrovství světa. Ještě před popisem onoho slavného turnaje však dovolte zmínit další titul mistra Argentiny, který River Plate za výrazného přispění Passarelly získal v sezóně 1976/77. No a teď už hurá k věci, máme zde jaro 1978, celý svět žije přípravami na světový šampionát v kopané. Dějiště: Argentina...

Před začátkem turnaje byli Argentinci a především kouč Menotti pod přímo nesnesitelným tlakem. Fotbalová velmoc Argentina na svém kontě neměla jediné světové zlato a právě domácí šampionát měl vše změnit. Jiná možnost se vlastně nepřipouštěla. K cestě za fotbalovým grálem měla Argentina mít dva trumfy - důrazného Passarellu, který bude řídit defenzivu a posléze i celý tým, a poté ještě střelce Maria Kempese, jenž měl být hlavní zbraní v útoku. Základní skupina domácím do cesty postavila výběr Maďarska, který nakonec odešel poražen 1:2. Proslulý stadion Monumental jásal, domácí miláčci poprvé slavili. O góly se postaral Luque a Bertoni. To další utkání, tenkrát s Francií, slibovalo obtížnější práci. V poslední minutě prvé půle však z penalty skóroval kapitán Passarella, Argentinci byli rázem na koni. O vyrovnání se sice v druhé části postaral mladý Michel Platini, o výhře Kempese a spol. ovšem rozhodl svou druhou brankou na turnaji Leopoldo Luque. Postup byl zajištěn, do řad domácích fanoušků se rázem rozlil klid a nadšení. Zbýval však ještě poslední zápas s Itálií, který Argentinci nezvládli a podlehli 0:1 (Bettega). I přesto v Buenos Aires nadále vládla sebevědomá nálada. Daniel Passarella vše dirigoval s přehledem a grácií velkého kapitána, nebyl důvod si nevěřit... Čtvrtfinálová skupina ale na první pohled vypadala nesmírně obtížně. Soupeři pořadatelské zemi byli další Jihoameričané z Peru a především z konkurenční Brazílie, vše navíc doplňovalo nebezpečné Polsko s Boniekem v sestavě. Miliony fanoušků se nedočkavě těšily na souboje báječného technika Zika s tvrďákem Rivelinem proti skvělým obráncům Passarellovi a Tarantinimu...

Jako první však bylo na řadě Polsko, které Argentincům podlehlo 0:2. O obě branky se postaral skvělý Kempes. To další souboj s Brazílií gól nenabídl, přesto se hrál velmi zajímavý fotbal. Vyhecovaní fotbalisté prokazovali velkou vůli po výhře, sáhli si doslova na dno sil. Passarella stále udivoval suverenitou, nebál se tvrdých střetů, svou levou nohou navíc krásně přenášel míče i tvrdě střílel. Argentina však na výhru nedosáhla, což znamenalo jediné: v posledním zápase s Peru museli domácí výrazně zvítězit, jinak postoupí Brazílie, která si pozitivní skóre vybudovala v prvním zápase právě s Peruánci, když vyhrála 3:0. Před utkáním s Peru panovaly velké obavy. Celá Argentina se strachem analyzovala situaci a modlila se ke střelci Kempesovi, který měl být klíčem k otevření brankové střelnice. Nakonec vše dopadlo až podezřele dobře, svěřenci Cesara Menottiho Peru rozstříleli v poměru 6:0. Nic nebyly platné pozdější nářky Brazilců, kteří si stěžovali na možnou ovlivněnost Peruánců, jímž už o nic nešlo... Jedno však bylo jisté: Argentina byla ve finále, zbývalo zdolat Nizozemce a mohlo se začít slavit. Holanďané však rozhodně nebyli snadný soustem. Právě naopak. Nesmírně silní tulipáni byli značnou hrozbou pro jakýkoli tým. Sice v kádru již neměli obdivovaného útočného krále Johana Cruyffa, přesto hráči jako Neeskens, Krol, Rep, Rensenbrink, či Haan, budili respekt.

Říká se, že snad žádný jiný finálový zápas v dějinách neměl takovou kulisu jako ten z 25. června 1978 v Buenos Aires. Beznadějně vyprodaný kotel Estadia Monumental všem přihlížejícím vytvořil nezapomenutelnou podívanou. Tisíce barevných papírků a konfet napadalo na trávník ještě před hvizdem, ovzduším se nesla báječná atmosféra tisíců hlasů a tisíců nadějí. Šlo o všechno. Teď nebo nikdy! Dříve, než se začalo hrát, ještě drobné problémy způsobil Passarella, který se v zájmu znervóznění soupeře u hlavního rozhodčího domohl nařízení, že Holanďan René van de Kerkhof nemůže hrát se sádrovým obvazem. Výkop se zdržel o několik minut... První se trefil argentinský El Matador - Mario Kempes, sedm minut před přestávkou. A čas utíkal splašeným tempem, zbývalo už jen dvacet minut. Deset, devět, osm... Holanďané vyrovnali. Střídající Dick Nanninga srovnal pouhých osm minut před závěrečným hvizdem... Do pohledů argentinských fanoušků se začal vkrádat strach. Naopak oranjes byli na koni. Další gól však již nepadl, na řadu tak přišlo prodloužení. A v něm se nesmrtelným stal Kempes, který se znovu prosadil, napříč silné obraně Nizozemců. Vše navíc ještě pojistil Daniel Bertoni, Argentina byla mistrem světa, Holanďany porazila 3:1 po prodloužení! Pětadvacetiletý kapitán Daniel Passarella převzal vytoužený zlatý pohár vítězů, celá země byla na nohou...

Kondor se stal navždy modlou. Navždy z něj byl Velký kapitán. A zlaté časy neměly končit. Vždyť jen rok po triumfu na mistrovství světa Passarella dovedl River Plate k dalšímu ligovému prvenství, navíc Argentina ten rok vyhrála také Copa América, tedy mistrovství Jižní Ameriky. Kapitán Passarella se stal ještě větší legendou... A horší to nebylo ani v dalších dvou letech. Naopak, River Plate získal další dva mistrovské tituly, Passarella i nadále sázel gól za gólem, čekalo se vlastně jen na to, zda odolá nabídkám předních klubů z Evropy, které se kolem něj začaly točit už od šampionátu 1978. A Kondor nakonec neodolal, ač svůj klub nade vše miloval. Po osmi letech opustil Buenos Aires a poprvé v životě také Argentinu a stěhoval se na Starý kontinent. Upsal se italské Fiorentině. A rozhodně nezklamal. Toskánský klub z překrásného města renesance hrál pohledný fotbal, Passarella byl jednoznačným vůdcem defenzivní řady, v útoku pak mimojiné řádil Daniel Bertoni, Passarellův spoluhráč ze zlaté argentinské reprezentace. Přes snahu a úsilí však klub žádnou trofej nezískal, přece jen, Serii A tehdy ovládal neomezený panovník - Juventus Turín s Michelem Platinim a Marcem Tardellim, navíc vedený věhlasným trenérem Giovanni Trapattonim. Angažmá ve Florencii trvalo čtyři roky. Po nich, v roce 1986, Passarella přestoupil do milánského Interu, kam si jej přivedl nově příchozí Trapattoni, který po superúspěšných letech v Turíně rovněž změnil prostředí.

Když jsme u roku 1986, nemůžeme vynechat světový šampionát v Mexiku a další zlato pro Argentinu. I tentokrát u toho byl Passarella, ovšem nezahrál si ani minutu. Důvodem byl starý spor s hlavní hvězdou Diegem Maradonou, který Velkému kapitánovi nikdy nezapomněl jeho prohlášení, že "sedmnáctileté děti na akci takového významu nepatří", které Passarella pronesl před začátkem zlatého domácího turnaje 1978. Také pro zmíněnou nepodporu šéfa týmu kouč Menotti Maradonu na šampionát nevzal, Argentina slavila bez něj. Nyní mělo být vše opačně. Maradona situaci postavil do roviny "buď já, nebo on", kouč Carlos Bilardo neměl na vybranou, nemohl o svůj klenot přijít... Velký kapitán na mistrovství sice odcestoval, na hřiště se však vůbec nepodíval. Přitom především Passarellovi Argentina vděčila za to, že na turnaji vůbec může startovat. V rozhodujícím kvalifikačním zápase s Peru totiž prohrávala 1:2, což by znamenalo vyřazení. V tu chvíli byl vystřídán Passarella, kterého v beznaději poslali do útoku. Devět minut před koncem se k němu dostal míč, kovaný obránce jej zpracoval na prsou, vystřelil a rozhodl o postupu na šampionát...

Po konci turnaje Passarella zamířil do Interu, jemuž, jak jsme si již řekli dříve, kývnul na nabídku po příchodu kouče Trapattoniho. Na San Siru Passarella nastupoval v legendární obraně s vynikajícím Giuseppe Bergomim, Giuseppe Baresim (bratrem Franca) a Riccardem Ferrim, v útoku navíc střílel skvělý Rummenigge, avšak ani to na Scudetto nestačilo. Inter, ač s velice silným kádrem, se dočkal až rok po Passarellově odchodu, v sezóně 1988/89. Kondor město módy opustil v létě 1988 a na stará kolena se vrátil domů, do River Plate, kde za další rok ukončil profesionální kariéru. Bylo mu třicet šest.

Za svou bohatou kariéru toho stihl hodně. Nastřílel 134 ligových a 22 reprezentačních gólů, získal dva tituly mistra světa, titul mistra Jižní Ameriky a pět titulů mistra Argentiny. Loučil se jako král, před vyprodaným hledištěm v dresu milovaného River Plate. Fotbal o něj však nepřišel nadlouho. Velký kapitán se takřka okamžitě ujal Riveru, na jehož lavičce nakonec strávil čtyři roky, během nichž si připsal další tři tituly mistra Argentiny. Volně tak navázal na úspěšnou hráčskou dráhu. Čtyři roky si později dokonce vyzkoušel místo trenéra národního týmu Argentiny, avšak bez úspěchu. Naopak si proti sobě poštval mnohé hráče, když zakázal nošení dlouhých vlasů a náušnic. "Nechci mít v mužstvu nikoho, kdo se podobá teploušům. Na krátké vlasy si hráč sáhne šestkrát za zápas, na dlouhé desetinásobně. Zbytečně to rozptyluje," tvrdil rozčileně. Hráči jako Batistuta, či Redondo, jistě nevzpomínají v dobrém... Legendární libero si zkusilo také pozici trenéra Uruguaye, u následníků Schiaffina a jiných strávil dva roky. Další kluby se již střídaly v rychlém sledu. Parma, mexický Monterrey (zde v sezóně 2002/03 získal titul), rovněž mexická Morelia, či brazilský Corinthians. Zatím poslední zastávkou v životě slavné devatenáctky s typickým knírkem pak bylo obnovené roční působení u zbožňovaného River Plate v sezóně 2006/07, kde však musel rezignovat po překvapivé porážce v semifinále Jihoamerického poháru. Nyní je již pětapadesátiletý Daniel Passarella bez práce. Kdo ví, zda odpočívá, či vyhlíží novou nabídku. Jedno však jisté je: kamkoli přijde, bude bojovat do roztrhání těla. Jinak totiž svou práci dělat neumí. Muž, který Argentině vrátil tvář. Velký kapitán...

Úspěchy: Jako hráč: 2x mistr světa (1978, 86), mistr Jižní Ameriky (1979), 5x mistr Argentiny (1975, 77, 79, 80, 81), 8. nejlepší fotbalista Argentiny 20. století podle IFFHS, 35. nejlepší fotbalista Jižní Ameriky podle IFFHS, 2. nejlépe střílející obránce v historii.
Jako trenér: 3x mistr Argentiny (1990, 91, 93), mistr Mexika (2003).