David Zima o své operaci i Serii A: Defenziva je priorita, útok se tu neřeší

Obránce turínského FC David Zima si na nějaký čas musí dát od fotbalu pauzu. Důvodem je operace menisku, kterou podstoupil před pár dny. Jinak ale český fotbalista nelení a ve svém blogu pro Livesport Zprávy otevírá zákulisí jedné z nejlepších soutěží světa. Kdo jsou podle něj tři nejlepší útočníci Serie A a má podle něj Neapol už titul v kapse?

Mám týden po operaci menisku, který mi prasknul na tréninku. Cítím se dobře, ale uvidíme v následujících týdnech, jak to bude vypadat. V olomoucké fakultní nemocnici se o mě výborně postarali. Obzvlášť pan MUDr. Radim Kalina, který mě operoval. Na vše navíc dohlížel i náš klubový lékař, takže vše dopadlo dobře. Teď už se jen uzdravit. Rekonvalescence je na tři měsíce, ale doufám, že budu moct hrát už v květnu. Záležet bude také na nabrání svalů, které ochabnou. Koleno jako takové bude v pořádku brzy.

Momentálně se ale o sebe nedokážu sám postarat, takže jsem doma v Česku u rodičů, od kterých mám skvělý servis. Jen jídlo si musím hlídat, aby se to nezvrtlo. Nemohu nikam chodit, protože si nikde nemohu sednout - nohu musím mít neustále napnutou. Takřka se sám ani neobleču. Čas zabíjím u playstationu.

A tak mám prostor pustit si i český fotbal. K tomu ještě Turín, když hrajeme. Mrzela mě prohra s AC Milán, protože to bylo vyrovnané utkání, nejsou v ideální formě. Obzvlášť teď, když je Juventus po jeho kauze a následném trestu za námi. Pomohlo nám to, ale nijak extra jsme to neřešili. Umístit se na pohárových příčkách je naším cílem od začátku sezony. Ale je to ještě daleko. Přijdou těžké zápasy s kluby z vrchu tabulky a v nich budeme potřebovat bodovat, protože za nimi máme ještě stále velký bodový odstup.

Něco jiného je případ Neapole, která je v této sezoně naprosto dominantním klubem. Těžko si představit, že by jí ještě někdo ukradl titul. Sice stále nemají tak velký náskok, že by se nedali stáhnout třeba na devět bodů, což už je celkem málo, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Jestli se na podobné vlně udrží i během března a dubna, tak není o čem.

Její zápasy jsou atraktivní. Ale když si vezmu v potaz, kolik mají vítězství, bodů a kolik inkasovali branek, tak to není zas úplně málo. Jenže oni jich dost i střílí, zápasy jim končí výhrou 5:2, takže si to mohou dovolit. Hrají dobrý fotbal.

Přitom před sezonou se spíš čekalo, že na prvním místě bude AC Milán jako mistr. Nicméně s Neapolí se počítalo minimálně do top čtyřky. Vždycky hráli hezký fotbal, ale teď jim to fakt sedlo, posílili se o nějaké hráče a najednou sviští za titulem.

Nejlepším střelcem Serie A je Victor Osimhen. Nebojím se říct, že je postrachem ligy. Je rychlý, pružný, dělá rychlé změny směru a má dobrý výskok. Prostě nepředvídatelný útočník. Umí si vytvořit šanci v podstatě sám. Kromě něj mě ještě napadnou Rafael Leao a Lautaro Martínez. Tihle jsou v Itálii momentálně asi nejlepší útočníci, ale nejnepříjemnější je určitě Osimhen.

Pro obránce je bránit takového hráče hrozně složité. Nejde říct návod, jak na něj. Člověk si to musí osahat a časem na to sám přijde, jak k takovým typům přistupovat.

Může se zdát, že z české ligy jsem na takovou úroveň nebyl zvyklý, ale já si myslím, že je to individuální. Vždy záleží na tom, jaký styl vám sedí. Rozhodně je lepší si zvyknout, když jste zvyklý běhat, než když je to naopak. V tomhle ohledu mě skvěle nachystala Slavia, protože její herní systém vyžaduje po hráčích skvělou fyzickou kondici. Tady to není tolik o běhání ale spíš o dynamice, takže mi přechod nepřišel tak složitý.

Jak jsem řekl - v Itálii to není ani tolik o rychlosti. Spíš je to o tom, abyste nekazil. Kvalita je na vysoké úrovni. Není to jako v Bundeslize, kde se hraje nahoru dolů. Tady se hodně vyčkává. Třicet minut se nic neděje a pak přijde akce. Máte třeba tři střely na branku za zápas. Těžko se tu otáčí výsledky.

I proto se tu hodně řeší taktika. Přijde mi, že probírání taktiky a obranných nácviků je pořád stejný extrém, jako se mnohdy vypráví. Víceméně existuje jen defenziva, ofenziva vůbec. Občas nějaké nácviky útočení jsou, ale 90 procent tréninku je defenziva a presink a zbylých 10 procent je ofenziva, tedy spíš rozehrávka. Posledních 30 metrů kolem branky se tu totiž skoro nenacvičuje. Týmy sází na improvizaci útočných hráčů.

Někdy je to super, někdy je to horší... Záleží i na soupeři. Ale zvyknout se dá na všechno. Beru to už jako normální věc. Je to jako v běžném životě, když jste ve škole či v práci: různě se kariérně posouváte a zdokonalujete. Tyto zkušenosti z Itálie mě zlepšují a posunou zase dál.