De la Fuente aneb baskický podpis na španělském nároďáku. La Roja pod jeho velením vzkvétá

Takřka zapomenutá už je typická tiki-taka. Styl, kterým se prezentoval španělský národní tým v dobách, kdy jeho hlavní opory pocházely z Barcelony. Po téměř dekádě tápání přišel restart, o který se stará Luis de la Fuente. Holohlavý chlapík s brýlemi, jenž vtiskl La Roje modernu. Pokud jde o atraktivitu, Španělsko zcela jistě baví na fotbalovém Euru nejvíc.

"Nechci nikoho urazit, ale máme nejlepší mužstvo na turnaji," prohlásil třiašedesátiletý Luis De la Fuente po velkolepém osmifinálovém obratu, kdy jeho tým deklasoval Gruzii 4:1. Byl to jistě subjektivní pocit, jeho sebevědomý názor ale dokládají fakta. Španělsko je nejofenzivnějším týmem (co do počtu střel), ale i celkem, který mistrně ovládá defenzivu (ve statistice odebraných míčů soupeři).

To vše má na svědomí muž, kterého možná před dvěma lety ještě nikdo nebral úplně vážně. Dnes je ale chlapík s vizáží filmového hrdiny z vedlejší role jednou z nejrespektovanějších trenérských veličin.

Vrátit fotbalovému Španělsku lesk, není zrovna lehká úloha. Ve vzpomínkách fanoušků stále doznívají více než dekádu staré úspěchy národního týmu, který v mezidobí let 2008 - 2012 vyhrál dvakrát Euro a jednou získal titul mistrů světa. Xavi Hernandéz a Andrés Iniesta ale už jsou v důchodu a po odchodu stratéga Vicente del Bosqueho si na lavičce La Roji vylámaly zuby i takové persony jako Julen Lopetegui, Fernando Hierro nebo Luis Enrique.

Tomu poslednímu zlomil vaz penaltový rozstřel v osmifinále mistrovství světa v Kataru. Dál šlo Maroko a z ústředí španělského fotbalu přišla nečekaná zpráva. Důvěru vést národní tým dostal téměř neznámý Luis de la Fuente.

Dnes to vypadá jako logická volba, v prosinci 2022 to ale byla relativně kontroverzní záležitost. Přišel muž, který neměl příliš zkušeností s dospělým fotbalem a jeho volba vypadala spíš jako provizorní řešení, než se podaří přemluvit jinou velkou personu. I sám De la Fuente přiznal, že byl rozhodnutím šéfa svazu Luise Rubialese překvapen. Pro Španělsko byl ale dobrou volbou i proto, že nepocházel z prostředí Barcelony či Realu Madrid.

Příliš se to neví, ale i De la Fuente má za sebou velmi solidní hráčskou kariéru. Je spjatá především s téměř domovským Bilbaem, kde v osmdesátých letech brousil levou lajnu a podílel se i na dvou mistrovských titulech (1983 a 1984). Hrdý Athletic za sebou tehdy nechal Barcelonu i Real. Následně hrál De la Fuente i za Sevillu a celkově v La Lize nastoupil do 240 zápasů, v nichž vstřelil šest gólů.

Kariéru končil v Alavésu ve svých 33 letech a následně se vydal na trenérskou dráhu a začal opravdu od nuly. Dvě první angažmá na provinční úrovni zrovna dobře nevyšla a zázrak nepřišel ani v Bilbau, kde mu dali šanci u mládežnických výběrů. Neuspěl ani v Alavésu, kde ve druhé lize skončil po třech měsících. A když přišla nabídka od Španělského fotbalového svazu, neváhal. Dostal na starost mládežnické výběry U19, U21 a U23, které postupně piplal téměř 10 let.

Při převzetí prvního týmu tak měl velkou devízu, mohl navázat na práci se svěřenci, které vedl v juniorce. V jeho dnešním týmu je hned pět hráčů, kteří pod jeho vedením vyhráli malé Euro (do 21 let) v roce 2019 - gólman Unai Simón a Mikel Merino pak slavili i na evropském šampionátu U19 v roce 2015.

Jen na mladících ale stavět reprezentaci nemohl a bylo otázkou, komu svěří roli lídra. První týdny však hodně bolely dlouholeté opory. De la Fuente odolal tlaku médií, aby povolal zpět dvě bývalé hvězdy. Sergio Ramos ani Isco však pozvánku nedostali. "Dnes ráno mi zavolal trenér a řekl mi, že se mnou nepočítá a počítat nebude, bez ohledu na to, jak na tom budu nebo jak bude pokračovat moje sportovní kariéra," nechal se slyšet ikonický Ramos. A když Španělsko krátce poté pod novým koučem zcela zaslouženě prohrálo 0:2 ve Skotsku, nastaly obavy, zda trenér vůbec přežije do léta.

Čas poskytla baskickému pracantovi vítězství nad Itálií a Chorvatskem, díky kterým se Španělsku v červnu podařilo vyhrát Ligu národů.

De la Fuente vyzkoušel ve svém prvním roce u kormidla v 10 zápasech celkem 47 hráčů. Mezitím si ale také mistrně získal podporu fanoušků i svým vystupováním. Stačilo v jednom z rozhovorů pro deník AS zmínit, že je nesmírně hrdý na to, že je Španěl, že je katolík a v neposlední řadě také fanoušek býčích zápasů.

Otevřeně hovořil také o práci u reprezentace. "Spím čtyři hodiny denně. Náš pracovní den začíná v devět ráno a končí okolo čtvrté ranní," překvapil v rozhovoru pro Cadena COPE.

Zpět ale ke stavbě současného týmu. Největším rébusem bylo obsazení postu levého obránce, kde se postupně vystřídalo šest hráčů a nakonec z výběrového řízení vyšel nejlépe Marc Cucurella.

Hlavní roli dostal Rodri, který se stal nejdůležitějším hráčem a lídrem, zatímco kapitánskou pásku převzal Álvaro Morata, jenž má na kontě nejvíc startů za národní tým.

Pro De la Fuenteho styl je však signifikantní hra křídel. Nico Williams a Lamine Yamal naprosto změnili vnímání španělského fotbalu. Ten dnes díky dynamice mladíků vypadá daleko více anglicky, než hra v podání kolébky fotbalu.

Před Španělskem jsou na cestě za čtvrtým evropským titulem ještě dvě velké zkoušky, v semifinále čeká houževnatá a velmi dobře bránící Francie, poté případný soupeř ve finále. I kdyby ale mise dobře nedopadla, dá se předpokládat, že De la Fuente bude u La Roji pokračovat. I přestože je jeho současná smlouva platná jen do 30. června.