Devatenáctileté čekání Sparty na Ligu mistrů: Odstartovalo ho propuštění Poborského

Livesport a Bez frází přinášejí zajímavé příběhy nejen z českého sportu. Autor Filip Saiver tentokrát v rubrice Kontext probírá teprve nedávno utnutou 19 let trvající absenci pražské Sparty v Lize mistrů. A konec Karla Poborského v rudém dresu, který tomuhle prokletí předcházel...

Hvězdný záložník Karel Poborský vbíhá na stadion v Litvínově jako poslední z týmu a na paži mu cosi chybí. Záhy bude fotbalová Sparta chybět v Champions League devatenáct let, zlomení předlouhého prokletí přišlo až na začátku této sezony.

Počkat, skutečně je možné spojovat epizodu z provinčního severočeského stadionu s absencí Sparty v těch nejnablýskanějších fotbalových arénách, na tom nejvyšším pódiu, jaké v klubovém fotbale existuje?

Proč by ne. Epizoda s Poborským nebyla bezvýznamná a navíc platí, že každý konec má nepřeberné množství začátků. Protože příběhy jsou jako moře, výsledek na sobě zprvu nezávislých pramenů, které se postupně prolínají a sílí, až společně dospějí k vyústění, je přípustné zvolit coby jeden z případných začátků sparťanského konce obraz Karla Poborského kráčejícího v Litvínově na chvostu rudé družiny, po níž byla v Champions League na devatenáct let pauza.

Devatenáct let! V Česku se za tu dobu protočili tři prezidenti, osm premiérů, deset vlád. Před dvěma dekádami vzniklý Facebook stihl zestárnout a vyjít z módy, ve stejném čase neexistující iPhone počítá již desátou vývojovou generaci, umělá inteligence prodělala závratnou evoluci hraničící s revolucí, avšak Sparta stále - tak dlouho, až z toho dostala traumatizující křeč - trčela nehnutě na místě, před branami sálu pro vyvolenou fotbalovou smetánku, mezi níž toužila být.

V roce 2005, kdy do vybrané společnosti patřili naposledy, byl slovácký tanec verbuňk zapsán na seznam světového dědictví Unesco, sparťané byli vyškrtnuti z listu hostů vznášejících se při noblesním valčíku na fotbalovém plese v Opeře.

Bloudění v předsálích utnuli až současní hráči, kteří byli při dosud posledním představení mužstva v Lize mistrů malí kluci, někteří ani neuměli mluvit.

Donedávna poslední představení se odehrálo na letenském stadionu v prosinci 2005. Fotbal v nevlídné zimě fanoušky nezahřál, zábavnější by bylo i pozorování akvarijních rybiček - jež by aspoň probíhalo v teple - , než prokazovat notnou dávku statečnosti a klubové oddanosti při sledování bezbrankové remízy s neatraktivním švýcarským Thunem.

Nuda, nuda, nula, nula. Kdyby však tenkrát příznivci věděli, co víme dnes, vážili by si nejspíš i této šedi.

Nic naplat, šeď v Lize mistrů je hezčí než pestré barvy kdekoliv jinde. "Přímá ztráta plynoucí z absence, o níž je v souvislosti se Spartou řeč, se dá zajisté vypočítat, představuje součet všech odměn, které byly za účast v soutěži za celé toto období vyplaceny, byť při kvantifikaci bych byl opatrný a počítal odměnu za účast v základní skupině," říká renomovaný ekonom a velký fotbalový fanoušek Petr Zahradník.

Ihned ale dodává: "Jenže to zdaleka není vše! Pravidelná účast v Lize mistrů totiž přináší efekt porovnatelný se složeným úročením - zvýšená kvalita kádru zvyšuje šance na lepší herní výsledky a tým se tak dostává do jakési pozitivní spirály. Získává na atraktivitě, stává se zajímavý pro sponzory. Velmi letmo, povrchně a laicky bych si dokázal představit, že celková ztráta může činit vyšší jednotky miliard korun, nebyl bych ani překvapen sumou v nízkých desítkách miliard."

Frustrující je představa, s čím vším se Sparta v utkání s Thunem rozloučila. Krátce předtím se rozloučila s nejoriginálnějším fotbalovým umělcem české novodobé historie, čímž jsme zpět u jednoho z možných začátků konce na nenápadném stadiónku v Litvínově...

I zde to již bylo použito: o mnohaletém půstu Sparty se často mluví a píše jako o prokletí, výrazem z říše mýtů. Pokračujme tedy v tomto duchu. Sparta byla potrestána za hřích rouhačství, proto z Letné odletěli andělé, jejichž chór zpívá do tónů od Händela magicky podmanivou hymnu soutěže.

Aby byl Händel v září 2005 pro Spartu akustickou předzvěstí vítězství, odletěl tehdejší trenér Jaroslav Hřebík do Švýcarska pozorovat už zmiňovaný Thun; před zápasem v Praze se hrálo pod Alpami. Kvůli tomu Hřebík nekoučoval mužstvo v Litvínově při utkání 3. kola Českého poháru. V hokejovém městě se i na trávníku zrodil hokejový výsledek, favorit vyhrál bez problémů 7:1.

Zajímavější než průběh hry byly osoby a obsazení: Spartu vedl coby kapitán Lukáš Zelenka místo tradičního lídra Karla Poborského, který se pásky z vlastního rozhodnutí vzdal, dobrovolně si ji sundal z paže. "Kapitán má být prodlouženou rukou trenéra a já nesdílím všechny Hřebíkovy metody," sdělil Poborský novinářům.

Jaké metody mu nevoněly, to největší sparťanská hvězda neprozradila. "Nám řekl, že má diametrálně odlišné názory na fotbal než trenér," uvedl viditelně zaskočený útočník Miroslav Matušovič.

Člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes a dokonce ani major Zeman ne, aby záhadu rozluštil. Narazily do sebe dva světy.

Poborský reprezentoval ten bohémský, v němž intuitivní a přesto velmi silné fotbalové myšlení doplňoval výjimečnou kreativitou; jestliže fotbal v podání českého hráče někdy splýval s uměním, dělo se to právě působením původem jihočeského záložníka.

Hřebík byl ve fotbale zástupcem vědy. S urputností sobě vlastní věřil na podrobné analýzy, fotbal laboratorně zkoumal, hráče vybíral podle exaktních rovnic, které sám sestavoval a vzápětí vypočítával.

Hřebík byl fotbalový inženýr přísahající na čisté geometrické obrazce, Poborský od Boha nadaný tvůrce herních ornamentů a impresí. Že nezapadl do trenérových škatulek, není překvapivé, a protože se v tu dobu opíral o velký kredit a parádní kariéru v zahraničí, odmítl sám sebe "ořezat", aby se do kolonek "má dáti - dal" vešel.

Výsledkem bylo, že ve Švýcarsku už Poborský nestartoval a Sparta tam v bezkonkurenčně nejtrapnějším vystoupení ze všech zápasů českých týmů v Lize mistrů podlehla 0:1.

Ze strany Sparty šlo o hanebný pokus, zda se může výkon úplně obejít bez ofenzivy, na tu zcela rezignovala v duelu proti patrně nejslabšímu účastníkovi, který se kdy v Champions League objevil. Snadnější by bylo najít humor v zábavných pořadech Jaromíra Soukupa než ofenzivu Sparty ve zbabělé a navíc prohrané bitvě, po níž Lukáš Zelenka výmluvně hlesl: "Jsme za blbce."

A Poborský? Dodnes má prý schovanou esemesku, v níž mu bylo oznámeno přeřazení do rezervního týmu, což v praxi znamenalo definitivní rozchod se Spartou. Největší eso týmu si kvůli neobvyklé formě vyhazovu nejprve myslelo, že je to žert, zpráva však byla míněna naprosto vážně.

Jaroslav Hřebík mimochodem "přežil" Poborského ve Spartě jen o málo, po porážce v Thunu už vedl mužstvo v dalším zápase Ligy mistrů Stanislav Griga. Ani on toho příliš v soutěži nespravil, rozklížené mužstvo torpédovalo samo sebe, skončilo ve skupině poslední a na devatenáct let se odporoučelo z ringu fotbalových těžkých vah; samo do něj hodilo ručník.

Byla-li historka s Poborským vybrána jako začátek konce, pak - abychom se ještě více dobrali k jádru věci - je třeba jít krátce před tento začátek, udělat jeho ouverturu. Je třeba doříct, kdo nedůstojnou esemesku Poborskému poslal.