Dlouhodobý problém Anglie? Přehnaná očekávání

Anglická Premier League patří mezi nejlepší soutěže na světě, ale reprezentační výběr Albionu na šampionátech nedosahuje odpovídajících výsledků. Často se neúspěchy svádí na vysoký počet cizinců v domácí soutěži. Problém národního týmu je však mnohem složitější.

Od vzniku Premier League se odehrálo devět šampionátů. Největším anglickým úspěchem této doby je semifinále mistrovství Evropy 1996 na domácí půdě. Kromě toho se Angličané dostali třikrát do čtvrtfinále. Dvakrát se Anglie na mistrovství vůbec nekvalifikovala. Z této bilance můžeme vinit Premier League. Je to čistě komerční soutěž, které nezáleží na osudu reprezentace.

Jak potom vysvětlíme fakt, že ve stejném časovém období před jejím vznikem hrála Anglie hůře? Z devíti šampionátů před založením současné podoby soutěže byly největším úspěchem jedno čtvrté místo a jedno čtvrfinále. Třikrát se Anglie nekvalifikovala, třikrát skončila ve skupině. Klidně bychom tedy mohli říci, že vznik Premier League reprezentaci prospěl. Díky přísunu zahraničních manažerů a hráčů se stali domácí fotbalisté lépe připravenými na mezinárodní konkurenci.

Se statistikami si samozřejmě můžeme zahrávat tak, jak se nám to hodí. Předchozí dva příklady jsou dvěma extrémními pohledy, které celou věc velmi zjednodušují. Pravdou zůstává, že z historického hlediska Anglie mezi úplnou špičku nepatří. Jediné dva medailové úspěchy jí zajistil Sir Alf Ramsey vítězstvím na domácím mistrovství světa 1966 a třetí místem na evropském šampionátu 1968. Německo se může chlubit 17 medailemi, Itálie jich má 9, Francie 6 a takto bychom mohli pokračovat dále. Opravdu propastný rozdíl, a to se ještě raději nedíváme na jihoamerické země.

Anglii se velmi nedařilo v době, kdy byl zahraniční vliv na její ligu minimální. Sir Ramsey skončil u kormidla poměrně nešťasně, nedokázal se s týmem kvalifikovat na EURO 1972 a na MS 1974. Don Revie je legendou Leedsu United, ale u anglické reprezentace se mu nedařilo, další dvě kvalifikace byly také neúspěšné. Albion se tak v 70. let nedostal na čtyři šampionáty v řadě! Kdo za to mohl tehdy? V té době se nikdo nemohl vymlouvat na cizince zabírající místo domácím hráčům.

Revieho nástupce Ron Greenwood se dostal na oba šampionáty, ale žádná sláva to také nebyla. Na mistrovství Evropy jeho tým vypadl ve skupině, mistrovství světa pro něj skončilo v druhém kole. Následujících osm let patřilo Siru Bobbymu Robsonovi. Z jeho působení si pamatujeme především Maradonovu ruku ve čtvrtfinále MS 1986 a semifinálové vyřazení na penalty Německem o čtyři roky později. Sir Bobby odešel jako hrdina, ale ne vždy byla jeho situace ideální. Dokonce ho vlastní fandové několikrát polili pivem a poplivali. Anglie se totiž nekvalifikovala na EURO 1984, v roce 1988 skončila na mistrovství ve skupině poslední po třech porážkách. V obou případech chtěl manažer rezignovat, ale předseda FA ho přemluvil k pokračování.

Graham Taylor si zažil, jaké je být nenáviděnou postavou. Uznávaný klubový manažer s Anglií vypadl na mistrovství Evropy ve skupině, na světový šampionát v USA se nekvalifikoval. Anglická média proti němu zahájila štvavou kampaň, pro část veřejnosti je Taylor dodnes směšným pitomcem. Jeho reputaci vůbec nepomohlo, že souhlasil s natáčením dokumentu v průběhu kvalifikace. Vřele doporučuji jeho zhlédnutí na této stránce. Ukazuje, jak se Taylor nedokázal vypořádat s obrovským tlakem, který je na lodivoda anglického národního týmu vyvíjen. Své by k tomuto tématu mohl říct také Steve McClaren.

Anglická média hrají ve fotbalovém prostředí nezanedbatelnou roli. Bulvární tisk má v zemi dlouhou tradici. Lord Northcliffe, zakladatel deníku Daily Mail, byl jedním z nejvýznamnějších mediálních magnátů na světě. Díky moderním postupům dokázal na přelomu 19. a 20. století oslovit tehdy nevídaný počet čtenářů. Daily Mail je politicky angažovaným tiskem, dodnes hraje na národní notu. Velký vliv má také The Sun, nejprodávanější deník Spojeného království. Anglický tým tak neustále provází mediální humbuk, po neúspěchu přichází sžíravá kritika.

V Anglii sice vznikl fotbal, ale náš historický exkurz nám ukázal, že její reprezentace zdaleka nepatří ke světové elitě. Někteří hráči na svých pozicích vynikají, ale fungující tým se z těchto individualit málokdy podaří sestavit. Soupeři jsou na tom lépe z hlediska techniky, na šampionátech také vypadají v lepším fyzickém stavu. S druhým faktorem může souviset absence zimní přestávky, jež je součástí anglického fotbalu už od jeho počátků. Evidentní je také nízká psychická odolnost, angličtí hráči nedokáží přenést klubovou formu do reprezentace. Jejich penaltová nemohoucnost už nikoho nepřekvapí. Angličané také mohou ostatním zemím závidět jejich zásobárny talentů. Na mistrovství světa jel tým s vysokým věkovým průměrem, omlazení kádru ve stylu Německa zůstává pouze zbožným přáním.

Anglické reprezentaci je často vytýkána taktická nevyspělost. Představa týmu spoléhajícího se především na dlouhé nakopávané míče nám může připadat nefér, ale má reálný základ. Charles Reep byl prvním významným fotbalovým analytikem. Tento účetní v 50. letech přišel s výsledky své statistické analýzy. Z jeho údajů vyplynulo, že většina gólů padá po třech a méně přihrávkách. Pro dosažení nejlepších výsledků je tak nezbytné posílat míč co nejrychleji dopředu. Jeho následovníkem byl Charles Hughes, jehož později zaměstnávala FA jako šéfa sekce koučinku a nechala si od něj vypracovat trenérský manuál. Jako hráč a manažer působil pouze na amatérské úrovni, přesto byl v roce 1977 jedním z kandidátů na ten nejvyšší post, jenž nakonec získal Ron Greenwood. Reep a Hughes brali fotbal čistě jako vědu, ale jejich filozofie si kromě odpůrců našla i dostatečný počet oddaných zastánců.

Sir Bobby Robson nepovažoval Hughese za jednoznačně negativní postavu. Ve své autobiografii Farewell but not Goodbye tvrdí: Mnoho mých současníků bralo Hughese jako amatéra, vědátora a šarlatána, ale přitom na kurzech pro trenéry byl výborný. V Anglii bylo málo lepších koučů pro nácvik bránění, hry v záloze nebo přímých kopů. Jeho organizační schopnosti byly skvělé, a tak jsem se ho zastával. Sir Bobby respektoval jeho schopnosti vysvětlit svou teorii, ale zároveň viděl, že tato taktika nemůže být používána neustále a za každou cenu.

K hlasitým kritikům Hughesových metod patřil Brian Clough, jemuž je připisován následující výrok: "Kdyby bůh chtěl, abychom hráli fotbal v oblacích, nechal by růst trávu v nebi." Jeho Nottingham Forest hrál pohledný fotbal založený na držení míče ve své moci. Hughes mezitím odmítal brazislký způsob fotbalu, v Anglii bylo preferováno soustředění se na centrované míče a standardní situace. Je možné spekulovat o tom, že právě v tomto období Anglie zaspala vývoj a doplácí na to dodnes.

V porovnání s jinými zeměmi nedokáží Angličané vychovat dostatek technicky vyspělých hráčů. Když už se objeví fotbalista, jenž se dokáže individuálně prosadit přes protihráče a má nadprůměrné kreativní schopnosti, je považován za spasitele anglické kopané. Dříve to byl Paul Gascoigne, nyní jím je Wayne Rooney. Za zázračné dítě byl chvíli považován i Joe Cole. Problém je v tom, že v zahraničních reprezentačních výběrech hráčů s podobnými charakteristikami nalezneme více. Arsène Wenger je kritizován za nedostatek Angličanů ve svém týmu. Bylo by absurdní tvrdit, že se jedná o rozhodování založené na národnosti zapsané v pasu. Francouzský manažer spíše moc dobře vidí, že zahraniční hráči jsou lépe vybavení na technický způsob fotbalu, jehož je zastáncem. Nutno dodat, že v Arsenalu nyní vyrůstá několik zajímavých domácích fotbalistů.

Anglický přístup k fotbalu sice vyprodukoval velmi atraktivní domácí ligu, ale výkonům reprezentačního výběru nijak neprospívá. Už delší dobu se hovoří o tom, že by mělo dojít ke změnám v celé struktuře anglického fotbalu. Národní tým je pouhým vrcholem ledovce, jeho kvalitu ovlivňuje ohromné množství faktorů. Možná, že k těm nejdůležitějším úpravám ve vzdělávání trenérů a výchově mladých fotbalistů už došlo, výsledky se projeví až za několik let. Do té doby by bylo lepší dívat se na šance Anglie realisticky. Současná generace má na to, aby vyhrála svou kvalifikační skupinu, ale v přímé konfrontaci s vyspělejšími týmy od ní nelze čekat zázraky.