Duncan Forbes, stavební kámen moderního Norwiche

Býval by to byl docela obyčejný den. Stoke se zkrátka přijel do Norwiche prát s domácími o oboustranně potřebné body k vylepšení vyhlídek na záchranu elitní příslušnosti. Pro Kanárky však to samé sobotní odpoledne mělo zvláštní symboliku - v jeho rámci se pořádala sbírka na podporu muže, který v roli kapitána jako vůbec první hráč Norwiche vkročil na prvoligový trávník...

Stalo se tak na podzim 1972, inkriminovaný hráč se jmenoval Duncan ‘Big Dunc’ Forbes a Norwichi se tehdy na Ostrovech přirozeně dostávalo úplně jinačího kreditu než v těchto dnech.

Současní Canaries se už přeci jen mohou ohlížet za třetí příčkou z úvodního ročníku Premier League (92/93) a po dvou letech zpátky mezi smetánkou patří ke kombinačně nejzdatnějším celkům mimo širší špičku.

To pováleční Canaries si museli vystačit akorát s nálepkou nadprůměrných druholigistů, solidních pohárových účastníků a míčovou technikou nevládnoucích kopáčů. Pojítka obou rozdílných etap pak existují všehovšudy dvě.

V anglických velkoměstech dále přežívající pomluvy, jež hrabství Norfolk prezentují v horším případě jako semeniště incestu, v tom lepším jako rodiště samých "vesnických balíků". A dál právě osobnost Duncana Forbese. Nezdolného středního obránce, celých 33 let věrně sloužícího Norwichi City a dodnes ztělesňujícího klubového ducha; v těchto chvílích ovšem v útrobách pečovatelského domu připoutaného na lůžko zákeřnou Alzheimerovou chorobou.

Saundersova obecná škola

Duncan Scott Forbes se narodil 19. června 1941 v Edinburghu a až do svých dvaceti let působil na čistě amatérské úrovni v neligovém skotském Musselburghu. Teprve začátkem 60. let si ho vytáhl anglický Colchester, tehdy i donedávna neustále pendlující mezi třetí a čtvrtou nejvyšší soutěží.

Což vesměs odpovídalo, však Forbes rozhodně nebyl žádným talentem od boha. Nicméně v základní sestavě "úček" se zabydlel prakticky okamžitě a i díky nulové náchylnosti ke zraněním v jejich dresu během sedmi let stihl odehrát úctyhodných 270 zápasů.

Již jako protřelého dělníka nižších divizí si jej potom v září 1968 vybral do týmu tehdejší manažer Norwiche Lol Morgan, aby z něj pomalu ze dne na den udělal kapitána. Na tom následně nic nezměnil ani příštího léta příchozí Ron Saunders; dnes již dávno ikona trenérského řemesla, toho času teprve začínající manažer.

Už v Norwichi nicméně 37letý kouč vystupoval z vlaku s pověstí poručíka na slovo vzatého. Saundersovy tréninkové jednotky připomínaly regulérní vojenská cvičení a vyskákat pořádný kopec na jedné noze tak neměl být pro hráče Norwiche žádný oříšek.

Když přitom Saunders v červenci 1969 poprvé navštívil trénink Canaries, dle svých slov uzřel "některé dobré typy hráčů, některé ne až tak dobré". A co byla první věc, kterou s takovým materiálem, jenž o dva roky později nastoupil historickou pouť za elitní kopanou, podnikl? "Dal jsem je do pořádku," odvětil kdysi Saunders lakonicky reportérovi.

Těžko říct, jak moc musel předělávat Duncana Forbese, nicméně faktem je, že skotskému rodákovi Saundersovy praktiky nevadily, ba naopak. Už tak patřil v mužstvu k nejrychlejším běžcům (především na kratší vzdálenost) a větší problém mu nedělala ani vytrvalost. Dle slov samotného Saunderse se pak navíc "Big Dunc" vždy chtěl učit a cokoliv nového, jakýkoliv inovativní tréninkový prvek, tak přijímal s radostí.

Saunders ke všemu rozhodně nebyl vyznavačem nějaké krajkovité kopané, spíš razil klasický sedmdesátkový formát "rozdej míč na křídlo (v tomto případě Kenu Foggovi) a jdi to do vápna hlavou dorazit"... což Forbesovi od počátku logicky vyhovovalo.

Nezničitelný, nezranitelný a převysoký

Forbesovu herní filozofii koneckonců nejlépe odrážely sebeironické hlášky jeho samotného jako "Udrž balon ve vzduchu, aby se k němu nikdo nemohl dostat" nebo "Pokud se to hýbe, nakopni to; pokud se to nehýbe, kopej do toho, dokud se to hýbat nezačne". Až takovým dinosaurem a prachsprostým rváčem světa kopané ovšem Duncan Forbes taky nebyl.

Zaprvé se frekventovaně přeceňovala jeho výška; nejčastěji skrze oblíbený popěvek znějící v originále "Six feet two, eyes of blue, Duncan Forbes is after you!” (Šest stop a dva palce, modré oči, jde po tobě Duncan Forbes!). Ve skutečnosti přitom ‚Big Dunc‘ žádných 187 centimetrů neměřil - vlastně ani nedosahoval těch šesti stop (zhruba 182 cm), pouze vytvářel optický klam svým vzorově rovným držením těla.

Zadruhé byla Forbesova fotbalová "bestialita" příznivci Norwiche vždy záměrně nadsazována. "Forbesyho" podružnou rolí zkrátka bylo zastrašování soupeřů, a ostatně také proto na něj na Carrow Road nikdy nedali dopustit. Jistě, stoperova pověst byla z největší části dílem jeho neobyčejně agresivního stylu hry i nereálné hlasové výbavy posílené sytým skotským akcentem, avšak fanoušci ji zároveň usilovně "cukrovali".

Jak se ještě dnes od některých pamětníků dočtete na fórech, iluze Forbesovy nezničitelnosti se měla opírat mimo jiné o to, že byl Forbes za celou svou norwichskou anabázi pro zranění stažen ze hřiště všehovšudy jednou (s vykloubeným ramenem). Naopak jindy, když jeden kompletní poločas strávil na hrací ploše s proraženou plící, měla jeho strach nahánějící image v řadách soupeře (Arsenalu) vyvolat takovou reakci, že se provinilý John Radford - zvyklý hrát na hrotu - u příležitosti dalšího vzájemného měření sil raději přesunul doleva, aby se s ‚Big Duncem‘ potkával co možná nejméně.

A přisadit si v tomto směru dokázala i média. Redaktor deníku The Times například kdysi slavně poznamenal, že si Forbes z inkasování žlutých karet udělal prachobyčejný zápasový rituál, takže si "rozhodčí zapisovali jeho jméno již předem v tunelu, aby se tím pak nezdržovali při hře". Ten samý novinář už ale přitom pochopitelně zapomněl připomenout, že Duncan Forbes zároveň patří k těm tvrďákům, v jejichž kariérních záznamech zaboha nenajdete žádnou červenou kaňku. Vyloučit se "Forbesy" zkrátka nikdy nenechal; na to byl až moc inteligentní.

A právě proto se - zatřetí - Duncan Forbes zvládl přizpůsobit, hned jakmile zavětřil, že by mu mohlo pod nástupcem Rona Saunderse odzvonit. Konkrétně roku 1973 na Carrow Road zavítal John Bond a s ním i zbrusu nová éra. Stávající kostra Canaries si měla rázem osvojit systém založený na kratších, primárně přízemních pasech, pročež se tak nějak přirozeně očekávalo, že se Forbes a spol. budou urychleně pakovat - tím spíš, když se za Bondem z Bournemouthu okamžitě vydalo několik jeho bývalých svěřenců.

Jenže chyba lávky. Duncan Forbes si další změnu manažera vyložil jako novou výzvu, spolu se svým konstruktivnějším parťákem Davem Stringerem si přeci jen vybojovali Bondovu důvěru a po nenadálém sestupu pro Kanárky prvoligový štítek získali obratem zpět. Teprve v létě 1976 sám Forbes ucítil, že by to takhle dál nešlo, a tak změnil zaměstnavatele stejně jako přístup k letní přípravě, kdy si z vlastní vůle přidával na sprintech do takřka jediného norfolkského vršku. Po jeden rok pak působil na jihu Anglie v Torquay, aby se následně vrátil rovnou do základní sestavy Norwiche.

Vrcholovou kariéru potom zakončil vpravdě stylově: gólem v závěrečném utkání prvoligové sezony 1977-78, aby tak provinčnímu týmu pomohl zajistit postavení poblíž klidnému středu tabulky. S ním v sestavě už tedy Kanárci podruhé nikdy nesestoupili; bez něho se následně v elitní společnosti udrželi pro pouhé dva další ročníky.

Ale to už nebylo tolik důležité; pro fanoušky, hráče i funkcionáře Norwiche byl tenkrát klíčový ten zdánlivě banální pocit, že mezi elitu jednoduše mohou patřit. A že taky nějaký čas patřili...

Věčně druhý a přece první

"Dokud tým nevyhrává nebo není zvyklý vyhrávat, tak vlastně pořádně ani neví, o co hraje." Takovou myšlenku vyřkl již 80letý Ron Saunders během telefonického rozhovoru u příležitosti Duncan’s Day. A nenarážel přitom na nic jiného než na "nevinnost" té své party, která v sezoně 1971/72 zajistila Norwichi historické povýšení do nejvyšší hodnosti. Jak sám Saunders vzápětí dodává, snad žádná z jeho tehdejších oveček dříve neokusila nic jako postup nebo pohárové vítězství. A už vůbec ne Duncan Forbes.

Přesto nyní nemůže být pochyb o tom, že právě ‚Big Dunc‘ spolu s celou obrannou čtyřkou a dlouholetým brankářem klubu Kevinem Keelanem, jenž nakonec za Norwich odehrál bezmála 600 ligových utkání, pokládali základy veškerých kanárčích úspěchů té doby. Však už jen celý průběh inkriminovaného ročníku druhé nejvyšší anglické soutěže nesvědčil o ničem jiném.

Sezonu Canaries začali výtečně, bez jediné porážky v úvodních 15 ligových zápasech. Ostrá - dle slov Davea Stringera až "bolestivá" - Saundersova letní příprava se tedy od samého počátku vyplácela. Krušné časy Norwichi nastaly až v okamžiku, kdy se zcela výjimečně zranil Duncan Forbes. Byla to veskrze právě jeho absence, co nakonec zaručilo vzrušující, nesmírně vyrovnanou koncovku ročníku, v jejímž rámci na žlutozelené nebezpečně dotíral Birmingham i další celky.

Číslo pět se nicméně po 18 zmeškaných soutěžních kláních vrátilo právě včas; a doopravdy ve velkém stylu. Pokaždé hlavou a odrazem od břevna Forbes rozhodl ve dvou po sobě jdoucích klíčových střetnutích - nejprve proti Sheffieldu Wednesday, posléze proti Swindonu. Nikdo další se už tenkrát do zápisu o těchto utkáních mezi střelce nevetřel. Ojedinělé zranění tedy následovaly ojedinělé góly (ten proti Sheffieldu byl Forbesovým premiérovým úderem v sezoně)... a ve finále vlastně i ojedinělé oslavy na městské radnici.

O dva dny později totiž Canaries své šplhání do nejvyšších pater anglické ligové kopané v podstatě zapečetili výhrou 2:0 v Orientu. A ona tři strategická čistá konta se samozřejmě mohla narodit jedině pod přísným dohledem netradičního střelce Duncana Forbese; v těchto dnech tedy speciálně tuplovaného hrdiny skromného celku z Norfolku.

Kapitánova aura nicméně sahala ještě dál. Jak už jsme si řekli, Norwich (bezprostředně) poválečné éry platil za schopného pohárového soka; roku 1962 v rámci Ligového poháru dokonce svou spanilou jízdu dotáhl do úspěšného konce - a navázat se mu povedlo opět až pod kapitánskou taktovkou Forbese. Rodák z Edinburghu se stal na jaře 1973 rovnou prvním nositelem žlutozeleného trikotu, který kdy okusil měkkost trávníku ve Wembley; to si totiž zrovna začátkem 60. let minulého století procházelo rozsáhlou rekonstrukcí.

A premiérový Forbesův pokus o cennou trofej dle očekávání nevyšel - Tottenham byl jasným favoritem a v pohodě zvítězil. Co ztratit už Kanárci rozhodně měli o dva roky později, když se chystali k "druholigovému" finále s Aston Villou.

Tento souboj byl tím pikantnější, že na lavičce birminghamského celku neseděl nikdo jiný než Ron Saunders. A navzdory zdánlivému prokletí své osoby - pro Saunderse šlo o třetí účast ve finále Ligového poháru v řadě, předešlé dvě pro něj neskončily úspěchem - to byl právě Forbesův fotbalový otec, kdo po 90 minutách hry propukl v nespoutaný jásot. Rozhodl o tom jeden šťastný odraz od tyče poté, co Kevin Keelan zlikvidoval penaltu.

Ale i taková zklamání mohou fotbalistovi zaručit nesmrtelnost; a že dnes rozhodně nemůže být sporu o tom, že si příznivci Norwiche svého "Forbesyho" pamatují a náležitě váží. Sám ‚Big Dunc‘ jim byl koneckonců ještě dlouho po uzavření aktivní kariéry na očích - a to doslova. Bez váhání si totiž vzal na starost zařizování fanouškovských výjezdů na venkovní zápasy, kterých se pak sám milerád účastnil. A na milovaný klub nezanevřel ani v časech nejhorších - tedy ani, když si Kanárci v průběhu roku 1996 po necelých 40 letech znovu připomínali, jaké to je stát na pokraji bankrotu.

Tehdy si Duncan Forbes odbýval už svou druhou zkušenost se šéfováním skautingu Norwiche a ani v této roli se interakci s obyčejnými smrtelníky nevyhýbal; ba naopak. Jistý blogger Nick kupříkladu ve svém příspěvku o tom, jaké to bylo v 90. letech brigádničit na Carrow Road, zmiňuje, že se i u nich - prostých "pucovačů" sedaček - sem tam ‚Big Dunc‘ zastavil, aby s nimi prohodil nějaké to vlídné slůvko.

Zkrátka a dobře, Duncan Forbes se za těch 33 let poctivé dřiny vypracoval v legendu v pravém slova smyslu, stal se učiněným hrdinou norfolkského lidu, a ne náhodou byl také před 12 lety u příležitosti otevření norwichské Síně slávy představen coby její první čestný člen.

Pro to všechno potom jednoduše není divu, že jeho zhoršený zdravotní stav vyvolal napříč fanouškovskou základnou takový zájem...

Záhada hlavičkovaného balonu

V sobotu všichni Forbesovi následovníci vyběhli na trávník v rozcvičovacích s nápisem "Forbes 5", které se po skončení duelu se Stoke City staly předmětem aukce. Prodávaly se také speciálně upravené zápasové programy, jejichž obálka Forbesovou podobiznou s pohárem v ruce odkazovala na památnou první cestu do nejvyššího poschodí ligového paneláku.

Na všech těchto "suvenýrech" se nakonec vybralo 6 500 liber (zhruba 215 tisíc českých korun), z nichž každá pence poputuje na výzkum prozatím neléčitelné Alzheimerovy choroby. Těžit by z toho tedy teoreticky neměl jen Forbes, ale vůbec každý jeden člověk ze šesti starších 80 let, potažmo každý jeden ze sta nad 65 let, kterého tato nemoc postihne.

Samotnému Duncanu Forbesovi byla Alzheimerova choroba diagnostikována roku 2007, loni na podzim pak musela být norwichská legenda přesunuta do pečovatelského domova. Já nicméně na rozdíl od tvůrců příšerným způsobem uchopeného životopisného snímku Iron Lady (Železná lady) rozhodně nemám v úmyslu nimrat se v důsledcích působení jakékoliv formy demence na život nemocného, ale i jeho nejbližšího okolí. Na tomto místě bude, hádám, bohatě stačit, když na základě výpovědi Forbesovy manželky Janette zkonstatuji, že si nyní ‚Big Dunc‘ - čili někdo, kdo byl svého času po jediném nahlédnutí schopen z hlavy odříkat všechny sobotní výsledky čtyř anglických ligových soutěží - po dvou dnech ani nevzpomene, že mu o víkendu hrál jeho Norwich.

O tom, co ikonického Kanárka do takového stavu přivedlo, nemá jasno vůbec nikdo včetně doktorů. Minimálně Forbesově choti ovšem jedna možná příčina nedá spát. "Nemyslím si, že hlavičkování balonů pomohlo. Na trénincích hlavičkovával medicinbaly, protože jakmile byl schopen zvládnout je, mohl s normálními balony hlavičkovat ještě na delší vzdálenost - a to je, jako by vás někdo opakovaně bil," přibližuje tehdejší praxi Janette Forbes a nepřestává kroutit hlavou, "nekouřil, příliš nepil a vždy se udržoval v kondici. Pokud on mohl dostat Alzheimera, potom se to může stát úplně každému."

Exobráncova manželka přitom pochopitelně není jedinou, kdo na takové myšlenky přišel. Když v roce 2002 jisté formě demence podlehl někdejší vynikající hlavičkář Jeff Astle, soudem pověřený lékař přišel s tím samým vysvětlením - hlavičkovat v jednom kuse ony těžké kožené míče z 60. let minulého století, to dle koronera Andrewa Haigha znamená způsobovat mozku trauma srovnatelné s tím, se kterým se po skončení kariéry vypořádávají někteří boxeři.

Astleova rodina se tehdy dokonce bezúspěšně dovolávala nějaké finanční kompenzace u anglické fotbalové asociace; to Janette Forbes zatím k ničemu takovému důvod nemá. Alzheimerova choroba sice postupem času ponechává člověku jenom holou slupku, zatímco jej zbavuje veškeré osobnosti, avšak zrovna s Duncanem Forbesem - mužem disponujícím tak velkým srdcem - bude mít v tomto ohledu určitě ještě hodně práce.

A ani s okamžikem, jehož příchod si žádný příznivec Norwiche nedokáže připustit, Duncan Forbes ze srdcí či vzpomínek norfolkských obyvatel pochopitelně nezmizí. Tohle ostatně za všechny nejlépe vyjádřil Mick Dennis, novinář s těsnou vazbou na klub s kanárkem ve znaku: "Dokud tu bude Norwich City, musíme se bavit i o Duncanu Forbesovi. Nikdo přeci neměl impozantnější přínos klubu než on."