Ekvádorský Nagelsmann nebo argentinský Guardiola aneb mladí trenéři nerostou na stromech

Mladých trenérů, kteří reflektují moderní trendy a posouvají nejen svůj tým, ale třeba i celý fotbal kupředu, není nikdy dost. K občasné debatě o nutnosti či naopak zbytečnosti trenérských licencí se nyní pokusím přispět názorem, že kvalitním trenérem nemusí být nutně bývalý skvělý nebo alespoň průměrný hráč. Se snahou vzdělávat se, potřebným charismatem a dostatečnou vášní může být vynikajícím trenérem vlastně každý, kdo se okolo fotbalu pohybuje. A příklady jsem nešetřil, takže se připravte na delší čtení.

Fotbal se v posledních letech změnil. V něčem k lepšímu, v něčem k horšímu, důležité ale je, že na situaci musejí reagovat hlavní stratégové týmů - trenéři. Legendární trenéři mého dětství jako van Gaal, Scolari nebo del Bosque už jsou v důchodu (jen Mircea Lucescu stále láme rekordy), generace kolem Carla Ancelottiho nebo Josého Mourinha má těsně před ním. Kvalitní trenéři jsou přitom vyvažování zlatem a nerostou na stromech.

Rodištěm vynikajících trenérů je kromě evropských gigantů jako Německo nebo Itálie bezesporu Argentina. Na jihoamerickém kontinentu nemá v tomto ohledu tamní třetí nejlidnatější země absolutně žádnou konkurenci. V Bolívii, Ekvádoru, Chile a Peru Argentinci trénují zhruba polovinu ligových klubů, doma v Argentině jakbysmet. Na reprezentační scéně je dominance ještě větší, jelikož z 10 reprezentací jich vedou 7. Předposledním přírůstkem byl Sebastián Beccacece, který nahradil na lavičce Ekvádoru Španěla Félixe Sáncheze Base (tím posledním byl zkušený veterán Gustavo Alfaro). A právě tento krok mě přivedl k myšlence sepsat tento článek.

Aby nešlo jen o popis trenérů z "konce světa", kteří se sice možná v evropských klubech někdy objeví, ale nejspíš ne ve velkých světových klubech, pokusím se srovnat práci vybraných českých trenérů pod 45 let a tří vybraných Jihoameričanů. České fotbalové kluby jsou většinově konzervativní a bojí se dávat příležitosti méně zkušeným koučům a když už ano, je to spíš výrazem nouze než snahy o novou progresivní herní koncepci. Vypůjčím si například Romana Westa ze Slovácka, kterým malý klub z Uherského Hradiště potřeboval zacelit díru po Martinu Svědíkovi. Zatím ovšem tento tah vychází, což je jen dobře. Nejprve ale k Jihoameričanům...

Jako první přijde na řadu trenér, který ve svých 39 letech působí jako hlavní kouč teprve od roku 2022, přesto se může pochlubit ekvádorským ligovým titulem, vítězstvím v tamním ligovém poháru a také vítězstvím v Copě Sudamericana, tedy "jihoamerické Evropské lize". Mexický Cruz Azul, který Anselmi v současnosti vede, má sice vždy cíle nejvyšší, jako úspěch se dá ale považovat i druhé místo v minulé sezóně mexické ligy. A jak si vede s "Modrým křížem" na začátku letošní Apertury? Ligu po 5 kolech vede s bilancí 4-1-0 a skóre 11:1... slušné.

Anselmi sám nikdy vynikajícím fotbalistou nebyl, dokonce to nikdy nedotáhl ani na profesionála. Místo toho vystudoval na vysoké škole žurnalistiku a jelikož v Argentině platí pravidlo, že trenéři musí mít více než 25 let, v oboru také určitou dobu pracoval. Jeho vzorem je legendární Argentinec Marcelo Bielsa a podobně jako u něj by se o Anselmim dalo říct, že je až fotbalově obsesivní. Kvůli velkému důrazu na disciplínu a pokutování jejího porušování by se dal s nadsázkou přirovnat k seriálovému Bohumíru Zenklovi. Zároveň se ale snaží udržovat si k hráčům lidský přístup.

Zatímco Bielsa byl spíš jakýmsi mladickým ideovým vzorem, herní styl Anselmiho týmů nezapře inspiraci Pepem Guardiolou. Proč? Protože první šanci dostal jako mladý asistent u bývalého reprezentačního stopera Gabriela Milita, který pod Guardiolou hrával v Barceloně. V chilské La Caleře to ještě příliš nefungovalo, jeho talent se projevil až v Independiente del Valle. Tým z předměstí Quita zaznamenal úspěchy už předtím, s Anselmim u kormidla ale naplno využil potenciál, který mu dává vynikající akademie produkující enormní množství technicky talentovaných hráčů. Styl IdV nebyl až tak cynický jako Guardiolova hra v Barceloně, hlavním obranným prvkem se ale stalo to, že soupeři vlastně není důvod míč půjčit a když už ano, okamžitým presinkem jej donutíte ho ztratit. Anselmi u ekvádorského týmu hrál vlastně pouze se dvěma taktickými schématy - buď absolutní dominance na míči a výstavba hry už od brankáře nebo stažený blok a hra na brejky s rychlým Lautarem Díazem na hrotu. To ovšem využíval jen proti těm nejsilnějším soupeřům v mezinárodních pohárech. Co ale vlastně potřebujete víc, když má váš tým herní systém tak zažitý, že dokáže otevřít obrany i těch nejlepších týmů na kontinentu? A i když to tak možná z popisu nemuselo znít, ještě k tomu hraje atraktivní fotbal.

Martín Anselmi má jednoznačně velkou šanci prosadit se i ve velkých evropských ligách. Je to nesmírně inteligentní fotbalový fanatik, který už posbíral nemalé úspěchy a stále je mu teprve 39 let. Vzhledem k tomu, že je rodilým mluvčím španělštiny, dávalo by nejdříve smysl angažmá v některém ze španělských klubů, které vyznávají držení míče. K nepříliš technickému silovému mužstvu by se ale nehodil. Na závěr použiju slova samotného trenéra o své herní filozofii, kterou uplatňoval už při svém prvním (a nepovedeném) angažmá v Chile: "Chceme být týmem, který bude vytvářet chyby u soupeře, ne pouze čekat, až tu chybu udělá. Když budeme mít balón, musíme vědět, co s ním chceme dělat."

Zatímco u Martína Anselmiho jsem mohl zmiňovat úspěchy na kontinentální scéně, u Williama Joela Armase je to spíš jeho fascinující cesta ke trénování, která je zajímavá a inspirující. Momentálně je sice bez angažmá, bylo to ale z velké části jeho rozhodnutí, že u ekvádorského týmu Imbabura SC nepokračuje. Klub totiž rezignoval na jakékoli snahy přivést posily podle trenérova výběru, ačkoli v lize skončil na 14. ze 16 míst. Podle médií se už ale o jeho služby zajímá například lokální historický velikán El Nacional.

Teď si možná řeknete, co je zajímavého na trenérovi, který vedl podprůměrný tým v lize, ze které asi většina českých fanoušků dokáže vyjmenovat maximálně jeden nebo dva kluby? Joe Armas se stal hlavním trenérem týmu z města Ibarra ve věku 26 let a 3 dnů, aniž by předtím odehrál jediný zápas jako profesionál (nejlépe se jednou dostal na lavičku LDU Quito) nebo trénoval profesionální tým. Imbaburu převzal ve 3. lize a v obou odtrénovaných sezónách dokázal svůj tým posunout o ligu výše, takže se ve věku 28 let stal nejmladším ligovým trenérem v Ekvádoru.

Zajímavější je ale cesta, jakou se Armas k trénování vydal. Velmi brzy zjistil, že na hřišti mu pšenka nepokvete a že jej mnohem víc naplňuje trénování. První studium absolvoval u fotbalové federace Ekvádoru. Poté však začaly jeho cestovatelské anabáze. Tu první směřoval do Mexika, kde pokračoval ve svých studiích a pracoval s týmem do 17 let. Následně se na vlastní pěst přesunul do Španělska, kde vystudoval další dva magisterské tituly, jeden jako sportovní manažer a druhý jako trenér. Přitom absolvoval stáže v Realu Madrid a v Athleticu Bilbao. Vzhledem k tomu, že Joe nepochází z bohaté rodiny a svůj sen si musel financovat sám, pracoval ve Španělsku jako přidavač na stavbě, kde dělal 12hodinové směny. Po odjezdu ze Španělska se přesunul do Nizozemska, kde absolvoval další trenérské stáže v týmech Ajaxu, PSV a AZ Alkmaar. Mladý Ekvádorec vzal zkrátka studijní přípravu opravdu hodně vážně.

Po návratu do Ekvádoru ovšem na "studovaného zelenáče" nikdo moc zvědavý nebyl. Krátce sice pracoval jako asistent u reprezentace do 15 let a jako asistent ve španělském Toledu, i přes rozeslání zhruba 300 životopisů do všech ekvádorských klubů, a to včetně nabídky práce zdarma, práci jako hlavní trenér ale najít nemohl. Ozvala se právě až Imbabura, která toho rozhodně nelitovala.

I přesto, že sám Armas přiznal, že začátky u týmu byly těžké, jelikož byl mladší než polovina hráčů, se jeho důkladná teoretická příprava vyplatila. Imbabura hrála atraktivní fotbal založený na hře s míčem a vertikálních nábězích a přihrávkách. Data ze třetí ligy sice k dispozici nemám, ale ve své druhé sezóně ve druhé lize dominovala Imbabura ve statistikách xG, držení míče, soubojích jeden na jednoho i v progresivních nábězích a přihrávkách. Na rozdíl od Martína Anselmiho, který drtí soupeře svou verzí tiki-taka, Joe Armas víc uzpůsobuje hru svého týmu podle soupeře, je tedy do jisté míry zábavnější sledovat, co si pro zápas nachystal. Armasova Imbabura v nejvyšší soutěži občas bohužel "umírala na krásu". Tým hrál velmi odvážně, srážely ho ale individuální minely v defenzivní i ofenzivní části. Přesto si Armas i Imbabura řekli o pozornost tamních velkých klubů i novinářů. Snoubí v sobě totiž jak evropské taktické prvky (uspořádaná poziční hra), tak i tradiční jihoamerickou snahu bavit se fotbalem a hlavně útočit.

S prací trenéra, jehož jméno připomíná hudební ikonu Billyho Joela, se nedávno nepřímo seznámila i pražská Slavia. Za Royale Union Saint-Gilloise totiž na hrotu nastoupil jistý Kevin Rodríguez, jehož příběh si zasloužil pozornost už při MS v Kataru 2022. Tehdy totiž trenér reprezentace Ekvádoru Gustavo Alfaro (nyní trenéra Paraguaye) způsobil v zemi menší pozdvižení Rodríguezovou nominací na MS. Ten pod Armasovým vedením ve druhé lize neskutečně rozkvetl, a tak se nebojácný argentinský kouč rozhodl tehdejšího nejlepšího střelce druhé ekvádorské ligy vzít na MS, kde si dokonce i zahrál pár minut proti Kataru a Nizozemsku. Trochu méně pohádkovému, ale stále snovému začlenění do reprezentace je momentálně jiná hvězda Imbabury - křídelník Erick Mendoza. Přímočarý a inteligentně hrající ofenzivní hráč je totiž podle některých médií možná blízko nominaci do národního týmu, který v současnosti vede poslední jihoamerický trenér popsaný v tomto článku - Sebastián Beccacece.

Stejně jako Armas a Anselmi, ani Sebastián Beccacece (vyslovuje se "Bekasese") nebyl dobrým fotbalistou. Úspěchy začal sbírat až jako trenér. Nejstarší z dnešního výčtu jihoamerických trenérů má stále teprve 43 let, přesto půjde s ekvádorskou reprezentací už o jeho 8. angažmá v roli hlavního trenéra. To nezní úplně lichotivě, Beccacece v průměru u týmu vydrží rok. Přesto ale zaznamenal některé nezpochybnitelné úspěchy z pozice kouče outsiderů.

Ty největší zaznamenal s argentinským týmem Defensa y Justicia, se kterým dokázal poprvé v klubové historii postoupit do kontinentálních pohárů, a to nejprve do Copy Sudamericana a poté i do Copy Libertadores. V nejprestižnějším jihoamerickém poháru je jeho nejlepším výsledkem čtvrtfinále s argentinským Racingem. Zatímco jeho argentinská angažmá se dají hodnotit jako převážně úspěšná, krokem vedle byl vstup do španělského Elche. Se zcela rozloženým týmem nedokázal odvrátit sestup a ačkoliv dostal od vedení důvěru i pro anabázi ve druhé lize, nedokázal tým do LaLigy vrátit. Rozhodně šlo ale o dobrou zkušenost v kariéře. Logicky se zatím jeví jeho angažmá v Ekvádoru. Zemi zná z působení v Emelecu a s trénováním na reprezentační scéně má značné zkušenosti.

Je to dáno tím, že Sebastián Beccacece je žákem a odchovancem Jorgeho Sampaoliho, se kterým začal pracovat už ve 22 letech! S ním v pozici asistenta získal s chilským národním týmem titul na Copě América 2015, první v jejich historii. Druhé reprezentační angažmá u Argentiny mezi lety 2017-2018 už nicméně tak povedené nebylo. Beccacece nakonec se Sampaolim pracoval skoro 13 let, tudíž ovlivnění jeho herním stylem je jednoznačné. Důraz klade především na hru s míčem a velmi důležitými hráči pro výstavbu hry jsou stopeři, kteří diktují hru nejen přihrávkami, ale taky progresivním vyvážením míče na soupeřovu polovinu. Nelpí na jednom stylu rozestavení, v Defense využíval tří i čtyřobráncový systém, v Racingu stavěl spíš na rozestavení 4-1-4-1. Zajímavým taktickým prvkem tohoto konkrétního rozestavení byla nelineární postavení hráčů při výstavbě hry a jejich rotace. Jeden ze středních záložníků byl vždy výrazně níž než druhý a krajní hráči volně rotovali mezi středem hřiště a křídelním prostorem. Tento pohyb pak vyvolává efektní víření hráčů, na které se těžko uplatňuje presink.

Rozhodnutí angažovat právě tohoto trenéra je až překvapivě rozumným tahem od ekvádorského svazu, jelikož Ekvádor má sílu především ve vynikajících stoperech jako Hincapié, Torres, Pacho nebo Ordóñez a v kreativních křídlech jako Sarmiento nebo Páez. Problémem Ekvádoru posledních měsíců byla neefektivní kombinace, která neotevírala volné prostory pro ofenzivní hráče. Pokud se toto povede Beccacecemu změnit, možná konečně i chronicky neefektivní útočníci začnou častěji skórovat.

Co tyto tři trenéry spojuje? Kromě neskonalé vášně pro fotbal také to, že ani jeden z nich nebyl nikdy výborným fotbalistou a trénovat začali velmi brzo a věnovali více prostoru studiu taktiky a její implementace do hry. Zároveň také Beccacece a Anselmi měli výhodu možnosti práce s fotbalovými velikány jako Milito (znalý přístupu Pepa Guardioly) nebo Sampaoli. Armas zase v mládí (on teda pořád mladý je) nelenil a zkušenosti nabíral od Mexika až po Nizozemsko. Občas českým fanouškovským nebo mediálním prostředím proběhne debata o tom, zda je nutné, aby měli trenéři profesionální licenci, když to jde někomu i bez ní (vzpomeňme na Martina Svědíka na začátku kariéry). Vzdělání je nutné vnímat ne jako cestu k dosažení nějakého titulu nebo licence, nýbrž jako proces, který opravdu pomůže trenérům výrazně zkvalitnit svou práci a také chuť zkvalitňovat ji vlastně po celý život! Osobně si tedy myslím, že debata by měla spíš probíhat o tom, jak zkvalitnit výchovu mladých trenérů, aby trénovali podle nejnovějších trendů a dokázali svou vizi přenést na hřiště například jako Martín Anselmi. A výborným trenérem díky tomu pak může být třeba i podprůměrný fotbalista jako Joe Armas nebo Sebastián Beccacece.

Čeští trenéři mají oproti těm jihoamerickým hned na startu kariéry jednu zásadní nevýhodu - jazykovou bariéru. Zatímco španělština, případně podobná portugalština nebo méně podobná italština jsou jazykem mnoha trenérských géniů, všemožné jazyky slovanského původu, kterým čeští trenéři rozumí, jimi historicky nejsou. Znalost angličtiny se naštěstí v českém prostředí opravdu markantně zlepšila, ani ona není rodným jazykem těch opravdu nejlepších trenérů. Čest výjimkám ze Skotska jako Sir Alex Ferguson nebo Matt Busby. Naopak znalost němčiny stále klesá, a i toto prostředí se nám tím pádem vzdaluje. Tím nechci říct, že Češi, Poláci nebo Slováci nevyprodukovali v minulosti skvělé trenéry, jen jde z mého pohledu spíš o charismatické individuality než o skutečné vizionáře, jakými byli (a jsou) třeba Óscar Tabárez, Pep Guardiola, Marcelo Bielsa nebo Helenio Herrera.

Samozřejmě je otázkou, v jakém věku se ještě trenér dá považovat za mladého, já jsem si stanovil čistě umělou hranici 45 let, pod kterou se v Chance lize po vyhazovu Davida Holoubka vešli pouze 3 trenéři, a to Tomáš Janotka, Roman West a Radoslav Kováč. V povědomí širší veřejnosti je tak nějak zafixováno, že nejzajímavějším koučem z nich je 44letý Kováč. Já o tom až tak přesvědčený nejsem, mým osobním favoritem je Janotka.

Všichni tři zmínění trenéři jsou vlastně zcela rozdílní. Zatímco Janotka býval spolehlivým obráncem na úrovni české ligy, Kováč byl dokonce dlouholetým reprezentantem a zahrál si i v kvalitních evropských ligách. Oproti tomu Roman West dobrým fotbalistou nebyl a k prvoligovému trenérskému angažmá se propracoval skrz dlouhodobě kvalitní trenérskou práci, a to jak na mládežnické, tak i dospělé úrovni.

Prvně tedy ten, který je podle mě nejslibnějším mladým trenérem v lize, tedy Tomáš Janotka. Upřímně, zatím je to spíš pocit z rozhovorů a koncepce trenérské práce, dle výsledků nebo taktických prvků jej po 5 prvoligových zápasech moc hodnotit nejde. Každopádně loni v druholigové konkurenci tak trochu mimo zájem médií olomoucké "béčko" pod jeho vedením skončilo druhé, pouhé 3 body za vítěznou Duklou. Zároveň působil jako trenér reprezentační "19". Důležitým aspektem Janotkovy koncepce je tedy letos logicky začleňování úspěšných mladých hráčů z B-týmu do prvoligové Sigmy, což navíc zatím nese týmu body. O hráčích jako Hadaš, Uriča nebo Šíp se vědělo, že mají velký talent, nyní mají šanci jej předvést. O herním schématu, jaké chce Janotka využívat, zatím nemá cenu mluvit, na to je příliš brzy. Všimnout si šlo snad jen změny stylu proti Slavii, kdy jinak ofenzivní Sigma přijela hlavně bránit, což se nevyplatilo. Nicméně je samozřejmě otázkou, nakolik to byl taktický záměr a nakolik se mladý tým zápasu jednoduše zalekl v hlavách.

Radek Kováč už je ve 44 letech vlastně zkušeným ligovým trenérem kroutící svou čtvrtou sezónu v nejvyšší soutěži. V Opavě a Pardubicích to měl těžké a cílem byla pokaždé záchrana. S Pardubicemi se cíl splnit podařilo a dařilo se mu navíc hrát atraktivní kombinační fotbal. Je hezké vidět, že Kováč se i v jiné pozici, ve které se teď s ambiciózním Libercem nachází, drží stále stejného agresivního herního stylu. Ze své cesty nechce ustupovat, rezervy má zatím Liberec spíš ve složení a sehranosti kádru. Prostor ke zlepšení je určitě v defenzivní činnosti. Zápas s Baníkem ukázal, jak moc zranitelný dokáže být ve středu zálohy a obrany. Kováč preferoval v Opavě 3obráncový systém, od kterého v Pardubicích upustil, aby se k němu v současnosti opět vrátil v rozestavení 3-4-3. Aby ale tento model byl funkční, vyžaduje v defenzivní fázi buď skvěle vystupujícího středního stopera plnícího napůl roli "šestky" nebo naprosto dominantního defenzivního záložníka. Adam Ševínský a Marek Icha tak mají před sebou těžkou, ale ne nezdolatelnou cestu, aby ukázali, že je Radek Kováč opravdu trenérem, který dokáže hráče v kariéře posouvat dopředu.

To Roman West je zatím takovým "třetím vzadu". Slovácko nepředvádí oku lahodící fotbal, nemá v kádru množství mladíků, kteří mohou být potenciálními tahouny reprezentace (West by je možná chtěl, ale Slovácko je nemá), zato ale nenápadně vystoupalo tabulkou na hezké 8. místo, přičemž už má za sebou zápasy se Slavií, Spartou a Baníkem. Slovácko je v rámci ligy takovým "chytrým cynikem". České ligové týmy hrají zpravidla přes křídelní prostory, zároveň ale málokterý má tak kvalitní křídlo, aby dokázalo přecházet v soubojích 1 vs 1. Takže Westovi svěřenci zahušťují střed hřiště takovým způsobem, že nutí soupeře posílat většinou jalové centry z křídla, které s větší či menší pohodou sbírají obránci a brankář. Zatím největší slabinou Slovácka jsou individuální chyby hráčů, se kterými trenér nezmůže nic.

Česká trenérská škola sice za těmi světovými zaostává, ale stále je schopná vyprodukovat zajímavé trenéry s různými taktickými profily. Tomáš Janotka je vzdělaným a ofenzivně smýšlejícím koučem, který staví na mladých hráčích. Radoslav Kováč je bývalým vynikajícím hráčem se zkušenostmi ze zahraničí, který vyznává živelný a kombinační fotbal. A nakonec je tu Roman West, který by se dal charakterizovat jako inteligentní taktik. Jako hráč nikdy nezářil, jeho tým také nepředvádí krásný fotbal, ale díky dobře nastavenému hernímu stylu se se Slováckem opět musí počítat i v boji o poháry.