Euro v Polsku doznívá. A to tedy pěkně falešně

U nás je vše zažehnáno. Účast ve čtvrtfinále ME se v českém táboře brala za solidní úspěch, vyčistil se vzduch. Shodou okolností však právě naše uspokojení muselo být vykoupeno krizí jinou, snad drsnější. Polsko totiž nový kvalifikační cyklus doopravdy nenačíná v ideálním rozpoložení...

"Smuda končí, třikrát sláva!" provolávalo Polsko jako jeden muž s koncem zpackaného Eura. Když ne nahlas, tak alespoň v duchu. V tu chvíli ještě všichni žili v naději, že čtvrté místo ve skupině na domácím šampionátu bude pro vedení svazu konečně tím kýženým budíčkem - že se nekompromisně začne trhat plevel ze země, zanevře se na vlastní trenérskou základnu a dotáhne se pořádný cep ze zahraničí. Ovšem pak nastoupil Fornalik...

V tom okamžiku se celé fotbalové Polsko začalo otřásat v základech. Uspokojit tehdy nikoho nemohla ani skutečnost, že pro doslovnou kontinuitu se země jako celek nerozhodla, neboť Smudův asistent Zieliński vyšel z hlasování s nula "body" na kontě. Ona totiž už jen ta drzost - troufat si z podobné pozice na zkroušený národ jako možný nástupce nerespektovaného kormidelníka -, už jen ta běžného Poláka dopalovala; stejně jako celý "startovní rošt", který nenabízel jediné neokoukané jméno.

Celý závod nakonec opanoval Waldemar Fornalik; čili někdo, kdo si na své živobytí dosud vydělával výhradně doma. Na rozdíl od Smudy hranice nepřekročil ani coby hráč - celou kariéru strávil v Chorzówě, který pak také ve funkci trenéra dovedl na třetí, respektive druhé místo (což je slušný počin, jen co je pravda). Jenže to prostě Poláky naplnit stěží může, kór když Fornalikova první slova v nové roli zněla zhruba takto: žádné zázraky s neokoukanými tvářemi nečekejte, kostra rozhodně zůstane a dál bude zvažováno každé jméno s polským pasem, ať už je zrovna zvyklé být vyslovováno Němci nebo Francouzi.

To samé v bleděmodrém, posteskl si nejeden konzervativnější Polák. Ten výbušnější si počínal podobně jako jistý Andrzej na nejmenovaném fóru: "Bože...proč asi myslíte, že polský mužský volejbalový tým právě vyhrál zlato ve Zlaté lize (premiérově - pozn. red.)? Měl výjimečného italského kouče. Ale ne, jen dál najímejme polské trenéry, kteří nás dovedou tak akorát k průměrnosti." A podobných ohlasů se v červenci narodilo tolik, že přirozeně nenechaly chladnými ani samotné mecenáše, kteří za tímto průšvihem stáli především.

Z cesty s panem Piechniczkem, i s celým fotbalem

Jenže ti umí být chladní a zcestní až běda, což ostatně hned na první "vysvětlovací" tiskové konferenci všem názorně předvedl Antoni Piechniczek. K jeho jménu se sluší dodat, že jde o viceprezidenta svazu i politika v jedné osobě - přičemž zejména to druhé povolání věru nezapře.

"Ona desetiletá epocha plná úspěchů (70. - 80. léta minulého století - pozn. red.) byla fantastická. A víte, čí to byla zásluha? Tak se dělo díky polským trenérům. A také proto, že povolané autority dbaly o sport. Naše země byla rozdělena do 49 provincií a každá chtěla mít svůj tým dobré úrovně. Aby se dostala na fotbalovou mapu," vykládal Piechniczek, zatímco posluchačům kousek před ním takříkajíc padala huba.

Srovnávat více než 40 let starou situaci ve světě kopané s tou aktuální, navíc takovým způsobem, na to by si netroufl jen tak někdo. Tím spíš ten, jemuž nyní visela na rtech doslova celá republika. Republika žádající přesvědčivé, neprůstřelné argumenty, prosté vysvětlivky. Místo toho se jí ale dostalo opovržlivě tuhého úsměvu přísedícího šéfa svazu Grzegorze Lata a neustálého Piechniczekova uhýbání od tématu. Potom ani nebylo divu, že když se viceprezident po čase dostal k vysvětlování, jak se za poslední léta změnil polský přístup k těžkému průmyslu, zabalili to i poslední naivkové z řad novinářů. Tady se nic smysluplného nedozvědí.

Přitom vysvětlení si žádalo vskutku ledasco - a já kupříkladu pochybuji, že někde v okolí existují přívětivější podmínky k angažování zahraničního kouče. Polsko totiž registruje všehovšudy dvanáct set jedinců, které lze mít přinejhorším za držitele béčkové licence UEFA. Pro srovnání: v Česku bylo kolem roku 2006 více než šest tisíc takových trenérů (přesně 6 202, jak uvádí směrnice FAČR, jež nabyla platnosti v červenci 2006), takže i více než pětkrát tolik. Důvodů, proč jsou polské trenérské řady tak prořídlé, je dle předního fotbalového analytika Michała Zachodného hned několik: kurzy jsou relativně drahé (u nás dáte za profi licenci pět tisíc), dlouhé a jednoduše nudné, přespříliš obecné.

Pokud by tedy před vámi nějaký Polák chtěl nesouhlasit s vábením kouče zpoza humen, tady je první argument, který mu lze vmést do tváře. Ten druhý by mohl znít třeba: vždyť už tak je polský nároďák cizineckou legií. Byli to koneckonců sami polští fanoušci, nejen škodolibí pozorovatelé zvenčí, kdo se smál nad výroky samotných reprezentantů o "francouzsko-německé kabině". Perquis, Boenisch, Polański, Obraniak - ti všichni prý polštinu ovládají jen sotva. A když si poslechnete vyloženě tragickou angličtinu samotného prezidenta fotbalové asociace Grzegorze Lata - čili někoho, od koho by se přirozeně čekalo nějaké základní vzdělání v cizím jazyce -, dojde vám, že ani tudy cesta nevede; a že tedy ani v tomto ohledu de facto není co zkazit.

Pak už zbývá vyvrátit snad jen třetí tradiční připomínku "vlastenců až za hrob" - a sice finance. Přehnanými platovými požadavky cizinců se koneckonců odbývalo i české volání po zahraniční invenci. U Poláků by nicméně nemělo jít o žádný problém. Totiž jenom plat zmíněného Grzegorze Lata, podle drtivé většiny našich sousedů toho pravého původce polské "zkázy", je trnem v oku doopravdy kdekomu; kupříkladu i autorovi nejoblíbenějšího komentáře výše přiloženého videa. Onen příspěvek dle mě ani netřeba překládat, snad jen: 50 tisíci zlotých měsíčně bychom u nás rozuměli zhruba 300 tisíc korun (a tuhle sumu v jedné ze svých reportáží uvádí i Český rozhlas).

Stačilo by jen lehce odsypat, řekl bych...

Jaký "táta", takový "syn"

Pokud výše kritizuji řečnický um polských papalášů, vězte, že sami hráči na tom nejsou o nic líp. Jakkoliv tedy vynikají v poněkud jinačích disciplínách - předně jím není, s prominutím, ani trochu blbé v jednom kuse brečet, jak je všechno kolem zkažené, zatímco oni tím akorát trpí. A jestli se ptáte po učiněném mistru tohoto konkrétního oboru, Robert Lewandowski zní jeho jméno.

Elitní střelec Borussie Dortmund si v průběhu Eura na nic nestěžoval, novináře jen strojově odbýval slovy jako "všechno je skvělé". Avšak stačilo jedno, řekněme, smolné selhání a všechno se rázem otočilo - uvnitř polského týmu dlelo něco shnilého odpradávna, nebo minimálně od přípravného kempu. Tam se údajně přespříliš dřelo, takže pak na samotném šampionátu nebylo energie nazbyt. Během turnaje se potom "nikdy" nediskutovala taktika a samotnému Lewandowskému nevyhovoval ani praktikovaný defenzivnější styl hry. Neznal se plán B, neboť trénink celé tři roky sestával pouze z rozcvičky, hry 11 na 11 či lehkého nácviku standardek. A aby té jednostranné kritiky nebylo málo, Smuda prý dokonce obvykle mlčel o přestávkách, aby mezi sebou diskutovali jen fotbalisté.

Suma sumárum Polsko na historickém turnaji vedl učiněný amatér (pamatujete na ty licence?). A skutečně, na Franciszkovi Smudovi byste stěží našli ocenitelnou vlastnost. Disciplína jeho souboru nic neříkala, herní plán pravděpodobně zněl "všechno přes pravou stranu, přes ta šikovná dortmundská dvojčata" a také Smudovy reakce na průběh utkání sotva někdo považoval za čitelné. Přesto už jen postava Roberta Lewandowského, jakožto ústředního kritika Smudovy osoby, do postturnajového scénáře jaksi nepasuje. Neměl raději tento na turnaji zcela impotentní forvard držet jazyk za zuby? Nebo alespoň v první řadě namířit pomyslnou pistoli sám proti sobě?

Prototypem sebekritického člověka tedy Lewandowski vpravdě není. Co je ale ještě smutnější: v tomto směru je zvyklý nenaplňovat očekávání rovněž kapitán Jakub Błaszczykowski, shodou okolností útočníkův spoluhráč z Dortmundu. Když byl pro změnu on dotázán, co zapříčinilo takový kolaps, sáhl pro tu snad vůbec nejméně vhodnou výmluvu: hráčům prý v ochozech chyběli rodinní příslušníci, jimž svaz nebyl schopen či ochoten zajistit VIP vstupenky. Koncentrace všech Poláků pak byla dle Błaszczykowského slov tatam - proto pak také zřejmě s českými fotbalisty prohráli (po tuhém boji).

Grzegorz Lato, ale nejen on, logicky neměl pro tato slova žádné pochopení. "Nerozumím jeho nářkům. Vydělávají takové peníze, že ty lístky do VIP prostor mohli klidně koupit na vlastní náklady," divil se prezident svazu slovům jednoho z mála borců, kteří na šampionátu nikterak nezklamali, ba dokonce byli v některých chvílích opěvováni (konkrétně Kuba po gólu do sítě Rusů).

Pro již zmíněného experta Zachodného představovala tato prohlášení mimo jiné jasný důkaz toho, že Błaszczykowski alespoň prozatím není hoden kapitánské pásky. Toho správného lídra neztělesňuje už jen proto, že má husí kůži z každého rozhovoru. Po prvním tréninku pod koučem Fornalikem (jenž ho mimochodem ve funkci kapitána podržel) si navíc Błaszczykowski zahrál na Baroše, když znechuceně odmítl vypovídat v narážce na pár pokroucených slov. Čímž celý dojem akorát vyšperkoval.

A nikterak mu neulevil ani jeden osamocený, leč vášnivý výpad na adresu současného nepřítele číslo jedna, tentokrát z dílny třetího dortmundského krajánka Łukasze Piszczeka. V tomto konfliktu šlo pro změnu o obhajobu brankáře Szczęsného, který se měl údajně sám označit za neohroženou jedničku reprezentace; dříve než tak formálně učinil trenérský ansámbl. Piszczek v tom všem viděl cílený pokus narušit morálku v kabině.

Tím se do obyčejné mediální války svým způsobem začlenily všechny čtyři nejzářivější hvězdy polského fotbalového nebe. A že to nebudí úplně zdravý dojem, to je asi každému jasné...

Začátek špatný, všechno špatné?

Tím spíš v kombinaci se způsobem, jakým parta kolem těch samých opor uprostřed srpna začala takzvanou novou éru. Sólující Błaszczykowski s impotentním Lewandowskim sotva poškádlili i "jen" protivníky z průměrného Estonska, přičemž zejména druhý jmenovaný nevykázal pražádnou snahu podpořit svá silná slova nějakým ucházejícím výkonem. Při debutu pod novým lodivodem byl rovnou nejlínějším, ba nejhorším Polákem. A ani Szczęsny se nevyznamenal: to právě on svou hrubkou v poslední minutě zavinil konečnou prohru 0:1.

Nebýt okolností popsaných výše, dalo by se nad předešlým odstavcem v poklidu mávnout rukou. Tím spíš, když Waldemar Fornalik dostal na přípravu svých oveček jednu ubohou tréninkovou jednotku. To bylo přirozeně málo na to, aby po pár hodinách svým krajanům v ochozech s úspěchem představil zbrusu nový systém 4-4-2.

Ovšem znát kontext je v tomto případě více než žádoucí. A kdo na něj snad během těch 90 útrpných "estonských" minut toužil zapomenout, po závěrečném hvizdu mu jej jedna známá firma s chutí připomněla. Robert Lewandowski nakráčel do mix-zóny s typicky falešným úsměvem, aby novináře odbyl slovy o tom, že "v jiný den toho samého týdne by to třeba všechno vypadalo jinak".

Polskému národu tím pádem nezbývá nic jiného než se nyní modlit, že alespoň to datum 7. září bude všem náladovým internacionálům vyhovovat. Právě tehdy totiž muži s navrácenou orlicí na dresech v černohorské Podgorici vyběhnou k prvnímu kvalifikačnímu střetnutí.

Kostra soupisky zůstala prakticky v totožném stavu; z obvyklého základu pro zápasy ME chybí akorát levý bek Boenisch, který si stále hledá nové působiště. Ve výběru nenajdeme jediného potenciálního debutanta ani teenagery mladší 21 let (pouze jeden ročník 1991 na hraně).

Plíseň jménem Lato

Až na závěr své analýzy polských bolístek jsem si schoval problém ze všech nejpalčivější: osobu prezidenta asociace Grzegorze Lata, známé to hráčské legendy našich sousedů.

Ten se na podzim 2011 nechal slyšet, že prý v případě ztroskotání na Rusku, Česku a Řecku odstoupí (a tuhle informaci přineslo snad každé polské médium). Chvíli před vypuknutím turnaje že prý nic takového neřekl a že klidně bude znovu kandidovat na post prezidenta svazu. Po šampionátu že prý "nevidí důvod k rezignaci jen proto, že se nepostoupilo". Ignoroval dokonce i výzvu ministryně sportu Joanny Muchové (která tedy o "neexistujícím" slibu rovněž věděla); a organizace "Konec fotbalového svazu", kterou jen chvíli před ME založil jistý Filip Gieliciński, má tudíž stále co na práci.

Jednoduše: pokud by známá vývěska z divokého západu s nápisem "Wanted" měla nést jméno některého Poláka, půjde stoprocentně o to Latovo. A co vlastně všem na symbolu dávných úspěchů vadí? Takové ty obecné věci, se kterými prezident svazu obvykle má co dočinění.

"Zaprvé to, že je polský fotbal na dně. Chybí nám systematická výchova mladých hráčů. Polský svaz minimálně investuje do mládeže. A druhým důvodem je korupce. K dnešnímu dni už máme celkem 600 osob, které byly obviněné kvůli korupci ve fotbale. To jsou rozhodčí, hráči, funkcionáři klubů. Grzegorz Lato sliboval, že s korupcí zatočí, a neudělal vůbec nic," vysvětloval po Euru Českému rozhlasu zmíněný Gieliciński.

Inu, pokud my jsme si zkusili, jaké to je cítit na každém rohu úplatky; a pokud jsme my léta trpěli své Baroše, na které se v jednom kuse nadávalo kvůli výkonům na hřišti i před mikrofony...potom vězte, že Poláci jdou hrdě v našich šlépějích. A do pomyslného bláta se snad noří s ještě větší vervou.