Eurozápisník I. aneb Thor(up)ovo kladivo nad českou kotlinou

První střetnutí v rámci mistrovství Evropy do 21 let jsou za námi, a to nám dává možnost ohlédnout se za nimi jinou než tradiční cestou. Po třech letech proto znovu ožívá náš Eurozápisník, tentokrát za účelem vypíchnutí největších hvězd i odpadlíků a zásadních taktických prvků všech utkání "malého Eura" namísto toho velkého...

Vzhledem k tomu, že jsme zase o tři roky dále a snad i moudřejší, rozhodli jsme se vám trochu zpříjemnit čtenářský zážitkek rozdělením analýz do tří přehledných bodů, a zároveň všechny oddíly uvést barevnými tabulkami.

V nich pokaždé najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Jeho databázi považujeme za nejkomplexnější a tedy i obyčejně nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistově ocenění symbolickou hvězdičkou nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nekřížit se nikdy s WhoScored a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.

Doufáme tedy, že se vám námi zvolený formát bude zamlouvat, a že tenhle způsob zpestření našeho zpravodajství oceníte...

---

1) Dánové s největší pravděpodobností půjdou jedině nahoru. Soudit, ba přímo odepisovat tento Thorupův mančaft na základě první 45minutovky turnaje by bylo nadmíru pošetilé. Hostitelská země ostatně letos ve svém úvodním vystoupení před domácím publikem o půli neprohrávala už na pátém šampionátu v řadě. Onen český nástup podpořený monstrózním výkonem Ondřeje Petráka a soupeřovou nutností přeskupit řady po zranění stopera Sørensena proto nemá smysl pokládat za jakékoliv měřítko dánského potenciálu. Faktem je, že seveřané zpočátku zcela pochopitelně ladili rytmus; jakmile ale podruhé vyšli z kabiny, jejich kombinační zdatnost i průbojnost jasně převyšovala tu naši.

Zásadní pro seveřany bude, do jaké role se do budoucna počítá s Lasse Vigenem Christensenem (zde pouze střídajícím, ačkoliv jeho suverenita na balonu zprvu Dánům citelně scházela), a zdali bude postupem šampionátu růst výkonnostní křivka Pierra Højbjerga, ještě v sobotu polykajícího 90 minut zápasové zátěže za seniory a ve středu poněkud zaostávajícího za očekáváními.

Teprve 19letý středopolař Bayernu zatím neměl na dánský projev opravdu stálý vliv - v první půli se na delší dobu vytrácel a nevystavoval moc na odiv ani svůj pověstný drajv - a zároveň jeho hra sem tam nesla známky až nepatřičných ambicí. To bylo cítit speciálně při jeho nesmyslné střelbě ze hry i přímého kopu, ale i u pár jeho ofenzivních výpadů jaksi bez rozmyslu.

2) Střed pole má pořád daleko k vyřešení. Co hrál a kde se vlastně pohyboval Tomáš Přikryl? Vnímá vůbec Zmrhal své okolí a má šanci kdykoliv stíhat na této úrovni? Řekl si Michal Trávník pořádně o základ nebo se prostě vhozen do vody utopil? Na ani jednu z těchto otázek jako by neexistovala jasná odpověď - až na jednu souhrnnou, že střed pole ani omylem nemáme uspokojivě poskládaný.

Přikryl se zřejmě vyřeší sám; po senzačním výkonu Jana Klimenta by měl navrátilec Kadlec působit pod ním, na podhrotu, a aspoň něco tam na rozdíl od Přikryla odvádět. Kmenový záložník Sparty zaujal snad jen exekucí standardek (a to jednou pozitivně, jindy negativně), jinak se při hře fatálním způsobem projevovaly jeho technické limity i neschopnost v rychlosti improvizovat. Co se Zmrhala týče, ten šel drasticky dolů až po poločase a kompletně odepisovat by se nemusel. Především David Houska nicméně nabízí zajímavou alternativu a jeho orientace ve stísněných prostorách i cit pro balon by se Čechům ve středu pole jedině šikly. Jánošova distribuce by se hodila stejně tak, ale na něm byla v závěrečné desetiminutovce až příliš znát nervozita.

3) Improvizovaná stoperská dvojice nijak neselhala. Vidina nerozehraného Baránka spárovaného s Brabcem netradičně na pravém stoperu rozhodně nebyla ničím, co by českého fanouška naplňovalo optimismem, ale za sebe musím říct, že jsem byl s jejich středeční spoluprací relativně spokojen. Brabec dobře vyrážel dopředu, byl správně agresivní a obecně přes tu všudypřítomnou kritiku jeho výkonů za Spartu spíš příjemně překvapil. Baránek si zase vzal na starost rozehrávku a posílal dopředu celkem slušně vyměřené balony. Jeho individuální výkon každopádně nebyl tak na výši jako ten Brabcův (podskočil centr před gólem a později trestuhodně minul banální přihrávku z levé strany), a proto se asi na Kalase lze svým způsobem třást. Brabec se vrátí na svou levou stranu a Kalas, jeho parťák ze stříbrného ME "19", podpoří v druhé půli přetíženého Kadeřábka. Na papíře ideál; jak to ale bude vypadat v reálu?

(td)

---

1) Nefungující střed pole příčinou německých problémů. Srbové si hlavně během prvního poločasu dělali na soupeřově polovině doslova, co se jim zachtělo. To bylo způsobeno nefungujícím středem Nationalelf. Hlavně dvojice defenzivních záložníků Leitner - Can si příliš nerozuměla, a když k tomu připočteme neohrabaného Knocheho (postupně šel jeho výkon nahoru) i neviditelného Meyera, musí být logicky zaděláno na problémy. Zvláště pokud na druhé straně stojí technicky šikovní a rychlí srbští hráči, jako Filip Đuričić, kteří této výhody náležitě využívali.

Kouč Hrubesch si byl jakožto zkušený kouč problému vědom, proto hned o pauze stáhl ze hřiště Moritze Leitnera, jehož místo zaujal Joshua Kimmich. Jeden z nejmladších členů německé družiny však svým příchodem příliš nepomohl, přestože se po změně stran výkon německého mužstva znatelně zlepšil. Na lavičce přitom čekají na svou šanci třeba Johannes Geis, který má za sebou skvělou sezónu v dresu Mainzu, nebo Kerem Demirbay z Kaiserslauternu. Oba by jistojistě nepodali horší výkon než dlouholetá opora Leitner, jenž na jaře ve Stuttgartu prakticky nenastupoval, a to se zkrátka muselo někde projevit.

2) Bude kouč Hrubesch nadále spoléhat na Hofmanna? Nastoupí Německo s Hoffmanem anebo bez klasického útočníka? To byla snad nejčastější otázka, která se před šampionátem točila kolem německého výběru. Kouč Horst Hrubesch nakonec (jakožto bývalý kanonýr) proti Srbsku vsadil na svého oblíbence a nejlepšího kvalifikačního střelce, ovšem DFB-Teamu jeho přítomnost moc nepomohla. Téměř dvoumetrový habán měl primárně sklepávat míče pro své rychlé a technicky zdatné spoluhráče Younese a Vollanda, a přestože dostal hned několik balónů, tuto úlohu se mu nedařilo plnit. Útočník Kaiserslauternu nebyl až na jednu výjimku nebezpečný ani pro branku soupeře a celkově působil neviditelným dojmem (míče se ostatně dotkl pouze osmnáctkrát, což je nejméně z obou základních jedenáctek!).

3) Pevná obrana a rychlé kontry mohou slavit úspěch. Jestliže někdo očekával, že se Srbové budou Němcům pokoušet kombinačně vyrovnat, musel být zklamaný. To však jen na první pohled. Tým kolem šikovného Filip Đuričiče působil na Letné o poznání týmovějším a sehranějším dojmem, přestože zdaleka tak často neměl kulatý nesmysl na svých kopačkách. Srbové vsadili především na pevnou defenzivu, kterou diktovala skvěle se doplňující stoperská dvojice Spajić - Pantić, (Knoche oproti tomu na druhé straně během první půle působil jako vyjukaný žáček), a jíž perfektně doplnily bleskové protiútoky. Němci naproti tomu museli tvořit a to jim, i díky malé pomoci tvořivého Maxe Meyera (pouze 34 doteků s míčem), příliš nešlo.

(jv)

---

1) Oscar Hiljemark versus tři Italové. Nenápadný švédský kapitán neodehrál zrovna ukázkové utkání - jeho přihrávky často nenacházely svého adresáta, bylo znát, že mu po těžké sezoně vyplněné zdravotními problémy chybí onen jemný cit pro míč, který hráči získávají s pravidelnou praxí. Přesto však svůj úkol splnil; pohyboval se totiž po celém středu hřiště, a právě díky pohybu švédského dvojbloku Hiljemark - Lewicki místy ani nebylo poznat, že mají Italové ve středu pole o jednoho muže více. A to dokonce i v italské přesilovce. Část viny nese vyloženě špatně hrající Sturaro, jenže i se spolehlivým dispečerem Vivianim a výrazně vyšším držení míče byla favoritova převaha převážně platonická.

Italové příliš často stříleli z naivních pozic, jednotlivé pokusy létaly mimo Carlgrenovu bránu, a nakonec paradoxně nejvíce zaujali jejich krajní beci a oba stopeři (Rugani byl suverénní na zemi, Bianchetti ve vzduchu). U týmu, který by měl vynikat kreativitou, postupnými útoky a aktivním zapojováním velkého množství hráčů do útočné fáze (koneckonců měl Di Biagio na hřišti nejen více středních záložníků, ale také tříčlennou ofenzivní vozbu oproti té švédské dvoučlenné), takový výsledek překvapuje. Švédové podali velice dobrý výkon, jistě, ale nemuseli ani na chvíli vystoupit ze své komfortní zóny - prostě hráli to, co umí nejlépe. Jejich bojovnost a nadšení podpořila i skvělá kulisa z tribun, ale s tím by se mladí Italové měli být schopni vypořádat.

2) Sledoval Luigi Di Biagio švédskou baráž? Při pohledu na způsob, jakým nakonec švédský tým dokráčel k vítězství, se vkrádá zpět na mysl jednoduchá otázka, kterou jsme pokládali už v rámci preview Švédů - poučí se Italové a Portugalci z francouzského příkladu? Silná reprezentace kolem Imbuly s Thauvinem doplatila v odvetě na entuziastický výkon severského týmu, podpořený rychlým přechodem do útoku a skvělým týmovým výkonem ukázkově se doplňujícího dua útočníků, silného Isaaka Thelina a mazaného zakončovatele Johna Guidettiho. Italský kouč Luigi Di Biagio musel vědět, že švédský tým není takticky příliš tvárný, využívá ortodoxní rozestavení 4-4-2 a bez zapojení forvardů do hry jednoduše nemá plán B (neboť pouze entusiasmus na této úrovni už nestačí). Na hřišti to ale vypadalo přesně tak, jak fanoušci v modrožlutém doufali - kvalitnější Italové nedokázali využít své přirozené zbraně a svou rozháraností výhru doslova darovali. Že se o góly podělili právě Guidetti s Thelinem už bylo pouze symbolickou třešničkou na dortu. Pro Di Biagia je to vskutku tristní vizitka.

3) Chtějí-li Italové uspět, musí se v první řadě zklidnit. Jestliže jsou fanoušci italského fotbalu dlouhodobě zvyklí na pozvolna plynoucí, místy až cynický fotbal vycházející z defenzivy a prvořadé orientace na výsledek, tento Di Biagiův tým jim ve svém úvodním představení musel připadat vyloženě cizí - Azzurrini působili rozháraně a nesoudržně, dělali individuální chyby, páchali hloupé fauly, a nakonec právě díky této rozklepanosti (tentokrát v podání gólmana Bardiho) také celý zápas prohráli. Jejich nejvýraznější hráč, Domenico Berardi, je v tomto směru sám o sobě ambivalentní postavou - jistě nesmírně talentovaný fotbalista, nicméně zároveň hráč náchylný k výkyvům a náladovosti, což je schopen ukazovat i v rámci jednoho utkání. S výjimkou stoperské dvojice působili Italové místy dojmem, že vlastně ani pořádně neví, co si s vlastní technickou superioritou reálně počít.

(dz)

---

1) Nenechme se, prosím, zcela pohltit Kane-mánií. Petr Švancara v čele s kolegou Štěpánem z České televize sice na útočníkovi Tottenhamu vysloveně ujížděli, a hned několikrát za hlavní potíž Anglie identifikovali velice vágní "přílišnou závislost na Kaneovi", ale ty hlavní bolehlavy Three Lions leží někde docela jinde. Přílišná závislost na jedinci rovná se Portugalsko s Ronaldem na MS 2014, ne tohle. Kane sám rád střílel a pro míče se stahoval i do hloubi pole (kde všemu svou omezenou pohyblivostí spíš škodil, mimochodem), určitě to ale nebylo tak, že by herní projev Albionu stál a priori na něm; ne-li snad, že by mu byl rovnou podřízen.

Hlavní obtíž Anglie spočívala v absenci řádné týmové spolupráce níže ve hřišti. Často se stávalo, že Ostrované užuž vypadali, že budou těžit z Lingardova či Redmondova jemného prvního dotyku a jejich rychlých dvou kroků, nakonec se však víceméně všechny takhle rozjeté akce někde zasekly. Zpravidla na jedné zbytečné přešlapovačce, na pár ztracených sekundách. Podobně to bylo s roztahováním hry - viděli jsme hezké pasy do stran, které k ničemu nevedly buď kvůli mizernému centru, nebo (především) vinou nevčasného doplnění dotyčného, váznoucí vzájemné pomoci. Kapitolu samu pro sebe potom zosobňuje chronicky nefotbalový štít Chalobah; relikt z Pearceovy zaostalé éry.

2) Portugalský hybridní diamant nemá výraznější vadu. Úvodem raději poznamenejme, že Rui Jorge tak úplně nevyznává klasický diamant (4-1-2-1-2), a už vůbec ne klasické portugalské 4-3-3. Tohle spíš připomínalo jakési 4-1-3-2 s jedním držákem a pár volně rozesetými šikuly před ním. To nicméně dané formaci na bezchybné aplikaci i funkčnosti pranic neubírá. William Carvalho si hrál svou typicky úspornou, dominantní písničku; ze středu se v podstatě nehnul a excelentně vykrýval prostory vytvořené volně bloudící dvojicí João Mário - Bernardo Silva, jež právě onen ideál diamantu soustavně "nabourávala". Sérgio Oliveira potom nenápadně sloužil po Williamově levici a zahušťoval tak prostor, kde se primárně pohyboval Redmond, plus z hloubi pole efektivně tvořil hru (napočítány mu byly čtyři klíčové přihrávky). Veskrze dokonalá harmonie. Ano, ztrát bylo dost, ale snad všechny se urodily dostatečně vysoko ve hřišti, aby nakonec vzadu nic moc nehořelo.

3) Stoperská dvojice Tiago Ilori - Paulo Oliveira má slibně nakročeno. Portugalská seniorská reprezentace se už dlouhá léta vyznačuje neuvěřitelnou rigiditou, až zatuchlostí, a je to zrovna střed obrany, kde něco takového bije do očí vůbec nejvíc - však tam zrovna před pár dny v kvalifikačním duelu s Arménií nastoupili Bruno Alves a Ricardo Carvalho. Dva výše zmínění mládežníci přitom mají ty nejlepší předpoklady pro to, aby oba dinosaury co nevidět nahradili. Právě oni soustavně gumovali anglické standardky (ačkoliv ve vzduchu jim výrazně pomáhal i William) a velice elegantně rozráželi veškeré ataky soupeře. Speciálně Paulo Oliveira a jeho 11 osvobozujících odkopů (tzv. clearances) budí maximální respekt. Na stranu druhou, ze srovnání s narychlo poslepovanou dvojkou anglických středních obránců zvyklých zaujímat roli levých stoperů tenhle sehraný tandem z juniorky Sportingu jednoduše musel vyjít jako suverénní vítěz.

(td)