Eurozápisník III. aneb České šance jsou v Luftu. Jaknto teď?

Postupové naděje české reprezentace do 21 let visí na vlásku, taková je krutá realita nového formátu malého Eura po včerejší prohře 0:2 s Německem. Lvíčata nezačala vůbec špatně, pak ale postupně odešel střed pole a své slabé momenty měli všichni tři vzývaní forvardi, takže z toho nakonec nebylo zhola nic. I druhý zápas ovládli favorité z Itálie poměrem 2:0...

Jak je už od roku 2012 naším pravidlem, EuroFotbal také pro tento turnaj připravuje pravidelné zápisníky s analytickými poznámkami našich redaktorů. Stejně jako před dvěma lety se za každým utkáním malého Eura ohlédneme ve třech bodech na zápas, přičemž v tabulce vypíchneme výrazné individuality.

Jedinou změnou je absence "hráče zápasu dle WhoScored.com", která je daná jednoduše tím, že statistický server tentokrát šampionát jednadvacítek nemapuje, tudíž nemáme kde čerpat nutnou inspiraci...





1) Michal Trávník je jako kapitán a lídr stěží inspirativní složkou týmu. Už v tuto chvíli je bolestně předvídatelné, že pravděpodobný český nezdar na tomto šampionátu trenér Lavička dříve nebo později hodí na Čermákovu havárku, respektive kritickou absenci hlavního tvořivého záložníka týmu. (Vždyť se na jeho zranění vymlouval i poté, co koncem kvalifikaci Češi dlouze hledali recept na Moldavany.) Co bylo totiž bohužel neméně bolestně předvídatelné, to byla také Trávníkova neschopnost řádně distribuovat balony.

Odchovanec Slovácka se vždy profiloval hlavně jako horizontální posouvač balonů a na tom se nic nezměnilo. Trávníkův první dotyk či úkrok sice mnohdy působí navýsost slibně a dostává jabloneckého záložníka do zajímavých pozic, tam se pak ale železně projevuje jeho omezená fotbalová inteligence. On možná Trávník může mít zvednutou hlavu, takže jednoduše musí vidět ony dva spoluhráče pod sebou, jenže ne, on přesto pošle míč na malé vápno přímo do rukavic gólmana... protože dotáhnout něco do zdárného konce zkrátka evidentně není v jeho zájmu.

2) Střed zálohy na druhou stranu nebyl pouze o Trávníkovi, že ano. A přitom odstartoval zdárně. Trávník i Souček vypadali být v lecčems o krok napřed, Jankto se Ševčíkem neúnavně presovali a Němci se ne a ne srovnat. Jenže krátce nato splašené nahánění soupeřů vykrystalizovalo jako jediná Ševčíkova vlastnost, ba funkce (proč proboha nestartoval Hubínek, který obstál v klíčových duelech s Černou Horou a Belgií?), Jankto začal v první řadě zbrkle pálit a smolně podkluzovat, přičemž se na rozdíl od Černého odmítal soustředit pouze na útočení, a Souček se zejména bez balonu jevil minutu od minuty pomalejší a pomalejší, jako by se v protisměru snažil tvrdohlavě vyzrát na trenažér.

Obecně, jak slibně náš nástup vypadal, tak bezradně jsme si počínali s míčem po většinu zbytku zápasu. A to mělo fatální důsledky - osobně mám za to, že právě v neschopnosti pravidelně doručovat míč na pravé křídlo (neboť Trávník a hlavně Ševčík tíhli doleva) klíčil také otrávený výkon Václava Černého, který takhle trpěl na přehnanou snahu upozornit na sebe něčím drzým pokaždé, kdy zrovna výjimečně obdržel míč. A jedna jeho taková nesmyslná prohazovačka poněkud nevyhnutelně ústila v první gól.

Pokud nic, alespoň střídání znamenala jistý příslib a naznačila ten správný směr našeho budoucího ubírání. S příchodem Antonína Baráka jsme se bez prodlení dočkali první zajímavé kolmice a velké šance Schicka (vážně, pokud mohl Barák odehrát 35 minut za rozhodnutého stavu, proč nestartoval?), zatímco neokoukaný útočník Chorý na plac vnesl další charakteristiku, která nám vpředu mimo osamoceného Schicka ukrutně scházela - schopnost bít se za cenu rozdaných i utržených loktů.

Právě na tomto poznatku by měl Lavička okamžitě začít budovat svou další jedenáctku: pokud už nemáme gólového i asistujícího Čermáka, musíme pozornost od Schicka odvést nějakým alternativním způsobem. Pomineme-li dvě tutovky, které mu vyloženě spadly do klína, Schick na vše musel pracovat sám, nezřídka hluboko v poli a obklopen dvěma až třemi protihráči. Chorý by měl sloužit jako dostatečný hromosvod.

3) Němci urvali rutinní výhru, ale pachuť po upachtěném roce 2015 jaksi zůstává. Mladí Němci měli svůj zápas po většinu času lépe pod kontrolou než Španělé proti papírově ještě slabším Makedoncům, ale vzrušivých momentů nabídli minimum. Serge Gnabry zatím vypadá jako letošní Amin Younes, který předvede několik hladových výpadů, polovinu s podivnou samozřejmostí zazdí, ale pořád bude celkem suverénně nejzajímavějším Němcem. Max Meyer se, zdá se, ve vývoji nepohnul ani o píď, Arnold by možná mohl operovat výše ve hřišti a Dahoud občas míč zbytečně předržuje.

Zrychlená mezihra o několika přihrávkách a sexy trojúhelníčcích byla od Němců k vidění jen v pár pasážích po obrátce, kdy Češi po druhé inkasované brance načas vypli, přičemž déle míč na kopačkách poprvé zvládali držet teprve v 17. minutě. A to věru není dobrá vizitka. Jediný funkční mechanismus stál na neúnavně vyrážejícím levém bekovi Gerhardtovi, ovšem na jeho straně se mezitím do růžova vyspal Černý, takže to by jeden raději nepočítal. A Weiser se na pravém křídle ztratil.

Trenér Kuntz má tedy i přes uspokojivý první výsledek stále co vymýšlet a dolaďovat, což by mělo zahrnovat mimo jiné důraznou promluvu k mezinárodně neprověřenému brankáři Pollersbeckovi, který jako by na balonu vždy vyčkával, až mu někdo shůry nadělí Neuerova křídla a nechá ho konečně rozehrát.

(td)





1) Italové předvedli pro někoho možná až překvapivě velmi dobrou kontrolu hry. Je sice pravdou, že definitivní prolomení pevné defenzivy soupeře jim zabralo téměř 60 minut, nicméně v ani jedné pasáži hry nebylo sporu o tom, kdo je lepším celkem. Od hráčů v modrých dresech se nejednalo o žádné sterilní držení míče, ba naopak - vířivým pohybem a chytrou rotací narušovali defenzivní organizaci svého protivníka a až na hluchou pasáž uprostřed první půle celkem zdatně pronikali do finální fáze, kde jim tedy, pravda, už scházela větší přesnost či klid v rozhodujících momentech.

K této herní dominanci Italům v první půli pomáhaly tři zajímavé mechanismy. Dánové operovali v defenzivním rozestavení 4-4-2 a nenapadali nikterak vysoko, vycházeli ze středního bloku. Defenzivního záložníka Itálie pak měl blokovat vždy jeden z útočníků dle toho, na které straně se zrovna Gagliardini nacházel. Modří si však s touto defenzivní strategií soupeře uměli poradit a tuto první defenzivní linii často prolomili následujícím způsobem - defenzivní záložník nejprve operoval na straně, kde se nenacházel míč, v pravý čas se však vydal své spoluhráče podpořit, přičemž tímto pohybem s sebou strhnul útočníka Dánů. Italové pak okamžitě hru otočili na vzdálenějšího stopera, který měl najednou dostatek času a volného prostoru, aby míč vyvezl a přesnou přihrávkou našel záložníka v ofenzivním postavení.

Druhý a třetí mechanismus se týkal role středních záložníků - ačkoliv Italové nastoupili v rozestavení 4-3-3, byla role obou vysunutějších středopolařů trochu rozdílná. Na levé straně zůstával Benassi v základním postavení mezi obranou a zálohou soupeře, odkud pak v momentě, kdy míč obdržel levý křídelník Bernardeschi, podnikal diagonální náběhy za pravého beka soupeře, což na této straně vedlo k několika zajímavým kombinacím.

To Pellegrini si na druhé straně ve většině případů odskakoval do hlubších pozic vedle pravého stopera, odkud hru dirigoval. Tento pohyb vedl k takové tradiční rotaci, kdy se pravý ofenzivní záložník posunul do středu hřiště a jeho původní postavení zaujal krajní obránce. Efektivní byly zejména vysoké míče do prostoru za levým obráncem Dánska, který měl výrazné problémy s odhadem, z čeho mohl takový Conti několikrát těžit.

2) Jestliže existuje herní vlastnost, kterou může zbytek národních týmů Dánsku, potažmo Švédsku závidět, je to rozhodně jejich místy až nebývalá obětavost. Jejich hráčům totiž nedělá problémy vydržet dlouhé úseky bez míče, poctivě vyplňovat vytyčené prostory, neustále běhat a nevypustit jediný sprint či osobní souboj. To vše s vidinou toho, že přijde moment, kdy protivník zaváhá a nabídne tím možnost rychlého protiútoku.

Ryzím talentem třeba tyto země nepatří mezi nejlepší v Evropě, to ovšem náležitě vynahrazují svým charakterem - není tedy žádné překvapení, že se proti nim soupeři prosazují jen velmi těžce. Ono maximální nasazení a obětování se pro tým dokumentuje nejlépe situace na začátku druhé půle, kdy se Noergaard vrhl do prudké střely snad i s nasazením vlastního zdraví, čímž Dány pro daný moment uchránil od pohromy.

3) Předchozí bod by však rozhodně neměl vyznít tak, že by snad poražený celek neuměl hrát fotbal. Pravdou je, že Dánové měli úvodní hodinu hry značné problémy s okamžitým re-presinkem soupeře, kvůli kterému v podstatě okamžitě po zisku balónu docházelo k jeho ztrátě. Pod velkým tlakem napadajících hráčů se jim nedařilo přesně přihrát a pokusy o individuální uvolnění končily zaručeným nezdarem.

V poslední půlhodině se jim ovšem mnohem častěji dařilo přejít do postupné kombinace, při které míč udrželi daleko déle na svých kopačkách, přičemž v této pasáži předvedli několik pohledných akcí, kterými se dostali až k vápnu protivníka. Zajímavostí také bylo, kterak Dánové měnili formaci ve chvíli, kdy se dostali do zmíněné postupné kombinace. Ačkoliv se v defenzivním postavení pohybovali ve formaci 4-4-2, při ofenzivním snažení plynule přecházeli do rozestavení 3-5-2. Levý obránce Rasmussen působil jako třetí stoper, původně pravý bek Holst se přesunul na pozici křídelního obránce, zatímco Hjulsager se z pravého kraje záložní řady přesunul do středu pole. Tato nebývalá taktika vedla k částečnému zmatení Italů, ke kýženému vyrovnání však už nikoliv.

(vs)