Eurozápisník III. aneb Švédsko-italské déjà vu

Obdobně jako na Euru 2004 včera stála Itálii postup ze skupiny remíza v souběžně hraném utkání, jehož hlavními aktéry byli nikdy se nevzdávající Švédové. To českým reprezentantům už hezký bod z duelu s Německem nestačil, a proto se na Letné můžeme těšit na pravou severskou bitvu...

Úvodem mi dovolte opět zopakovat podstatu jednoho z pilířů nového formátu tohoto Eurozápisníku: barevné tabulky se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř každé z nich najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistově ocenění symbolickou hvězdičkou nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.

---

1) Václav Kadlec se na hřišti ani neohřál, ale dokonale ukázal, jak moc týmu chybí , jakmile hrát nemůže. Jeho výkon proti Srbsku byl totiž zcela mimořádný. Kadlec pokrýval celou šíři hřiště, šance připravoval i sám zakončoval, přičemž si ze zadáků balkánského celku dělal sparing-partnery. V úterý bohužel podobně pomocnou roli zastával Michal Trávník, který opět zaujal po zraněném spoluhráči post ofenzivního záložníka. Jeho přínos byl absolutně nulový a musím se přiznat, že jsem si ho na zelené ploše všiml všehovšudy dvakrát - když přihrál do úniku Klimentovi, a když střídal. Podle serveru WhoScored se za 58 minut dotkl míče dvacetkrát. Jen každou třetí minutu. To je na ‘desítku‘ opravdu děsivé a alarmující. Nehledě na to, že co do průměru na minutu se s balonem ze všech 26 hráčů méněkrát potkal jen střídající Masopust.

Nutno podotknout, že Trávníkovi nepomohli ani spoluhráči. Hattrickový hrdina Jan Kliment byl přinejlepším poloviční oproti minulému kolu, nepodržel míč, naopak se snažil zbytečně sólovat a způsobil řadu hloupých ztrát. Ani křídelní prostory nepatřily k devízám českého celku, Skalákovi se dařilo spíš uprostřed a Frýdek se taky mockrát u míče neukázal. O Přikrylovi asi není třeba diskutovat, ten udělal víc škody než užitku.

2) Kde byla suverenita Němců v posledních 15 minutách, čert ví. Horst Hrubesch od začátku zápasu vsadil na opatrnější systém. Obavy z Pavla Kadeřábka ho donutil k nasazení ryze defenzivního křídla v podobě Nica Schulze, což se nakonec shodou náhod ukázalo jako správný tah; byť především v úvodu zápasu Kadeřábek celou levou stranu německého týmu jaksepatří větral. To by však nebylo to nejhorší, opatrnost ve spojení s obrovskou individuální kvalitou Němců směrem do ofenzivy se dá chápat. Horší bylo počínání údajného favorita turnaje v závěrečných patnácti, dvaceti minutách. Přihrávka sem, tam a ter Stegen měl nakonec z celého týmu nejvíc doteků s míčem. Ze suverenity se stala opatrnost, z opatrnosti strach. Němcům však tato sázka vyšla, ačkoli spíše díky neschopnosti českého týmu jejich počínání v závěru potrestat.

3) Nejlepším ofenzivním hráčem Česka byl defenzivní záložník Ondřej Petrák. Bizarní, avšak vzhledem ke všemu zmíněnému v prvním bodu zápisníku se není čemu divit. Přestože se před ním vystřídala hned sedmička ofenzivních borců, ani jeden z nich nedokázal české jednadvacítce tolik pomoct směrem dopředu. Jen Petrák byl schopen vybídnout aktivního Kadeřábka k perfektnímu pasu do křídla a následně vymyslet gólový pas na Krejčího. Navíc pokryl velký prostor uprostřed pole, kde skutečně kraloval. Podstoupil spoustu soubojů - nejvíc ze všech Čechů - a nejčastěji utínal německé útoky (4x). Vskutku komplexní výkon hodný pozvánky do seniorské reprezentace, kde ve středu pole už nějaký ten pátek spolupracuje bída s nouzí.

(mu)

---

1) Stále čekáme na ty dánské hvězdy, které se nám slibovaly. Pierre-Emile Højbjerg si minule odpočal a v úterý to už bylo mnohem lepší. Od kmenového hráče Bayernu to možná opět nebyl žádný zuřivý mód, ve kterém by létal nahoru a dolů (únava zjevně stále do jisté míry přetrvává), tentokrát už ale 19letá hvězdička dánskému výběru alespoň poskytovala konstantní oporu, ani na chvíli nepolevila v koncentraci a její bezchybný cit pro balon se pro seveřany ukázal být vitální mimo jiné i před prvním gólem, kdy Højbjerg milimetrově narážel rozběhnutému Durmisimu.

Bohužel pro Dány, další seniorští reprezentanti se stále nenašli. Yussuf Poulsen naopak dvakrát zazdil pěkné Højbjergovy akce a mimoto akorát všem dával na vědomí, že ho pořád něco bolí. Nebylo to zas až tak zlé jako proti Němcům - tady se forvard Lipska povětšinou ocital v roli příjemce faulů a nikoliv jen jejich pachatele - ale především v útočné třetině je to od Yuraryho pořád jaksi ‘hloupé’, bez očekávaného finálního produktu.

Zvláštní případ potom představuje Viktor Fischer. Ofenzivnímu esu Ajaxu zřejmě spadl pořádný balvan ze srdce, když krátce po přestávce zavěsilo, jenže na tomto místě se sluší připomenout, že v první půli to byla od Fischera stále ta samá (chabá) písnička. Zbytečně složité, chronicky nepřesné přihrávky, špatně řešené situace 1 na 1 a častá hra na schovávanou - pořád platí, že musí víc, musí líp.

2) Co zradilo Srby? Inu... ledacos. Hrubky uprostřed pole, nevyváženost kádru, mentalita a startující útočník. Asi nikdo nebude protestovat, když na tomto místě zkonstatuji, že navzdory slibnému startu proti Německu nakonec Srbové představují nejslabšího účastníka tohoto malého Eura. Đuričić s Jojićem by se sice chytli i v jiných kolektivech (jakkoliv jsou nade vše silnými individualitami, které jako by byly schopné kombinovat jen samy se sebou), jenže zbylý srbský materiál už výrazně pokulhával. Střed pole byl v rozehrávce vysloveně strašidelný a kupil jednu triviální odevzdávku na druhou. Stačilo lehce zatlačit a speciálně Čaušić milerád povolil. Na hrotu útoku pak fungoval dle veškerých předpokladů zcela marný Pešić, který se za 269 minut hry zmohl na jednu nepřesnou střelu, aniž by pomohl vytvořit byť jen jedinou šanci. Úplná bezmoc.

Ničemu nakonec nepomohlo ani jaksi standardně chatrné sebevědomí - Srbové se v utkáních s Českem i Dánskem hroutili skoro jak na povel, při prvním náznaku toho, že to asi nepůjde (což mimochodem ostře kontrastuje s letošní srbskou "20"). V úterý třeba Balkánci odehráli slušnou první půli, po inkasování druhé branky se však během čtyř minut vytasili se třemi podrážděnými fauly frustrovaných jedinců, z nichž dva byly i právem potrestané žlutou kartou. Závěrečnou 20minutovku potom Dodićovi svěřenci bohapustě odchodili.

3) Jess Thorup má k dispozici nesmírně široký, vyvážený kádr plný univerzálů. Celí zhýčkaní natřískaným menu, z něhož si před každým výkopem může vybírat Horst Hrubesch, si patrně ani neuvědomujeme, jak dobře je na tom v témže ohledu i Němcův dánský protějšek Jess Thorup. Jeho alternativy jsou sice kvalitativně níže než ty německé, ovšem na vyrovnanosti nic neztrácí.

Takový Jens Jønsson z druholigového Aarhusu zaujal místo Andrease Christensena jakožto klíčového štítového záložníka / třetího stopera vskutku s obdivuhodnou grácií, Durmisi ještě předčil první volbu na levého beka Knudsena a pěkně se chytá rovněž zlehka odepisovaný Rasmus Falk, poletující z levého křídla na pravé a zase zpátky. Minimální poziční vyhraněnost přitom charakterizuje vesměs všechny dánské útočníky, což Thorupovi umožňuje volně přepínat mezi různými rozestaveními; bez balonu to například v úterý bylo 4-4-2 tu s Thomsenem, tu dokonce s Højbjergem na hrotu. Bránit a útočit jako by nikomu nedělalo nejmenší problém.

Seveřané tedy skutečně do Česka přivezli partu plnou univerzálů, a dokud na hrotu nestartuje vytáhlý Brock-Madsen (což se po fiasku s Německem pravděpodobně jen tak opakovat nebude), jsou vepředu krajně nevyzpytatelní - což lze bezesporu pokládat za jejich velkou zbraň...

(td)

---

1) Southgate ani napotřetí nesložil rozumně klapající záložní formaci. Italský kouč Luigi Di Biagio zde zaujal tím, že už po zahajovacím kláním zmuchlal a zahodil do koše pomalu veškeré strategické plány (pokud nějaké byly), s nimiž do turnaje šel - posadil každého jednotlivého středopolaře a ve zbylých dvou utkáních vsadil na záložní trio, které od pohledu klapalo daleko lépe. Southgate se pokoušel o něco podobného, v jeho případě šlo však vždy o poněkud polovičaté pokusy.

Zaprvé Southgate nikdy neupustil od Chalobaha. Ten přitom týmu těžko prospíval jako fotbalista (protože kazil přihrávky jednoduché až běda, aby se čas od času pokoušel i o přihrávky složité), ba dokonce ani jako vůdce a výsostní organizátor, přestože byl na hřišti ze všech nejzkušenější. Jak dosvědčoval kolega Ustohal přímo z tribuny Androva stadionu, na hrací ploše se mezi Angličany stěží vůbec komunikovalo, a potom se nabízí otázka - proč tam tedy Chalobah pořád ‘smrděl’? Potíž nicméně nespočívala pouze v něm. Ward-Prowse bůhvíproč ihned po prvním utkání kompletně ztratil trenérovu důvěru, ačkoliv mohl alespoň Garbuttovi pomoci se standardkami. Na Hughese se zase zapomnělo po druhém duelu se Švédskem, třebaže tam vůbec nebyl špatný a níže ve hřišti sliboval přinejmenším jistou dávku dynamiky. A tajný trumf ve Forster-Caskeym snad poprvé překročil půlící čáru ve 37. minutě, pročež při relativní nutnosti zvítězit nabízel tu nejdefenzivnější variantu, s jakou se Southgate kdy vytasil.

Prapodivné, ustrašené, neambiciózní. Jistě, Southgate se na tenhle šampionát vždy jel tak trochu učit spolu s mančaftem; speciálně tahle jeho bezradnost ale kdekoho zarážela způsobem, že by nad ním z fleku zlomil hůl.

2) Itálii zkrátka zpětně zradil prospalý začátek mistrovství. Zápas se Švédy byl prostě omyl. Kromě středového trojlístku po něm Di Biagio musel oživovat také vzápětí výrazně neposednějšího pravého obránce Zappacostu, stejně jako levou stranu skrze vysvlečení beka Biraghiho. Zároveň musel Di Biagio vyladit fungování stoperské dvojice pomocí nejmladšího člena kádru Romagnoliho a se zpožděním si uvědomil i nikomu neprospívající přítomnost budižkničemy Battocchia. Na jeho pozici sice stále nedostal příležitosti závěrem kvalifikaci nesmírně platný Bernardeschi, jenže i předělaný hroťák Trotta (motivovaný dřívějšími štacemi na Ostrovech) včera našel své uplatnění. Především co se presinku týče, byla útočná vozba Azzurrini rázem mnohem aktivnější, štiplavější. A šla na to šikovně. Stonesovi s Gibsonem dávala zprvu najevo, že je vlastně klid po pěšině, aby posléze začala spolu se záložníky létat jako divá. Timing a celoplošnost napadání, to byly zejména v první půli obrovské italské zbraně, kterých jsme si v předešlých duelech sotva užili.

3) Také tahle Anglie selhala; ovšem docela jinak než ty předešlé. Sousloví ‘přeceněná Anglie’ je jedním z těch univerzálně nejoblíbenějších a aplikuje se docela běžně, aniž by v první řadě docházelo k nějakému tomu nutnému ‘oceňování’. Obdobně populární je nicméně sousloví ‘dřevěná Anglie’, které se rovněž ujímá jaksi automaticky, a překvapivě i s ohledem na tenhle Albion. Na něm by se přitom dalo kritizovat vskutku kdeco - nedostatek pohybu mezi záložníky, špatná dodávka balonů z obou stran pole, mimo Pritcharda v druhém utkání a sem tam Redmonda v tom včerejším nakonec i zoufalý nedostatek kreativity. Dřevěná, zjančená ani nakopávající už ale tahle Anglie - třeba oproti té z roku 2013 - jednoduše nebyla, ani při sebevětším zapojení fantazie. Zde nebyl háček v nedostatku klidu a rozvahy na balonu, zde byl problém v přesném opaku - pokud se Premier League běžně chlubí enormní intenzitou kopané, tento výběr jí příliš dobré jméno nedělal. Jestliže totiž jemu něco neustále scházelo, byla to zrovna ta pověstná urgence a fungování v řádném tempu.

(td)

---

1) V čem má portugalský systém zjevné mezery? Po úvodní portugalské výhře nad Angličany kolega Daníček vypichoval účinnost Jorgeho neobvyklého rozestavení - zapisovaného nejčastěji jako 4-1-2-1-2 s Williamem Carvalhem na štítu a Bernardem Silvou na podhrotové pozici. Vzhledem k tomu, že většina portugalských ofenzivních hráčů má poměrně univerzální využití, prokázal se takový systém jako velice efektivní ve své plynulosti, nečitelnosti a variabilitě.

Proti srdnatě bránícím Švédům však vyšly najevo některé jeho nedostatky. Předně je tu jeden důležitý faktor, o němž se v souvislosti s Portugalci ostatně mluví často - nízká produktivita. Takový Bernardo Silva je hráčem, na němž mohou tribuny oči nechat; trenéra Rui Jorgeho však jeho excelentní technika a dravé průniky samy o sobě neuspokojí. V základních skupinách jsme viděli, že co se čistého talentu a instinktivního citu pro míč týče, nemá Portugalsko konkurenci - jenže něco podobného bychom mohli říci i o překombinovanosti a neschopnosti přetavit technickou převahu v gólový efekt.

Ivan Cavaleiro s Ricardem Pereirou navíc na hrotu možná zvládají dělat 'vítr' v předfinální fázi, ani jeden z nich však nedisponuje pozičními (či střeleckými) návyky klasických útočníků a švédská obrana v čele s mazáckým stoperem Miloševićem je zvládala eliminovat poměrně bez problémů. Gól jí vstřelil až střídající Gonçalo Paciênca, 'shodou okolností' jediná typická devítka v Jorgeho týmu.

2) Rui Jorge vítězem taktické bitvy. Přes výše uvedené skutečnosti byl však portugalský kouč tím, kdo zvládl lépe reflektovat reálný obraz sil na hřišti - zatímco Håkan Ericson (stejně jako dříve proti Italům či v baráži s Francouzi) víceméně nakázal svým hráčům bránit a číhat na brejky, bez evidentní nutnosti tento systém nějak měnit (také měli Švédové v důsledku více střel na bránu), Jorge správně zareagoval na zataženost obou severských beků a disproporční rozložení hry po stranách. Zatímco totiž Khalili u levé lajny vzorně vyplňoval prostory určené krajním záložníkům ve 4-4-2, Branimir Hrgota - nastupující v Gladbachu v útoku - se napravo choval jako klasické křídlo.

Portugalcům se tím otevřel poměrně velký prostor na jejich levé straně, a výsledkem bylo tažení útoků převážně tímto územím: vedle Guerreira (který mimochodem ztratil spoustu míčů a celkově potvrdil překvapivě matnou formu) s Cavaleirem se tu toulali i všichni tři střední záložníci krom Carvalha (jenž se soustředil spíše na neúnavnou distribuci dlouhých míčů). Bernardo Silva hrál prakticky levé křídlo. V důsledku to efekt spíš nepřineslo, myšlenka ale byla správná.

3) Švédská jednosměrka a symbolická role Isaaka Thelina. Co ale říci o švédské strategii? Na tomto Euru neexistuje tým, který by byl a) čitelnější, a b) hůře k poražení vzhledem k čirému nadšení, fanouškovské podpoře a celkově obrovsky životodárné bojovnosti (viz postupové vyrovnání minutu před koncem). Tento zápas snad ani nemohl vypadat jinak; přirozené profily obou soupeřů to zkrátka nedovolovaly. Nebylo možné, aby Švédové Portugalce přehrávali, ani aby Portugalci proti Švédům bránili. Zde skutečně není asi moc co dodávat.

Můžeme proto alespoň vypíchnout postavu Isaaka Thelina - hrotového útočníka, jehož revírem je prakticky celá soupeřova polovina hřiště. Za úkol má, jak známo, v první řadě dělat místo zakončovateli Guidettimu. Tomu se tento zápas moc nevydařil, Thelinových deset vyhraných hlaviček, spousta podstoupených soubojů a několik chytrých přihrávek však muselo Ericsona potěšit. Mít vepředu takového nesobeckého siláka, jemuž je cizí alibismus i egoistická snaha hrát na vlastní triko, je pro trenéra - a tím spíše pro trenéra týmu, jakým je Švédsko - velkou výhodou.

(dz)