Eurozápisník V. aneb Portugalce zařízl iberský Sandrokan

Po včerejšku známe prvního postupujícího, který stylově vzešel z pyrenejského derby. Marco Asensio v barvách Španělska opět rozdával radost, tentokrát měl ovšem zápas La Roji jinačí hrdiny - dominantního středopolaře Saúla a střelce vítězné branky Sandra Ramíreze. Druhé utkání - a druhé, tentokrát balkánské derby - nabídlo mimořádně nervózní závěr...

Jak je už od roku 2012 naším pravidlem, EuroFotbal také pro tento turnaj připravuje pravidelné zápisníky s analytickými poznámkami našich redaktorů. Stejně jako před dvěma lety se za každým utkáním malého Eura ohlédneme ve třech bodech na zápas, přičemž v tabulce vypíchneme výrazné individuality.

Jedinou změnou je absence "hráče zápasu dle WhoScored.com", která je daná jednoduše tím, že statistický server tentokrát šampionát jednadvacítek nemapuje, tudíž nemáme kde čerpat nutnou inspiraci...





1) Aktivní Srbové ukázali, že neutralizovat Makedonce je vlastně hračka. Outsider turnaje má totiž jednu zvláštnost, která ho odlišuje od všech dalších účastníků turnaje: k útočení v podstatě vůbec nevyužívá křídelní prostory, protože podpora od beků neexistuje (pravák Murati si s balonem vyloženě vyká) a ofenzivní záložníci si to rádi ženou do chumlů uprostřed pole, kde s proměnlivým a zpravidla spíš jen dílčím úspěchem buď kurážně kličkují, nebo kombinují.

Po většinu času tedy prostě stačí mít ucpaný střed pole a Makedonci si neškrtnou, což platilo pro celý první poločas, kdy Srbové vrchem aplikovali okamžitý re-presink vysoko ve hřišti a jinak zdatného špílmachra Bardhiho - vedle jiných, méně zdatných Makedonců - tak tlačili do nesmyslně ukvapených nákopů na bezradné forvardy, kteří zpravidla na takové balony startovali se zpožděním a bez patřičné dravosti...

2) ... po přestávce však rázem pasivní Srbové pustili Makedonce do hry a málem pykali. V první půli byl trpaslík nebývale zaskočený a ostře kontrastoval se svým vlastním já z prvního duelu. Markoski s Babunskim sice techniky pobrali vrchovatě, s míčem se však příliš mazlili, sami sebe zaháněli do kouta, a byť mnohdy na balonu vypadali elegantně a nenuceně, ve skutečnosti tým tahali dolů, protože po pár krocích zjistili, že je nikdo nenásleduje, a že jsou v tom najednou dočista sami.

Takový byl tedy zhruba makedonský prvopoločasový mix: na jednu stranu si vzadu při rozehrávce vůbec nic nekomplikovali, na stranu druhou se vpředu bezútěšně zašmodrchávali. A k duhu jim nešlo ani jedno.

Po přestávce ale došlo k razantní změně: Srbové se suverénní první půlkou uspokojili. A ačkoliv je nutno podotknout, že se měli čím uspokojovat - oba stopeři se jim perfektně doplňovali (Jovanović skvěle četl hru, Veljković zase vládl vzdušnému prostoru) a nebýt Grujić chronický palič, bylo možná předčasně rozhodnuto - na svou neohroženost nakonec v kombinaci se střídáními soupeře divže nedojeli. Devatenáctiletý Gjorgjev spolu se sedmnáctiletým Elmasem si zdravě věřili na balonu, podnikali vertikální výpady, chodili do narážeček, a obecně tak vesměs oživili ten sympatický obrázek makedonské hry z otevíracího zápasu.

3) Srbové mají vpředu šikovné hráče, ale pouze Živković mezi nimi volívá správná řešení. Vážně, všimli jste si té Plavšićovy úchylky na dloubané balony, za obranu nebo jen na pár metrů? Nebo dokonce i jen pár metrů od branky, na zadní tyč, do mnohem horší palebné pozice spoluhráči? Právě Plavšićova překombinovaná, respektive složitá řešení jsou tak trochu pro tuto srbskou partu symbolická. Gačinović se párkrát taky provinil, levý bek Antonov (který vůbec není tak defenzivně laděný, jak se komentátor ČT snažil říct) si rovněž mnohdy krájel příliš velké sousto,...

A zrovna Plavšićova náročná rozehrávka potom také v první řadě stála za špatným, monotónním srbským přechodem do útoku v první půlce druhého dějství, kdy se po Djurdjevićovi a spol. v jednom kuse žádaly nesmyslné sprinty za obranu místo občasného zklidnění hry. Nějakým tím nadhledem totiž v srbském dresu zjevně oplývá pouze Andrija Živković, který se s balonem potkával hlavně před pauzou.

Živkovićův repertoár je přitom podstatně komplexnější a nevyzpytatelnější než jakýkoliv jiný srbský. Kmenový hráč Benfiky si je vědom toho, že jako levák na pravém křídle působí neortodoxně, a takového výchozího bodu využívá ku prospěchu svému i celého týmu. Srbskou útočnou fázi takhle podpíral diagonálami na Gačinoviće na opačné straně, ukrytými kolmicemi do záběhu pro Djurdjeviće i zakroucenými centry mířícími z hloubi pole přímo do vápna.

Všechny varianty štípaly. A právě Živković pak také navýsost výmluvně rozehrál standardku, po níž Srbové v závěru vyrovnali, aby ještě Makedoncům pořádně rozklepali kolena...

(td)





1) Škoda, že Portugalci neuhráli remízu, semifinále by si totiž zasloužily oba týmy, zatímco nyní drží trumfy v rukou Itálie s Německem. Samozřejmě, z pohledu českého fanouška je více než dobře, že svěřenci Ruie Jorgeho už nemohou dosáhnout na sedm bodů, ale upřímně - jak pravděpodobné je, že porazíme Itálii i Dánsko...?

V případě postupu obou celků ze včerejšího večerního zápasu pak budeme mít skutečné fotbalové štěstí. Španělé s Portugalci totiž bez nejmenších pochyb odehráli doposud nejlepší zápas celého Eura do 21 let. Vidět fotbal v tak vysokém tempu po celých devadesát minut a bez delších výpadků je samo o sobě mimořádné, celky z Pyrenejského poloostrova k tomu navíc přidaly technickou dokonalost.

Utkání mělo prakticky všechno, co si nezaujatý fanoušek může přát. Portugalci na soupeře vlétli s velmi vysunutým presinkem, který (těžko říct jak) dokázali udržet de facto až do třetího gólu Iñakiho. Španělé se s ním pak i přes počáteční potíže uměli vypořádat, protože i pod velkým tlakem a na pětníku zvládli rivala často vybagovat a dostat se z nebezpečného prostranství. Po nedávno skončeném brněnském Euru v malé kopané jsme měli možnost vidět dokonalou ukázku rysu, jež je pro tamější čutálisty typický.

Žádné bezmyšlenkovité odkopy, jaké předváděli například Angličané proti Slovensku, kdepak. Třeba Deulofeu i zády k bráně a u vlastního rohového praporku zachoval chladnou hlavu, míč zasekl, udělal kličku a nakonec vybojoval aut pro vlastní tým. A k tomu samozřejmě dobré individuální výkony a krásné góly. Pomohl navíc i jeden nezvyklý rys španělské hry, který rozeberu v dalším bodě. Fotbale, jásej!

2) Kombinace jižanské techniky a ostrovního přechodu do útoku Španělům velmi sluší. Dominance ve středu pole - tak typická pro týmy okolo Xaviho, Buquetse, ale i mladé výběry s Thiagem Alcantarou, Javim Martínezem nebo Iscem - už v posledních letech k úspěchu sama o sobě nestačí, což je do jisté míry i důvod výpadku kdysi zlaté španělské generace na dvou nedávných seniorských šampionátech. Proto je velmi svěží vidět, jak Celadésův výběr umí přepnout i do bleskového přechodu do útoku - zpravidla buď za pomoci individuální geniality Asensia, nebo chytrého pasu Ceballose.

Přestože měli Španělé v úvodu až nečekané potíže s presinkem Portugalců, s postupujícím časem toho začali využívat. Zvykli si na sílící tlak, dávali balony rychleji od nohy a naopak hledali prostory na svižné protiútoky. Nevídané, překvapivé, ale rozhodně pozitivní.

Konečně navíc zafungovala španělská pravá strana, byť Gerard Deulofeu dlouhé minuty ve své mizérii pokračoval. Až v závěrečné půlhodině se přidal k létajícímu Bellerínovi a nahrál na vítězný gól Sandra. Právě obránce Arsenalu nicméně zaznamenal oproti úvodnímu klání největší progres - což se dá přiřknout i potřebnému času na vybudování určité symbiózy ve vzájemné spolupráci.

3) Prostředek hřiště se znegoval tak nějak navzájem, což byl patrně portugalský záměr. Na rozdíl od zápasu se Srbskem povolal Jorge do základní sestavy Renata Sanchese na úkor křídelníka Dioga Joty. Portugalci tak posílili střed pole, drželi míč častěji na kopačkách (zhruba po 15, 20 minutách měli dokonce držení přes 60 procent), a vykořenili tak soupeře z jeho komfortní zóny. Jak zmiňuji výše, pověstná španělská kontrola hry byla tatam, což na nějaký čas Portugalsku stačilo k dominanci.

Při bránění se vrchní dvě portugalské linie srovnaly do trojic a poctivě presovaly - jako staženější falešná devítka byl přitom využíván kapitán Bruno Fernandes. Přechod do útoku pak Portugalci prováděli zpravidla bleskově přes pravou stranu Cancela nebo výtečného Podenceho (pokud v 57. minutě střídal z jiného důvodu než vyčerpané kondice, zaslouží Jorge zlynčovat) na opačné lajně. Právě obránce João Cancelo byl hlavní zbraní v tomto systému, kdy se Guedes často stahoval doprostřed, pročež na kraji vznikaly výrazné prostory.

Portugalcům se toho nedá příliš vytknout, možná snad s výjimkou občasných výpadků koncentrace, disciplíny a pomalého dostupování v okolí vlastní šestnáctky. Saúlův gól prostě přijít neměl, stejně jako zcela zbytečné žluté karty Fernandese a Semeda, kteří budou v posledním zápase s Makedonií hodně chybět.

(mu)