Eurozápisník V. aneb Smrt krásných Němců

Zástupci 'české' skupiny A v semifinále pohořeli. Němci si připsali na konto nejdrtivější porážku za celou dobu vlastního počínání v soutěžích UEFA, zatímco Dánové hrubě nestačili na své efektivnější severské kolegy ze Švédska. Co zhruba stálo za takovou nevalnou reprezentací jedné turnajové grupy?

Úvodem mi dovolte opět zopakovat podstatu jednoho z pilířů nového formátu tohoto Eurozápisníku: barevné tabulky se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř každé z nich najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistově ocenění symbolickou hvězdičkou nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.

---

1) Není tvrdohlavost jako tvrdohlavost. Rui Jorge si před výkopem semifinále mohl z každé strany přečíst výzvy k tomu, aby konečně od začátku nasadil svou jedinou klasickou devítku v Gonçalu Paciênciovi. Jenže on nenasadil, a věděl přitom moc dobře, co dělá. Statičtější forvard by mu určitě nepresoval tak neúnavně jako Ricardo Pereira s Ivanem Cavaleirem, a určitě by proto nepoložil základy podobného debaklu. Ricardo, Cavaleiro a nárazově i třetí hráč se speciálně úvodem zápasu vytahovali doopravdy až k ter Stegenovi a nabourávali tím samotné gró německé hry - poklidnou rozehrávku zezadu, diktát tempa hry. Nemotorní stopeři v čele s Heintzem, ale i námi prosazovaný středopolař Geis, se potom v jednom kuse tvářili šokovaně a zakopávali balony vysloveně nazdařbůh.

Na přímočařejší projev přitom nikdo z Němců nebyl připraven v první minutě stejně jako v minutě sedmdesáté, což ostře kontrastovalo s herním plánem Portugalců - opět již dopředu promyšleným. William Carvalho je minimálně na této úrovni bezkonkurenčním mistrem v kontrole tempa a jeho nenadálé urychlování mezihry - nahodilé kolmice na libovolnou vzdálenost - vskutku perfektně vyhovovalo rychlonohým forvardům vepředu. To samé lze říct o zadní čtveřici a jejím vlastním efektivním fungování. Míč totiž mezi portugalskými obránci obíhal ve velké rychlosti a zpravidla ihned po jednom přesunu ze strany na stranu následovala dlouhá přihrávka podél lajny, kam už dávno duchapřítomně sprintoval jeden z útočníků. To německá vysoká linie prostě nemohla stíhat.

2) Záložní trojice Německa nefungovala ani jedním směrem. Anglický komentátor stanice BT Sport hned několikrát během přenosu poznamenal, že německý kouč Hrubesch zcela nepochopitelně a dobrovolně oslabil svůj tým čistě na základě obav ze soupeře. Namísto toho, aby se staral o to, jak svého soka aktivně porazit, šlo mu hlavně o to, jak ho zneutralizovat (tj. vyrovnat početně silnější portugalský střed). Tím si prý nad sebou podepsal ortel, a takovému verdiktu se teď zpětně oponuje jen těžko; tak slabě německý střed pole působil.

Těžko říct, nakolik Emreho Cana omezovaly problémy s lýtkem, ale jeho výkon byl vážně nemastný neslaný až běda, a jeho výpady směrem dopředu jednak ubyly, jednak končily nepřesnostmi. Pokud se Max Meyer na své pozici tradičně schovával, totéž činil i obyčejně vlivný Can - jako by snad daný post v německém kontextu představoval černou díru.

Ještě horší výkonnostní propad potom zaznamenal Joshua Kimmich, který jako by hrál v rukavičkách a hleděl si odevzdávat balony jenom v těch nejnebezpečnějších prostorách. Jeho pasy byly často úplně zbytečně riskantní, což vedlo k opakovanému zakládání portugalských útoků - včetně toho, jenž vedl ke čtvrté brance. Třetí muž do party, Johannes Geis, se nakonec fatálním způsobem nenašel v roli poslední záložní instance, a i když aspoň sem tam přitvrdil hru, obecně nestíhal o nic víc než jeho kolegové.

Co na to všechno asi tak říká Max Arnold, který do České republiky cestoval pouze na takovou náročnější dovolenou...?

3) Portugalsko nemá žádného Kadeřábka, tak proč Schulz na křídle? V posledním zápase skupinové fáze Horst Hrubesch leckoho překvapil tím, že k jedné lajně postavil dva kované levé beky. Tím ji obrnil proti Kadeřábkovým výpadům a od falešného křídelníka i šťastného střelce Nica Schulze za odměnu dostal výkon hodný ceny pro muže zápasu. Výtečný plán - pokud by byl ovšem zároveň jednorázový. A to on nebyl. Místo toho se Horst Hrubesch rozhodl do téže řeky vstoupit i proti Portugalcům a tváří v tvář obvykle zdrženlivějšímu Esgaiovi, kde by se zrovna mohl tak krásně vyřádit nevyzpytatelný driblér Amin Younes.

Younesův případ je vpravdě zarážející: dánskou pravou stranu terorizoval způsobem, který bral dech, a přece se od té doby na levé křídlo coby startér nevrátil. Jeho oblíbená ‘fičurka’ - rychlá, krátká přehazovačka na levou nohu - si přitom vysloveně říká o to, aby se prováděla směrem ven ze hřiště. V opačném gardu se již obráncům brání o poznání lépe; a ještě neškodnější se Younes zdá být tehdy, jakmile má z hloubi pole sám rozjíždět německé ataky, což se po něm očividně v semifinále chtělo.

(td)

---

1) Strukturální kolaps dánské defenzivy. Aniž bychom chtěli podceňovat švédskou sílu a nezlomnou vůli po vítězství, asi by bylo dobré hned úvodem podotknout, že Dánové se o postup připravili v první řadě sami. Podle očekávání to byli oni, kdo opticky kontroloval hru, zatímco vítězný tým těžil z maximální efektivity a především z dánských chyb. Už před výkopem se vědělo, že Švédové v této fázi nabrali ohromnou kolektivní ‘setrvačnou‘ sílu; takovým týmům se zkrátka daří vše, na co sáhnou, a porazit je vyžaduje stoprocentní soustředění a vyvarování se jakýchkoliv karambolů. Svěřenci Jesse Thorupa však inkasovali třikrát díky hrubkám defenzivních hráčů a počtvrté v závěrečné ’power-play‘.

Celkově vzato lze říci, že dánská obranná linie zkrátka nefungovala. Krajní beci Scholz s Knudsenem hráli hlavně zpočátku vyloženě nezodpovědně, defenzivní štít Thomsen také nepůsobil ani zdaleka tak pevným dojmem jako jeho kolega Hiljemark na druhé straně, a pokud k tomu přidáme Vestergaardovy ofenzivní výlety a celkově nadměrné přetěžování pravé strany, snadno si už můžeme odvodit, proč přímočaří, špičkově sehraní Švédové neměli problémy rozhodnout zápas během necelé půlhodiny. Občas se zkrátka stane, že jednomu týmu vychází vše a druhému nic. Když pak zejména díky Højbjergovi s Bechem Dánové po změně stran ožili, bylo už pozdě.

2) Švédské 4-4-2 skutečně funguje lépe bez klasických křídel. Håkan Ericson, kouč vítězného týmu, tentokrát podle očekávání vzdal své pokusy vecpat do sestavy třetího vyloženě ofenzivního hráče a na pravý kraj zálohy postavil Simona Tibblinga, klasického středopolaře s nevšedním čichem na góly (což ostatně prokázal také v tomto utkání).

Tím se švédský tým na hřišti efektivně ’srovnal‘ do pěti vzájemně se doplňujících dvojic - dva stopeři, dva beci, dvojitý pivot uprostřed pole, sehrané útočné kombo Guidetti - Thelin a dvojice krajních záložníků, kteří dokázali organicky vyplňovat prostor mezi forvardy a Hiljemarkem s Lewickým. Tibbling ani Khalili nepodali nějak zářivé výkony, bylo však zřetelně patrné, že takto jsou Blagult konečně správně ’vycentrovaní‘. Všechny dílky skládačky byly na svém místě. Na jedné straně energický technik s citem pro přihrávku, na druhé žolík neustále sledující soupeřovu bránu, mezi nimi dva spolehlivé štíty.

Tibblingův oportunismus v číhání na úder (Khalili měl míč na kopačkách mnohem častěji) vlastně docela dobře symbolizuje švédský styl hry - Ericson má k dispozici individuálně zřejmě nejslabší tým turnaje (možná s výjimkou Čechů), nemůže proto počítat s tím, že by se někdy v zápase dostal do trvalejší převahy. Proto například nakazuje bekům nevytahovat se tak agresivně dopředu, proto nepoužívá žádnou kreativní ’desítku‘ a dokonce i útočníka Thelina nutí vracet se pro míče hluboko do pole. Stejně tak ani na Tibblinga nemusí být po většinu zápasu vidět; důležité je, že ten klíčový gól nakonec dá.

3) Primární rozdíl mezi oběma týmy byl v organizaci. O té švédské už toho bylo napsáno dost - zejména díky ní jsou Blagult ve finále. Jejich tým působí skutečně profesionálním, sehraným dojmem, což na juniorských šampionátech nebývá zrovna obvyklé. Proti Dánům to bilo do očí ještě více, neboť Thorup jako by se po celý turnaj nebyl schopen rozhodnout, co chce vlastně hrát, jak toho chce docílit a o koho by se vepředu rád opíral. Že jsou dánští hráči talentovaní a kreativní, to nikdo nepopírá, ale toto byl ukázkový příklad toho, jak je vám čirý potenciál v konfrontaci s uvědomělým soupeřem vlastně k ničemu.

Poulsen na devítce se víceméně osvědčil, pravá strana s Højbjergem a Bechem také víceméně fungovala (alespoň občas), skutečná nebezpečí však měli gólman Carlgren spolu s opět dominantním stoperem Miloševićem po většinu času pod kontrolou. Možná by Dánové nepůsobili tak neduživým dojmem, kdyby Thorup dal od začátku šanci dynamickému Sistovi; možná právě toto mohl být zápas pro Viktora Fischera (určitě by se k míči dostával více než často). Možná. To už se ale nedozvíme, protože zatímco Švédové o sobě na hřišti vědí i poslepu, Dánové, vybíhající každý zápas v jiné sestavě, poháněni vágním konceptem ’kontroly hřiště‘, aniž by dostali jasný plán, jak svého cíle dosáhnout, celkem očekávatelně narazili. Dokázal by někdo ze všech čtyř zápasů vyčíst, jak vlastně vypadá Thorupův rukopis?

(dz)