Eurozápisník VI. aneb Co čekat od Řeků?

Máme nůž na krku, ví Plašil. Za Ruskem jsme už udělali tlustou čáru, dušuje se Pekhart. Cíl postoupit trvá, vyhlašuje Bílek. Takhle zmixovaná je nálada uvnitř českého tábora po drtivé prohře v zahajovacím klání. Ale jak jsou na tom Řekové?

V první řadě bych - pro boha živého! - rád konečně a definitivně odpálkoval zde populární řeči vedené ve stylu "ty Řeky známe, osm let je nic, pořád beton". Jakkoliv může být pravda, že Santos rovněž vychází z defenzívy, potažmo v lecčems z celého Rehhagela (standardky!), a po ruce má i dva stavební kameny zlatého zázraku, oba mančafty se v několika bodech dramaticky rozcházejí. Ty pochopitelně představím na úvod, pak se budu pokoušet dopídit ideálního složení české jedenáctky...ačkoliv ihned předesílám, že tentokrát budu ve složitější pozici než naposledy, před utkáním s Rusy.

A to vám ostatně bude moci docházet již během analýzy současného řeckého nároďáku. Totiž pokud v Portugalsku Rehhagelova parta proslula svou pružnou defenzivní ulitou, jež se zvládala jakoby sama od sebe a zcela přirozeně adaptovat na každý možný herní styl soupeře, tentokrát se hůře čte ofenzivní složka týmu. A to ani ne tak z pohledu strategie, jako spíš typologie. Santos má totiž po ruce velmi zajímavou směsku útočníků/křídelníků.

Samaras - vytáhlé "kopyto", které se adaptuje na hru ve vápně, těsně za ním i u levé postranní čáry. Gekas - typický target man, zakončovatel, rváč. Ninis - šikovné křídlo tíhnoucí do středu. Fetfatzidis, Fortounis - moderní křídla pasující spíš k čáře. Fotakis - marodící, nicméně stále možná varianta na nejofenzivnějšího muže ze středového trojlístku (dokonce i podhrota). Mitroglou - vytáhlý, náladový zabiják, podle mnohých vůbec nejkvalitnější, avšak po hříchu nedisciplinovaná varianta doprostřed ofenzivního trojhranu. A konečně žolík Salpingidis - nebezpečný hlavně pro své záběhy za obranu, čich na góly, použitelný ve všech vrcholech nepravidelného trojúhelníku.

Mozaika, která se může uskupit do mnoha zvláštních tvarů. Celkem jistě se jeví start Salpingidise, který pro sebe i z pozice žolíka ukradl titul zdaleka nejnebezpečnějšího Řeka úvodního duelu. Blízko základu by mohl mít také jiný osvědčený "zdroj kyslíku" Fortounis. U obou nicméně pořád zbývá vyřešit ono "za koho", což dělá problémy (osobně tipuji, že dolů půjde Ninis). A vzhledem k jistému předturnajovému prohlášení kouče Fernanda Santose ("Potřebujeme hráče, kteří se dokážou přizpůsobit každému soupeři. Na turnaji, kde se hraje zápas každý čtvrtý den, se bude určitě sestava měnit") ke všemu nelze vyloučit změny další, ještě ukrytější. Fotakis by byl logickou volbou místo Karagounise - mnou již naťuknuté středopolařovo chatrné zdraví ovšem sráží jeho preference poměrně nízko. K vynucené rotaci na postu stoperů se ještě dostanu.

Z toho nám vychází, že se v tuhle chvíli - v noci z pondělí na úterý - sestava odhaduje neobyčejně těžko. Je třeba být každopádně připraven zhruba na tři podoby nájezdnického tria: 1) Salpingidis nahradí Samarase - ofenzivní vozba bude dynamičtější, nedá se čekat nikdo přilepený na lajně a podobně předvídatelný jako Samaras, hlavně se bude sázet na sběhy za obranu; 2) Salpingidis nahradí ještě spolu s Fortounisem oba krajní útočníky - zhruba to samé; jen by Fortounis mohl jakožto jediný Řek naplňovat volná kritéria ostrého křídla; 3) Salpingidis nahradí Ninise - pak by se naopak vedle sebe, alespoň na papíře, poskládali tři borci, z nichž ani jednoho nelze mít za hráče k lajně (ačkoliv Samaras se jím - vtipnou cestou - snaží být); tuhle variantu nicméně považuji asi za nejméně pravděpodobnou.

Hlavně proto, že tehdy by ofenzivní trojlístek byl velmi striktně vázán na podporu pro změnu středového uskupení - a o to se Řekové těžko mohou opřít. Což je mimochodem druhý podstatný rozdíl oproti pozici Hellasu známé zpřed osmi let: tehdy formace 4-4-2 mohla docela dobře působit dojmem systému se čtyřmi středními záložníky. Tomu odpovídal kupříkladu "slavný" čtvrtfinálový duel s konsternovanou Francií, proti níž Rehhagel vyslal Basinase, Zagorakise, Katsouranise i Karagounise...aby jen tak mimochodem totálně vymazal z trávníku legendárního Zidana. Střed a dvě věže, respektive hráči zvyklí na to být "trefovaní" dlouhými nákopy, byly jednoduše dominantou tehdejšího řeckého atakování protivníků - pokud jsme se ho tedy samozřejmě dočkali mimo standardní situace. Ty přitom Santosovi "zůstaly" po ruce jako jediné...a pak že je známe.

Rehhagel si roku 2004 mohl dovolit luxus libovolného vrtění formací, Santos je daleko spíš vázaný na systém 4-3-3, kde střed slouží jen jako omezený zprostředkovatel. Portugalci kupříkladu chybí někdo na kraj zálohy, někdo podobný Giannakopoulosovi - ten by se zvláště hodil jako výpomoc Holebasovi v boji s dortmundským tandemem. Takto byl chudák debutant na velkém turnaji - s lajdákem Samarasem před sebou - neustále zdvojován i ztrojován; a to velmi záhy pochopitelně vypadal jako ukrutně zoufalá figurka.

O výraznější rigiditě a předvídatelnosti kádru dál vypovídá také fakt, že se z tria Karagounis-Katsouranis-Maniatis nejvíce vytahuje poslední jmenovaný; relativně čerstvě předělaný pravý bek. Dnes již 35letý Karagounis už na současný fotbal absolutně nestačí, a za příznivé konstelace hvězd by na 90% ani nehrál; Katsouranis pro změnu plní roli staromódního a neškodného libera...teď se tedy jen rozhodnout, kdo z nich Řecko brzdí intenzivněji. Patrně Karagounis; což by mělo platit i aktuálně s ohledem na to, že proti naší reprezentaci zřejmě Katsouranis bude muset operovat v roli stopera a jeho post v záloze zaujme asi Makos, mně doopravdy neznámý borec. Jinak si každopádně stačí odmyslet Samarase, dosadit Fortounise/Fetfatzidise; Gekase nejlíp vystřídat Salpingidisem - a dostanete v ideálních podmínkách moderní, perspektivní mužstvo, které je schopno i ochotno útočit, ne-li určovat tempo zápasu.

Jenže toho, z mého subjektivního pohledu, nyní Balkánci jednoduše nemohou být schopni. Kromě kreativního středopolaře či šikovného křídla s adekvátní zápasovou praxí (Ninis byl od listopadu do března zraněný a proti Polsku ho také nohy příliš neposlouchaly) dnes zároveň budou postrádat mistry rozehrávače z obrany. Sokratise Papastathopoulose jsem zevrubněji představoval již v profilu účastníka: Řekové v rozehrávce poměrně rádi přetáčí formaci do jakéhosi 3-4-3, kdy se Holebas s Torosidisem vytahují dál po lajně, Katsouranis se stahuje (nejčastěji) mezi stopery - a ti pak ve třech distribuují balony. Nicméně Avraam Papadopoulos si už na turnaji nebrnkne a zadák Werderu je vykartovaný; velká zodpovědnost bude tedy ležet na mladičkém Kyriakosi Papadopoulosovi a někom ještě hůře prověřeném (Makos je v nároďáku čtyři roky, začutal si však dohromady v 11 střetnutích). To se mi v celkem jasných konturách jeví coby další řecký průšvih.

A je jich už vpravdě dost. Navíc jsem dosud nezapočítal Gekasovy potíže s potencí (od 14. 10. 2009 se za Hellas trefil všehovšudy jednou); nebo fatální nespolehlivost 38letého, našedivělého brankáře Chalkiase, jehož s Nikopolidisem pojí podobnost čistě náhodná (tučně je podepsán i pod polskou trefou). Na první - a skoro i na ten druhý - pohled to tudíž vypadá, že stačí z videa vyčíst signály pro standardní situace, a směrem dozadu máme alespoň ze tří čtvrtin vyhráno. No, a protože si nedělám iluze, že by Bílkovi analytici (pokud existují) Karagounisovy zvyky a osvědčené cesty před výkopem studovali, pro dobrý pocit jsem si řecký um "mrtvého míče" zanalyzoval alespoň já sám...

...a vyšlo mi, že by se Sivok a spol. měli v první řadě připravit na štiplavého Gekase. Ostatně vizte tento volný kop, při němž Řekové opticky tlačí zezadu a Gekas se k nejnebezpečnějšímu projektilu ze standardky prosadí uprostřed několikanásobné přesily. Právě Gekasovy sběhy "na Rumburaka", stranou pozornosti a jakoby pod neviditelným pláštěm, by mohly zlobit zejména; pochopitelně vedle obligátních věží.

Ty by nicméně mohly ve velkém absentovat: vedle snajpra tureckého Samsunsporu nejčastěji hledaná "crew" A. Papadopoulos-Papastathopoulos-Samaras na plac vyběhne přinejlepším třetinová, třeba ani to ne. Dále ještě v rychlosti: rohy z pravé strany (odkud jsme na Euru 2004 inkasovali, leč po centru leváka) pocházely proti Polákům výhradně z dílny Ninise a za povedené je mít určitě nelze. Po jednom se na přední tyč zezadu vrhal Gekas, druhý hravě boxoval pryč Szczesny.

Pokud by se snad tahle řecká zbraň neprobudila k životu, můžeme si být už stoprocentně jisti, že tento mač bude hlavně o nás. Že zase budeme muset bušit do protivníka, tak jako před osmi lety. A že nakonec budeme skládat reparát nápadně podobný originálu. Aniž bych odmítal podcenění protivníka, jehož jsem koneckonců před turnajem soukromě pasoval do role favorita na postup, dnes to prostě bude hlavně o tom, co vymyslí naši ofenzivní hráči. A mně se mimo jiné neomylně nabízí razantní inovace, hra na dva hroty...

Jak se s Řeky vypořádat?

Velmi klíčovou otázkou samozřejmě zůstává, zda na to Michal Bílek takříkajíc "má koule". Při zběžném průřezu jeho angažmá registrujeme po hříchu minimum rotace se zaběhlým systémem 4-2-3-1. Něco na způsob dvou hrotů jsme vlastně pravidelně zkoušeli akorát v úvodních dvou letech Bílkovy anabáze, když bývalý sparťanský kouč takřka nikdy neměl po ruce Baroše. Například z pěti přátelských duelů odehraných v roce 2010 Češi hned do čtyř vkročili s dvěma klasickými útočníky v sestavě; ani jednou se to nicméně netýkalo Baroše ani Pekharta, dnes (zjevně) dvou prvních voleb. V kvalifikaci na Euro jsme pak na silné soupeře a v plné sestavě vyrukovali už vždy věrni kódu 4-2-3-1; a hra na dva hroty se (proč?) nezkoušela ani v obou generálkách.

Teď by nicméně spolupráce Baroše s Pekhartem či Necidem teoreticky měla nést zralé ovoce. Snad všichni moc dobře víme, že forvard Galatasaraye na hrotu nabízí veskrze dva užitečné atributy: bojovnost a šikovný náběh za obranu. Když k tomu přidáme sílu do vzduchu, kterou by snad měli oplývat oba potenciální "spoluskokani", tandem by nesehranou stoperskou dvojku mohl notně vyvádět z míry; spíše než samotný Baroš (nebo kdokoliv).

Ve prospěch 4-2-3-1 s rychlíky na křídlech může při řešení tohoto dilematu hrát snad jedině faktor obou řeckých beků, kteří na tom směrem dozadu nejsou moc dobře pozičně. Zdánlivého nevyužití téhle možné slabiny bych se nicméně neštítil. Rosický "uklizený" na kraji bude moci svými výlety do středu pole působit ještě větší binec, než jakého bychom se patrně dočkali od Rezka (už tak tři zápasy v řadě - minimálně - kompletně neviditelného); a Pilařovi by levá strana zůstala tak jako tak (zde si mimochodem dovedu představit, že by na Torosidise platil i Pudil, který by to měl po noze).

Navíc by Bílka z výše jmenovaných důvodů nemusel trápit ani zeslabený střed pole, neboť jak jsme si už dávno řekli - odtamtud Řekové těžko zahrozí. Prostě nemají jak. Páka Jiráček-Plašil je navíc v plné síle relativně dynamická, což by akorát přililo další hektolitry vody na náš mlýn. Vždyť Karagounis s Maniatisem nejsou žádnými sprintery, prvně jmenovaný pak nenaplňuje ani charakter vytrvalce.

Jenže zrovna se středem by mohl být problém...sice hloupý, ale že by na Bílka úplně neseděl, to také říct nelze. Ruská lekce totiž spočívala hlavně v odkrytí slabin tohoto teritoria, a tak dost možná reálně hrozí, že se náš trenér poučí zrovna v tuhle krajně nevhodnou chvíli - jak v diskuzi nedávno bystře poznamenal uživatel s přezdívkou ital. Vzhledem k Bílkovu konzervativnímu založení bychom se tím pádem hry na dva útočníky nemuseli dočkat ani nyní. A to by z mého pohledu byla - už definitivně - zatracená škoda. Ale tolik jen k ofenzivní složce; pořád ještě zbývá vyřešit minule tolik skřípající obranný val...

Asi nemá cenu se pozastavovat nad řeckým potenciálem strašit, který je podstatně menší než ten ruský; také snad můžeme doufat, že si Kadlec takhle tragický výkon vybral na dlouho dopředu a během turnaje se k němu již ani nepřiblíží. Přesto (nejen) podle mě není zbytí, takže se před utkáním zadák Leverkusenu posune místo Hubníka na stopera, abychom měli kraje obranné linie obsazené pouze vyslanci domácí Gambrinus ligy.

Zdali to bude problém, to si zatím netroufám odhadovat. Každopádně za dokonalých podmínek by se rýsovala zajímavá rovnováha obou lajnových prostor. Zatímco vpravo by Gebre s Rosickým (při sáhnutí k 4-4-2) mohli nadějně suplovat polskou dvojici Kuba-Piszczek, s níž si Řekové opravdu rady nevěděli; vlevo by Limberský mohl jen stěží odolávat nájezdům zdatného výletníka Torosidise, pochopitelně "jen" podporujícího Salpingidise či Ninise, shodně dva mimořádně nevyzpytatelné fotbalisty.

Ale to se znovu vracím k onomu významnému "kdyby" v podobě vlastně zcela nepřipravených čachrů s rozestavením. Takže...Michale, překvap nás!