Eurozápisník VI. aneb mají Angličané na víc? Mai noo

Evropský šampionát roku 2024 je u konce. Rekordní počet 2,68 milionu fanoušků na tribunách sledoval po dobu jednoho měsíce 51 zápasů a 117 vstřelených gólů, to vše na deseti stadionech. Poslední číslo do těchto ukazatelů zapsal v Berlíně Mikel Oyarzabal, jenž přihrál Španělsku už čtvrtý triumf na Euru, třetí z posledních pěti klání.

V tomto ohledu tak už muži z Pyrenejského poloostrova předehnali Němce a osamostatnili se na čele tabulky zlatých medailí, přitom když Nationalelf slavila naposledy, měla La Roja na kontě pouze jedno vítězství. To poraženému finalistovi z Anglie svítila v příslušné kolonce nula tehdy i nyní. Díky Garethu Soutghateovi se už alespoň dvakrát zapsala mezi poražené finalisty, cesta k prolomení této kletby na domácím šampionátu už ovšem bude na jiném trenérovi.

To Luis de la Fuente zřejmě u španělské reprezentace setrvá minimálně pro světový šampionát v Americe. A nadále by měl mít k dispozici i všechny hlavní opory, z nichž hned šest se dostalo do sestavy šampionátu. Vedle celé záložní řady se to povedlo i oběma křídlům, jež za sebou mají průlomovou sezonu, a nečekaně také obránci Cucurellovi. Vícenásobným zastoupením se pak chlubí ještě Francouzi zásluhou brankáře Maignana a stopera Saliby. Na Angličany zbylo jen jedno místo, se zařazením Kylea Walkera jde přitom výrazně polemizovat. Zbylá dvě místa obsadili Němec Jamal Musiala a Švýcar Manuel Akanji, Manchester City se tak může chlubit rovnou třemi svými hráči v této jedenáctce.

Zpět ale k samotnému finále. Jeho první poločas se nesl spíše v duchu předcházejících anglických utkání v turnaji. Žádné velké šance, nepřesnosti ve finální fázi. Po pauze už Španělé rozbalili svoji hru a i přes nepříjemnost v podobě zranění Rodriho bleskově udeřili prostřednictvím Nica Williamse. Střídání potom vlila krev do žil Ostrovanů, což rezultovalo v Palmerovo vyrovnání. Samotný závěr však zase patřil Španělům, Cucurellovu přihrávku zužitkoval ve zlatý gól Oyarzabal.

1. Španělé nenechali nikoho na pochybách, že si titul zaslouží. A svůj podíl na tom má celý tým. Od samého začátku turnaje v Německu působila La Roja suverénním dojmem. Hravě si poradila s bronzovými medailisty z Kataru Chorvaty, následně ve šlágru přehrála také italské obhájce titulu. Značně pozměněná sestava si při jistotě skupinového vítězství poradila i s Albánií, a naznačila tak, v čem tkví největší přednost de la Fuenteho družiny. Ať už nastoupil v jejím dresu kdokoliv, dokázal skvěle zapadnout do herního systému. Zejména na stoperu se trenérovi vyplatilo, že dal v nominaci i přes vyvolané kontroverze přednost v Arábii hrajícímu Aymericu Laportemu před barcelonským talentem Pauem Cubarsím či jeho jmenovcem Torresem.

I přesto, že kromě třetího brankáře Álexe Remira zasáhli do šampionátu všichni hráči, zůstala ideální sestava stejná od první minuty turnaje až do finále a (s výjimkou zmíněného zápasu s Albánií) se změny v základní jedenáctce dělaly jen vynuceně. Tím největším zásahem bylo zranění Pedriho v úvodu čtvrtfinálového měření sil s Německem, následkem čehož se Dani Olmo musel přetransformovat ze spolehlivého žolíka na stavební kámen sestavy. Zvládl to přitom na jedničku a patřil mezi nejlepší hráče celého mistrovství, podobně spolehlivě si vedli v semifinále i Nacho Fernández s Jesúsem Navasem, kteří museli zaskočit za vykartované duo Robin Le Normand, Dani Carvajal.

Vedle zformovaného startovacího složení pak Luis de la Fuente disponoval i dvěma "superžolíky". Mikelové Oyarzabal a Merino se spolu s Álvarem Moratou a Laminem Yamalem stali jedinými hráči týmu se sedmi zápasy v kolonce, tato dvojice z Realu Sociedad přitom nasbírala jen okolo 200 minut. Za důvěru se nicméně realizačnímu týmu odvděčila náramně. Po relativně snadném osmifinále s Gruzií přišly tuhé boje - ten proti domácímu Německu rozhodl v prodloužení hlavičkou Merino, závěr finále s Anglií zase přinesl Oyarzabalovu trefu. Bujaré oslavy celého týmu si nakonec po zásluze užil úplně každý z těch, kteří ve výpravě do Německa figurovali.

2. Tah Shawem se mohl výrazně vyplatit. Musely by ale přijít i další změny. Jestli vedle určitého překážení si ofenzivní čtveřice někde Anglie v průběhu turnaje strádala, tak to bylo zásobování kvalitními míči do vápna. Na vině přitom stáli zejména krajní obránci, kdy Kieran Trippier hrál přes nohu a Kyle Walker... je Kyle Walker. Centry nikdy nebyly jeho předností a nejinak to vypadalo i na uplynulém Euru. Poté, co se uzdravil Luke Shaw, logicky pro finále dostal příležitost na levé straně hřiště, přičemž rozhodně nezklamal. Naopak od Walkera se spoluhráči dočkali opět toho samého v podobě přihrávek dozadu nebo na nejbližšího kolegu. Když se dvakrát dostal do zajímavé pozice, skončilo to jednou nastřelením prvního obránce, podruhé centrem na rohový praporek.

Jistě, obránce Manchesteru City nabízí oproti alternativám významnou nadstavbu směrem do defenzivy, navíc Trippier možná po zdravotní stránce nebyl stoprocentní. I tak se však člověk nemůže zbavit dojmu, že ve chvílích, kdy Angličané prohrávali, měl na hřiště místo Walkera nastoupit buď právě Trippier, nebo Trent Alexander-Arnold. Byť na jeho straně figuroval handicap v podobě nerozehranosti, vždyť pořádně si před finále nezahrál skoro měsíc. Garetha Southgatea sice můžeme kritizovat za (ne)změny a střídání, která neprovedl, ne však za ta provedená. Ivan Toney se v závěru jevil jako logická volba, Cole Palmer zařídil vyrovnávací gól, už předtím první náhradník Ollie Watkins hru podstatně rozhýbal.

Co ovšem rovněž padá na hlavu končícího trenéra, to je neustále bezhlavé držení "hvězdné čtyřky", jež přitom nefungovala a divákům nenabízela nic jiného než sterilitu. Bukayo Saka sice nepatřil mezi osobnosti turnaje, na druhou stranu si svým herním profilem s dalšími nepřekážel, a obzvláště s ofenzivněji kvalitnějším bekem za zády by toho přeci jen předvedl více. Zbylí tři členové zmíněného kvarteta se ovšem vzájemně znehodnocovali - Phila Fodena si člověk na hřišti skoro nevšiml, Judeho Bellinghama sice ano, ale v těžších zápasech převážně při ztrátách či teatrálních pokusech o vymodlení faulu. Harry Kane jako by se to snažil zlomit a pomoci kreativitě týmu, namísto toho ale byl "všude a nikde", výjimečné přesné balóny do vápna tak neměly koho najít. A když už na kapitána směřovaly, nezvládl Kane vyhrát své souboje. Semifinálový hrdina Watkins a také Palmer přitom prožili skvělou sezonu, i na turnaji ukázali, že ofenzivní hře prospívají. Kdyby oba dostali šanci od začátku, možná by se fotbal opravdu vrátil domů.

3. Španělé zvládli nastavení skvěle, Three Lions ani sudí si jej za rámeček nedají. Když na tabuli v rukou čtvrtého rozhodčího svítily čtyři minuty, leckteří Angličané ještě věřili, že dokáží i toto utkání v závěru zlomit. Zvlášť po závaru, který nastal po rohovém kopu v závěru základní hrací doby. Pomiňme nyní fakt, že oproti šampionátu v Kataru nebo tomu, na co jsme zvyklí například z Premier League, se tato nastavení jeví jako absurdně nízká - sudí Francois Letexier laťku z předchozího průběhu Eura. Avšak místo slíbených 240 sekund (samozřejmě s určitou přirozenou redukcí) se nakonec hrálo jen okolo 60, než zazněl nemilosrdný závěrečný hvizd.

Southgateovi svěřenci by sice mohli láteřit nad tímto přešlapem jinak solidně pískajícího arbitra, do velké míry si ale za toto mohou sami. Namísto neustálého presinku a snahy dostat Španěle pod tlak předváděli úplný opak - vždyť za celý zápas předvedli jen pět faulů, z toho dva právě v nastavení. A ty navíc byly pořádně zbytečné a nic neřešící. V kombinaci s nějakým tím autovým vhazováním, na které zkušený výběr La Roja pochopitelně nespěchal, se tak připravili o jakoukoliv šanci na zvrat.

4. Na závěr: děkujeme Německo, snad se zase brzy uvidíme. Světové turnaje v nedemokraticky vedených zemích, covidem pokažené panevropské mistrovství. Fanoušci z fotbalových velmocí starého kontinentu si dlouho neužili velký turnaj na tradičních stadionech, kde se zároveň příznivci srocovali i ve městech mimo tribuny. Obzvláště pro ty mladší, bez možnosti vypravit se před osmi lety do Francie, se jednalo o první možnost vyrazit na takovýto šampionát. Jak Čechům, tak i řadě dalších národů navíc nahrávala oproti zmíněné Francii nebo za čtyři roky čekající Anglii příznivá lokace.

Fakt, že Německo je na mapě kvalifikovaných zemí prakticky uprostřed, se příznivě podepsal na atmosféře nejen v hledištích, ale i v ulicích. To vše zároveň převážně v mezích slušnosti a přátelského rozjímání. Naši západní sousedé se zkrátka ujali hostitelské role na jedničku a po dlouhé době jsme se dočkali turnaje bez výraznějších organizačních kontroverzí. Nezbývá než doufat, že země, aktuálně si procházející nemalými vnitřními problémy, zase brzy bude mít čas a chuť přivítat fotbalové hosty z celé Evropy, nebo třeba i světa.

(mv)