Eurozápisník VIII. aneb Na co se zaměřit při duelu Čechů s Chorvaty

Druhý zápas českého reprezentačního celku se rychle blíží. Po úvodním defenzivním výkonu, který vedl k jednogólové porážce s obhájci titulu, se v pátek celek Pavla Vrby postaví v Saint Etienne Chorvatům. Jako každý souboj, taky ten páteční podvečerní bude mít svá ohniska, a my se je pro vás na následujících řádcích pokusíme vytyčit...

Činit tak budeme jak z pohledu českého týmu, který zřejmě čeká alespoň částečná obměna nejen personálu, ale i strategického plánu, tak z pohledu Chorvatů, kteří v prvním kole proti Turkům zcela dominovali, a nyní (doufejme) nemohou počítat s takovou benevolencí druhé strany.

Úvodem se asi sluší zdůraznit, zhruba nakolik byli Chorvaté dominantní, respektive že čistě po statistické stránce (která ale zároveň v tomhle případě dosti vystihuje realitu) v první várce zápasů Eura nikdo nepodal komplexnější výkon.

O tom svědčí především tato tabulka, na níž jsou seřazeny týmy dle toho, kolik gólů se od nich dalo na základě kvality střeleckých příležitostí očekávat.

Jak vidno, Chorvaté si vytvářeli nejnebezpečnější šance ze všech účastníků a bez jakékoliv statistické odchylky by se správně měli blížit třem vstřeleným brankám. Ve finále pak mezi nimi a Turky vznikl ten vůbec největší rozdíl, a to poměrně suverénně - Portugalci už proti Islanďanům zaostali o celých šest desetin gólu.

Na tomto místě je vhodno vypíchnout také ten fakt, že Modrićova rozhodující rána byla zároveň chorvatskou střelou z té největší vzdálenosti od turecké svatyně, a že hned 15 chorvatských pokusů z devatenácti vylétávalo již zvnitřku vápna...

1) Chorvaté jsou podobně jako Španělé skvělí na míči, ale Češi se musí připravit na odlišné tempo. Ačkoliv se možná Španělé nejeví jako ten chodecký mančaft z mistrovství světa 2014, pořád vykazují určité sklony ke zjemnění tempa - a to v porcích, které chorvatský standard příliš nepřipomínají. Balkánci jdou oproti Španělům rovnou k věci, a pokud se zaměříme čistě na to, kolik přihrávek ve finální třetině hřiště jim v průměru stačilo na vyprodukování jednoho střeleckého projektilu, opět máme tu čest s tím vůbec nejefektivnějším týmem prvního kola skupinové fáze.

V tomhle má Chorvatsko vážně obrovskou sílu. Jak Modrić, tak Rakitić umí perfektně zrychlit hru, aniž by nějak extrémně riskovali, a proto z náhledu chorvatských vzorců přihrávek vyčteme úspěšně realizovaný důraz na vertikální budování ataků, na přímočarost kombinace, která se v důsledku skutečně stává vysoce účelnou. V tomto směru je tedy třeba se připravit na minimum cavyků ze strany protivníka, což zřejmě bude od našich hráčů vyžadovat přehršel sprintů na krátkou vzdálenost.

Chorvaté nám nakonec proti Turkům ukázali v součtu dvě své tváře, dva herní plány. Před přestávkou, i navzdory svému silnému středu, vždy poněkud spěchali s přenesením hry na pravou stranu, kde se evidentně nachází těžiště jejich hry. Veterán Srna má stále velkou chuť dělat náběhy po křídle a z 15 centrů v první části on stál za pěti z nich. Mandžukić se potom ve vzduchu o míč úspěšně rval pětkrát, Perišić čtyřikrát - a z toho jednou mířil do břevna. Rakitić zase jednou na nízký centr z pravé strany divže skluzem nedosáhl tak, aby otevíral skóre ještě uvnitř první pětiminutovky.

Jednalo se zkrátka o ohromnou sílu, přesto Chorvaté ve snaze pohlídat si vedení po pauze přepnuli do jiného módu, kdy už naplno hrál prim Luka Modrić - do defenzívy možná nejsilnější za celou dobu svého působení v reprezentaci, a na míči zřejmě viditelnější než tradičně; však jeho 76 kontaktů s balonem téměř o celou polovinu předčí počet každého jeho kolegu z chorvatské záložní linie včetně Rakitiće.

"Chorvatsko bych charakterizoval slovy síla, tvořivost a inteligence. Ve středu hřiště mají obrovskou kreativitu. Připomínají mi Plzeň z dob, kdy ji trénoval Pavel Vrba. (...) Chtějí mít hru pod kontrolou a dominovat. Proto dávají 60 procent gólů z postupných útoků," sdělil ČTK na nedávné konferenci v Praze předseda unie trenérů Verner Lička, a zvýšená agresivita i nárůst svalů uprostřed hřiště příjemně překvapily také Emmanuela Petita, který tyto atributy vedle obligátní porce přirozeného talentu vypichoval v přestávkovém studiu BBC.

2) Změna českého herního projevu je tedy opravdu žádoucí. A dá se celkem logicky očekávat, že český tým vážně bude daleko ofenzivněji laděný - svou vlastní defenzivní linii tedy patrně vytáhne o dobrých pár metrů výše a bez míče nebude jen pasivně vyčkávat, nicméně v určitých místech soupeře i napadat, a tím jej nutit ke ztrátě míče.

Tohle očekávání je založené na dvou podstatných faktorech. Ačkoliv mají Chorvaté vynikající záložní řadu, na míči samozřejmě až tak dominantní jako Španělé nejsou - je snazší jim odebrat balón, zároveň jsou s ním také agresivnější, nemají takovou tendenci soupeře obléhat, což pak také vede k více ztrátám.

Dále je velký rozdíl v rozehrávce středních obránců - zatímco stoperská dvojice Španělska s míčem pracuje velmi dobře, je schopna produkovat kolmé přihrávky, případně pokud se před nimi otevře prostor, balón také individuálně vyvést, hráči Chorvatů na stejných pozicích vyznávají o poznání konzervativnější přístup. Pokud útočné duo protivníka zablokuje možné přihrávky na nejbližší střední záložníky, mají Chorvaté s prvotním přechodem celkem problémy - stopeři se omezí na pouhé přihrávky mezi sebou či na krajní obránce a vesměs se nepokoušejí o žádné diagonální či kolmé přihrávky, které by prorazily alespoň jednu řadu soupeřovy defenzivy. Pro míč si je tak nucen seběhnout jeden ze středních záložníků, který posléze řídí začínající akci svého celku.

Velmi rozdílná je také reakce na momenty, kdy se stopeři dostanou pod tlak. Zatímco Španělé v takových chvílích svého soupeře vykombinují, což jim umožní přejít do útoku proti rozhozené obraně, zítřejší soupeř volí jednodušší řešení často v podobě dlouhého nákopu. Vytaženější presink českého národního týmu by tak měl mít smysl, jelikož by protivníka měl donutit k většímu počtu dlouhých míčů (ty představují velmi dobrý moment pro zisk míče) a tím i podstatně narušit zapojení záložní řady, kde se nachází jeho největší přednosti.

Osobně tedy čekám, že se Pavel Vrba vrátí k základní formaci 4-2-3-1, přičemž se do základní sestavy propracuje Bořek Dočkal, kvůli čemu začne jen na lavičce náhradníků jeden z dvojice Limberský/Gebre Selassie. Dočkalova role na hřišti pak bude zcela zásadní. Vědomi si svých rychlostních nedostatků, chorvatští stopeři obvykle velí ke zformování spíše níže položené zadní linie, a k takovému kroku se zároveň uchylují poměrně brzy - mnohdy se tedy pod Čačićem stává, že zatímco chorvatská obrana je už dávno sestoupená v hlubokém bloku a připravená odrazit soupeřův atak, záložníci se ještě podstatně výše ve hřišti snaží vyhrát balon, čímž mezi nimi a zadáky vzniká klíčová mezera, které musí Dočkal ve spolupráci s Necidem, Daridou a Rosickým pokud možno co nejčastěji využívat.

3) Je nutné se zvlášť zaměřit na zachytávání výletů krajních obránců. Příprava na ofenzivní pohyb krajních obránců soupeře bude muset být vskutku pečlivá. Pokud se Chorvaté usadí na polovině soupeře a svého soka zatlačí do defenzivnějšího postavení, často realizují zhruba dva základní principy přechodu do finální třetiny hřiště. Ty sice v duelech s Tureckem nebyly nějak výrazně patrné, ale v průběhu kvalifikačních zápasů se vypozorovat daly.

Spouštěčem první secvičené akce se obvykle stává uvolnění jednoho ze středních záložníků, kterému předcházela kombinace na druhé straně hřiště (obvykle na té levé). V tu chvíli podniká pravé křídlo náběh mezi krajního obránce a stopera, čímž s sebou v drtivé většině případů krajního beka strhne. Vytvoří tím tak velký prostor na straně hřiště, do kterého krajní obránce (Srna) okamžitě nabíhá a od záložníka také dostává balon. Po zpracování pak následuje krátká klička a prudký centr do pokutového území. Na tuto zautomatizovanou akci si zřejmě budeme muset dávat pozor především, pokud napravo namísto Brozoviće nastoupí ostřejší křídlo v Pjacovi, který je zvyklý ve finální třetině podobně cestovat.

Český národní tým může tyto náběhy bránit dvěma způsoby - záleží, zda budou hráči na krajích svou pozici upravovat podle pozice protihráčů, nebo zda se budou daleko spíše orientovat na svůj konkrétní prostor. Pokud by se využíval první mechanismus, pak samozřejmě pohyb křídelního záložníka zachytává krajní bek, přičemž náběh Srny do uvolněného prostoru by měl na svědomí Krejčí.

Výhodou tohoto systému je samozřejmě jeho jednoduchost, jelikož mají obránci jasně daného hráče, jehož pohyb je třeba zastavit. Stinné stránky pak spočívají v tom, že je krajní záložník zatlačen velmi hluboko na vlastní polovinu, tudíž se při případném zisku míče nenachází ve vhodné pozici pro zahájení kontru, a soupeř tak může velmi efektivně aplikovat re-presink. Zároveň také záloha ztrácí jistou dávku horizontální kompaktnosti, tudíž se mohou objevit kapsy mezi krajním a středovým záložníkem, které jsou poměrně nebezpečné. Takovou nutnost konkrétně proti Španělsku Krejčí cítil velmi často, a tentokrát by asi bylo nasnadě se podobného rozpoložení co možná nejčastěji vyvarovat.

Druhou možnost tvoří systémovější pojetí bránění - v něm krajní obránce nenásleduje celý náběh křídelního hráče, ale předává jej stoperovi na své straně. Následně okamžitě vystupuje proti krajnímu obránci protivníka, zatímco se levý záložník Česka trochu stahuje a vyplňuje prostor, který se otevírá mezi bekem a stoperem. Tento systém je tedy výhodnější pro případný okamžitý protiútok, jelikož se krajní záložník nenachází tak hluboko, zároveň záloha neztrácí svou horizontální kompaktnost, avšak je bezesporu složitější jej hráče naučit aplikovat. Kvůli tomu ho většina reprezentačních celků nevyužívá. Zrovna s ohledem na Srnovu mizející rychlost se každopádně nabízí takovou variantu minimálně zvážit - a pokusit se tak Chorvaty nachytat.

Na levé straně Chorvaté aplikují trochu odlišný princip - zde si často levý střední záložník odskakuje více do strany, odkud pak řídí hru. Ofenzivní hráči následně využívají následující souhry - křídlo (obvykle Perišić, ale mohou se s Pjacou prohazovat) si ze strany nabíhá mezi linie a snaží se na sebe navázat krajního obránce. Pokud s ním posléze skutečně vystoupí, směřuje záložník svou přihrávku do odkrytého prostoru na nabíhajícího beka, který se tak opět může dostat výborné pozice za záda defenzivního bloku.

Možnosti, jak tuto strategii bránit, jsou opět různé. Dovolil bych si ale tvrdit, že zde je ona individuální orientace snad ještě náchylnější na zaváhání, jelikož má bek útočícího celku na své straně moment překvapení, tudíž je velmi složité jeho náběh zachytit. Z mého pohledu efektivnější varianta je znázorněna na následujícím diagramu - v něm se krajní záložník nachází poblíž středového kolegy, čímž blokuje potenciální míč směřovaný mezi linie. Otevřená tak zůstává varianta na beka na kraji hřiště, která ovšem nepředstavuje taková nebezpečí.

Vzhledem k dosavadnímu charakteru defenzivy jsem si ale na takových 90 % jistý, že bude český tým nastíněné akce bránit spíše individuálně. Osobně mám tedy obavy z toho, jak si s těmihle mechanismy krajní hráči poradí - obávám se totiž, že by utkání mohlo být opticky relativně i vyrovnané, nicméně přechod do finální fáze v podání Chorvatska bude daleko efektivnější, čímž reprezentaci nadělají spoustu potíží.

4) Co Chorvaté dovedli v prvním utkání k dokonalosti, bylo doplňování se při zónovém bránění postupných tureckých útoků. Zde zafungoval především tah s Brozovićem na pravém křídle, který se jako naučený středopolař v případě potřeby stahoval více doprostřed a zahušťoval onen strategický prostor, přičemž zároveň zodpovědně vypomáhal Srnovi. Speciálně na Brozovićově straně se pak Chorvatům ukázkově dařilo odřezávat takřka veškeré možnosti na přihrávku (což vyplývalo z toho, že i Modrić s Rakitićem právě k této lajně tíhnou a první jmenovaný tam odebíral všechny své tři balony), ačkoliv zde nutno jedním dechem dodat, že naopak Turci často nechávali své kolegy ve štychu, a nebyli v tomto směru vůbec kompaktní.

Pokud každopádně Necid opět bude muset své spoluhráče nezřídka lovit na obrovskou vzdálenost, a pokud Rosický opět bude muset tahat míč sám z hloubi pole, aniž by si s někým narazil, čelíme možná ještě většímu průšvihu než proti Španělsku. Ve středu pole, nikoliv pouze u osoby Rosického, potom zřejmě bude rozhodující, nakolik asertivní Plašil s Daridou budou. Turci třeba zrovna nastoupili s od pohledu silným středem, ovšem skončili s ničím, co by se mu jen trochu blížilo. Selçuk Inan i Ozan Tufan měli možnost rýsovat pasy v podstatě jen po horizontální přímce, zatímco Oğuzhan Özyakup byl v roli hlavního playmakera vysloveně zardoušen.

V tomto směru je důležité, že Čačić zřejmě ihned na rozjezdu šampionátu trefil dokonalé složení záložní trojice, kterou Kovač před dvěma lety třikrát skládal úplně jinak. Chorvaté tu správnou rovnováhu v ohnisku hřiště hledali v podstatě od roku 2008, kdy právě pozdější lodivod Niko Kovač pověsil kopačky na hřebík, a na mistrovství světa se postupně neujali varianty s Kovačićem, Pranjićem ani Sammirem.

Výběr třetího zbývajícího středopolaře má přirozeně výrazné implikace s ohledem na potenciálně rozdílovou postavu Luky Modriće. V Brazílii se opora Realu při jakémkoliv nastavení zkrátka a jednoduše pohybovala po celé šíři hřiště a záložní linie potom působila všelijak jenom ne uspořádaně. Teď to bylo rozdělené docela jasně: Badelj bude zajišťovat levou stranu, Modrić zase tu pravou, a ve výsledku jsme přihlíželi diametrálně odlišnému Modrićovi, co se definice jeho role týče.

On je samozřejmě nesmírně inteligentní hráč, přesný i nebezpečný na přihrávce, s úžasnou schopností volit takřka vždy to správné řešení na balonu, ale svěřit mu úplnou volnost se dosud leckomu nevyplatilo, a Čačić prozatím s jasně vymezeným Modrićem slaví úspěch. Porovnejte si pro příklad tyto dva dashboardy: ten nalevo z rozhodujícího utkání skupinové fáze MS s Mexikem, který Chorvaté nezvládli, a ten napravo z duelu s Tureckem. Ten kontrast je evidentní, a vážně není složité určit, který Modrić byl k většímu prospěchu chorvatské věci. Limberského s Krejčím čeká další pořádná šichta, o tom lze jen stěží pochybovat...

5) Bezchybná poziční hra stoperů bude opět nutností. Poslední poznatek máme k poziční hře stoperů. Pravděpodobně se totiž nedá čekat, že by si hráči Chorvatska na stranách nevypracovali žádné situace 1 na 1. Velmi silný je zrovna v tomhle aspektu Perišić, který takové momenty často řeší rychlou kličkou směrem k brankové čáře, kterou následuje prudký střílený centr do pokutového území. V utkání s Tureckem přesně takovými akcemi vypracoval pro spoluhráče dvě velmi slibné příležitosti, které ovšem nebyli schopni proměnit. Z hlediska českého týmu bude v takových momentech nezbytně nutné, aby si stoper na bližší tyči vždy odskočil lehce pod balón a zónově pokryl první tyč, nikoliv aby se individuálně vázal na útočníka, který by se mohl nacházet blíže penaltovému puntíku v očekávání zpětné přihrávky. Bude vážně velmi důležité tyto střílené míče blokovat a nepouštět do malého vápna.

Logika za tímto uvažováním je poměrně jednoduchá - pokud bude hráč zakončovat z malého vápna v náběhu směrem k brance, takřka určitě situace skončí brankou. Pokud se k zakončení dostane "pouze" u penaltového bodu, ona pravděpodobnost je daleko nižší - brankář má více času na reakci, navrch ona střela může být stále defenzivními hráči zblokována. Zpětné přihrávky by poté měli pokrýt střední záložníci, případně se s hráčem může navázat vzdálenější stoper.

Doposud se reprezentaci tato věc dařila se střídavými úspěchy, přičemž hlavně Sivok v těchto momentech párkrát pochybil. V utkání se Španělskem prolétly hrubým odhadem dva či tři centry právě malým vápnem, přičemž většinou se jednalo o akce z pravého kraje obrany. Případně může jako dobrý příklad posloužit inkasovaná branka v přátelském duelu se Švédskem. A právě tyto drobné nedostatky je potřeba vzhledem k pátečnímu duelu odstranit, jelikož by mohly mít až fatální důsledky.