Eurozápisník XIV. aneb Žádné strachy, žádné spěchy

Už šest let nepřetržitě vládnoucí hegemoni Evropy i světa se na závěr svého tažení skupinou C vskutku nepřetrhli. Zejména Španělé přistoupili k duelu s Chorvatskem zcela neohroženě; a nikterak přesvědčivě nepůsobila ani o kousek dále Itálie, bojující s již vypadnuvším Irskem...

Španělští matadoři nepředvedli pranic ze svého umu a brilantnosti, kterou se prezentovali ve většině soutěžních i přátelských střetnutích v posledních letech. Propracovaná chorvatská defenzíva založená na skvělé obranné čtveřici a doplňována výborně pracující zálohou v čele s výborným Lukou Modrićem obratným přístupem k hráčům naprosto eliminovala dva tvořivé záložníky, barcelonské souputníky Andrése Iniestu a Xaviho, klíčové strůjce španělských úspěchů poslední doby.

Totéž platilo o sic se snažícím, avšak nijak nevynikajícím Torresovi, jediným výrazněji prosadivším se ofenzivním hráčem byl do svého odchodu ze hřiště David Silva. La Roja sice měla v zápase naprosto tradičně značnou územní převahu, kteráž ovšem nevyprodukovala v prvním i ve druhém dějství žádnou výraznější příležitost, pomineme-li ojedinělý a klíčový okamžik zápasu, tedy branku sevillského křídelníka Jesúse Navase, jenž nastupuje do druhých poločasů vcelku nad očekávání, neboť jeho letošní fazóna v mužstvu Sevilla CF nebyla nikterak výjimečná.

Celkově se šturmy španělských nájezdníků zastavovaly s ryzí pravidelností na šestnáctce, na níž již čekal konsolidovaný blok chorvatských obránců podpořených defenzivně laděnými záložníky. Obrana Vatreni skutečně pracovala výborně, krom několika pokusů, jež mohly kapitána a stálici v chorvatské sestavě Stipe Pletikosu leda protáhnout, rozhodně ne výrazněji ohrozit.

Jedním z důvodů chabé španělské ofenzívy bylo již zmiňované vymazání Xaviho a Iniesty, ústředních tvůrců hry, jimž nemohlo vcelku zatažené duo Xabi Alonso a Sergio Busquets kvalitou přihrávek jakkoliv konkurovat. Právě dvojice defenzivních čutálistů byla u míče podstatně častěji, neboť se k nim pravidelně vracely míče odvrácené chorvatskou obranou, anebo přerozdělované zpět právě Xavim, Iniestou a tu a tam jediným odhodlaným Španělem Davidem Silvou, jenž se nebál soubojů tváří v tvář a několikrát díky jeho průnikům došlo k nepatrnému, optickému přečíslení. To bylo ovšem ze strany šampiónů vše, slabá mezihra s nezvykle velkým množstvím nepřesností a zkažených přihrávek a slabé střely z delších distancí.

Chorvatsko se soustředilo na defenzívu, aby podnikalo do otevřenější, ne tolik zajištěné obrany soupeře nebezpečné protiútoky, které se ovšem zadrhávaly na stejné obtíži, tj. nepřesnosti závěrečných přihrávek, centrů a přenesení hry. Přitom mohlo být v balkánském táboře veselo, nebýt chybného rozhodnutí německého soudce Wolfganga Starka a jeho dvou asistentů, kteří přehlédl jednoznačný šprajc Sergia Ramose proti Mandžukićovi, jenž byl rozhodně na hranici pokutového území faulován a i přes protesty spoluhráčů odkulhal za čáru. Nejlepší střelec Chorvatska na šampionátu se třemi přesnými zásahy se posléze do hry vrátil, do větší příležitosti se už ale nedostal.

První poločas nabídl velice opatrnou kopanou, bez výraznější šance, pouze s jediným zábavnějším momentem v podobě již zmiňovaného střetu Ramose a Mandžukiće. Po obrátce již bylo v jantarové oáze stadionu v Gdaňsku veseleji, ačkoliv ne přemnoho. Klání bylo vskutku nesmírně nudné, pískající a v chorvatské části dokonce planoucí ochozy rozhodně nemohly býti spokojeni s předváděnou hrou, která se po obrátce mírně proměnila.

Chorvaté s vědomím, že Itálie vede nad Irskem 1:0 díky brance Antonia Cassana, vstoupili do druhého dějství velice aktivně. Na rozdíl do prvního poločasu napadali španělskou rozehrávku již v hloubi soupeřova pole, čímž vytvořili větší tlak na defenzívu mužstva z Pyrenejského poloostrova, jež si rázem nebylo jisté v kramflecích a kupilo více chyb v rozehrávce, než je zvykem.

Obrana Bilićova družstva pracovala stále bez větších potíží, ofenzíva se probudila a prostřednictvím běhavého, agilního Luky Modriće se dostala k obrovské příležitosti, jejíž neproměnění se stalo klíčovým okamžikem klání. Právě špílmachr londýnského Tottenhamu šajtlí nalezl na malém čtverci Rakitiće, jenž svou hlavičku z bezprostřední blízkosti namířil pouze na dosah Casillasových paží, jež mičudu vyrazily, načež obránci v krkolomných pozicích dokonali její odvrácení. Ačkoliv se na "kdyby" nehraje, v případě inkasované branky by Španělsko patrně horko těžko prostupovalo stále otevřenější chorvatskou obranou, která by se zatáhla stejně jako v prvním dějství a nedovolila by soupeři příliš příležitostí ke gólové radosti.

Po tomto okamžiku následovalo několik střídání, v nichž se projevila na jedné straně obava z výsledku, na druhé pak potřeba co nejdříve vstřelit rozhodující branku. A nebylo pochyb, že by jediná trefa na vítězství v tomto konejšivém, unuděném mači bohatě stačila, což se nakonec potvrdilo.

Na hřiště přišel Jelavić a Perišić v chorvatském dresu, jediného útočníka Španělska Fernanda Torrese pak nahradilo ofenzivně laděné křídlo Jesús Navas. Del Bosque byl uchlácholen představou, že jeho mančaft nějakým způsobem dotlačí utkání alespoň do bezgólové remízy, která by i v případě výhry Itálie La Roje stačila.

Chorvatsko posléze pootevřelo dvířka natolik, že si Španělé mohli hrát ve svém tradičním, cruyffovském rytmu tiki-taka, jenž sloužil k udržení výsledku, nikoliv k prolomení chorvatské defenzívy. Balkánský celek však nemohl nalézt chvíli klidu na rozehrávku, neměl dostatečnou kapacitu prorazit v závěru klání rozpačitě, přesto bez větších potíží pracující španělskou defenzívu. Na hřiště posléze přišla živá voda v podobě Fábregase, jenž hru Del Bosqueho mužstva mírně oživil a nakonec i vyprojektoval gólovou akci, když za obranou našel Andrése Iniestu, jenž nezištně připravil gólovou radost pro Jesúse Navase.

V ten moment se lepšímu mužstvu Chorvatska rozplynuly naděje nad Baltským mořem omývajícím břehy přístavu Gdaňsk. Ačkoliv bylo chorvatské družstvo v součtu lehoulince lepším mančaftem, nedokázalo proti loudavě hrajícímu soupeři uspět. Po minulém v samotném závěru prodloužení ztraceném a v penaltovém rozstřelu naprosto deprimujícím čtvrtfinále proti Turecku si tak družstvo Slaven Biliće připisuje další vcelku smutný okamžik, klíčově se ovšem jeví ztráta proti Itálii, která nevypadala jako výrazně silnější celek.

To ostatně platí i o Španělsku, které krom nášupu irským fotbalistům nepředvedlo na šampionátu zhola nic a předpokládám, že by podobné výkony mančaftu ve čtvrtfinále proti jednomu z možných soků z Francie či Anglie nemusely v žádném případě stačit.

---

Prazvláštní problémy dělalo vystavení postupové stvrzenky také Italům. Tedy, prazvláštní...pozorný divák či rovnou znalec italského nároďáku se patrně zamračil hned nad včerejší startovací listinou Azzurri. Dávala tušit rotaci do rozestavení se čtyřmi zadáky (užívaného hojně v kvalifikaci) - ačkoliv juventuské 3-5-2 mužstvu tolik svědčilo. Zároveň dávalo tušit Mottu na trequartistovi - čímž došlo docela dobře k paralyzaci italské záložní linie. A nakonec samozřejmě dávalo tušit protekci borců jako Balotelli, Maggio či Bonucci, kteří byli před výkopem v karetním ohrožení - to jediné lze nakonec kvitovat, neboť kompletní šestice fotbalistů s vykřičníky byla doopravdy uchráněna (pokud tedy nepočítáme nešťastné zranění Chielliniho)...

Možná snad Giovanni Trapattoni byl vynutitelem té otravné nostalgie; sám je totiž vyznavačem značně rigidního, nemobilního a ve výsledku nudícího 4-4-2, pro které byl kupříkladu na MS 2010 kritizován Marcello Lippi - a aspekty zrovna jeho Itálie nyní ta současná, přitom v mnoha ohledech modernější, bohužel nesla.

Střed pole rovnal se nesmírně statickému uskupení, které jako by si místy chtělo hrát na Španěly, a tak po hrdém doklusání k šestnáctce už jen vestoje čekalo, až hora k Mohammedovi přijde. A to ještě v těch sporadičtějších případech: daleko spíše se ani do těchto míst Pirlo a spol. nepropracovali. Samotného dirigenta totiž nohy při rýsování obvyklých dalekonosných kolmic neposlouchaly, Motta byl pod útočníky utopen a zneviditelněn (ačkoliv v pozici spojky defenzivní a záložní řady dříve fungoval takřka bezchybně), Marchisio pracoval poněkud bez chuti a De Rossi byl do rozehrávky většinu času rovněž nepoužitelný.

Problém byl potom hned ve dvou hlasitě hovořících činitelích, respektive psychických i fyzických blocích. Jednak ve flexibilní irské hrázi (občas záludně vystouplé, občas naopak zapadlé - jak si ukážeme později v tužce), jednak v přílišném spoléhání na Andreu Pirla. Ten předtím dvakrát zahrál, dnes nikoliv...a vhodný supl neexistoval. Nebo se nenabízel. Pirlova nemohoucnost pak byla opět způsobena více faktory, konkrétně tedy dvěma.

Zaprvé mi přišlo, že se Cassano s Di Natalem pohybovali až moc na hraně šestnáctky. Prvně jmenovanému pro jednou chyběla pořádná chuť stahovat se více do hloubi pole či na pravé křídlo; od Di Nataleho se dalo čekat leda sbíhání k levé postranní čáře (a že ho v těchto prostorách, kde mimochodem po pauze leželo ohnisko italského útočení, zastiňoval Balzaretti), nikoliv tak široké pole působnosti, jaké dokáže vytvořit Balotelli. "SuperMario" vesměs může být platný jakožto falešné křídlo i rozptyl na vápně; Di Natale se nejraději chová jen coby klasické LW.

Zadruhé Pirlo trpěl možná až přehnaným pocitem zodpovědnosti. Většinu času lítal všude; a ve finále nikde. Oba tyhle mé postřehy si ostatně sami potvrďte na těchto dashboardech sledujících oba dva stěžejní terče mých předchozích řádků. Odečíst z nich lze jednak Cassanovu fixaci do středu (která mu prostě nevyhovuje), jednak Pirlovo kontraproduktivní rozpětí.

Právě Pirlo, včera zvláště kazící a v mnoha pasážích bizarně neviditelný, by se pak navíc dal označit za viníka irského tlaku v závěrečných minutách. Italové se vlastně stali prvním mančaftem, který se od ostrovanů nechal v jedněch pasážích přehrávat. A na vině konkrétně byla přemíra faulů i v těsné blízkosti pokutového území, jež opět pramenila ze včerejšího evergreenu, a sice banálních ztrát na samotných rozjezdech ataků. Pokud se nám doteď hoši zpod Apenin ukazovali coby soubor znalý mnoha tras a způsobů, kterak zaskočit vpředu nahňácaného soka; jakožto parta perfektně sehraná, co se bleskových kontrů týče...včera to tam zkrátka a dobře nebylo. Jednu akci si vybavím: brilantní patičkovanou předávku Thiaga Motty, Pirlovo okamžité navázání a Di Nataleho úprk ke slabé střele na přední tyč. Dál už nic...

Zvlhlý střelecký prach pro tuto klasickou italskou zbraň Prandellimu zpod rukou vyfoukl mimo jiné jeho krajan Giovanni Trapattoni. Ten má cokoliv italského pochopitelně v malíku, a tak nyní na dobře známého protivníka vyrukoval s defenzivní taktikou podepřenou abnormální obětavostí, pečlivostí v dostupování, disciplinovaností utvářených obranných "trojiček" a podobně...do detailu propracovaný systém se navíc konečně (!) povedlo "vytunit" i srozumitelným, zrychleným přechodem dopředu, který Italům zejména do přestávky dělal nečekané problémy (ačkoliv tedy více risku souviselo s větším množstvím nepřesností a v 64. minutě Irové zkompletovali pouhých 68 % přihrávek - v té době turnajové minimum).

Konstrukce téhle ideální strategie byla patrná hlavně v úvodní desetiminutovce (jak ukazuje tento nákres), kdy Irové doopravdy jenom čekali, aby si záhy vypomohli pouhými třemi přihrávkami - a někdy ani tolika ne - až k pokutovému území věhlasnějšího soka. Vlastně tedy perfektně kopírovali úspěšnou taktiku Italů z úvodních dvou duelů, přičemž akorát tradičně spoléhali spíše na dlouhé pasy než na krátké, hbité narážečky; to byl ale zhruba jediný výrazný rozdíl.

Možná vůbec nejvehementněji nicméně důstojnou derniéru Boys in Green zapříčinily rapidně zlepšené výkony obou stoperů. Dunne se St. Ledgerem se například obdivuhodně předháněli v hrdinskosti vlastních obranných bloků; mnohdy to dokonce i vypadalo, že se schválně zatahují až ke Givenovi, že schválně couvají k malému vápnu místo zběsilých výpadů, aby předvedli své vlohy pro golmanské řemeslo. Vždyť si vezměte, že St. Ledger spolu se svým parťákem zablokovali dohromady sedm italských střel (3+4), kdežto proti Španělsku to byly rány tři (1+2) a proti Chorvatsku dokonce jedna jediná (1+0)!

Jako by přímá úměra neomylně našeptávala (leč je samozřejmě povrchní vycházet jen ze statistik, a ještě z jedné samotné), že se oba střední obránci postupně lépe a lépe adaptovali na tuto úroveň, jíž jeden zná tak maximálně z televize a druhý na ni už podle všeho nestačí. Bohužel pro Iry; začalo se tak dít až příliš pozdě. A navíc ani to k bodům, jak známo, nestačilo...

"Elektronická tužka"

1) Včera jsem na tomto místě demonstroval nechuť portugalské záložní trojky podporovat úniky forvardů; na jediné Torresově šanci utkání teď nicméně mohu kárat ještě intenzivněji. A jen tak okrajově ukázat, jak moc je španělská eskadra nezpůsobilá jiného stylu hry než své tiky-taky. Totiž zde Torres přebírá míč a rozvíjí ojedinělý brejk svého mužstva; a už teď má v širém okolí k dispozici (pokud to tak lze nazvat) jediného spoluhráče, zatímco Chorvaté vlastně ihned dostávají za balon (nebo na jeho úroveň) kompletní obrannou čtveřici. Ale to by ještě nebylo tak zlé; "horší" je obrázek zachycený po sedmi vteřinách. Na něm už jsou do ideálních pozic vráceny rovnou dvě chorvatské linie, zatímco Iniesta je dál schovaný co možná nejdál od Torrese...a žádná pomoc nepřichází ani z druhé vlny. Myslím, že dosti výmluvná ukázka španělského citu (viz Iniesta) a návyku (viz ostatní neviditelní), pokud jde o hbité kontry.

2) Španělům bude po zápase zcela jistě vyčítána zejména bohorovnost, s jakou přistoupili ke svému "skupinovému" finiši. A na šanci Rakitiće, z níž stoprocentně mělo zapršet, je patrná vůbec nejlépe. Ačkoliv je na prvním místě potřeba vyzdvihnout Modrićův dotyk génia (nebo Rosického?), laxnost favorita je zřejmá ve dvou fázích celé brejkové akce. V té první hned tři Španělé zadělávají na problém tím, že ani jeden z nich absolutně nebere na vědomí nějakého Rakitiće, který jim sprintuje za zády. Asi by jejich těly prosvištělo x ampérů elektrického proudu, kdyby si byť jen jeden z nich Chorvata navázal. No, a proto je pak také druhá fáze jen logickým vyústěním tohoto všeho. Rakitić se hlásí o přihrávku (ještě spolu se Strinićem mimochodem), aniž by kterýkoliv z hráčů v modrém překročil osu (!!!) hřiště. A to jich na obrázku vidíme pět...

3) Dnešní elektronická tužka je rozdělena na takové tři dvojbloky, aby byla pro jednou jaksi dynamičtější. Ten třetí se už týká souběžně hraného utkání v Poznani, a konkrétně Iry pozoruhodně pojaté defenzivní činnosti. První fotkou upozorňuji na vystouplý blok tří hráčů, kteří jako by po vzoru svých "stolních" brachů byli spojeni kovovou tyčí. Před nimi pochopitelně napadají dva hroťáci, za nimi zeje díra; úmysl je zřejmý - nahnat Italy do kouta, kde je zaměstnají beci a příslušní (v tomto případě ten levý) krajní záložníci. Druhá pozice, o devět sekund zpožděná, je potom také chtěná, tušená, vykonstruovaná. Irové jsou na ní hluboce přehluboce zataženi, čímž buď Italy odradí centrovat a doženou je k přihrávce za vápno (jako v tomto případě), nebo prostě vysoký míč díky přesile seberou. A pokud opravdu dojde k naplnění prvního scénáře, další postup je rovněž nabíledni: bafnout nadšeným vystoupením z bloku, blokovat kolmice i střely skrze svou neohroženost. A to fungovalo, neboť Italové na šestnáctce zadrbali hrozivé množství nahrávek, což platí také pro nadcházející okamžiky "tužkové" akce.

Zajímavosti dne

- Jenom Nizozemec Aron Winter byl v historii evropských šampionátů využit coby žolík ve více případech než Cesc Fábregas (7 x 6).

- Během prvního poločasu si ze Španělů s balonem sporadičtěji než Fernando Torres potykal pouze brankář Iker Casillas. Útočník Chelsea si mičudu osahal 13krát, golman Realu jedenáctkrát.

- Chorvaté jsou patrně zásadovým národem. Doteď odcestovali na čtyři evropské šampionáty (vedle toho právě probíhajícího ještě 1996, 2004 a 2008), aby se na nich pokaždé prezentovali právě čtyřmi přesnými zásahy.

- Což mimo jiné souvisí ještě s dalším statistickým bonbónkem: po včerejšku už jen Dino Zoff udržel v historii ME více čistých kont (9) než Iker Casillas (6).

- Irové zakončili své letošní tažení šampionátem s devíti obdrženými brankami na kontě; a nejsou přitom vpravdě daleko od nechvalného rekordu. S propustnější defenzívou se ve skupinové fázi Eura (přítomné od roku 1980, připomínám) vytasili akorát Jugoslávci roku 1984, když inkasovali celkem desetkrát.

- Teprve podruhé za celé své dějinné působení na srazech evropských elit letos Španělé ve skupině posbírali sedm nebo více bodů. Předtím se jim to povedlo akorát před čtyřmi lety, když si nakonec dokráčeli pro zlaté medaile.

- Antonio Cassano teď na ME skóroval potřetí, i tahle poměrně chudá vizitka mu nicméně stačí na to být nejplodnějším Italem v rámci tohoto turnaje. Zkrátka a dobře, za Azzurri na Eurech pálí ostrými větší spektrum fotbalistů; a Mario Balotelli se včera stal právě 25. různým.

- Dál platí pravidlo, že Italové nikdy dějiště mistrovství Evropy neopouštěli, aniž by se honosili byť jen jediným skalpem soupeře.

Kuriozita dne

Mario Balotelli zase jednou slavil netradičně. Po svém gólu na 2:0 jako by Prandellimu vzkazoval "vidíš - měls mě nasadit od začátku"; ale to už u něj překvapí málokoho. Kuriózní byla spíše duchapřítomná reakce prvního gratulanta Leonarda Bonucciho. Ten se ihned jal svému nevychovanému spoluhráči špuntovat pusu, aby snad schopní čtenáři pohyblivých rtů neměli šanci být pohoršeni.

Hvězdy dne

Sean St. Ledger (Irsko) - Jeho rameno zastavilo nadějnou ránu Di Nataleho, jeho pata odkopávala z čáry projektil stejného hráče a jeho celá tělesná konstrukce se pak i ve zbytku zápasu ráda efektivně vrhala do ran a cest protihráčů. Spolu s Dunnem tenhle stoper druholigového anglického Leicesteru konečně působil jako sehraná a funkční dvojka.

Gordon Schildenfeld (Chorvatsko) - Místo mezi hvězdami si zaslouží i nenápadný dříč chorvatské defenzívy, sedmadvacetiletý bek druholigového bundesligového Eintrachtu Frankfurt. V celém zápase skvěle kooperoval se svým stoperským kolegou, ale i stejně dobře hrajícími Dariem Srnou a Ivanem Stirnićem. Pospolu vytvořila tato čtveřice vskutku účinnou protilátku na španělskou tradiční taktiku tiki-taka, která se tentokráte absolutně minula účinkem. Stejně jako jeho kolega Ćorluka vyhrál obrovské penzum soubojů na hranici šestnáctky, která byla skvěle zajišťována záložní řadou, zejména pak Pranjićem.

Vedran Ćorluka (Chorvatsko) - Zřídkakdy se v našem přehledu stává, že se do výběru největších hvězd dostala hnedle trojice hráčů, kteří soupeřili v trikotech poražených celků. Kdo však sledoval utkání úřadujících šampiónů a nakonec třetí místo beroucích Chorvatů, nepřijde mu zvláštní, že post mezi hvězdami hracího dne si vysloužil šestadvacetiletý zadák Tottenhamu Hotspur, jenž jarní část sezóny strávil v bundesligovém Bayeru Leverkusen. Opora Vatreni pospolu se svými defenzivními kolegy, kteří se vyšvihli k preciznímu a téměř dokonalému obrannému výkonu, vymazával ze hry španělské ofenzivní hvězdy v čele se Xavim a Iniestou, kteří se počas utkání prakticky nedostali do kloudnější příležitosti. Vedran k tomu dopomohl několika zablokovanými střelami, vítězil v klíčových hlavičkových soubojích a byl nebezpečný i před soupeřovou brankou, kde dělal obrovské potíže Sergiu Ramosovi i Ikeru Casillasovi. Výkon tohoto hromotluka patří k vynikajícím, Chorvaté i přesto nepostupují.

Odpadlík dne

Xavi Hernández (Španělsko) - U katalánského špílmachra jsme prostě zvyklí na vysoký nadstandard, tentokráte však byl středopolař Barcelony doslova vymazán nejen ve středu pole výborným Lukou Modrićem, ale celkově dobře pracující chorvatskou defenzívou. Hráč, jenž proti Irsku překonal rekord v počtu přesných přihrávek za zápas, tentokráte marně hledal skulinku v chorvatské zdi, nedokázal se adaptovat na rychlý přístup chorvatských hráčů a krom několika zpětných přesných přihrávek na defenzivní záložníky se po něm skutečně slehla zem. Podobně lze hodnotit i útočnou hvězdu, tradiční devítku španělského mančaftu Fernanda Torrese, jenž si v zápase krom několika relativně dobrých, ale eliminovaných náběhů připsal pouze jednu solidní střelu z velkého úhlu, kterou Pletikosa s jistotou zlikvidoval. Patrně by se Xavi do našeho výběru nedostal a dali bychom přednost jinému hráči, obrovská kvalita a jeho ofenzivní potenciál tentokráte však vyhořely natolik, že lze jeho volbu dozajista obhájit.