Eurozápisník XIX. aneb No Hart Feelings, Anglie

Anglie je venku, a nikdo pro ni plakat nebude. Pokud má platit, že ve čtvrtfinále chceme ty nejschopnější týmy, Island včera v tomto ohledu svého slovutnějšího soka jednoduše předčil. Angličané jako by nikdy ani nevěděli, jak vlastně chtějí na statečného soupeře vyzrát. A podobně se dá vlastně vyjádřit i k vypadnutí obhájce titulu ze Španělska...

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Na výhru Italů nemůže nikdo říct ani popel - byla totiž opravdu zasloužená. Lepší byli jak technicky, tak i takticky, v obranné fázi působili kompaktnějším a organizovanějším dojmem, zatímco si i v rámci svého útočení vypracovali kvalitnější příležitosti.

Obvyklá vítězství outsiderů se často rodí po šablonovitém průběhu hry - tedy urputné defenzivě, kterou následuje snaha o bleskové protiútoky. Výkon Itálie do této škatulky však zařadit nemůžeme, jelikož ta svého soupeře po slušné úseky hry patrně přehrávala. Zejména v prvním poločase byla jednoduše tím lepším celkem - aktivnější bez a nebezpečnější s míčem. Oproti tomu Španělé chvílemi působili dost opařeným dojmem - byli nuceni k přihrávkám na delší vzdálenosti a jejich hra také obsahovala viditelné množství technických nedostatků, což pro ně ani zdaleka není typické.

Velmi výmluvný je tento graf znázorňující rozehrávku obou brankářů v první půli. Zatímco Gianluigi Buffon mohl přihrávat nakrátko, jeho protějšek v brance Španělska byl nucen k mnohem většímu počtu dlouhých míčů. A zmínit by si zasloužila ještě jedna statistika - Italové totiž v průběhu prvního poločasu dosáhli vyššího počtu zrealizovaných přihrávek (210-207), což je opět věc málokdy vídaná.

2) Itálie každopádně potvrdila, že jde po stránce organizace hry nejspíš o nejlepší celek. Antonio Conte sice působí trochu bláznivějším dojmem, než by asi bylo zdrávo (viz jeho odkopnutí míče), navzdory tomu svůj celek připravil vážně precizně.

Jeho svěřenci tradičně vycházeli z rozestavení 3-5-2. Co mě nicméně hlavně zaujalo, bylo, kterak při vlastním zakládání útoků prakticky nevyužívali střed pole - často se v samotném těžišti pohyboval pouze defenzivní záložník. Další dva jeho kolegové si pak často sbíhali velmi blízko k postranním čarám, což bylo pro hru zásadní. Jednak tím samozřejmě umožnili křídelním obráncům zaujmout vyšší postavení téměř až v linii s útočnou dvojicí, zároveň tím otevírali diagonální přihrávku na své útočníky, jelikož střední záložníci Španělska své soky těsně následovali. Několikrát proto mohl rovnou stoper Italů svůj pas adresovat na hrotového útočníka a tím prolomit první dvě defenzivní linie protivníka, častěji ovšem ještě využil služeb seběhnuvšího středopolaře, který pak z prvního doteku míčem hledal útočnou dvojku. Pokud byla tato úvodní kombinace úspěšná, následovalo rychlé otočení hry zakončené nejčastěji stříleným centrem před branku.

Co se defenzivní fáze týče, Italové utkání zahájili docela intenzivním presinkem - křídelní obránci vystupovali velmi vysoko a napadali krajní beky, zatímco křídlo protivníka si převzal nejbližší stoper - formace se tak v takový moment plynule přeměnila na 4-4-2. Pokud byli Conteho svěřenci zatlačeni do dlouhodobější defenzivy, pak se do záložní linie někdy zatáhl i Eder, tudíž se celé rozestavení opět přeměnilo - a to na 5-4-1. Celý tenhle blok byl nasoukaný na nějakých 30 metrech a pro soupeře pak bylo velmi těžké jej překonat.

3) A Španělsko za celých 90 minut prostě nenašlo ten správný recept. S postupem času sice opadávalo aktivní napadání celku z Apeninského poloostrova, díky čemuž měli svěřenci Del Bosqueho čím dál větší převahu, navzdory tomu si však těch opravdu vyložených příležitostí mnoho nevypracovali. Ty dvě největší přišly po standardní situaci a dlouhém nákopu brankáře, což potvrzuje, že ze hry to zkrátka a jednoduše příliš nešlo.

Právě proto bylo poněkud překvapivé, že Del Bosque neučinil žádnou razantní změnu. Svá střídání sice provedl, vesměs se ale jednalo o přímé výměny bez nějakého hlubšího dopadu na rozestavení či herní strategii. Svůj celek tudíž z krize vytáhnout nedokázal, a ačkoliv se Španělsko v druhé půli zlepšilo, tak rozhodně ne dostatečně na to, aby si zasloužilo nějaký lepší výsledek.

(vs)





1) Islanďané ovládají síly ničivého chaosu. Vypadalo to, jako by zástupci nejmenší země v historii Eura otevřeli nějaké dosud netušené tajemství. Nebránili v bloku - vlastně často dělali v obraně hrubé chyby; měli výrazně méně střel (8 oproti 18), držení míče chabých 32%, byli výrazně horší ve vzduchu (33%), v přesnosti přihrávek... prakticky úplně ve všem. Přesto se ale nedá ani v nejmenším říct, že by si postup nezasloužili.

Ještě než se dostaneme k tomu, jak tragický pseudovýkon podal hrdý Albion, patří vyseknout poklonu jedné zásadní islandské zbrani: Lars Lagerbäck totiž přišel na způsob, jak zkrotit chaos. Přesně, jak se sluší na trenéra reprezentace země Vikingů, bouřících sopek a vlajících blonďatých hřív (a Björk, jejíž hudba je skoro stejně experimentální jako islandský fotbal).

Podle všech pravidel by už čirá vůle a odhodlání neměly v play-off významného mezinárodního turnaje hrát rozhodující roli. Jenže Islanďané tyto předpoklady dokonale postavili na hlavu. Nebyli fotbalově lepší než Anglie, ale všechny ty kýčovité fráze o důležitosti nasazení, týmovosti a ochotě potit krev dnes i přesto zaznamenaly velkolepý triumf. Toto není poznatek, který patří do taktické analýzy, přesto ale vystihuje tento zápas nejlépe ze všech: Islanďané do čtvrtfinále prostě chtěli. V každé důležité situaci měli navrch, nenechali se zatlačit, nedošly jim síly (ač to asi všichni očekávali), kvalitnějšího soupeře prostě 'umlátili' silou čirého entuziasmu.

Je ironií, že Anglii v dosud nejdůležitějším zápase zostudil tým, který na Euru ze všech nejvíce připomíná jejího vlastního ligového mistra.

2) Anglie nedokázala využít přirozené islandské slabiny. Samozřejmě by ale Islanďané k triumfu nedospěli, pokud by pan Hodgson alespoň rámcově prokázal, že ví, co dělá. Ostatně taky ihned po závěrečném hvizdu rezignoval. Bude se někdo divit?

Tento zápas byl jeho prokauč, jeho chyba. Ukázalo se, že jako stratég na tuto úroveň jednoduše nemá. Islanďané kupříkladu už v prvních deseti minutách názorně ukázali, kudy vede cesta k jejich brance - přes neukázněné krajní beky. Co s tím Angličané ve zbytku zápasu udělali? Kdykoliv hrozil jejich kontr, zaujala islandská defenziva obranný kruh kolem vlastního gólmana a prostory u rohových praporků nechávala vyklizené. Hodgson jako by si to vůbec neuvědomoval, naopak stále tlačil vše středem přes zoufalce dne Rooneyho.

Jediné, co mohlo na takto extrémně nabuzeného soupeře platit, byla evidentně klidná kontrola hry - nechat Islanďany vybláznil, držet míč a kombinovat. Jenže toho Angličané nebyli schopni. Outsider jim vnutil svoji hru, svoji anarchistickou vizi; vmanévroval je do pozice, kde byl sám ve výhodě. A Hodgson s tím nedokázal nic udělat. Vypadalo to, jako že hráče neustále žene do bezhlavého boje proto, že Island stanovil zápasové tempo. Tohle favorité nedělají. Favorité bývají inteligentní. Hodgson jako by si nikdy ani nepřipustil, že jeho tým by mohl být favoritem. Že by na Euru mohl uspět. Jeho amorfní taktika nesvědčila vůbec ničemu.

3) Rozumí Roy Hodgson tomu, jak vůbec fungují střídání? Jediný, kdo v prvním poločase v bílém dresu úspěšně roztahoval hru, byl Eric Dier. V zápase, který připomínal spíše sprinterskou soutěž, byly jeho inteligentní horizontální přihrávky zjevením. Svůj prostor si hlídal spolehlivě, chvílemi vlastně sám rozbíjel střed islandského 4-4-2. Proč ho potom Hodgson v poločase stahoval?

Tady už víceméně není co analyzovat. Anglický kouč vybouchl naprosto spektakulárním způsobem. CSM strategie: prohráváme, tak tam pošleme útočníky. Víc útočníků = víc gólů. Že trenér postupně odstraňuje záložníky, bez nichž jsou útočníci na hřišti úplně k ničemu, Hodgsonovi evidentně nedošlo.

Naopak Islanďanům to hrálo do noty. Pokud oba týmy hrají jako chaotičtí šílenci, bude mít logicky navrch ten, který je zvyklý hrát jako chaotičtí šílenci.

To je asi tak vše, co tento zápas ze strategického hlediska nabídl. V době, kdy měla Anglie vyvíjet kontinuální tlak, byli nebezpečnější Islanďané. A anglickým fanouškům se nejspíš uleví, když půjde děda Hodgsona domů, k papučím, dobré whisky a vzpomínání na pravěké doby, kdy sám učil Seveřany v 70-80. letech hrát fotbal. Ironie bývá někdy krutá.

4. Jo, a Harry Kane kopal standardky... *drops mic*

(dz)