Eurozápisník XVI. aneb InaMorato celé Itálie

Álvaro Morata si nemohl pomoci a navázal na své doposavadní schizofrenické působení na Euru. Nejprve zařídil prodloužení, poté neproměnil rozhodující pokutový kop. A italským barům záhy nedominovalo jméno Manciniho či Jorginha, nýbrž právě španělského "miláčka" (cizích davů).

Prvními finalisty Eura 2020 se stali Italové, krátce po začátku turnaje favorité leckterého neutrála a na prahu čtvrtfinále též naši favorité na celkové prvenství. V semifinále se svým častým turnajovým sokem ze Španělska se však nadřeli víc, než by bylo bývalo zdrávo.

Tak nějak ke všeobecné spokojenosti se tato kvalitní, technicky vyzrálá podívaná o 30 minut nastavovala. A přestože prodloužení už mnoho extratřídy nenabídlo, mnozí se tázají, zda nové Wembley vůbec kdy přihlíželo pohlednějšímu střetnutí. Určitě to není hloupá otázka.

Pro Italy se jednalo o rekordní 20. prodloužení v turnajové historii, přičemž Španělé už stihli vyrovnat Portugalce z roku 2016, kteří rovněž dotáhli tři svá klání do nastaveného času.

V prodloužení se nerozhodlo, a v penaltovém rozstřelu už Španělé čelili nepřekonatelné dávce nepříznivé historie. Ve vlastních dějinách mistrovství Evropy sice nezvládli jen jeden z pěti rozstřelů, ten jeden se však také odehrál ve Wembley. Nadále navíc platí, že žádný tým dosud na Euru nezvládl dva penaltové rozstřely. Jedním si klidně pomoci, ale druhým už ne.

Italové se takto těší na své čtvrté finalé a pokusí se nezkompletovat čistý hattrick finálových proher (2000, 2012). Databáze Opta momentálně jejich šance na triumf vyčísluje na 60 %...

---

---

1. Italové konečně našli rovnocenného soupeře. Možná i víc než to. A tak může zmizet narativ o jednoduché cestě celým šampionátem, na jehož základě Azzurri dle růžných škarohlídů doposud neprověřil žádný silný celek (do osmifinále), či na ně naopak čekal mančaft za zenitem (ve čtvrtfinále). Nic takového už ale rozhodně nelze říct o Španělech, kteří ve dvou hodinách hracího času prověřili Itálii ažaž.

A jak onu prověrku vlastně hodnotit? Lze říct, že Italové obstáli? Když Laporte v úvodu poslal dvě riskantní přihrávky středem hřiště, jež Manciniho hladová smečka ukořistila, zdálo se, že Azzurri jsou zase na koni a Španělsko budou svou výbušností terorizovat podobně jako Belgii v kole předešlém. Poměrně záhy se však La Roja při rozehrávce zklidnila (Laporte ve zbývajícím průběhu duelu zkazil už jen dalším osm ze svých 149 přihrávek, jeho kolega ze stoperské dvojice García takto chyboval dokonce jen pětkrát) a otěže zápasu převzala do svých rukou.

Při pouhém 30% držení míče se Itálie s merunou moc nepotkávala, zároveň musela být neustále ve střehu a hlídat pasy na chytře se pohybujícího Olma, jenž španělské ofenzivě dodával při překonávání italského středu pole žádaný šmrnc. Jistě, vítěze známe, nicméně tenhle způsob boje byl pro Manciniho nepěkně úmorný.

2. Komplikace Azzurri začínaly již u vlastní brány. Rychlé přiklepnutí od obránce a pak obtížné hledání skuliny mezi zformovanými Španěly. Tak většinu času vypadala rozehrávka Donnarummy od vlastní svatyně. La Roja totiž číhala hned za pokutovým územím, čímž nutila gólmana buď k nákopu nazdařbůh, nebo k svižné, avšak riskantní kombinaci po zemi. Při takovém vyčkávání se přitom k Olmovi vysunul Oyarzabal, kvůli čemuž si Bonucci s Chiellinim nemohli vydechnout. Ferran Torres se mezitím zařadil na pozici levého záložníka, Španělé tedy při napadání aplikovali formaci 4-4-2.

Kromě klasického vyvíjení tlaku na nahrávající Italy se Enriqueho svěřencům dařilo též při represinku. Přišla-li ztráta například u postranní čáry či rohového praporku, dali se hráči v bílých dresech okamžitě do pohybu. Přesun míče na volného spoluhráče vysvobodil Itálii jen na chvíli, neboť i u něj byl vmžiku otravující Španěl. Nákopy na Immobileho pak řešení moc nepřinášely; balóny totiž většinou uzmuly Laporte s Garcíou a španělské obléhání mohlo začít nanovo.

Zatímco La Roja bez míče operovala hned za šestnáctkou, italský presink začínal podstatně níž. Za osamoceným Immobilem čekala zhruba na polovině hřiště horizontálně seřazená čtveřice jištěná Jorginhem, jež dynamicky vybíhala v momentě, kdy protihráč přebíral přihrávku zády k napadajícímu šiku. Technicky zdatným Španělům ovšem nečinilo velké potíže rozdat balón dál. Snaha italských záložníků tak byla jednak neúčelná a frustrující (viz rozčilující se Chiesa, jehož režisér televizního přenosu přímo vábil k vystřídání), jednak zbytečně vysilující (takový Barella těsně před svým odchodem ze hřiště vypadal naprosto vyšťaveně, Veratti se z trávníků dost možná poroučel z obdobného důvodu).

3. Nízké postavení Italů nicméně vyplývalo i z působení španělských zadáků. Nešlo o převratnou novinku, Enrique aplikoval vysunutou obrannou linii již například proti Švýcarsku. Vysunutá obrana má za cíl zintenzivnit již tak zjevnou dominanci při držení míče, zároveň značně eliminuje protivníkovy možnosti při přechodu do útoku. Soupeř tak na kombinaci po zemi nemá mnoho času i prostoru, větší šanci pak nabízejí nákopy za defenzivu, které však musí být chirurgicky přesné. Jinak se prostě jen proběhnete po pažitu a zase zatáhnete do ulity.

Důležitou roli hraje za vysunutými zadáky také brankář. Z klubové scény budiž ideálním příkladem Manuel Neuer, avšak také Unai Simón si v semifinále Eura počínal úspěšně. Je totiž logické, že při postavení Laporteho a Garcíi u půlící čáry vznikal na polovině Španělska obrovský prostor pro náběhy. Ten nicméně strážil právě Simón, jenž situaci monitoroval na vrcholku vápna, kde byl připraven uhasit možné nebezpečí, zpravidla mu ale stačilo nechat balón doskákat do šestnáctky, kde jej bezpečně uzmul do rukavic.

Vydržet v koncentraci celý zápas je každopádně dosti náročné a ani Enriqueho stroj to nedokázal. Italům k první tutovce po 20 minutách stačila narážečka Emersona s Insignem, po níž Azpilicueta už jen marně dobíhal. Celé situaci nepomohl špatným výběhem ani Simón, a tak La Roju zachránil až Barella kličkou navíc. Problém vzniká také v momentě, kdy se záložníci kvůli podpoře zmařeného útoku vrací až příliš pozdě a stopeři čelí rozběhnutému soupeři — viz Chiesův gól.

4. Emerson obstál, Spinazzola to ale není. Zhruba s takovým hodnocením se uspokojila Squawka. Takhle jednoduše z toho obránce Chelsea nevychází moc dobře, pokud však "decent in attack" rozvedeme trochu víc, sluší se Emersona vlastně pochválit. Vždyť právě náhradník za Spinazzolu se postaral o vůbec první střelu Azzurri v utkání, když na konci první půle orazítkoval z úhlu břevno. Přestože dlouhodobější návyky logicky absentovaly, k porozumění s Insignem stačila Emersonovi často jednoduchá narážečka. Při defenzivní činnosti trpěl podobnými neduhy jako mnoho krajních beků s tím, že rychlost návratu nebyla tak vysoká jako u Spinazzoly. Zaslouží si však kvůli tomu drsný soud? Ve finále by měl místo v sestavě tak jako tak najít.

Kromě Emersona mohl díky neúčasti Spinazzoly konečně vyniknout také pravý obránce. Di Lorenzo se znovu držel víc zkrátka a jako třetí vzadu zajišťoval stopery. Navrch si ale připsal několik důležitých obranných zákroků, jimiž Itálii uchránil od pohromy. Squawka sice nejvíc odklizených míčů i soubojů napočítala Chiellinimu, Di Lorenzo však za svým kapitánem příliš nezaostal — byť tři fauly si mohl odpustit.

5. Díky Moratovi se strhující tempo natáhlo na 120 minut, přesto se o útočnících nebude hovořit v dobrém. Nejprve začneme u Itálie, kde je to v podstatě jednoduché. Immobile totiž na hřišti hodinu bezúčelně běhal, aby se dle WhoScored 17krát potkal s míčem a dvakrát vběhl do ofsajdu. Belotti si nevedl o mnoho lépe, když jej sudí za necelých 40 minut nachytal v postavení mimo hru třikrát. Prim v ofenzivě Itálie zkrátka hrála spíš křídla a je otázkou, zda Mancini po Immobileho semifinálovém trápení nepřesune na hrot Insigneho či Chiesu. S možným zakomponováním Berardiho se v ofenzivním trojzubci nabízí variabilita tak trochu na francouzský způsob.

Na druhé straně se hojně probíraný Morata dostal do hry až po 60. minutě. Deset minut před uplynutím základní hrací doby se stal hrdinou okamžiku, přesto má jeho výkon několik "ale", a to i bez neproměněné penalty v rozstřelu. Sotva vstoupil na trávník a potkal se s merunou, udělal kličku do hráče. Nedlouho poté se rozběhl mezi tři protivníky... samozřejmě neúspěšně. A jindy, když útočil ze strany, si míč v pokutovém území předkopl tak, že jej zpracoval až reklamní panel. Jsou to jen vybrané momenty a nebylo by příliš moudré hodnotit jen na jejich základě. Moratu je ostatně třeba pochválit za vítr, jaký svým pohybem do obrany Italů vnesl. Když jej však člověk pozoroval s balónem u nohy, sám se ptal, zda útočník Juventusu dosahuje kvalit semifinále Eura.

Ale dobře, Morata alespoň vyrovnal. To nasazení Thiaga se Enriquemu vůbec nepovedlo. Středopolař Liverpoolu očividně nastoupil do jiného zápasu, neboť se svými spoluhráči si vůbec neporozuměl a očekávaný klid na míči nepřinesl ani zdaleka. Za čtvrthodinku vyslal 14 přihrávek a hned pět z nich pokazil. Všeobecně (a zaslouženě) vychvalovaný Pedri se za celých 120 minut mýlil při přihrávce dvakrát.

A závěrem, když už je řeč o Pedrim, se pojďme podívat, jak signifikantní roli sehrál barcelonský teenager u vyrovnávací trefy. Hudba budoucnosti.