Eurozápisník XX. aneb Angličané z(a)traceni

Angličané se doteď na turnaji prezentovali coby nesmírně disciplinovaný a uvědomělý soubor. Jenže došlo na čtvrtfinále, podobně vyzrálé Italy a vše šmahem kráčelo do kopru. V překladu se ztratilo až pět Hodgsonových svěřenců, což stoprocentně mělo být ztrestáno již během hry. Ne v rozstřelu...

Když jsem se po utkání probíral svými poznámkami, abych si v hlavě utřídil myšlenky, dospěl jsem k poměrně rezolutnímu závěru: Anglii prostě potopili nedisciplinovaní jednotlivci, potažmo Hodgson při udílení individuálních pokynů. V systému zásadní chyba nebyla, jakkoliv operování útočné dvojky bylo celé jaksi vadné.

Hodgsonovi se ale například o pauze povedlo dobře zareagovat zavržením vysunutého bloku a stažením kompletní jedenáctky hlouběji do pole, čímž eliminoval většinu Pirlovy kreativní síly. Ve druhém dějství se italský režisér omezoval na pouhé diktování tempa, k rýsování finálních přihrávek se už tolik nedostával.

Nicméně zejména trojlístek Young-Rooney-Parker se těžko měnil a přizpůsoboval, přičemž tápal rovněž ve svých původních rolích. Právě hvězdný "Wazza" se například nejvýrazněji podepsal pod Pirlův monopol platný pro střed pole. Měl to být zjevně on, kdo turínského mistra bude otravovat, neustále napadat, atakovat - neboť Gerrard s Parkerem většinu času trávili těsně před stopery, kam se Pirlo dostával sporadicky. Jenže Rooney na tyto povinnosti docela dobře kašlal; při zakládání útoku se ke středovému kruhu stahoval často a rád, jakmile tam ovšem měl bránit, rázem byl nepoužitelný (ostatně podobně jako při zaměstnávání italské obrany, vždyť ze 17 podstoupených duelů vyhrál jen tři!). Jakkoliv mu podobná "nezištná" činnost dříve nebývala cizí, dnes měl zkrátka Hodgson pružně reagovat buď Rooneyho vystřídáním, nebo zaúkolováním Welbecka (jenž podobnou roli zastával proti Švédsku).

Potíž Ashleyho Younga ležela trochu někde jinde. Rooneyho klubový spoluhráč pro změnu nezvládal přepínat mezi funkcemi útok-obrana, aby nakonec obě dimenze svého fungování téměř nenaplňoval. Třebaže se s Abatem vracel, a to neobyčejně poctivě, s Colem si (pokolikáté už!) vůbec nerozuměl a ve finále právě tudy proudily nejhořlavější italské výpady - pokud tedy nebyly vedeny klasičtěji, středem. O útočení v Youngově podání pak nemůže být řeč už vůbec. Zatímco vzadu on alespoň pobýval, vepředu se pro jistotu ani nevyskytoval. Za celých 120 minut se pokusil všehovšudy o dva centry, přičemž nula z nich bylo úspěšných. Daleko schopnější pracant Milner byl sice při své ofenzivní snaze stejně neefektivní, ovšem centroval dohromady pětkrát. V součtu jednoduše předvedl o mnoho komplexnější výkon.

A do třetice se pak významně minul povoláním rovněž Scott Parker. Jeho nesmyslné "fičurky", předržování balonu a vymýšlení bůhvíčeho senzačního Angličanům prospívalo zhruba tolik jako mandelinka bramborovým polím. Parker pro něco takového jednoduše nemá dispozice, což si kupodivu neuvědomil za celých 94 minut svého pobytu na hřišti. Přitom v minulých zápasech činil takřka přesný opak: mnohdy se bál vypustit kolmici, i když si o to protivník říkal co možná nejhlasitěji. Teď byl najednou hrr do šíleného vymýšlení, což mělo za důsledek veskrze dvě nemilé věci: 1) Gerrard musel hrát regulérní DM a umírněného podavače balonů, 2) Walcott byl po svém střídání zoufale nevyužitý, neboť mu měl míče posílat právě Parker, jehož dodávka byla ve stech procentech případů až příliš dlouhá nebo jinak nevyhovující.

Tihle tři škůdci působili jako pěst na oko (podobně jako příchozí Carroll, který nesmyslně fungoval na pozici Rooneyho a výhradně v módu zběsile ztratit-zběsile bejčit); zbytek ostrovanů pak spíš akorát slepě směřoval k tomu, že se Itálie zdeptá množstvím skluzů či bloků (oběma statistikám Angličané na tomto Euru vévodí). Hodgsonova eskadra jako už tradičně netoužila po závratném procentu držení míče, které také na italské straně pomalu přímo úměrně rostlo s blížícím se koncem. Vždyť během druhého poločasu to už v podání ostrovanů byla pouze urputná defenzíva, o čemž krásně vypovídá tento nákres a ostatně i Gerrardův dashboard. Podívejte se, kolik rozdal přihrávek...a přesto mu šlo vyčítat jen pramálo věcí. Strhl se až ke křečím, před stopery fungoval jako dokonalý čistič. Jenže protilátkou vůči viru Pirlo mohl být i jiným způsobem, mnohem lepším způsobem.

Právě Gerrard tedy potom nejvýrazněji deklaroval anglické preference nejen po první přestávce. Během prodloužení totiž byl vliv modrých ještě markantnější, posunutý více k vápnu - a to se pro změnu Gerrard stahoval k nezastavitelnému, čerstvému tandemu Maggio-Diamanti. Liverpoolská modla přitom nebyla jediným mužem v bílém, na kom lze pěkně demonstrovat relativně drastickou proměnu úloh některých klíčových hráčů.

Vezměte si ještě oba stopery: takový Joleon Lescott zkompletoval za celých 120 minut ubohých devět přihrávek, Terry jen o něco více. V součtu se oba dohromady pokusili o 32 pasů; samotnému Coleovi FourFourTwo napočítalo pokusů 44. Jestliže tedy v minulých zápasech bývala trasa Terry-Johnson nejfrekventovanější, dnes na ní jen dosedal prach, aby nejčastěji spolupracovaly Hartovy nákopy a Carrollovy končetiny, potažmo forvardova hlava (i to je samo o sobě výmluvné, co se strategie Angličanů týče).

Ale teď už k Itálii. I v jejím středu lze najít jednoho hráče, který se úplně nechytil: Daniele De Rossi vzhledem k charakteru protivníkova středu nenašel řádné uplatnění, pročež byl také později (leč vinou zranění) nahrazen ofenzivnějším Nocerinem. Zkrátka nebyl potřeba, což je ale samozřejmě o mnoho nicotnější "vada" než ta Youngova, Parkerova či Rooneyho. Navíc Prandelli ve finále vhodně reagoval, stejně jako se nebál stáhnout mizerného Cassana. Jakkoliv střídání v konečném zúčtování nerozhodovala...stačilo, aby byl odskok Diamantiho centru přívětivější a nemusela zvonit tyč; stačilo, aby při Diamantiho centru Nocerino postával v regulérním prostoru a Italové mohli vést; stačilo, aby byl Johnson o chlup pozadu a Nocerino nejspíš překonal Harta.

Obecně lze jednoduše zkonstatovat, že poněvadž na sebe narazily dva zřetelně vymezené a stěží měnné systémy, rozhodovaly individuality/jednotlivé pokyny pro ně. A když vám Bonucci podá možná nejdominantnější stoperův výkon šampionátu, zatímco se Montolivo s Pirlem radostně předhánějí v tom, kdo z nich dá geniálnější pas za obrannou linii (přičemž to chvílemi vypadalo, že Pirlo má za úkol zásobovat krajní prostory, potažmo tyčky, kdežto Montolivo úseky poblíž osy)...máte aspoň z půlky vyhráno. Záložní řada fungovala komplexně a dokupy bezchybně, útočný tandem si navzájem pomáhal fantastickým pohybem a narážel pouze na Cassanův "den blbec", případně Balotelliho špatnou koncovku.

Jak po utkání řekl Prandelli: "Strana, která za zápas může 35krát vystřelit na bránu, vyhraje v devíti z deseti případů." A je moc dobře, že včera nešlo o tu jednu výjimku; ačkoliv možná 25 oněch ran postrádalo smysl...

"Elektronická tužka"

1) Jako první se pokusím názorně ukázat nepříliš dokonalou spolupráci Younga s Johnsonem. Tady vidíte prvotní fázi, a sice Montoliva přebírajícího balon zády k brance, jehož vyráží atakovat Johnson, v zamýšlené alternaci s Youngem. Jenže už tady se anglický křídelník přespříliš rozpakuje a nakonec o chvíli později zaváhá úplně. Tím dochází k této poloze, na které má už Abate nepatrný náskok, jehož by s klidem zužitkoval, kdyby se Montolivovi povedlo mičudu nasměrovat více "pod sebe". Takhle musel obránce AC Milán brzdit a Young si na něm smlsl. Pořád je to nicméně ukázka solidní myšlenky a svědomitosti anglického křídelníka; zároveň však také jeho kulhání při vykonávání praxe. A to vpravdě nebylo na pořadu dne jen v tomto konkrétním případě.

2) Druhá odrážka si bere na paškál velmi nezvykle vytažený anglický blok (co se týče druhého poločasu, šlo doopravdy o raritu), který De Rossi hravě přechytračil jednou jednoduchou kolmicí, pro niž se poměrně daleko stahuje Mario Balotelli. A kdyby zrychlení, respektive absolutní rychlost, nešlo směle zařadit mezi jeho slabiny, mohl nebezpečně pokračovat v zajímavě rozestavěném 4v4. Takhle na něj ještě zatlačil Gerrard, on pod tlakem předal míč doleva Marchisiovi a ten už jen vytloukl Terryho bloky. Tak jako tak měla tahle akce jeden významný efekt: další podobnou zběsilost záložní linie jsem už u Angličanů v příštích 60 minutách nezpozoroval.

3) Jako další pán na holení přichází typická včerejší "Cassanovka" alias křečovitá snaha udělat ze sebe génia volbou nejsložitějšího možného řešení. Na obrázku vidíte situaci, kterou Cassano za dvě vteřiny řeší lobem za obranu pro Balotelliho (krytého třemi Angličany). Ten dloubák tedy zaprvé končí na prvním Angličanovi v tom čtyř až pětičlenném bloku; zadruhé se k němu hlavně Cassano nikdy neměl odhodlat. Na fotce jsem vedle Balotelliho podtrhal čtyři další vhodnější, rozumnější varianty přihrávky (zejména rozeběhlý Balzaretti!). Ale při jejich produkci by holt Cassano nebyl za hrdinu, že...

4) Rozbor byl převážně "anglický", tužka tedy patří výhradně Italům. Čtvrtý bod má poněkud neobvyklý charakter, neboť si klade za cíl ukázat na nevinnost stoprocentní Nocerinovy šance z konce základní hrací doby. Zde můžete vidět Marchisia, který vlastně nemá komu, a tak jakoby z nouze posílá delikátní balon za obranu. Ten cíleně hledá Nocerina, v tuhle chvíli dokonale vázaného Johnsonem; navíc tam je pořád Terry, který rovněž pokrývá výhodné prostory. Jenže dva Italové si prostě dokonale porozuměli a divže nebylo vymalováno; přitom podobných geniálních momentů (Pirlo, Montolivo) jste tam včera měli hromadu. Stačilo jen jednoho využít.

5) A úplným závěrem ještě jedna záležitost spíše pro pobavení; výjimečně pohyblivý GIF obrázek, na kterém dovádí Andrea Pirlo. S Parkerem přilepeným na zádech si zkrátka pohodově zalaškuje, balon hravě ustráží a ještě jej ideálně přenese k postranní čáře (což měl většinu času za úkol, pokud to tak lze říci) - takový jeho evergreen.

Zajímavosti dne

- Samotný Cristiano Ronaldo se na turnaji nadechoval ke střelám častěji než celý anglický tým dohromady (30 x 29).

- Albion v průměru na jeden zápas pálil mezi tři tyče 2,75krát - horší bilancí se pyšní ještě jeden čtvrtfinalista z Řecka a dále už jen Ukrajina s Irskem.

- Angličané ale na druhou stranu nemají konkurenci v kolonkách "zblokované střely" a "obranné zákroky" (tackles). V první statistické kategorii nastřádali 29 zářezů, v té druhé 86 (Gerrard s osmnácti vévodí pro změnu individualitám).

- Italové včera vyrovnali rekord v počtu prodlužovaných zápasů na ME. Ten doteď drželi samotní Nizozemci se sedmi zkušenostmi.

- Zároveň není od věci zmínit, že v ani jednom z těchto sedmi případů Azzurri v prodloužení neskórovali. K penaltám se došlo čtyřikrát, zároveň ale Italové jen jednou prohráli gólem protivníka - ve finále Eura 2000. Zbylá dvě raritní východiska jsou poznamenána dávnými zvyklostmi: ze semifinále ME 1968 Italové postoupili na základě losu, přičemž o zlaté medaile se pak úspěšně porvali ve speciálně nařízené odvetě.

- Kdyby oba včerejší kohouti spojili síly coby penaltoví exekutoři, na ME a MS by dohromady neproměnili 24 pokutových kopů.

- Angličané z osmi rozstřelů na velkých akcích zvládli pouze jediný, když možná trochu ironicky ustáli enormní tlak na domácí půdě roku 1996, aby vyřadili Španěly. V semifinále stejného šampionátu je už nicméně stejná loterie zase zradila.

Kuriozita dne

Angličané včera chovali balon na kopačkách pouhých 32 % prodloužené hrací doby. To přitom v konfrontaci s týmem, který na tom už jednou v průběhu šampionátu nebyl o moc jinak: poměr 66-34 charakterizoval duel Španělů s Italy. Znamená to tedy, že kdyby del Bosqueho parta měla vyrazit na Albion, půjčí mu míč akorát na necelých 10 minut čistého času?

Hvězdy dne

Leonardo Bonucci (Itálie) - I přes Pirlův diktát je v mých očích právě stoper Juventusu hráčem zápasu. Vždyť jeho práce stopera prostě neměla nejmenší chybku. Dokonale četl hru, věřil si na balonu a v úvodních pasážích zápasu, když Italům hořela levá strana, to byl takřka výhradně on, kdo odvracel štiplavé centrované balony. Zároveň také zrovna Bonucci nejintenzivněji deptal Waynea Rooneyho... byl zkrátka všude; a vždy v duchu té nejvytříbenější elegance. Jako bych sledoval Nestu v plné síle.

Andrea Pirlo (Itálie) - Po irském úpadku to byl zase ten starý známý maestro. Opět Pirlo všechno kontroloval a diktoval z pořádné hloubky, tentokrát už ale byl při všech svých úžasně vyvinutých smyslech. Každý náběh tušil dříve, než se uskutečnil; každé z mnoha přenesení hry bylo přesné na milimetry; zkrátka co si zrovna umanul, to také brilantně provedl. Jeho vývrtky uprostřed pole znovu šlo vnímat jako efektní i efektivní; a Parker s Rooneym z něj budou mít bobky ještě nějakou dobu.

Joleon Lescott (Anglie) - Dobře, mohl zde být Balotelli či Montolivo, u obou jsem ale našel mouchy, které bych nerad přehlížel (Balotelli se po přestávce vytratil a soustavně váhal v koncovce, Montolivo zbytečně pálil z uctivých dálek). Naproti tomu Lescott byl tím zadákem, na kterého bylo nejen včera absolutní spolehnutí. Zatímco Terry vypadal jako génius až na druhý pohled, neboť tradičně hasil svá vlastní pochybení, obránce ManCity zvládal blokovat střelbu i rušit protivníkovy ataky s větší jistotou a pravidelností. Ostatně vrhnul se do tří obranných zákroků - a pokaždé uspěl. Ve svém výsostním prostoru podstoupil dva hlavičkové souboje - oba zvládl. Ze srovnání s Terrym opět vyvázl lépe a vesměs jako jediný Angličan si místo v této rubrice plně zaslouží.

Odpadlík dne

Antonio Cassano (Itálie) - Moc větších dilemat jsem si při psaní eurozápisníku neužil, to mi věřte. Rooney, nebo Cassano? Inu, nakonec jsem "Wazzův" výkon detailněji rozebral v samotné analýze, abych se na tomto místě věnoval někomu, kdo dlouho poněkud paralyzoval italskou ofenzívu, respektive její finální fázi. Cassano se sice dobře pohyboval a pomáhal tím i kolegovi Balotellimu, zároveň ale neuvěřitelně kazil (po pauze, mám pocit, dokonce nenarýsoval jedinou přesnou přihrávku) a podivně mířil při střelbě. Ačkoliv si jsem jist tím, že šlo o "výjimečný" výkon, který se nebude opakovat, Cassano včera odpadlíkem, nebo chcete-li italským ošklivým kačátkem, nepochybně byl.