Exkluzivní rozhovor s Janem Kollerem

Do kin míří dokument Jan Koller - Příběh obyčejného kluka. Jan Koller je doposud nejlepším střelcem české fotbalové reprezentace. Rok před svými 50. narozeninami přinesl svým fanouškům autobiografický film a při té příležitosti pro web Eurofotbal zavzpomínal na svou bohatou kariéru.

Eurofotbal: Počítám, že jste měl možnost mluvit do finálního sestřihu ...
Jan Koller: Jasně. Viděl jsem ho po těch pasážích, to znamená dětství, Sparta, Lokeren ... Pak jsem si k tomu vždycky řekl své, ale většinou jsem hned souhlasil. (smích) Za celou dobu jsem vlastně neměl ani jednu připomínku. Petr to zvládnul přesně tak, jak jsme si to představovali.

Takže není nic, třeba nějaká událost, o které vás mrzí, že se nakonec do finálního sestřihu nedostala?
Ne, ne. Z tohohle pohledu tam nebylo nic. Spíše mě mrzelo, že jsem tam nedostal ještě dva lidi, které jsem chtěl. A to byl pan [Matthias] Sammer, můj trenér v Dortmundu. A pan trenér Brückner. Pana Sammera jsme nedohnali. Pan Brückner to musel dvakrát odříct, a pak už se to bohužel nestačilo dotočit.

Když jste zmínil Karla Brücknera, jste pořád v kontaktu s tou partou z Portugalska?
Jo, musím říct, že jsme hodně v kontaktu. Chodíme společně hrát hokej, kde nás je z té portugalské party osm nebo devět. Ale i s ostatními, kteří žijí jinde, jsme pořád v kontaktu. Za to jsem moc rád, že jsme zůstali kamarádi a že jsme pořád ta parta jako v roce 2004.

Další turnaj, na kterém jste si zahrál, bylo mistrovství světa 2006. Ze všech šampionátů, které jsem zažil, na tenhle osobně vzpomínám nejradši. Ale pro vás bude asi dost hořkosladký ...
Tak pro mě určitě. Je to jediné mistrovství, na kterém jsem hrál. Zahrál jsem si pětačtyřicet minut, pocítil jsem radost z gólu i z vítězství, ale bohužel jsem se zároveň zranil a šampionát pro mě skončil. A po dvou dalších zápasech skončil i pro celý náš tým.

Bylo to tenkrát tak, že jste odjel domů hned po zápase s USA, anebo jste s týmem zůstal i na zbylé dva duely proti Ghaně a Itálii?
Já jsem s týmem zůstal až do konce, protože se řešilo, že kdyby se postoupilo, tak bych třeba mohl hrát. Ale pak jsem s tím zraněním stejně marodil skoro měsíc, protože ta trhlina tam byla větší, takže bych stejně neměl šanci nastoupit. Ale určitě bych zůstal s týmem až do konce.

I v dokumentu se mluví o tom, že jste stále nejlepší střelec v historii české reprezentace. Myslíte, že má Patrik Schick na to, aby vás překonal? Nebo vidíte v současnosti ještě nějaký další talent, o kterém byste řekl, že se přes tuhle hranici může dostat?
(úsměv) Patrik Schick na to určitě má, protože je to opravdu skvělý útočník, který má formu. A když si tu formu udrží, bude zdráv a bude mít dobrý tým, který mu bude dělat ten servis, tak si myslím, že by to klidně mohl zvládnout. Ale samozřejmě jednoduché to nebude. Musí se vám to tam všechno sejít, jako se to tenkrát sešlo mně. A třeba i Milanovi Barošovi, se kterým jsme si výborně rozuměli, byli jsme oba zdraví a dávali jsme góly, protože nás spoluhráči zásobovali kvalitními přihrávkami.

Vzpomínáte si na zápas proti Makedonii z roku 2005, kdy jste dal čtyři góly?
Ano, vzpomínám. To bylo v Teplicích, kde jsme prohrávali, ale pak jsme spustili gólovou smršť.

Na plakátu k filmu Jan Koller - Příběh obyčejného kluka jste v dresu Borussie Dortmund. Mohl jste mluvit i do toho, jak bude právě plakát vypadat? Konzultoval to s vámi režisér Petr Větrovský a další tvůrci?
Jo, konzultovali jsme to. Řešili jsme jak název, tak plakát. A na všem jsme se shodli. (úsměv)

Asi to bude složitější otázka, ale přesto. O kom z vašich bývalých spoluhráčů byste rád viděl takovýto dokument?
(smích) O všech. Cesta Pavla Nedvěda by určitě byla zajímavá, taky Milana Baroše ... Těch námětů na dokument by bylo hodně.

Před odchodem do Bundesligy jste měl i nabídku z Premier League, konkrétně z Fulhamu. V dresu BVB jste pak dával okolo patnácti gólů za sezonu. Během tohohle období další nabídka z Anglie už nepřišla?
Tak já jsem čekal na nabídku z těch TOP 4 nejlepších klubů. Ale tam už to pak bylo i tím, že jsem byl starší, už mně bylo třicet let, takže jsem pro ty TOP kluby už nebyl tak zajímavý. Kdybych měl stejnou formu a bylo by mně třeba třiadvacet čtyřiadvacet, tak by ta nabídka třeba přišla.

Z pěti nejlepších evropských lig jste hrál v Německu a ve Francii. Lákala by vás třeba i španělská La Liga nebo italská Serie A?
Ani La Liga, ani Serie A mě nelákaly. Lákala mě ta Premier League, a to už v době, kdy jsem hrál ještě v Belgii. Kdyby nepřišla nabídka z Fulhamu, ale z těch TOP klubů, tak bych zvolil tu anglickou cestu, kam jsem se s mým stylem přeci jenom hodil víc. Ale vůbec nelituju, v Dortmundu jsem prožil krásné roky, dodnes tam máme skvělý vztah. Vlastně tam hraju i za tým legend, takže jsem rád.

Kdybyste měl uvést přednosti a nedostatky Bundesligy a Ligue 1 v době, kdy jste tam hrál, které by to byly?
Ve Francii je liga strašně dynamická, rychlá a náročná pro typ jako jsem já. Je to opravdu kvalitní soutěž a není jednoduché se tam prosadit. A nedostatky budou spíše okolo toho, že není tak zpopularizovaná jako ta německá. V Německu je pro lidi fotbal všechno, ve Francii je těch sportů víc, takže návštěvnost není taková, jakou by si ta liga zasloužila. V Německu je liga hodně navštěvovaná, jsou tam výborné stadiony i zázemí. Německé možná škodí akorát to, že Bayern je bezkonkurenční.

Teď z Bayernu odešel Robert Lewandowski. V Dortmundu jste se s ním minul, ale oba vás tam vykradli. Vás dokonce pětkrát, jeho manželku Annu, špičkovou karatistku, zase zloději dokonce svázali. V jiných angažmá se vám nic takového nestalo?
Ne, nikdy. To jsem zažil jenom v Dortmundu. Tam to zažívali všichni hráči. Třeba Matthiasi Sammerovi, když tam ještě hrál, unesli manželku i s dítětem. To byl velikánský případ, ale na nátlak veřejnosti a té medializace to jeden únosce položil a přiznal se. Kriminalita tam byla velká a zažila ji spousta hráčů. Andy Möller byl prý vykraden třináctkrát, dodnes drží rekord. Z tohohle pohledu to bylo v Dortmundu náročné.

Svého času jste hrál ve Francii za třetiligové Cannes. Měl jste možnost se podívat na ten slavný filmový festival?
Možnost bych měl, ale nikdy mě to nelákalo a nebavilo, takže jsem se nezúčastnil.

Říkal jste, že během natáčení dokumentu jste si postupně zvykal na kameru. Vidět vás můžeme i v komedii Vyšehrad: Fylm (recenze), kde máte malou roličku, ve které hrajete sám sebe. Přemýšlel jste, že byste se zkusil prosadit i v rámci hraného filmu?
(úsměv) Ne, ne. Tohle bylo jenom jednou, protože nás Kuba Štáfek, se kterým hrajeme za Real TOP Praha, poprosil, že je to film o fotbale, tak jsme mu tam na tu jeho svatbu vyšli vstříc. Ale určitě nemám v plánu, že bych hrál ve filmech.

Já myslím, že by to mohlo fungovat, kdyby přišla správná role. A je fakt, že mezi fotbalisty byste nebyl první ani poslední ...
Já vím, ale stejně to nechám profesionálům.

Je také běžné, že se z fotbalistů po ukončení aktivní kariéry stávají trenéři. Trénovat začal i váš spoluhráč z Dortmundu Heiko Herrlich. Vy jste trénoval v Monaku, ale ne na nejvyšší úrovni ...
To by mě nelákalo. Ještě když jsem hrál, tak jsem věděl, že tohle nebude moje parketa. Trénování mě nebralo a i do budoucna mě určitě mine. (smích)

A co podnikání? Spousta sportovců podniká ...
Já jsem takový bojácný a v téhle sféře si moc nevěřím. V tomhle jsem spíše takový zdrženlivější typ.

Tak z jiného soudku. Máte mezi těmi všemi góly, které jste dal, nějaký nejoblíbenější?
Pár jich tam mám. První reprezentační, první ligový ... Pak vzpomínám i na ty důležité, jako třeba na ten v Praze proti Skotsku, kdy jsme tam šli s Pavlem Kukou za stavu 1:2. Pak Pavel vyrovnal a já jsem minutu před koncem dal na 3:2, čímž jsme postoupili na mistrovství Evropy v roce 2000, a pak jsme ten postup hezky oslavili. Vzpomínám i na poslední kolo v dresu Dortmundu, které jsme [v roce 2002] potřebovali vyhrát. Vzpomínám i na góly z mistrovství Evropy a na ten gól z mistrovství světa.

Kdo byl na reprezentačních srazech a na klubových soustředěních vaším nejčastějším spolubydlícím?
Tak s klubem jsme bydleli s Tomášem Rosickým. V reprezentaci, když jsem byl nováček, se to střídalo. Hodně jsem bydlel s nebožtíkem Pavlem Srníčkem, s Rendou Wagnerem, a když jsem byl starší, tak jsem bydlel sám, protože jsem měl takový svůj rituál, že jsem chodil hodně pozdě spát. Tak abych spolubydlícího nerušil.

Sledovali jste na srazech hodně i filmy?
To ani ne, i když v té počítačové éře se pouštěla i DVD. Když ještě nebyl internet, hodně jsem si četl nebo se hodně hrály karty.

Nedávno o vás vyšla kniha. Je to tak, že se s filmem doplňuje?
Oboje bylo dělané nezávisle na sobě. Tu knížku jsem začal dělat ještě dříve, než mě oslovil Petr, ale dodělávala se v době, kdy už se natáčel ten film. Takže to může vypadat, že na sebe navazují, i když tam mluvím o podobných věcech. Je to spíše částečné zfilmování té knížky.

Vyšla o vás ještě jedna kniha, na které jste se ale nepodílel. Četl jste ji?
Ne, nečetl. Moje autobiografie je ta poslední.

Knihu o sobě vydali například i Jiří Štajner nebo Milan Baroš. Měl jste možnost si je přečíst?
Jo, Milana jsem četl. Tam jsem byl i na křtu té knížky.

A co se týče třeba sportovních dokumentů, je nějaký, který byste doporučil ke zhlédnutí?
Sleduju filmy i na Netflixu, kde mě, tak jako asi většinu lidí, hodně zaujal dokument o Michaelu Jordanovi. Ten se mi líbil nejvíc.

V době rozdělení republiky jste měl poměrně speciální práci, kdy jste rozděloval mince. Jak přesně to probíhalo?
Když se dělila republika a přišla nová měna, měli jsme na starost všechny kovové mince. V Praze na Černém mostě jsme byli v podzemí v takovém protiatomovém krytu, kam se ze všech bank vozily zavázané pytlíky po hodnotách těch mincí. Určitý počet pytlíků, myslím, že jich bylo 200, jsme vždycky vysypali do takových kontejnerů, které pak zadělali a někam se ty mince odvážely tavit. Takhle jsme tam byli zavření tři čtvrtě roku, než se to všechno z republiky stáhlo.

Když jste vycházel na hřiště, měl jste pro změnu rituál, že jste vždycky chodil předposlední. Mělo to nějaký důvod, proč právě na tomhle postu?
Na hřiště jsem vždycky vstupoval pravou nohou a chodil jsem předposlední. Automaticky jsem se tam takhle řadil a už mi to zůstalo. Ale že by to mělo nějaký hlubší význam, tak to určitě ne.

A bylo pro vás důležité, jaké máte číslo na dresu? Někteří hráči tohle řešili a řeší hodně. Pamatuju si třeba, že když Iván Zamorano v Interu Milán přišel na úkor Brazilce Ronalda o devítku, vzal si osmnáctku s tím, že mezi jedničku a osmičku si nechal udělat malé plus, aby ten součet dával devítku ...
(smích) Já jsem měl často taky devítku, protože je to moje šťastné číslo. Když byla možnost s ní hrát, tak jsem toho hned využil. A když devítka nebyla, tak jsem hledal podobná čísla. V Norimberku jsem měl číslo 19, v Samaře 89.

Když jste zmínil Samaru, tenkrát jste podepsal smlouvu, aniž byste se tam byl předtím podívat. To je poměrně netradiční krok, zvláště když jde o rusko (malé písmeno ponecháno schválně - pozn. aut.). Víte o nějakém jiném fotbalistovi, který by při podpisu smlouvy volil stejný přístup?
(úsměv) To nevím. A máte pravdu, že to bylo trochu dobrodružství a risk. V té době jsme navíc zrovna čekali dítě. Když jsem tam v těch pět ráno projížděl padesát kilometrů tou tajgou po rozkopaných silnicích, tak mi nebylo moc dobře. Ale pak si tam člověk zvyknul a to angažmá bylo povedené.

Vaše úplně první stěhování bylo někdy v šesti letech z Prahy do Smetanovy Lhoty. Váš táta dělal v Praze taxikáře, ale pak se rozhodl odjet na vesnici, kde pracoval v JZD. Jaký byl důvod téhle změny?
(úsměv) Já to dodneška nevím. Měli jsme tam chalupu, kam jsme jezdili na víkendy. A tátovi se tam asi nějak zalíbilo. Pro nás s bráchou to byla výhra, protože kdybychom zůstali v Praze, kde jsme bydleli kousek od Václaváku ve Vodičkově ulici, tak bych možná ten fotbal ani nehrál. Takže my s bráchou jsme byli nadšení. Máma to trochu obrečela, ale pak si zvykla a na Lhotu nedala dopustit. Dostali jsme tam byt, a pak jsme si postavili barák.

Vzhledem k vaší výšce vás spousta fanynek a fanoušků toho nejlepšího světového fotbalu má spojeného s hlavičkami, případně se sklepáváním balonů pro spoluhráče. Ze svého pohledu, jak často byste řekl, že vás nechali zahrávat přímé kopy?
Můj první bundesligový gól byl právě z přímého kopu. Občas jsem se postavil k přímému kopu z větší vzdálenosti. Ve Spartě teda ne, ale třeba v Lokerenu, když už jsem měl lepší pozici, tak jsem se k přímáku postavil a občas to tam i spadlo. Ale jinak to byli spíše vyhlášení exekutoři, kteří to měli v malíčku.

Kdo je podle vás nejlepší obránce, proti kterému jste kdy hrál?
Asi Marcel Desailly, to byl hodně důrazný obránce. Dál Rio Ferdinand a Alessandro Nesta.

Hymnu Borussie Dortmund nazpíval Karel Gott. Umíte ji ještě?
Ne. (smích) Oni těch hymen mají víc. A zrovna tuhle bych asi nezazpíval.

Jako ambasador jste měl možnost se podívat do Japonska na mládežnické akademie. Jakou mají úroveň?
Tihle asijští kluci jsou šikovní, hbití. Jsou to úplně jiné typy hráčů, než jací jsou u nás v České republice. Byli jsme třeba i v Ghaně, kde jsme taky navštívili fotbalovou akademii. Afričtí kluci mají taky jinou stavbu těla. Jsou dynamičtí a s balonem toho umí tolik, že je radost se na ně dívat.

Jak na vás Ghana působila? Kamarádka mně například ukazovala fotky někde z pobřeží, které docela splňovaly představu o 18. století ...
Já jsem byl jenom v hlavním městě, v Akkře. Tam to bylo v pohodě, až mě to překvapilo. Samozřejmě jsme tam projížděli i těmi slumy, ale nebylo to asi tak hrozné jako v Brazílii, co mi kluci říkali. Ghana byla celkově sympatická a rozhodně mě zaujala.

V roce 2002 jste s Borussií Dortmund vyhráli titul. Jenže oslavy byly odložené až na dobu po finále Poháru UEFA, které se ale prohrálo. To byla taky celkem nestandardní situace ...
To je pravda. Potom, co jsme získali mistrovský titul s Dortmundem, nás čekalo ještě finále Poháru UEFA, takže vedení nechtělo, aby se nějak moc slavilo. Prohra ve finále nás samozřejmě mrzela, ale pak to zklamání přešlo. Druhý den jsme se vraceli do Dortmundu, kde na nás už čekalo 200 tisíc fanoušků. Jezdili jsme po městě, pak vylezli na pódium, takže to přebilo i tu porážku s Feyenoordem.

Měl jste možnost se podívat na řadu slavných stadionů. Kde se vám nejvíce líbilo, když pomineme ty vaše domovské?
V Bundeslize byly krásné stadiony. Na Schalke, v Hamburku, v Kolíně, ... Tam byla radost hrát! Mimo Německo jsem se vždycky těšil na zápasy proti anglickým týmům. Hrál jsem na Anfield Road, ještě na Highbury, starém stadionu Arsenalu, nebo na Old Trafford v Manchesteru. Všechno to byly krásné stadiony s krásnou atmosférou ... V Anglii mě to vždycky bavilo, i když jsme tam vždycky prohráli. (smích)

Hrál jste během aktivní kariéry i na nějakém mimoevropském stadionu?
Ne, v té době ne. Až po kariéře s legendami Dortmundu jsme hráli v Hong Kongu nebo v té Africe. Tenkrát turné nebyla tak běžná jako dneska, kdy jezdí TOP týmy do Ameriky nebo do Asie. My jsme tenkrát nikde nebyli.

Během vaší kariéry ještě ve fotbale nebylo video. Když začínalo, stavěl jste se k těm, co to uvítali, anebo jste spíše patřil mezi odpůrce?
Ze začátku jsem to uvítal, ale teď si myslím, že se za video rozhodčí až moc schovávají, že se už neumí ani sami pořádně rozhodnout a to video do hry zasahuje až moc. Rozhodčí už nejsou tak kvalitní, že by to vzali na sebe. Jsem z toho teď takový rozpolcený.

Stala se vám během kariéry nějaká sporná situace, kdy vám třeba nebyl uznán regulérní gól?
Teď si nevybavuju. Možná kvůli ofsajdu, ale že by byl míč třeba už za brankovou čárou a neuznali to, tak to si nevybavuju.

V nějakém rozhovoru se vás nedávno ptali, jestli máte radši hory nebo moře. Řekl jste, že hory, přestože jste dlouho žil v Monaku ...
(smích) Přesně tak. Monako bylo spíše na přání rodiny. Pět let jsme žili v Dortmundu, kde pořád pršelo. Tak jsem se pak rozhodnul pro jiné podnebí. Ale když to tak vezmu, tak v Monaku jsem na moře koukal z okna a za poslední dva roky jsem u něj byl snad jednou. Takže nejsem moc mořský typ. Když jsem někde na dovolené, tak spíše preferuju bazén. Takže mám opravdu radši hory, než válení u moře.

Ten skok z Dortmundu, kam chodí na zápasy 80 tisíc lidí, do Monaka, kde je návštěvnost tragická, musel být opravdu nepopsatelný ...
Pro mě to byl extrém. Když jsem se šel rozcvičovat, tak v Dortmundu už sedělo 40 tisíc diváků a v Monaku byli jenom pořadatelé. (smích)

I v době, kdy tam přestoupil Radamel Falcao, který byl tehdy obrovská hvězda, a vůbec se rozjel celý ten Rybolovlevům projekt, tak na domácí zápasy stejně chodilo dva tisíce diváků ...
Monaco prostě nemá fanouškovskou základnu. Tam žijí vesměs jenom cizinci.

Kromě fotbalu hrajete tenis, padel, hokej, ale sledoval jste někdy Velkou cenu Monaka ve Formuli 1?
Nejsem moc fanoušek motoristických sportů. Jednou jsem to tam viděl, ale moc mě to neoslovilo.

Příští rok vám bude padesát. Máte nějaké přání, které byste si chtěl do té doby splnit?
Ne. Jenom aby se teď vedlo úspěšně tomu filmu. A příští rok si u nás na vesnici s kamarády pěkně na pohodu oslavím ty padesátiny.

Budete spolupracovat s Nova Sportem jako expert. Čemu dalšímu se v současnosti věnujete?
Kromě věcí okolo toho filmu jsem, jak říkáte, na Nova Sportu. Tam mám na starost francouzskou ligu, částečně Bundesligu a Ligu mistrů. Na tuhle spolupráci se těším, protože už jsem si ji párkrát v omezenější míře vyzkoušel v minulém roce. Jinak doufám, že se nám znovu rozjedou ty cesty s Dortmundem, protože během covidu nebyly. V září máme letět hrát do Vietnamu. K tomu tam jsou zase ty ambasadorské akce. Tak doufám, že tohle se rozjede.



RECENZE FILMU JAN KOLLER - PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO KLUKA JE K DISPOZICI TADY