Ferguson, Wenger, Streich nebo Simeone. Sedm trenérů, kteří se stali legendami jednoho klubu

Jednou za čas se ve fotbalovém světě objeví trenér, který dokáže proměnit tým k obrazu svému natolik, že fanoušky nadchne nejen ziskem trofejí. Livesport Zprávy zmapovaly počiny úspěšných koučů posledního čtvrtstoletí, sedmi mužů, z nichž každý je pevně spjat s jedním klubem.

Absence Alexe Fergusona v Manchesteru United je citelná i 11 let po jeho odchodu do důchodu. Byl totiž pravděpodobně nejlepším trenérem v historii anglického fotbalu vůbec. Ve skotském Gavanu narozený muž sbíral jednu trofej za druhou, během své úžasné éry získal 13 titulů v Premier League, dvě v Lize mistrů, pětkrát vyhrál FA Cup a čtyřikrát Ligový pohár.

Ferguson dohlížel v klubu prakticky na všechno a byl mistrem v omlazování a oživování týmu, když se začínala objevovat stagnace. Stvořil unikátní mužstva s nejlepšími fotbalisty: Paul Scholes, Cristiano Ronaldo, Eric Cantona, Roy Keane nebo Wayne Rooney jsou jen někteří z těch, jimž se poštěstilo pod jeho vedením oblékat červený dres. Všichni se i díky Fergusonovi zapsali do historie (nejen) Premier League.

Nejvýraznějším obdobím byla sezona 1998/99, kdy se United stali prvním anglickým týmem, který kdy vyhrál treble. Vše korunoval Ole Gunnar Solskjaer ve finále Ligy mistrů, když gólem ve třetí minutě nastavení vzal naděje Bayernu Mnichov.

Odkaz Sira Alexe Fergusona roste tím více, čím déle se Rudým ďáblům nedaří.

Arsène Wenger a Arsenal byli dokonale provázáni, dokonce i jejich jména znějí podobně. Francouzský odborník pomohl po období sucha znovu postavit slavný klub na nohy a sestavil jeden z nejrespektovanějších týmů Evropy. Zároveň se stal jedním z nejvlivnějších manažerů v historii Premier League.

Wenger změnil kulturu v Arsenalu, zlepšil kondiční standardy a přinesl nový a vzrušující styl fotbalu. To se mu podařilo zejména díky podpisům většího množství hráčů z kontinentu, kterým vévodilo trio francouzských hvězd Thierry Henry, Robert Pires a Patrick Vieira.

Během 22 let u kormidla vyhrál Wenger sedmkrát FA Cup a třikrát Premier League. Ikonickou se stala sezona 2003/04, kterou Kanonýři v lize odehráli bez jediné porážky a získal nálepku Invincibles, tedy Neporazitelní. Logicky také rostla jeho rivalita se Alexem Fergusonem, neboť právě United byli pro Arsenal hlavním soupeřem.

Wenger poté pomáhal dohlížet na přesun z původního stadionu Highbury do dnešní arény Emirates. V roce 2006 kvůli budování nového stánku přijal nižší rozpočet, ale i v dalších sezonách dokázal držet Arsenal mezi nejlepšími čtyřmi anglickými týmy. Navzdory nepříznivému konci svého působení v roce 2018 zůstal legendou Arsenalu. Potvrzuje to i jeho socha před stadionem.

Terim je nejvlivnější a nejvýznamnější postavou turecké fotbalové historie a v souvislosti se svým postavením v Galatasarayi se o něm rozhodně dá mluvit jako o žijící legendě. V klubu strávil 11 let jako hráč a kapitán, poté už ve čtyřech obdobích zastával funkci manažera, což jen potvrzuje jeho velmi blízký ke žlutočervené značce. Kdykoli Galatasaray zaklepal v dobách nezdarů na jeho dveře, nikdy neodmítl a vždy znovu přinesl úspěch.

Během svého prvního působení získal čtyři tituly v Superlize za sebou a Galatasaray je dodnes jediným týmem, kterému se to v historii tureckého fotbalu podařilo. V roce 2000 také vyhrál Pohár UEFA, první evropskou trofej, kterou kdy turecký tým získal.

Na svou práci navázal i při dalších návratech a celkově získal v domácí soutěži dohromady osm mistrovských titulů a čtyři poháry. To z něj dělá nejoceňovanějšího trenéra ve fotbalové historii Turecka.

Jeho jedinečná osobnost a aura mu přisoudily přezdívku Imparator (císař). Dnes je mu 71 let a stále je spojován s případným návratem do Galatasaraye, kdyby se zase nějaký čas nedařilo.

Fanoušci Borussie Dortmund s tím možná budou mít problém a leccos by namítali, ale Jürgen Klopp a Liverpool bylo dokonalé spojení. Německý trenér nereprezentoval jen fotbalový klub, ale i celé město a stal se ikonou Liverpoolu. Jeho vášeň, emoce a živelnost byly odrazem toho, jak fotbal vnímají fanoušci. Na Anfield Road nastala dokonalá shoda.

Během svého působení pomohl Klopp Liverpoolu poprvé po 30 letech vyhrát ligu a okamžitě dokázal, že bude jeho nejlepším trenérem v novodobé historii. Kromě toho ovládl i Ligu mistrů, FA Cup a dva ligové poháry.

Dlouho v paměti zůstane zejména neuvěřitelný obrat Liverpoolu z roku 2019, kdy v semifinále Ligy mistrů Reds nejdříve prohráli v Barceloně 0:3, ale doma v odvetě i v oslabené sestavě katalánský velkoklub porazili 4:0. Šlo o jeden z nejlepších zápasů v historii této evropské soutěže.

Nebýt Pepa Guardioly a jeho Manchesteru City, nepochybně by Reds získali další tituly, což dokazuje i fakt, že Liverpool skončil v sezoně 2018/19 na druhém místě s 97 body. Klopp byl čistá duše, mluvil otevřeně a každý týden s ním byla u postranní čáry zábava. Fotbal bez něj je chudší. Ale všichni věří, že se jednou vrátí...

Streich sice strávil ve Freiburgu jen jeden rok jako hráč, ale o to víc si to vynahradil v trenérské kariéře. V jeho případě se dá mluvit o dokonalé věrnosti jedné značce.

První Streichovou prací bylo vedení týmu Freiburgu U19 v letech 1995 až 2011. Šestnáct let připravoval mladé talenty pro A-tým a nikdy se mu nechtělo jinam. Nakonec ho v klubu povýšili a na dalších 13 let převzal odpovědnost jako trenér "áčka".

Právě s jeho jménem je spojena nejúspěšnější éra Freiburgu, kdy se z podceňovaného provinčního týmu stala bundesligová stálice. Dvousettisícové město na jihozápadě Německa díky Streichovi nakouklo i do pohárové Evropy a maximem jsou zatím dvě pátá místa v lize a s tím spojený zisk nejvyššího počtu bodů (59) v historii klubu.

V roce 2022 dělil Streicha a jeho Freiburg jen penaltový rozstřel od zisku první trofeje - DFB-Pokalu. Lipsko však bylo šťastnější. Byly ale i horší chvíle. To když v roce 2015 klub sestoupil do druhé ligy. Vedení ale Streicha podrželo a v následující sezoně přišla odměna v podobě návratu do Bundesligy. Byť letos v udbnu ohládil, že po sezoně v roli hlavního trenéra skončí, více než čtvrtstoletí úspěšného působení ho navždy zapsalo do historie a jeho odkaz fanoušci nezapomenou.

V Atlétiku strávil pět let jako hráč a byl velmi výraznou osobností. Se zarputilým výrazem bořil argentinský buldok snahy soupeře hrát útočný fotbal. Pak přesně podle své nátury začal měnit klubový obraz. Jaký byl Diego Simeone, tak v poslední dekádě vypadal i jeho tým.

Simeone je vášnivá, nezkrotná a intenzivní osobnost, která se chová dle přísloví: "Co na srdci, to na jazyku". Díky tomu se Atlético stalo na hřišti neúprosným týmem, proti němuž každý zápas bolí. A také stadion Wanda Metropolitano se kvůli až nepřátelské atmosféře a agresivitě hráčů stal jedním z nejobávanějších stánků ve Španělsku.

V době, kdy v LaLize dominovaly Real Madrid a Barcelona, přišel Simeone do hlavního města a z podceňovaného týmu postavil velkým značkám konkurenta. Atlético získalo pod jeho vedením v rozmezí sedmi let dva ligové tituly (2013/14 a 2020/21), dvakrát vyhrálo Evropskou ligu, získalo dva Superpoháry UEFA, Copa del Rey a také se dvakrát dostalo do finále Ligy mistrů. Tam unikla Simeonemu trofej jen těsně.

Aktuálně nejdéle sloužícího trenéra v evropském fotbale si lze jen těžko představit bez Atlétika. A zároveň si dnes jen těžko představíte Atlético bez Simeoneho.

Gian Piero Gasperini je v Bergamu velmi oblíbenou osobností. V lize, která byla dlouho považována za obranářskou, dokázal z provinčního celku udělat v jeden z nejlepších útočných týmů celé Evropy.

Před jeho příchodem patřila Atalanta k celkům, které se snažily hrát ve středu tabulky, ale stejně v posledním čtvrtstoletí čtyřikrát sestoupila. Gasperini na to šel jinak. Vydal se cestou odvahy, otevřeného fotbalu a od jeho nástupu tým nikdy neskončil hůř než na osmém místě a pravidelně si postupuje do evropských pohárů.

V roce 2020 se Atalanta probojovala dokonce do čtvrtfinále Ligy mistrů. Nejsvětlejší okamžik historie ale přišel až v minulé sezoně, kdy Gasperiniho tým porazil Bayer Leverkusen a vyhrál Evropskou ligu. Před lety to bylo něco nemyslitelného. Bergamo oslavilo vůbec první evropský klubový titul a získalo první trofej od roku 1963.

Výjimečný manažer Gasperini možná stále doplácí na to, že uspěl v malém a nepříliš známém klubu, proto se mu nedostává takového uznání, jaké by zasloužil. Pro severní Itálii je ale už dnes ikonou.

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.