Flórián Albert - První "Císař"

Když nedávno (31.10.) zemřel v Budapešti sedmdesátiletý Flórián Albert, přešlo se to takřka bez povšimnutí. Tedy u nás. V Maďarsku se jeho pohřbu účastnil premiér s prezidentem, u jeho rakve zahalené do státní vlajky stála čestná stráž a vitrína se Zlatým míčem za rok 1967. V té rakvi ležela legenda světového fotbalu, famózní hráč, který se jako první pyšnil přezdívkou "Císař".

Narodil se 15. 9. 1941 v malém městečku na maďarsko-jugoslávských hranicích Hercegszántó jako třetí dítě ze čtyř. Matka, poloviční Chorvatka, zemřela v jeho dvou letech. Otec - kovář bušil celý den do kovadliny a ze všeho nejvíc toužil po tom, aby z kluků vyrostli prvotřídní fotbalisti. Proto se vůbec nezlobil, když celý den bušili do balónu, naopak, sám jim míč koupil a vůbec je v jejich zálibě podporoval, seč mohl. Nakonec se vypracoval jen Flórián, zato však do takových sfér, o jakých se otec snad ani nedoufal snít.

V jeho (Flóriánových) jedenácti letech se rodina přestěhovala do Budapešti. Starej Albert tam snáze našel práci, no a mladej, Flórián, se přihlásil do Ferencvárosu. Jeho šíbři tehdy netušili, co za poklad v něm našli. Ze strany Albertova otce nešlo o racionální přístup v této volbě: že by se jako bál, že se "Flori", jak mu doma říkali, v mnohem lepších klubech typu Honvédu či MTK neprosadí. Stadion "Fradi" byl nejblíže jejich domova.

Stačilo jen pár tréninků, aby jeho trenér Tatrai, spoluhráč slavného Sárosiho prohlásil: "Ten to dosáhne daleko." Později dodal, že mu mladík připomíná mi Ortha, jednoho nejlepších hráčů, co kdy Maďaři měli. Talentovaný "Flori" se mládežnickými týmy Ferencvárosu prohnal jak vítr, v žádném moc dlouho nevydržel, vždy hrával ve starší kategorii - a vždy byl hodně vidět. Opravdu hodně. První, co si na něm mohli návštěvníci mládežnických kategorií povšimnout, byla zarputilost přesahující běžně standardy. Prameny hovoří pateticky o tom, že bojoval i tehdy, když to ostatní vzdali, a že svým příkladem nejednou strhl mančaft k úspěšnému obratu ve skóre. Buď jak buď, už v šestnácti nastoupil za maďarskou osmnáctku a svým gólem pomohl zmírnit porážku s Bulhary ve Varně 2:1. Rok nato vedl maďarskou juniorku coby kapitán na turnaji UEFA v Bulharsku. Mladí Maďaři sice selhali, ale jejich kapitán hrál tak, že z poštovní schránky za pár týdnů vytahoval pozvánku do A-týmu své země.

To už měl za sebou debut za první mužstvo "Fradi". Pár měsíců před maturitou (1959) dvěma góly zařízl Honvéd a na jeden nahrál způsobem, za který mu přímo na hřišti pogratuloval dokonce i pokořený brankář, jímž nebyl nikdo jiný než sám velký Grosics. Ve výhodné střelecké pozici namísto střely přihrál k překvapení úplně všech na stadionu lépe postavenému spoluhráči. Zatímco Grosics už skákal ve směru předpokládané střely, zaskočený spoluhráč doklepával snadno do prázdné kasy. Když pak úspěšný maturant nastoupil v r. 1959 poprvé za seniorskou reprezentaci (po necelé jediné sezóně v lize), nikdo se tomu nedivil. Stříbrným medailistům z minulého MS 1958 Švédům sice góla nedal, ale hrál tak, že jeden maďarský novinář poznamenal: "Sice jsme vyhráli 3:2, ale v útoku jsme měli jen jednoho hráče - nováčka Alberta." V Maďarsku zbystřili, nová hvězda jejich fotbalu začala probleskávat na potemnělé obloze. Její zář viděli i v Holandsku, kde mu nabízeli na tu dobu astronomický plat 100 000 dolarů. Odmítl.

Na LOH do Říma jeli Maďaři jako favorité, skončili však až na třetím místě. Albert však exceloval, v devíti utkáních vstřelil deset gólů. To už byl platným členem reprezentace, stihl např. v jakési odvetě za finále MS 1954 po slalomu přes půl hřiště pomoci k vítězství nad NSR, dát hattrick Jugoslávii, z toho dva góly slavnému Bearovi. Maďaři v té době formovali nový tým, který by navázal na neporazitelnou "Zlatou jedenáctku" z první půlky 50. let. Pokud se odborná i laická veřejnost obávala, jak to bude po odchodu "Zlatých hochů" s jejich fotbalem vypadat, jedno bylo jasné vcelku záhy všem - post po odcházejícím Hidegkutim je zajištěn. Ne však nějakým ostříleným borcem, ale osmnáctiletým klukem narozeným u jugoslávských hranic - "Florim".

Mezi oběma borci byl však co do stylu hry obrovský rozdíl. Zatímco Hidegkuti plnil dokonalým způsobem roli jakéhosi staženého útočníka, rozdělujícího balóny na všechny strany, tvořícího hru a v případě potřeby i zakončujícího, prostě něco, co dnes hraje, dejme tomu takový Totti, Albert byl klasickým vysunutým útočníkem, koncovým hráčem, a to opravdu navýsost produktivním. Oplýval tak vytříbenou technikou, že když nějaký čas hostoval v brazilském Flamengu, stal se uprostřed všech těch brazilských míčových kouzelníků miláčkem tamních fanoušků. Zapojoval se však i do mezihry a jeho přihrávky do vyložených šancí přesně na nohu, to byla též paráda. A jeho výskok a střelba hlavou, no co vám mám povídat. A když se k tomu všemu přidala nastupující generace mladých maďarských výtečníků, jakými byli Bene, Tichy, Fenyvesi, Mézsöly či Sipos, začal si okolní svět přestat myslet, že se "Zlatou jedenáctkou" zmizel z fotbalové mapy obávaný soupeř.

Do Chile jeli v r. 1962 Albert a spol. jako černý kůň turnaje. Potvrdil to i první zápas ve skupině, v němž zdolali Angličany v poměru 2:1. Pak následovalo šest kusů Bulharům a bezgólová remíza s Argentinou. Československo pro ně mělo být ve čtvrtfinále hračkou, to by však nesměl chytat Viliam Schrojf, který každý balón doslova špendlil jak motýla. Maďaři z něj byli doslova nešťastní. Nebylo to totiž tak, že by své šance zahodili, Schrojf jim je jednoduše pochytal, a to způsobem, nad kterým kroutili hlavami i maďarští novináři pamatující nejlepší časy Pláničky či Zamory. Výsledek 1:0 je poslal domů. Slabou náplastí pak pro Alberta byla cena pro nejlepšího kanonýra turnaje, o kterou se za čtyři trefy do černého dělil se čtyřmi dalšími šutéry (např. s Garinchou), a cena pro nejlepšího mladého hráče celého MS. Domů se vracel rozčarovaný, to však ještě nevěděl, že mu začínají "Zlatá šedesátá".

Pomalu ale jistě se stával hlavní postavou maďarského fotbalu a již za svého života legendou. Dnes, kdy média přišijí tento přídomek pomalu každému, komu se podaří dvakrát za sebou bezchybně přihrát, to zní možná podezřele, ovšem v jeho případě to platí beze zbytku. V Maďarsku padaly už v té době návrhy na postavení jeho sochy. Tradovalo se, že módní koncerny šijí obleky podle střihu toho jeho. Už jen ta přezdívka, kterou ho počastovali - "Czászár", tj. "Císař", mluví za vše. A přestože doma získal cenu pro nejlepšího fotbalistu jen 2x (1966 a 1967), nikdo nepochyboval o tom, kdo je nejlepší. Nepochyboval o tom ani on. A dával to najevo. Jak bych to... Nechtěl bych být jeho méně nadaným spoluhráčem. Za nepřesnou přihrávku dokázal dotyčného nešťastníka zpucovat, že seřvaný jedinec neměl daleko do breku. Bylo pod jeho důstojnost o takový míč bojovat, do šprajcu téměř nikdy nechodil. Zato jeho přihrávky, to byla fantazie. A střely jakbysmet. Bylo mu úplně fuk, jestli střílí pravou, nebo levou, bylo mu úplně fuk, jako nohou vede míč či na jakou stranu dělá kličku. A co jej ještě zdobilo, to byla již zdaleka viditelná elegance. Zkuste se podívat na některé z mála záběrů, co se dochovaly. Flórián Albert - jedinečné ztělesnění fotbalové elegance. A taky génia. Hráč to byl vskutku vynikající, což uznával každý. Mnozí odborníci jej v období dvouletky 1966-1967 považovali za nejlepšího hráče světa, či přinejmenším Evropy. V roce 1966 dostali Madaři do skupiny Portugalce s Eusebiem a Brazilce s Pelém. S prvně jmenovanými sice prohráli v překrásném utkání 2:1, zato "Kanárky" poslali po výhře 3:1zpět do Brazílie. Pelé sice v tomto zápase nenastoupil, ale experti se shodli v tom, že vzhledem k tomu, jak hrál Albert, by ani Pelé nepomohl. Ve čtvrtfinále však nový horký favorit na titul ztroskotal (po kolikáté již?!) na výtečném výkonu brankáře. Tentokrát jistého Lva Jašina. A patrně jen proto, že skončili tak brzy, nestal se Albert už tehdy evropským fotbalistou roku. Tím se stal B. Charlton, mistr světa. "Czászár" usedl na trůn až rok nato. Jako dosud jediný maďarský fotbalista získal Zlatý míč. Až za ním skončili takoví giganti jako Bobby Moore, George Best či Gianni Rivera a Uwe Seeler.

Na klubové sféře o něm bylo rovněž pořádně slyšet. S Ferencvárosem došel v r. 1962 do SF Poháru veletržních měst (předchůdce UEFA, později EL) a v sezóně 1964-1965 jej dokonce zelenobílí vyhráli. Na své cestě vyřadili mj. Bilbao, AS Řím, Manchester United a ve finále pak Juve. A v sezóně 1967-1968 prohráli "Fradi" ve stejné soutěži až ve finále s Leedsem. Kromě toho vystřílel Albert zelenobílým barvám v letech 1963, 1964, 1967 a 1968 čtyři mistrovské tituly. Stal se 4x králem střelců a skóroval i v exhibičním zápase Výběru světa proti domácím Brazilcům. Pak pár týdnů, jak již bylo řečeno, hostoval ve Flamengu a díky své jedinečné technice se stal v mžiku číslem 1 u jeho fanoušků - mezi hráči, pro něž je technika druhou přirozeností!

O jeho chování na hřišti vůči spoluhráčům již byla řeč. A mimo ně? Hrát tento kluk dneska, byl by jedním z nejnenáviděnějších hráčů, nenáviděným o to víc, oč víc by při jeho, mírně řečeno, ne zrovna šťastné povaze, vynikala jeho fotbalová genialita. Byl klasickou primadonou, a to primadonou toho nejtěžšího kalibru. Rozmazlování fanoušky, novináři i funkcionáři z něj udělalo umíněného fracka, kterému stačilo špatně se vyspat, a trenér letěl. Když se mu nechtělo trénovat, tak prostě netrénoval a s pohybem na hřišti a herním zápalem to přestal přehánět. Konflikty s vedením a vůbec s kdekým byly na pořadu dne, různé aféry se zametaly pod koberec. Albert byl prostě nepostradatelným hráčem a největším miláčkem fanoušků "Fradi" i repre. A když se navíc oženil s populární herečkou Irén Bársonyovou, nebylo v Maďarsku oblíbenějšího páru.

V červnu r. 1969 však pro "Czászára" přišla těžká rána. V přátelském zápase proti Dánsku jej odnesli na nosítkách s těžkým zraněním kolena. Na hřiště se sice vrátil, ale už to nebylo to pravé ořechové. Sám přiznal, že myslí spíš na koleno než na hru samotnou. Patřil i nadále k nejlepším, pomohl nároďáku ke 4. místu na Euru 1972 dvěma příhrami, Ferencvárosu dopomohl k vítězství v domácím poháru a semifinále poháru UEFA v témže roce. Ale Flórián Albert let šedesátých už to nebyl. Cítil to sám, a tak ve třiatřiceti letech pověsil kopačky na hřebík. Příznačně pak ve svém posledním zápase za "Fradi" proti Zalaegerszegu skóroval. Naposledy ve své kariéře. Celkově rozjásal příznivce zelenobílých 391x v celkových 540 svých utkáních (poměr ligových je 351/256), za maďarskou repre dal v 75 duelech 33 gólů.

Stal se sportovním novinářem. Zkoušel to i na trenérské lavičce, jeho jméno mu otevřelo vrátka např. na tu reprezentační libyjskou, ale úspěšný moc nebyl. Mohl už jen vzpomínat na roky slávy. Pokud by čirou náhodou zapomněl, připomínali mu je jeho spoluobčané. Byl jmenován čestným občanem rodného Hercegszantó i Budapešti, stadion Ferencvárosu nese od r. 2007 jeho jméno, z rukou prezidenta republiky pak obdržel Rytířský řád za zásluhy o vlast. 31. 10. "Czászár" zemřel, týden po operaci srdce.

Za Ferencváros a dokonce i za reprezentaci nastupoval i jeho stejnojmenný syn. Byl však "jen" reprezentantem, nic víc. Kvalit svého táty nedosáhl a zařadil se tak do zástupu synů slavných fotbalistů, kteří zůstali ve stínu svého velkého otce. V mládežnických týmech Ferencvárosu teď prohání mičudu "Císařův" vnuk. Převezme vladařské žezlo on?

Při pietních aktech věnovaných památce veleslavného děda mohl pozorovat, jak velký cíl si vytyčil. Před ligovým utkáním "Fradi" s Paks SE, hraným v den pohřbu svého velkého předchůdce, nastupovaly obě jedenáctky za absolutní tmy, jen pod nohy jim svítil jeden reflektor. Na cestu jim v pravidelných intervalech vyzváněl zvon. Plné hlediště zářilo tisíci rozsvícenými svícemi a ze světelné tabule na vše shlížela "Czászárova" tvář. Poté byla ve středovém kruhu rozžata obrovská fakule a operní zpěvačka do toho několik minut trvajícího veledůstojného ticha zapěla hymnu. Pak se rozsvítila všechna světla na stadiónu a publikum spustilo obrovský aplaus. A po tradičním chorálu oslavujícím "Fradi" se celý stadion chytl za ramena a za neustálého poskakování spustil mohutné "Czászár, Czászár, Czászár..."