Fotbal za oponou, část druhá: Kambodža

Ještě než se na stránkách EuroFotbalu naplno rozjedou seriály věnující se nadcházejícímu mistrovství světa, představujeme vám trojici krajin, jejichž vyslanci se na největší globální fotbalový svátek z politických důvodů v dohledné době jen tak nepodívají. Druhou na řadě je Kambodža.

Není tomu ani 17 let, co si redaktor magazínu Far Eastern Economic Review kdesi v kambodžské džungli sedl s jistým "doma vězněným" a v relativním klidu umírajícím tyranem ve výslužbě, aby společně zhodnotili aktérovo řádění v letech 1975-79.

"Neměli jsme na výběr. V podstatě jsme se bránili," nabízel Pol Pot ve svém prvním interview po bezmála 20 letech svůj vlastní výklad masových čistek politických oponentů. Konečná bilance jeho urputné defenzívy zní plus mínus 1,5 milionu z velké většiny nevinných lidských životů (a spíš jich bylo více); ačkoliv sám komunistický revolucionář v citovaném rozhovoru nepřiznal ani dvě třetiny téhle cifry.

Dnes už to má spočítané jak Pol Pot (1998), tak Far Eastern Economic Review (2009). Samotná Kambodža se však s náhlým úbytkem inteligence, respektive fatálním prořídnutím střední vrstvy, vypořádává doteď. Možná lépe než kdekdo čekal, ale přece.

Autokratický premiér Hun Sen je v tuto chvíli nejdéle vládnoucím asijským lídrem a v Kambodži již koncem 90. let velmi rozhodně nastoupil cestu kapitalismu. Podařilo se mu tímto bleskurychle srazit míru chudoby i dětské úmrtnosti, stále nicméně země z jihovýchodu Asie trpí na nízkou vzdělanost obyvatelstva a vše prostupující korupci.

I Hun Senova kometa, už teď zářivější než sousední Thajsko, tudíž pořád má kam postupovat. A na podobném rozcestí nyní stojí rovněž nejvyšší kambodžská fotbalová soutěž, Metfone C-League...

Někdy je více prostě více

Státní aparát Hun Senovy Kambodži se vyznačuje především dvěma aspekty: solidním finančním zázemím a perfektní organizací. Kambodžská elitní soutěž dnes bezesporu disponuje tím prvním; o druhém by se už dalo pochybovat.

Začněme ovšem penězi, které jsou v prostředí kambodžské kopané něčím poměrně novým. Před rokem 2010 - tedy než přišel na scénu hlavní sponzor v podobě telekomunikačního giganta Metfone - byl ve skutečnosti nedostatek finančních prostředků právem proklínán coby primární překážka v kambodžském progresu.

To s každoroční zárukou přísunu 500 tisíc amerických dolarů by už vše mělo jít hladce. Spolu s dalšími menšími sponzory, které angažmá Metfonu přesvědčilo, že to takříkajíc má smysl, by se údajně kambodžská první liga měla stát dynamičtější a transparentnější.

Jenže zde by právě mohly na povrch začít prosakovat komplikace - zejména ty související s bizarním vedením soutěže. Totiž zatímco například thajská smetánka kopíruje vzor britské Premier League, kde je ligové vedení zcela nezávislé na domácí Fotbalové asociaci a samo si tak hledá sponzory, samo udává televizní práva, Kambodžská fotbalová federace (FFC) potřebuje mít totální přehled o všem, co se kde šustne.

Vedle řízení národních týmů a organizování trenérských kurzů či tréninkových programů tak jedna (malá) federace skrze (ještě menší) komisi spravuje chod celé ligové soutěže - což pochopitelně akorát nahrává zhoubné byrokracii. Pokud se na Ostrovech prvoligové kluby chovají de facto jako akcionáři, v Kambodži nad sebou nemají pražádnou kontrolu...

... a v konečném důsledku si například neustále stěžují na mizerné výherní bonusy; což je jedna z věcí, kterou prozatím nezvládl adekvátně vyřešit ani Metfone. Už po jeho příchodu (a zabydlení) totiž loňský mistr ze Svay Riengu na konci svého tažení vyinkasoval ubohých 14,5 tisíc dolarů, přičemž průměrné (!) měsíční (!!) provozní náklady jednoho kambodžského klubu dosahují výše zhruba 10 tisíc americké měny.

To je samozřejmě brutální nepoměr, který akorát nevyhnutelně ústí v neschopnost i těch nejlepších domácích celků lákat do útrob vlastních stadionů kvalitní hráče i trenéry ze zahraničí (před pár lety byl takový cizinec v Kambodži rád za 80 dolarů měsíčně a slevu na víza; teď to nebude o moc lepší). Přitom v Malajsii například vítěz ročníku obdrží 300 tisíc dolarů, kdežto v Thajsku si přijde rovnou na více než 400 tisíc. A lépe než Kambodža je na tom dokonce i Vietnam, který nedávno strop navyšoval na 184 tisíc americké měny.

Zřejmě právě (a teprve) tahle vietnamská akce by nakonec mohla v kambodžském sousedství přeci jen vyvolat onu vytouženou reakci. FFC už údajně má mít na stole formální návrh na tučnější bonusy za umístění; teď jde "jen" o to, nakolik bude shovívavá.

Ani sami odborníci/kritici se však příliš vysoko cílit neodvažují - stačilo by jim prozatím (stěží něco řešících) 100 tisíc. Zhruba tolik tedy k pověsti Kambodžské fotbalové federace.

Kambodža, země Japoncům zaslíbená

Kromě masitějších stimulů klubových rozpočtů je dále v Kambodži předmětem vášnivých diskuzí také otázka cizineckých kvót. Do revolučního roku 2010 platilo, že za jeden tým mohlo do ligového utkání nastoupit hned pět zahraničních akvizic; teď už jsou to pouze tři.

Argumentace FFC na podporu tohoto citelného snížení nepřekvapí: kambodžští pohlaváři tímto chtějí dát všem najevo, že myslí na budoucnost národního týmu. Což je chvályhodné a výsledky se již alespoň naoko dostavují: Svay Rieng nedávno do reprezentační nominace dodal hned tři borce ve věku maximálně 20 let, přičemž celkově v kádru sotva najdete ročníky starší než 89.

Jenže to jsou jen hrubá čísla. Ve skutečnosti Kambodža naposledy v rámci tříčlenné kvalifikační skupiny o účast na nadcházejícím Challenge Cupu nebyla žádným soupeřem ani Filipínám ani Turkmenistánu. A těm, kdo volají po opětovném popuštění uzdy zahraničnímu importu, nahrává rovněž bídná kvalita zápasů domácího poháru, kam mají cizinci vstup pro jistotu zcela zakázán.

(Příslušný pohár mimochodem nese jméno samotného kambodžského premiéra Hun Sena. To ale v zemi, kde na nejvyšší úrovni běžně operují kluby jako National Defense Ministry či National Police Commissary, těžko někoho zaskočí.)

Momentálně je v Kambodži stav takový, že 12 prvoligových klubů zaměstnává dohromady 48 hráčů s jiným než kambodžským pasem; v průměru tedy na jednoho ligového účastníka připadají čtyři legionáři. Nejoblíbenějším zdrojem zahraničního talentu nadále zůstává Nigérie s 18 vyslanci, brzy se ale zřejmě bude muset podvolit markantně rostoucímu počtu Japonců, přicházejících za svými krajany-majiteli klubů. (Ročník 2014 dokonce načne čerstvě vzniklý Albirex Niigata Phnom Penh FC, odkazující na jednu z japonských prefektur, ale i tamní prvoligový klub.)

Všeobecně dobrou pověst mají jinak v Kambodži vesměs všichni Afričané, kteří tu ostatně mezi lety 2004-06 veskrze sami a za učiněnou almužnu pokládali základy cizineckých legií. Trend vábení cizinců do Kambodži je tedy každopádně pouze 10 let starou záležitostí, po více než dvě dekády předtím na nechvalně proslulé území (kde se liga znovu spouštěla jen těsně po Pol Potově svržení) zvenčí nevkročila ani noha.

Teprve s oním rokem 2004 se zároveň tamější nejvyšší soutěž pod zahraničním vlivem začala transformovat ve fyzičtější a atletičtější arénu. Kambodžští fotbalisté, kteří museli po Pol Potově běsnění - stejně jako celý stát - začínat úplně od nuly, se rázem mohli od svých silnějších afrických spoluhráčů učit posilovacím cvikům nebo novým technikám krytí balonu a teď už jsou tedy po všech směrech o něco dále; o něco konkurenceschopnější.

To však zatím nic nemění na tom, že případné navázání na velký úspěch Khmerské republiky na Asijském poháru 1972 (4. místo) se aktuálně nezdá být o moc menší utopií než třeba roku 2006, kdy se Angkorovi válečníci z vlastní vůle rozhodli raději ani nenačínat kvalifikační cyklus o účast na mistrovství světa v Jižní Africe. Kambodžané přeci jen nadále sedí na zoufalé 190. příčce žebříčku FIFA, mezitímco jim reprezentační jedničku a dvojku dělají kluboví kolegové.

Potenciál a snad i touhu k postupnému zlepšování nicméně v Kambodži odpozorovat skutečně lze - už jen přizvání Avrama Granta jakožto poradce FFC a hned čtvery oficiální plány na výstavbu nových fotbalových kolbišť (doteď se naprosto každé střetnutí odehrávalo na Národním olympijském stadionu v Phnom Penhu) vysílají určitý signál.

Proto společně držme Kambodžanům palce, aby šlo ve výsledku o signál ryze pozitivní. Pokud je to tedy vůbec možné...