Francie 12x jinak aneb proč galský kohout dokokrhal předčasně

Euro 2012 je za námi a fotbalová Evropa začíná zase pomalu žít letními přestupy a klubovými přípravami, přesto se však za právě ukončeným turnajem ještě jednou vrátíme. Pod drobnohledem se podíváme na reprezentaci Francie.

Příběh Les Bleus pod vedením Laurenta Blanca je poměrně jednoduchý: mladý trenér převzal mužstvo v rozkladu, které na dvou velkých šampionátech uhrálo všehovšudy dva body ve skupinách (a to se ještě na MS 2010 dostalo hodně pofidérním způsobem), a po dvou úvodních prohrách s ním vytvořil šňůru 23 zápasů bez porážky. Na Euru samotném se Francouzi nejprve prezentovali jasným přehráním Anglie (avšak jejich neefektivita vedla pouze k remíze 1:1), poté bez problémů smázli Ukrajinu, avšak následně jejich sérii utnuli Švédové, a posledním Blancovým zápasem u reprezentace galského kohouta byla hladká čtvrtfinálová prohra s pozdějšími mistry ze Španělska.

Tolik statistiky. Náhlá přeměna suverénního, stále se zlepšujícího mužstva na vítězné vlně v neefektivní a neškodný uzlíček nervů však nenastala přes noc. Blanc sice vytyčil už před šampionátem jasný cíl - měl jím být postup ze skupiny, což se povedlo - a zároveň také jasně deklaroval, že tento tým na titul ještě nemá, nicméně vzhledem k jeho papírové síle a vynikající formě byla medaile rozhodně dosažitelnou metou. Proč se to nepovedlo?

Nebudu se zde zabývat rozborem konkrétních zápasů a herních situací, to už bylo dostatečně podrobně probráno v Eurozápisnících, ať už z pera mého, nebo kolegů Tomáše Daníčka a Michala Hrušky. Pokusím se však vytyčit a stručně rozebrat 12 bodů, které stojí za rozpačitým loučením francouzských bojovníků s ukrajinskými kolbišti.


Absence jasného lídra

Francouzský tým přelomu tisíciletí se mohl opřít o vynikající vůdčí persony, které měly na hřišti ohromný respekt a dokázaly táhnout mužstvo k velkým vítězstvím. Didier Deschamps, Marcel Desailly nebo Zinedine Zidane byly přesně takovými hráči. Domenechova stříbrná jízda v roce 2006 pak byla zásluhou Zidana a komety Ribéryho. Tyto týmy zkrátka vnitřně fungovaly, protože měly ve svém středu schopné lídry.

Letos? Potenciál hrát roli týmového vůdce měli dva fotbalisté - Patrice Evra a Alou Diarra. První jmenovaný však jako kapitán selhal již na předcházejícím mistrovství světa, kdy se "jím vedení" hráči postavili proti trenérovi a vyvolali tak obrovský skandál, jehož následky zcela neutichly dodnes. (A letos byl po neuspokojivém výkonu proti Anglii odklizen na lavičku ve prospěch Gaëla Clichyho, který přesvědčil mnohem více.) Diarra pak byl povolán coby náhradník za Yanna M'Vilu, který do začátku šampionátu nestihl doléčit zranění. Nakonec nastoupil v základní sestavě všech skupinových zápasů, na Španělsko jej trenér nechal na lavičce...

...a Francouzi byli ve středu hřiště naprosto neškodní. Španělé jsou samozřejmě v záloze absolutní světová špička a přehrát je tam je prakticky nemožné, nicméně právě ty vlastnosti, kterými Diarra šperkuje hru, na hřišti chyběly. Ať už mluvíme o přirozených vůdčích schopnostech, tvrdé a fyzické hře, schopnosti strhnout výkon hráčů kolem sebe, nebo použitelnosti při standardních situacích na obou stranách. (Diarra je skutečně znamenitým hlavičkářem, v celé zemi zřejmě druhým nejlepším. Guillaume Hoarau však vedle svých konkurentů skutečně neměl příliš šancí se na Euro protlačit.)

Kapitánskou pásku po Evrovi převzal Hugo Lloris. To je samozřejmě naprosto elitní světový gólman (což mimochodem potvrdil i na Euru), který se v posledních dvou sezonách zbavil svých zbývajících slabin a momentálně neexistuje mnoho větších jistot mezi tyčemi. Jenže není kapitán. Je to spíše tichý, "hodný" typ hráče, jehož jediným větším rozhovorem pro média během (a těsně po) šampionátu bylo podrážděné zkonstatování, že kritici zapomínají na to, čeho francouzský tým vlastně dosáhl. Prohlášení, které spíše než rázný "kapitánský" úder do stolu připomíná nesmělou omluvu.

Bez respektované persony, která v určitém bodě jednoduše zavelí k obratu a přinutí tým vymáčknout ze sebe vše, vstoupila do nabité sestavy Les Bleus křeč, nervozita a hraní na sebe. Při takové konstelaci by se postupové šance rozsypaly i proti slabším mančaftům, než je Španělsko.


Mexes kazí, Rami je jistota. Nebo ne?

Jméno Philippe Mexese bylo v celém kádru jedním z nejskloňovanějších, a není se čemu divit. Mexés ohromil svět ještě jako teenager coby vůdčí postava první slavné generace Auxerre, a od té doby se s ním táhne pověst skvělého talentu, který nikdy nedokázal zcela naplnit. Fanoušci Serie A ho mají zafixovaného jako hráče, který je sice schopný předvést velmi dobrý výkon, ale je příliš náchylný ke kiksům a zmatkování, než aby se na něm dala postavit obrana.

Adil Rami, opora mistrovského Lille a později Valencie, měl vedle labilního Mexese působit jako skála. Pokud se díváte na zápasy Les Bleus, vypadá takový předpoklad naprosto legitimně: pokud už soupeř pronikne do nebezpečné situace a je třeba vytasit se s důležitým obranným zákrokem, bývá to Ramiho práce. Pokud je potřeba neúnavně presovat, oběhat velkou část hřiště a znepříjemňovat soupeři každý dotek s balonem, je to Ramiho práce. A naopak, pokud už se do podobné situace dostane Mexés, existuje hodně velká šance, že shoří.

Takže Mexés na hřišti vlastně vůbec nemá co dělat, když za něj všechno oddře Rami, zatímco on spíše kazí. Nebo ne?

Problém u francouzské stoperské dvojice je ten, že Blanc vyznává jasnou hierarchii. Jeden stoper hraje klasické "kladivo", silového, neúnavného hráče, který působí jako zbraň, jejíž spoušť ovládá druhý stoper - organizátor. Vzpomeňte si na inteligentně hrajícího Marka Planuse ve dvojici s živelným a výbušným Michaelem Cianim. Mexesova role na hřišti neleží ve vrhání se pod nohy útočníků, od toho je vedle něj Rami - Mexés jej má pouze řídit. A není pochyb o tom, že to dělá dobře.

Což samozřejmě neznamená, že by si Mexes nevybíral v zápasech slabší chvilky, které tým stojí hodně nepříjemné situace (a někdy i body). Nicméně podíváme-li se na to, jak francouzská obrana za Blanca fungovala jako celek, je naprosto pochopitelné, proč byl právě Mexés jeho mužem číslo jedna.

A co je nejdůležitější - Adil Rami má za sebou mizerné Euro.


Jak člověka ovlivní extrémní stres?

Jméno Yanna M'Vily už tu jednou padlo; teď se k němu vrátíme trochu blíže. M'Vila totiž měl být jedním z největších neobroušených diamantů Blancovy squadry, hráčem, který měl potvrdit svoji pověst špičkového mladého DM (o níž dosud dobře věděli pouze fanoušci Ligue 1). Jde o moderní typ záložníka, rychlého a atletického, ale s perfektním fotbalovým myšlením a skvělou kopací technikou; o takového hráče by se měly přetahovat velkokluby, a právě Euro mělo zajistit, že se tomu tak skutečně stane. Nestalo se.

Yann M'Vila totiž za poslední půlrok zestárl o 10 let.

Začalo to už v průběhu jara v Rennes, kdy do té doby o Ligu mistrů bojující tým potkal tradiční výpadek formy, který vyústil až pádem mimo pohárové pozice. (O této renneské "specialitě" jsem podrobněji psal v souhrnu Ligue 1 za uplynulý ročník.) M'Vilova reakce? Mladý záložník zatnul zuby, a místo protestování či dožadování se odchodu, což by ve Francii v takových případech spíše než cokoliv jiného splňovalo normu, ze sebe vydával naprosto vše a snažil se svůj tým doslova zachránit - a když říkám doslova, myslím tím "udělat všechnu práci v útoku i obraně".

A to mu udělalo medvědí službu. Stačilo k tomu několik chyb, propadnutých balonů (které by zachytil, kdyby se zrovna nesnažil rozjíždět skomírající ofenzivu), zjištění, že zkrátka ani sebetalentovanější a sebeobětavější hráč nemůže být na více místech najednou, a navrch vypadnutí z domácího poháru. Fanoušci, frustrovaní stále se opakujícím scénářem, si za terč (poměrně logicky) vybrali toho, kdo byl nejvíc vidět - reprezentant, největší hvězda, hráč, který v posledních zápasech hrál pod svůj standard. M'Vila odjížděl na Euro s tím, že se na Stade de la Route du Lorient už v zájmu sebe i bučících fanoušků nevrátí, a mělo se rozhodnout, který velkoklub se ho ujme.

Potom si v posledním přípravném zápase vyvrtnul kotník a vypadalo to, že turnaj vůbec nestihne. Stihl třetí zápas, ve kterém ho Blanc postavil na pozici CM vedle Diarry, na níž nebyl v reprezentaci vůbec zvyklý. Se španělskou katastrofou už, limitovaný sotva přešlým zraněním, nemohl udělat vůbec nic, a na veřejnost navíc prosákla zpráva, že odmítl v kabině podat ruku trenérovi Blancovi. Momentálně se šušká o tom, že jeho angažmá z charakterových důvodů odmítl Arséne Wenger, a sám hráč čeká na verdikt francouzské disciplinární komise.

Takový půlrok by položil i jinačí borce, než je dvaadvacetiletý kluk na prvním velkém turnaji v životě.


Hvězdná nesehranost

Měla to být smrtící ofenzivní síla. Franck Ribéry, Karim Benzema i Samir Nasri jsou skvělými hráči, jedněmi z nejlepších na svých postech, a jejich spojením měl vzniknout vražedný stroj, schopný popravovat i ty nejvěhlasnější protivníky. Hrany hvězdného trojzubce však byly na hřišti povážlivě tupé.

Ne snad že by Nasri či Ribéry odehráli vyloženě špatný turnaj. Záložník Manchesteru City skvělým gólem rozhodl o dělbě bodů s Anglií, a Ribéry neúnavně zaměstnával soupeřovy obrany. (Mimofotbalové okolnosti budou probrány dále.) Problém však nastal v okamžiku, kdy měla přijít ke slovu ofenzivní souhra.

Zejména na zápasech se Švédskem a Španělskem bylo krásně vidět, jak si vlastně Ribéry s Benzemou na trávníku vůbec nerozumí. Nadějné akce Francouzů často končily špatnou přihrávkou jednoho na druhého, a veškeré nebezpečí, které z nabité útočné řady týmu hrozilo, způsobovaly Ribéryho samostatné průniky. Jenže Ribéryho si každý dobře pohlídá, a pokud si nemůže efektivně narazit s parťáky v útoku, samostatné průniky prostě nebezpečné nebudou.

Benzema je jedním z vůbec největších zklamání turnaje, ovšem naskýtá se otázka, jaké měl vlastně od Blanca pokyny. To se totiž přímo během zápasů příliš rozluštit nedalo - člověk by očekával, že pokud hrajete striktní 4-2-3-1 (a nehledě na tom, jaké papírové posty zastávají hráči vyslaní do boje, vždy se zformují právě do tohoto rozestavení), měl by hrotový útočník trávit většinu času ve vápně.

Nebo aspoň nějaký čas.


"...This one goes out to the one I've left behind..."

U tohoto bodu vlastně přímo pokračujeme v rozebíraném tématu - máte-li na hřišti hráče ve formaci 4-2-3-1, která kolabuje, protože hrotový útočník se toulá různě po útočné třetině a snaží se z nějakého důvodu tvořit hru, dalo by se očekávat, že do boje pošlete jiného hrota, ideálně vysokého, gólového, schopného sklepávat míče do druhé vlny a nebezpečně střílet.

Těžko říct, proč dostal Olivier Giroud příležitost pouze 31 minut, navíc rozložených do tří zápasů.

Samozřejmě, Benzema je typem fotbalisty s darem od Boha, je to jeden z nejlepších hráčů novodobé historie francouzské ligy a aktuálně první volba do útoku Realu Madrid. Nicméně samotní fanoušci královského klubu podotýkali, že jeho parketou jsou zejména domácí zápasy, venku tolik nezáří a často se na hřišti spíše ztrácí. (A Ukrajina je od Madridu o něco dál než Mallorca nebo San Sebastian.)

Stáhnout hráče, který může kdykoliv sám rozhodnout zápas, je samozřejmě dost brutální krok, na druhou stranu Giroud mohl poskytnout přesně tu dimenzi, která francouzské hře chyběla. Blanc se však rozhodl vsadit všechno na jednu kartu - maximální kontrolu nad míčem - a Benzema se turnajem protrápil od první minuty až do hořkého konce.

Podobný osud jako Girouda stihl i Mathieua Valbuenu, který byl vedle náhradních brankářů a třetího DM v pořadí, Blaise Matuidiho, jediným Francouzem, co do turnaje nezasáhl ani na minutu. Valbuena má přitom za sebou podařenou sezonu, vyšperkovanou několika velmi důležitými zásahy, a jeho excelentní kopací technika způsobuje mrazení v zádech obránců soupeře i v případě, že se zrovna hraje Ligue 1 a adresátem centru má být současný André-Pierre Gignac.

Řečeno ve zkratce, Blanc neměl v kádru nikoho, kdo by byl více podobný Gourcuffovi (tedy naprosto klíčovému elementu mistrovského Bordeaux) než právě Valbuena. Proč po maličkém záložníkovi zůstal jen vysezený důlek na lavičce, to už se asi nedozvíme.


Florent Malouda: Pan "Nikdo"

O Mexesovi s Evrou už řeč byla, takže je načase přesunout se ke třetímu z nejdiskutovanějších jmen, Florentu Maloudovi. Že je Malouda Blancův kůň, to bylo jasné už předem, stejně jako to, že Blanc na svoje koně rád bezvýhradně sází (viz předcházející body). Zkušený středopolař Chelsea navíc odehrál solidní přípravu, během níž vstřelil i gól, a do turnaje vstupoval v pozici, která se zrovna u trenéra tak spjatého s jedním rozestavením a filozofií, jako je Blanc, dala považovat za výrazně prominentní: Malouda měl být totiž hráčem, jehož prostřednictvím Francie mohla měnit herní styl.

Výchozí úvaha je jednoduchá: pokud nastoupí anglický krajánek uprostřed zálohy, změní se systém Les Bleus na 4-3-3, pokud na levém křídle, dostane klasické 4-2-3-1 defenzivnější polohu. Jenže problém nastal v okamžiku, kdy měl být aplikován první model, tedy Malouda coby CM: v Blancově trademarkovém rozestavení to veterána z Chelsea zkrátka táhlo na pozici ofenzivního záložníka. Jinak to prostě nešlo, tým na změny nebyl zvyklý. A tak jsme měli možnost sledovat vskutku bizarní podívanou: Florenta Maloudu v roli Yoanna Gourcuffa.

Samozřejmě že to nefungovalo.

A jelikož na levé křídlo už rodák z Francouzské Guyany nemá rychlost a výbušnost, bylo jeho účinkování na Euru prakticky zbytečné. Ve třech zápasech odehrál dohromady 180 minut, a Francie v tu dobu vypadala, že hraje o desíti. Blanc si svého protežé sice do sestavy prosadil, ale bez pevné role na hřišti, v nezvyklé pozici, a - co je nejdůležitější - ve špatné formě, ústící ve ztráty míčů, mizivý ofenzivní přínos a poziční chyby, bylo jeho vystoupení daleko spíš smutným mementem donedávna skvělého fotbalisty než čímkoliv jiným.


Kolik utkání že prohráli? Dvě ze dvou? Pff, my jich neprohráli už 23...

Jak bylo řečeno, po utkání s Ukrajinou byli Francouzi na vrcholu. Měli statisticky nejlepší formu ze všech účastníků Eura, vedli skupinu se 4 body, a k jistotě postupu jim stačila remíza se Švédskem. Proti Ukrajině navíc nastoupilo silné, sebevědomé mužstvo, které svého protivníka jasně přehrálo a nepřipustilo žádné debaty. V cestě stáli už jen Švédové, toho času bez jediného bodu s dvěma prohrami z obou předcházejících zápasů, a potom předpokládaný vrchol, tedy čtvrtfinále. Francouzi byli v tom zápase vysokými favority.

Problém byl v tom, že to až moc dobře věděli.

Prohra 0:2 sama o sobě ještě žádnou katastrofu neznamenala - rekordní série sice byla prolomena, ale čert to vem, do čtvrtfinále se postoupilo a dokonce to vypadalo na štěstí v neštěstí, neboť Francie měla proti Španělsku mít papírově snad i o něco vyšší šance než proti Itálii, a to minimálně ze dvou důvodů: a) nedávný přátelský zápas, který skončil pro Les Bleus; b) role outsidera.

Jenže způsob, jakým Blancova družina k výsledku dokráčela, byl trestuhodný. Francouzi do utkání nastoupili s přezíravým postojem, namistrovaně, jako by se jim snad nic nemohlo stát. Nedohrávali souboje, hráli na půl plynu, efektně spíš než efektivně, a Hamrénova družina, lačná po úspěšném loučení s fanoušky, toho plně využila. Švédové vyhráli naprosto zaslouženě, zatímco ve francouzské kabině se situace otočila o 180 stupňů a na azurové nebe připluly pořádné černé mraky.

I přesto však nebyl zápas proti Španělsku ztracený předem - kterýkoliv český fotbalista vám koneckonců jasně vysvětlí, že utkání začíná za stavu 0:0, míč je kulatý a velkou roli hraje štěstíčko a srdíčko. I nalomená Francie snad mohla k medaili nějak dojít. Jenže...


Taktika na Španělsko

Španělsko bylo před branami čtvrtfinále mužstvem, které je posedlé přehuštěním středu hřiště, kterému vládne Xavi, jenž byl však z formy (můžeme-li to tak vůbec nazvat; každopádně na předchozích dvou turnajích jeho hvězda zářila mnohem víc). To samo sebou vedlo ke sterilnímu a nezáživnému fotbalu, který nějaké rychlé výpady po stranách prakticky ignoroval.

Plus, samozřejmě, měli Jordiho Albu.

Právě levý bek Valencie (v současnosti už Barcelony) byl velmi důležitou ingrediencí Del Bosqueho týmu, protože dodával hře plasticitu, nový rozměr, nebezpečí v levém křídelním prostoru. To Blanc samozřejmě dobře věděl, a rozhodl se pro všechny případy pojistit: Mathieua Debuchyho, do té doby výborně hrajícího pravého beka, vysunul na křídlo, a jeho pozici v obranné čtyřce zaujmul Anthony Réveillére. Cíl byl jasný: odříznout Albu ze hry, neutralizovat levou stranu Španělů a donutit je tak hrát všechno středem. Francouzi toho měli využít zrcadlově: jejich levé křídlo Ribéry hrálo na Álvara Arbelou, což vypadalo jako chytře vymyšlená cesta k úspěchu.

A teď si pusťte video prvního a vítězného gólu Xabiho Alonsa.

Problém byl zkrátka v tom, že tato taktika, jakkoliv odvážná a dobře zamýšlená, nevyšla. Debuchy s Réveillérem si nevyhověli, hra Francie ztratila rovnováhu, a utkání bylo za stavu 1:0 (s přihlédnutím na španělskou schopnost hrát na údržbu) prakticky ztraceno.

Toto lze těžko dávat za vinu přímo Blancovi; zkusil to, nevyšlo to. Gól padl po souhře individuálních chyb, se kterými trenér těžko něco udělá. Jednu skulinu však tento plán přece jen měl: byl použitelný jen do prvního gólu. Jakmile se Španělé dostali do vedení, zkolaboval.

A s tím už Blanc pohnout nedokázal.


Taktika "na Španělsko"

A pak je tu ještě jeden důležitý poznatek: francouzský kouč totiž chtěl svoji hru založit na maximální kontrole míče, postupných útocích a deptání soupeře zatlačením do vlastní obranné ulity. Tedy přesně na tom, v čem jsou právě Španělé mistry nad mistry.

Jaký ma tento systém chybu? Především je extrémně náročný, a potřebujete na to tři ingredience: a) maximálně spolehlivou obranu, která nedělá chyby; b) mimořádně talentované a kvalitní hráče do ofenzivy; c) sehranou útočnou pasáž. Kvalita hráčů nechyběla, ale francouzská obrana onu klíčovou chybu udělala, a o sehranosti (či spíše její absenci) už byla řeč výše.

Takovýto systém fotbalu má velkou slabinu v tom, že je sice efektní, ale málo efektivní. To bylo krásně vidět už v prvním utkání s Anglií, které Francouzi statisticky naprosto ovládli: většinu zápasu drželi míč, nutili soupeře neustále zůstávat v hlubokém obranném valu, a přestříleli jej takovým způsobem, že šlo o nejjednoznačnější převahu v celém prvním hracím kole. Přesto nebyla výsledná remíza nezasloužená: Anglie přišla bránit a hrát na brejky, a to jí do puntíku vyšlo. Francie přišla hrát "házenou".

No a potom je samozřejmě třeba zmínit, že tato taktika je nesmírně křehká: nejen že nesmíte udělat chybu, ale navíc musíte být maximálně soustředění a perfektně následovat veškeré pokyny. První dva zápasy to fungovalo, ale po studené sprše od Švédů se Francouzi začali hádat mezi sebou, a základní předpoklad úspěšného tiki-taka (či jeho odmocniny) - perfektní týmový výkon - se zhroutil jako domeček z karet. A s tím už se toho moc dělat nedá.


Samir Nasri, Hatem Ben Arfa a ti druzí

Tolik k dění na hřišti; zbývá ještě několik krátkých poznámek k atmosféře v zákulisí. Zde se skutečně nemusím příliš rozepisovat; mají-li Francouzi v kabině problém, automaticky se moc dobře postarají o to, aby o něm fotbalová veřejnost věděla úplně všechno (včetně toho, co se třeba ani nestalo). Takže jen ve zkratce...

Samir Nasri si po čtvrtfinálovém vypadnutí zahrál na Řepku, hrubě urážel novináře a vůbec se choval jako utržený ze řetězu.

Hatem Ben Arfa se po vystřídání proti Švédsku urazil, protože prý hrál lépe než někteří, kteří na hřišti zůstali, a údajně prohlásil, že ho Blanc může s takovou klidně poslat rovnou domů.

Jérémy Ménez si otevřel ústa na kapitána týmu Huga Llorise.

Yann M'Vila odmítl podat Blancovi ruku.

Toto kvarteto hráčů je předvoláno před disciplinární komisí, a navíc způsobilo, že reprezentantům na účtech dosud nepřistály odměny slíbené za postup ze skupiny. Nejvíc nahnuté to má Nasri, kterému reálně hrozí dočasné vyloučení z reprezentace.

Co k tomu říct? O titul se zkrátka bojuje dost těžko, pokud máte v kádru rebelující primadony, které se chovají nezodpovědně a přitahují problémy. U Nasriho a Ben Arfy to nepřekvapuje asi nikoho; ve skutečnosti je na celém incidentu snad nejvíce překvapující věcí to, že nikde nefigurují jména Ribéryho a Evry. (Zkušenosti z MS 2010 jsou stále čerstvé.)

A abychom to neměli moc jednoduché, můžeme si do této mozaiky přidat i vyjádření Yohana Cabayeho, podle kterého žádné rozbroje uvnitř kabiny vlastně neprobíhaly, případně byly promptně vyřešeny už v zárodku. Nebo experta na Francii Matthewa Spira, který ještě po utkání s Ukrajinou hlásil "bezvětří", klid a dobrou náladu v týmu.

Jenže ofenzivní hvězdy francouzského kádru jsou prostě sudy střelného prachu.

Raymond Domenech, kterého rebelská klika uvnitř kabiny vyštvala z trenérského křesla, okamžitě přispěchal s prohlášením, že se tomu vlastně vůbec nediví, protože s těmito hráči se zkrátka vyjít nedá. A jestliže se Blanc už před turnajem rozmýšlel, kam povedou dál jeho kroky, po tomto extempore měl zřejmě definitivně jasno.


Diplomacie Laurenta Blanca

Blanc rozhodně nemá v současném skandálu tolik namočené ruce, jako Domenech v tom minulém. Šedovlasý lodivod je totiž podobně umíněným člověkem jako ti, se kterými byl ve válce, což logicky skončilo naprostým kolapsem a nechutnou telenovelou o tom, kdo za co vlastně může a kdo co komu udělal, odmítl udělat, řekl, odmítl říct, kdo se s kým bavil, odmítal bavit, pomlouval, lhal a ukradl kyblíček s lopatkou.

Blanc je naproti tomu rozený diplomat, a nejpravděpodobněji se jeví domněnka, že je momentálně částečně zhnusený a částečně smutný z toho, že jeho skutečně mimořádný přínos francouzskému fotbalu momentálně pohřbily vlny morálního bahna.

Trenéřinu jako takovou stranou - z psychologického hlediska potřebuje Francie člověka, který se nebojí hráče seřvat, případně rovnou vyházet z kádru, a který bude jasnou autoritou s velkým respektem. Blanc za sebe vždy nechával mluvit spíše výsledky, je to elegán, který se chce soustředit na fotbal. Varování v podobě dočasné suspenzace kompletního kádru z MS 2010 sice chvíli fungovalo, ale když se následně (logicky) začali klíčoví hráči vracet zpátky, vytvořil se precedens a živná půda pro podobné déja vu. Natrvalo to odnesl pouze Nicolas Anelka, který má však do nároďáku momentálně asi tak daleko, co je z Šanghaje do Paříže pěšky.

Zdrženlivý a spíše tichý Blanc má čisté svědomí. Alespoň to tak minimálně vypadá; kde je ve skutečnosti pravda, nikdo neví, protože...


Francie je... no, Francie

Francouzi jsou velmi hrdý národ. Jejich patriotismus je pověstný po celé Evropě, dokonce tolik, že se nedoporučuje jezdit do Francie bez znalostí jazyka, protože na angličtinu bude každý reagovat podrážděně, případně se rovnou urazí (není to pravda, ale určitá míra nevole tam cítit skutečně je). To je jedna věc.

Druhá věc: je to národ jihoevropský, což se v určitých věcech prakticky rovná slovu "horkokrevný". Ve francouzském fotbale má zkrátka každý pocit, že rozumí úplně všemu, a to od fanoušků přes internacionály až po novináře a politiky. Tlak na reprezentanty Les Bleus je srovnatelný pouze s tlakem, který je vyvíjen na Angličany - s tím rozdílem, že když letos vypadli Three Lions (mimochodem v úplně stejné fázi a s papírově přece jen o něco málo slabším soupeřem), přešla to veřejnost maximálně tichým "zabručením", zatímco nimrání se ve francouzském neúspěchu poskytuje médiím štědrou krmi ještě teď. A vyjadřuje se k tomu každý, kdo se cítí být dostatečně povolán. Ve Francii to znamená prostě každý.

Neříkám, že Blancův výběr neměl na víc, stejně jako se nesnažím tvrdit, že vše je v pořádku a Les Bleus se odrazí k další vlně úspěchů. Je třeba podniknout určité kroky. Ale vytvořením hotové fotbalové Truman Show kolem skupiny třiadvaceti kluků, kteří většinou nejsou zrovna atomoví vědci a navíc jsou převážně hodně temperamentní, je učebnicovým příkladem kontraproduktivity. Víte, co je zajímavé? Francie není jediným týmem, který v roce 2006 došel do finále mistrovství světa, potom dvakrát ostudně vypadl na velkém šampionátu ve skupině a letos měl oslavit triumfální návrat s obrozenou generací, z pozice černého koně.

Tím druhým týmem byla klidná a soustředěná Itálie.



Co bude dál?

Laurent Blanc se domluvil s vedením svazu na ukončení smlouvy. To je známá věc, stejně jako to, že ho má nahradit Didier Deschamps. Online sázková kancelář Paddy Power okamžitě vypsala kurzy na Blancova nástupce, a mezi nadhozenými jmény se objevila i některá skutečně zajímavá. Dnes už bývalý trenér Marseille nicméně zůstává jasným kandidátem číslo 1.

Deschampsova trenérská kariéra vykazuje zřetelné paralely s tou Blancovou. Oba jsou velmi mladí, byli součástí legendární generace z přelomu století, a oba se svými týmy vyhráli tituly v Ligue 1, načež - v poslední sezoně - jejich výsledky stagnovaly a skončily pádem do středu tabulky. Blanc potom opustil Bordeaux a ujal se národního týmu, Deschamps v podobné situaci opouští Marseille...

V čem tkví jejich rozdíly? Deschamps je především zkušenějším trenérem, vedl už Monako a Juventus. Jím praktikovaný fotbal je přímočařejší, spoléhá spíše na rozestavení 4-3-3 s ostřejšími křídly, a svým hráčům ordinuje hrát rychle, atleticky a do těla. Bordeaux pod Blancem nikdy nehrálo na brejky, Deschampsovo Marseille díky brejkům (a, pravda, štěstí) rozstřílelo v Dortmundu tamní Borussii 3:0. Místo statického míčového génia Gourcuffa mu tvořil hru hlouběji operující Lucho González, místo postupných útoků se spoléhá na útoky smrtící.

Což samozřejmě neznamená, že by nevěděl, jak se kontroluje utkání: Marseille z pozice velkoklubu, ke kterému přijíždí prakticky každý bránit, koneckonců nemá jinou možnost. Z čistě fotbalového hlediska jde o nejlepší možnou volbu.

Co se psychologie týče, je to o něco složitější. Deschamps působí rozhodnějším dojmem; je to koneckonců kapitán mistrů světa, a vše nasvědčuje tomu, že si umí v kabině udělat pořádek. Na druhou stranu byla poslední sezona Marseille dokonalou ukázkou totální ztráty motivace.

Paddy Power vypsala kurzy ještě na další tři jména: Paul Le Guen (4,33:1), Luis Fernández (5:1) a Arséne Wenger (7:1). Poslední dvě jména vypadají jako čirá spekulace, o Le Guenovi by se možná uvažovat dalo - kdyby ovšem v současnosti nevedl Omán a neměl za sebou strašidelné angažmá u reprezentace Kamerunu. Těžko říct, jak by dopadl experiment, jehož krycím jménem by mohlo být třeba "povolání jediného trenéra, který na MS 2010 působil ještě bezradnějším dojmem než Domenech."

Jakým směrem se budou cesty francouzského nároďáku ubírat nadále? Ustojí Samir Nasri (a ostatní) tlak na svoji osobu, nebo se s reprezentací (alespoň na okamžik) rozloučí? Změní Didier Deschamps nějak výrazněji herní tvář týmu, nebo bude pokračovat v Blancových šlépějích? Nebo vůbec nepřijde a francouzská fotbalová asociace vybere jiného kouče? A jak vidíte šance Les Bleus v kvalifikaci na nadcházející mistrovství světa?