Francouzské léto roku jedna (5/6): Beckham, Thauvin a ti druzí

V předposledním díle Francouzského léta trochu uhneme z nastoleného kurzu a místo rozebírání situací v jednotlivých týmech se podíváme na konkrétní hráče - a to jak na ty, kteří se v roce 2013 s kariérou loučí, tak na jejich nově se rýsující následovníky.

Ačkoliv příliv nových talentů a naopak ústup starých harcovníků nejsou ve Francii ničím neobvyklým, letošní léto přece jen vyčnívá, a to hned ve dvou ohledech - v Paříži ukončil svoji dlouhou a bohatou hráčskou kariéru legendární David Beckham, a francouzská "dvacítka", zastupovaná z velké části fotbalisty, kteří předcházející sezonu zaznamenali své první krůčky v Ligue 1, získala v Turecku titul mistrů světa. V úspěšném výběru kouče Philippe Mankowskiho byl přitom vedle už dobře známého Paula Pogby, nejlepšího hráče šampionátu, a nové akvizice Arsenalu Yayi Sanoga nejvíce vidět objev uplynulého ročníku L1, Florian Thauvin.

Aby však nové klenoty mohly patřičně zazářit, musejí jim nejprve uvolnit místo ti, kteří už mají odpracováno - a přestože konec kariéry ohlásilo po sezoně hned sedm hráčů, mediální pozornost se soustředila prakticky pouze na dva z nich. Tím prvním je samozřejmě Beckham.


Povstaňte, legendy odcházejí

Jestliže angažmá Zlatana Ibrahimovice otevřelo lize zcela nové možnosti po sportovní stránce, v Beckhamově případě šlo mnohem spíše o symbolický krok. Jistě, švédský šutér je jedním z nejlepších, ne-li nejlepším hrotovým útočníkem na světě, mediálně dobře známou postavou a magnetem na ligové tituly, ale jeho globální význam v porovnání s bývalou ikonou Manchesteru United bledne - "Becks" byl první a nejdůležitější fotbalovou popstar, a to se vším, co to obnáší. Jeho jméno má celosvětově obrovský zvuk, prakticky neexistuje člověk, který by jej nikdy neslyšel - jde koneckonců o jediného fotbalistu v historii, jehož pouhá přítomnost vyvolávala skutečnou popkulturní "beatlemánii", jako u příležitosti mistrovství světa v Japonsku, kdy bylo mezi tamními dívkami módou vyholovat si klín do tvaru Beckhamova účesu. Jeho působení v zámořské MLS bylo už po dvou letech analyzováno v kontroverzním bestselleru, a momentálně se přetřásá, jestli mu za jeho přínos světovému fotbalu náleží rytířský titul.

Zlákat někoho takového do svého nově vznikajícího projektu byl od Nassera Al-Khelaifiho bezesporu mistrovský krok, nehledě na sportovní okolnosti; katarský šéf také pochopitelně velmi usiloval o prodloužení spolupráce, a dokonce i po oznámení konce kariéry prohlásil, že nabídne slavnému hráči pozici ve vedení klubu. Mějme přitom na paměti, že Beckhamova brázda ve francouzském hlavním městě skutečně není příliš hluboká - strávil v něm půl roku, což je nejkratší plnohodnotné angažmá jeho kariéry, a odehrál pouhých čtrnáct zápasů ve všech soutěžích, z toho většinu jako střídající hráč; Al-Khelaifi nepotřeboval vyztužit střed pole (zasahovat do skvěle fungující dvojice Matuidi - Verratti by bylo čirým bláznovstvím), ale ještě více vyhonit pověst svého klubu coby velkého globálního hráče. Dokonce i hrdý odchovanec, pařížský patriot a rozený kapitán Mamadou Sakho se nechal slyšet, že je pro něj obrovskou ctí s někým takovým byť jen trénovat, a když Carlo Ancelotti postavil loučící se legendu do základní sestavy v posledním domácím zápase s Brestem (3:1), reakce publika i spoluhráčů byla dechberoucí - při jeho střídání (v 82. minutě za Lavezziho) se tribunami Parku princů ozýval ohlušující potlesk a přítomní jen stěží zadržovali slzy. Nikdo jiný by po pouhém půlroce něčeho podobného nebyl schopen dokázat. PSG se tak symbolicky zařadilo po bok Manchesteru United, Realu Madrid a AC Milán, a Ligue 1 učinila další krok k tomu, stát se skutečně významnou veličinou na fotbalové mapě.

Posledních 180 minut v sezoně čerstvého mistra však nenabídlo pouze jedno emotivní loučení - v závěrečném utkání na půdě Lorientu, v němž Pařížané stvrdili titul výhrou 3:1, totiž dohořela svíčka profesionální kariéry dalšího slavného hráče, Ludovika Giulyho. Bývalý skvělý křídelník začal svoji kariéru v Lyonu, odkud se v roce 1998 stěhoval do Monaka - a byl to právě knížecí klub, v němž zanechal nejvýraznější stopu. Na přelomu tisíciletí patřil Giuly k nejlepším hráčům planety, avšak ačkoliv dotáhl Monaco k titulu v roce 2000, do paměti většiny fanoušků se zapsal jako nevídaný smolař - nejprve jej přetrhané kolenní vazy vyřadily ze hry o mistrovství světa 2002, načež o dva roky později opouštěl finále Ligy mistrů s bolavým tříslem po pouhých 23 minutách. Porto tehdy vyhrálo hladce 3:0, čímž odstartovala hvězdná kariéra kouče José Mourinha, a monacký lodivod Didier Deschamps se nechal slyšet, že Giulyho absence efektivně rozmetala šance jeho týmu na úspěch. Fanoušci dodnes spekulují, jak by onen zápas vypadal, kdyby klíčový hráč červenobílých na hřišti vydržel; pro něj samotného pak šlo o na dlouhou dobu poslední zápas v dresu francouzského týmu, jelikož hned následující léto jeho služby získala Barcelona.

V katalánském velkoklubu odehrál Giuly tři sezony, během nichž konečně získal i vytouženou trofej z Ligy mistrů; ze základu jej vyštípala až čerstvě vycházející hvězda Lionela Messiho, což znamenalo odchod do Říma a následně PSG, v jehož dresu si rtuťovitý křídelník připsal rovnou stovku zápasů. Přes "rodné" Monaco pak jeho kroky doputovaly až do Bretaně; Lorient získal slavného hráče zdarma v létě 2012, avšak jeho úkolem bylo spíše předávat zkušenosti, do rychlého a fyzicky náročného stylu kouče Christiana Gourcuffa se ve fotbalově požehnaném věku už nehodil. Poslední utkání kariéry odehrál právě doma proti PSG, kdy mu při střídání v 72. minutě vestoje aplaudovali fanoušci obou týmů - celkově odehrál Giuly v L1 428 zápasů, v nichž vstřelil 86 gólů. Pouze vytouženého startu na mistrovství světa se mu nikdy nedostalo - po zranění v roce 2002 byl o čtyři roky později vypuštěn z nominace ve prospěch mladičkého Francka Ribéryho..


Mimo světla reflektorů

Říkali jsme, že kopačky na hřebík pověsila v létě hned sedmička hráčů - a ačkoliv ani jeden z nich zdaleka nedosáhl věhlasu výše zmíněné dvojice, sluší se je na tomto místě připomenout. Nemusíme dokonce ani chodit daleko - v onom utkání Lorientu proti Paříži totiž nebyl Giuly jediným borcem, kterému domácí publikum vzdávalo hold. Tím druhým byl Arnaud Le Lan.

Tomuto drobnému obránci je pouhých 35 let, přesto se však jeho rozhodnutí nelze příliš podivovat - rozený levák se nikdy nenaučil pořádně kopat pravačkou a celou kariéru tak strávil pevně připoután ke své straně obrany, kde se zapsal do mysli fanoušků jako prototypický příklad rychlého, ofenzivního krajního beka. Právě tato výbušnost a elán však s postupujícím věkem postupně mizely, a vzhledem k Le Lanově neschopnosti zahrát kdekoliv jinde na hřišti logicky vedly k neodvratnému kroku; rodák z městečka Pontivy tak odchází de facto na vrcholu, jako ještě loni stále platný člen sestavy týmu, který jej pro velký fotbal vychoval a v němž si právem vydobyl pověst oblíbence publika.

To Omar Daf byl vždy variabilnějším fotbalistou - i on se málokdy hnul ze svého místa, kterým byla pravá strana obrany, leč dokázal zahrát i přes nohu nalevo či dokonce na stoperu. Kariéru senegalského obránce pevně orámovaly tři momenty - kromě dlouholeté věrné služby v dresu Sochaux, kde strávil celých třináct let (od roku 1997 si "odskočil" pouze na tři roky do Brestu, v jehož barvách nastupoval mezi mezi léty 2009 a 2012), to byl především jeho výrazný podpis pod úspěšnou jízdou africké reprezentace na mistrovství světa 2002. Naposledy na sebe Daf strhnul pozornost 7.4. 2012 v zápase Brestu s Lille (3:1), kdy se v páté minutě opřel do míče a zdálky propálil gólmana Landreaua - šlo o jeho vůbec první a poslední gól kariéry.

Brestské prostředí dobře zná také Yoann Poulard, kterého fanoušci budou pamatovat jako spolehlivého stopera, jenž proslul nenápadnou, leč efektivní hrou bez zbytečného množství faulů; odchovanec Angers zanechal největší stopu během osmi let v Le Mans, odkud se právě přes Brest přesunul do Nantes a naposledy do Ajaccia, kde strávil coby pevná součást základní sestavy poslední tři sezony kariéry. Jen pár kilometrů daleko, v modrém trikotu konkurenční Bastie, pak zcela stranou pozornosti skončila v pouhých třiceti letech fotbalová dráha marockého útočníka Yassina El Azzouziho; prakticky neznámý borec se nikdy úplně neprosadil, diváci si jej mohli všimnout víceméně pouze v sezoně 2011/12, kdy přispěl k postupu korsického klubu osmi brankami v sedmnácti zápasech.

Na závěr se ještě jednou vrátíme k onomu utkání PSG proti Lorientu - Le Lan s Giulym totiž nebyli jedinými fotbalisty, pro něž šlo o poslední kariérní zářez. Příběh Ronana Le Croma je však úplně jiný - devětatřicetiletý gólman a odchovanec Auxerre byl týmovou jedničkou pouze během dvou krátkých sezon v Guingampu a Troyes, jinak prostřídal hned osm klubů v pozici náhradníka. Bylo to právě PSG, kdo jej v létě 2012 podepsal jako volného hráče na pozici týmové čtyřky (!) za Siriguem, Douchezem a Aréolou; není proto překvapením, že v dresu pařížského velkoklubu odehrál jediný zápas (který byl zároveň jeho prvním ostrým startem od roku 2010). Proti Lorientu vystřídal na hřišti Aréolu, nicméně tento sympatický tah (Ancelotti jej vyslal do hry, aby i on byl právoplatným držitelem medaile pro mistra ligy) neskončil pro nebohého veterána vůbec šťastně - vydržel totiž pouze 21 minut, po jejichž uplynutí byl vyloučen za penaltový faul na Lamine Gassamu. Byl to srdcervoucí okamžik - ostřílený gólman, který se právě v Lorientu narodil (ač za tamní klub nikdy nehrál), v slzách prosil rozhodčího, aby jej neposílal ze hřiště. Sudí se však obměkčit nenechal - a z následující penalty vsítil Arnaud Le Lan poslední branku kariéry..


Ikony na ústupu

Cyril Jeunechamp a Romain Pitau toho mají hodně společného - oba v dřívějších letech prošli Nice, 1. července 2009 se sešli coby noví spoluhráči v Montpellieru, v jehož barvách se prosadili do základní sestavy a výrazně se podepsali pod historický titul, a přesně po čtyřech letech (tedy s úderem letošního léta) jsou po vypršení smluv volní. Oba jsou zkušenými defenzivními harcovníky, kteří se nebojí tvrdé hry, a v průběhu mnoha sezon ve francouzské nejvyšší soutěži si vydobyli patřičný respekt; zatímco však mladší Pitau (ročník 1977) má stále ještě reálnou šanci prodat své nepřeberné zkušenosti a cit pro nenápadnou, ale důležitou černou práci na pozici defenzivního záložníka v jiném prvoligovém týmu, o dva roky starší Jeunechamp už to má možná spočítané. Řízný bek, kterého do světa velkého fotbalu přivedlo na přelomu tisíciletí Auxerre, si totiž momentálně odpykává jednoletý trest za napadení novináře, a vzhledem k jeho věku a pověsti notoricky problémového hráče to na příliš zářnou budoucnost už nevypadá. Téměř čtyřicetiletí harcovníci po roce bez fotbalu, jejichž kariéra vykazuje žlutou kartu každé čtyři zápasy (a navrch hned sedmnáct červených), to příliš jednoduché vskutku nemívají.

Jenže Pitau s Jeunechampem, ač ověnčeni nedávným mistrovským titulem, jsou v první řadě tvrdými dělníky obranných šiků; oproti tomu trojice hráčů, která pamatuje zlatou éru Lyonu (či bezprostředně následující sezony), zaznamenala ve své době skutečný celosvětový ohlas. Třiatřicetiletého pravého beka Anthony Réveillèreho není třeba příliš představovat - po úspěšném startu kariéry v Rennes přišel v roce 2003 přestup do Lyonu, v jehož dresu agilní, ofenzivně nesmírně zdatný bek pronikl i do reprezentace a stal se jednou z klíčových tváří úspěšného týmu. Ještě v sezoně 2011/12 byl Réveillère dost možná nejlepším bekem ligy, a i loni odehrál hned sedmadvacet zápasů, z toho drtivou většinu po celých 90 minut; do staré formy se však dostat nedokázal, a na jaře byl dokonce prakticky vyřazen z prvního kádru, za čímž měly být spory s trenérem Rémi Gardem. Sám hráč sice tyto spekulace popřel a v závěrečných dvou kláních sezony se objevil na hřišti, smlouva mu však prodloužena nebyla, a pětinásobný mistr ligy se tak po čtvrt roce bez pravidelné herní zátěže ocitnul bez angažmá.

Málokdo však pochybuje o tom, že by Réveillère nedokázal nadále hrát platnou úlohu v Ligue 1 (byť by mělo jít o některý z menších klubů); v případě jeho dvou někdejších spoluhráčů, Johna Mensaha se Sidney Govouem, to však neplatí. Zvláště zarážející je výkonností propad u Mensaha - ghanský obránce býval ještě relativně nedávno obávanou "skálou", silným, vůdčím typem stopera (také se propracoval ke kapitánské pásce jak v Rennes, tak v reprezentaci), ale kombinace zdravotních problémů a výpadků formy způsobily, že je momentálně prakticky na odpis. Letos na jaře jej po půl roce bez fotbalu podepsalo Rennes, za nějž však nastoupil pouze ke čtyřem duelům; kouč národního týmu Kwesi Appiah jej navíc (logicky) opomenul při sestavování týmu pro Africký pohár národů 2013, a tak to začíná vypadat, že posledním velkým kariérním momentem stále teprve třicetiletého borce bude neproměněná penalta, která dost možná stála Ghanu historický postup do semifinále mistrovství světa 2010.

Govouovi je třiatřicet, a pokud vezmeme v úvahu, že už v jeho závěrečné sezoně v Lyonu (2009/10) byl zřetelně znát drastický úpadek v herní rychlosti, pružnosti a výbušnosti, tedy atributů pro křídelníka tolik potřebných, asi nepřekvapí, že během dvou sezon v Évianu - o jehož extrémně fyzicky náročném herním stylu jsem se krátce zmiňoval v minulém díle - žádnou díru do světa neudělal. Loni nastoupil k pouhým osmnácti zápasům, ani jednou neodehrál celých 90 minut a nezaznamenal ani jeden gól; neprodloužení končící smlouvy tak bylo logickým krokem, stejně jako v případě stejně starého (a stejným problémem trpícího) Camela Meriema v Nice, který sice nastoupil čtyřiadvacetkrát a góly vsítil dva, ale ani on nevydržel jedinkrát na hřišti po celou dobu trvání zápasu. Kristovy léta bývají pro ofenzivní hráče, jakkoliv talentované, zkrátka krizová.

Mimochodem, Mensah nebyl jediným obráncem na prahu třicítky, který byl od léta 2012 bez fotbalu, ale v lednu se ocitnul na výplatní pásce Rennes - stejný osud (včetně současné nezaměstnanosti) potkal i Héritu Ilungu, kterého pamatují zejména fanoušci West Hamu a Saint-Étienne. Ani majiteli zřejmě nejzajímavějšího jména ve fotbalovém světe se však nedařilo, když se na hřišti objevil pouze pětkrát; tento experiment bretaňskému klubu zkrátka nevyšel.


Mistři světa si razí cestu

Přesuňme se ale už na druhou stranu barikády - tedy k jednadvacítce vyvolených, kteří si z nedávno skončeného mistrovství U20 v Turecku odvážejí zlaté medaile. S výjimkou Kondogbii, Pogby a Thibauta Viona šlo o hráče nastupující ve Francii, přičemž pouze dua z Auxerre (Sanogo, Christophe Jullien) a postoupivšího Nantes (Jordan Veretout a náhradní gólman Maxime Dupé) nepatřila prvoligovým klubům. To je pro francouzskou nejvyšší soutěž výborné vysvědčení - jestliže tamní kluby něco umí, je to pečlivá výchova mládeže a její zapojování na nevyšší úroveň už od útlého věku. Lucas Digne, Samuel Umtiti, Kurt Zouma, Florian Thauvin a Jean-Christophe Bahébeck byli v minulé sezoně oporami svých klubů, a nabyté cenné zkušenosti bezvadně prodali i na šampionátu; příští rok je mohou následovat hrdina finále proti Uruguayi, brankář Alphonse Aréola (který by se měl v PSG posunout na pozici dvojky, neodejde-li za pravidelnou zápasovou zátěží jinam), levý bek Saint-Étienne Jean-Yves Polomat, ofenzivní záložník Rennes Axel Ngando, či lyonský stoper Mouhamadou-Naby Sarr. Nantes zase povede do nováčkovské sezony Veretout, jeden z nejdychtivěji očekávaných prvoligových debutantů.

Jelikož je však tento seriál především o reflexi uplynulé sezony, podívejme se na ty členy týmu, kteří v ní měli důležité slovo: o Digneho kvalitách se dobře vědělo už v ročníku 2011/12 a o Zoumovi, Umtitim a Bosettim byla řeč v předchozích dílech, což nám ponechává už jen několik hráčů. Hodně zajímavé bude sledovat další osud Dimitri Foulquiera, dalšího mladého krajního beka z renneské akademie (bretaňský klub tak má nyní v kádru hned tři - čerstvého mistra světa doplňují Kévin Théophile-Catherine a Yassine Jebbour), který loni nastoupil k patnácti zápasům, a ačkoliv v nich nikterak nezklamal, až vizitka pevného člena mistrovské obrany by mu mohla otevřít cestu do základní sestavy. Podobně nesmělé, leč slibné krůčky už stihnul udělat také Mario Lemina, teprve devatenáctiletý střední záložník ve službách Lorientu; vysoký a štíhlý dispečer s velmi dobrým citem pro míč si ve své první dospělé sezoně odbyl prozatím 500 minut, pod křídly Christiana Gourcuffa však má veškeré podmínky k dalšímu rozkvětu. A poslední dva borci?

O tom, že Jean-Christophe Bahébeck umí hrát fotbal, nepochyboval nikdo, kdo ho viděl hned při jeho prvních krůčcích ve velkém fotbale, na prahu sezony 2010/11. Tehdy teprve sedmnáctiletý odchovanec PSG zaujal vynikající kopací technikou, a přestože potřeboval logicky ještě zesílit a naučit se hrát zodpovědněji, připsal si hned v úvodním roce 11 startů. Mrštný forvard, schopný nastoupit jak na křídle, tak uprostřed útoku, však zažil skutečný průlom až loni v dresu Troyes, kam jej pařížský klub zapůjčil na hostování. Trenér Jean-Marc Furlan jej využíval nejčastěji coby hrotového hráče, a ačkoliv si Bahébeck vedle tří gólů a stejného počtu asistencí připsal i premiérovou červenou kartu, nenechal nikoho na pochybách, že talent skutečně má. Napřesrok může být jeho ligová stopa ještě o něco výraznější - po sestupu Troyes totiž odchází na další hostování do Valenciennes, jehož kouč Daniel Sanchez by měl umět jeho potenciálu výborně využít. Bahébeck, pevná součást sestavy vítězné "dvacítky" a autor dvou turnajových branek, bude pilovat zejména stabilitu výkonů - vedle těch výborných totiž loni v několika případech zaznamenal i pravý opak (ačkoliv na vině byly zejména celkové výpadky ve formě mužstva; chtít po sotva plnoletém hráči, aby sám táhl ofenzivu nováčka, by bylo bláznovství).

Skutečným hrdinou však byl Florian Thauvin, výborný ofenzivní záložník, jehož raketový průlom přitom musel překvapit i samotné fanoušky Bastie. V postupové sezoně 2011/12 byl totiž mladý středopolař všehovšudy střídajícím hráčem a pod výhru v Ligue 2 se nijak zásadně nepodepsal; na první gól i asistenci čekal až do loňského roku, v němž se však nabídnuté šance zhostil s nečekanou bravurou. Thauvin odehrál prakticky celou sezonu v základní sestavě a byl klíčovým mužem týmu, který zaujal fanoušky po celé zemi odvážným ofenzivním fotbalem a celkovým umístěním v klidném středu tabulky; drobný špílmachr, jehož služby si s předstihem zajistilo Lille (které jej už v lednu vykoupilo za 3,5 milionu eur a nechalo dohrát sezonu na Korsice na hostování), zazářil deseti přesnými zásahy, a na tureckém mistrovství vytvořil společně s Bahébeckem a Sanogem smrtící ofenzivní trojzubec. Podle mnohých to byl vedle Pogby právě Thauvin, kdo stál největší měrou za francouzským titulem; v Lille bude mít dvacetiletý odchovanec Grenoblu ideální příležitost k růstu, a to i vzhledem ke své schopnosti nastoupit kdekoliv pod hrotem útoku.


Na prahu nejtěžší sezony

Thauvin a spol. však nejsou jedinými objevy uplynulé sezony - řada z těch, kteří už mají za sebou první úspěšné krůčky mezi dospělými, má v občance dokonce ještě pozdější datum. Říká se, že druhý rok bývá nejtěžší - po entuziastickém debutu přichází vystřízlivění a stupňující se očekávání, které je potřeba naplnit; před nadcházejícím ročníkem se to týká celé řady hráčů, přičemž některým se podařilo namlsat fanoušky skutečně mimořádně.

Platí to zejména pro Romaina Alessandriniho. V Clermontu, který mladého křídelníka vychoval, dobře věděli, jaký poklad se v něm skrývá; způsob, jímž však fotbalista bez jakékoliv prvoligové zkušenosti vlétl do sezony v dresu ambiciózního Rennes, bral dech. Bůhví, jak by to s Les Rouge et Noir vypadalo, kdyby si brilantní technik a autor deseti podzimních branek nepřivodil v polovině sezony vážné zranění kolene; momentálně tak bude Alessandrini začínat vlastně znovu od nuly, dost možná v dresu Marseille, které má o jeho služby zájem.

V dresu Lyonu na sebe vedle Clémenta Gréniera (který si však pořádnou porci zápasů připsal už v roce 2011/12) upozornili dva novicové, Rachid Ghezzal a Yassine Benzia, a pod Puelovýma rukama v Nice vystřelili vedle Bosettiho také Stéphane Bahoken a Neal Maupay. Zejména druhý jmenovaný hráč na sebe strhnul hodně pozornosti: fanoušci nemuseli po odchodu zázračného dítěte M'baye Nianga čekat dlouho, než se na scéně objevil další šestnáctiletý supertalent. Při indispozici elitního klubového střelce Daría Cvitanicha se Claude Puel rozhodnul sáhnout do akademie, a výsledek byl ohromující - Maupay nastoupil celkem k devatenácti zápasům, z toho čtyřikrát na celých 90 minut, a vsítil čtyři branky. To je bilance, která většinou předurčuje k něčemu mimořádnému..

Maupayovi v pozici zázračného "puberťáka" konkuroval především Corentin Jean, čerstvě osmnáctiletý forvard Troyes; také on se představil v téměř polovině utkání, která jeho klub stihnul odehrát, a připsal si na své konto čtyři přesné trefy. ESTAC sice sestoupilo o patro níž, ale Jean - spolu s Bahébeckem a veteránem Nivetem hlavní důvod jarního probuzení týmu - má stále ještě vše před sebou. S pouhými 170 centimetry sice nevládne fyzickou silou či hlavičkářským umem, ale jeho nízké těžiště, skvělé vedení balonu a jedovatý střelecký instinkt se řadě větších klubů ještě budou parádně hodit. Z útočníků, kteří ještě nedosáhli dvaceti let, se pak v sezoně 2012/13 prosadili i rychlý a mrštný Opa Nguette z Valenciennes (21 zápasů, 3 branky), belgický mládežnický reprezentant Divock Origi, jemuž dalo šanci Lille (10 zápasů, 1 branka), a výbušný Florent Zitte, který si vysloužil první profesionální smlouvu poté, co přesvědčil v Nancy (8 zápasů, 1 branka).

Nejen v útoku se však "urodilo" - a nebýt jiného zázračného dítěte, Marka Verrattiho, možná by to byl právě mimořádně talentovaný středopolař Adrien Rabiot, koho by nyní experti oslavovali a zařazovali do ideálních sestav roku. Rozhodnutí přivést do Paříže Verrattiho se však nakonec ukázalo jako ideální pro všechny strany - čerstvý mistr získal stabilní základní kámen do budoucna, zatímco kučeravý Rabiot, tehdy teprve sedmnáctiletý, odešel otrkávat se na jih do Toulouse. Tedy, otrkávat - při pohledu na jeho metronomický dispečink středu hřiště, vynikající kopací techniku a bezchybné přenášení hry na jakékoliv vzdálenosti se zdálo, jako by místo sedmnáctiletého zelenáče přistál na Municipalu zkušený harcovník. Verratti a Rabiot jsou si svým herním stylem vůbec hodně podobní, a bude zajímavé sledovat, jaké využití pro čerstvě plnoletého hráče najde nový kouč PSG Laurent Blanc. Jeho předchůdce Ancelotti mu loni na podzim i přes extrémní konkurenci ve středu hřiště dal šanci hned osmkrát (a to už něco znamená).

Ačkoliv Rabiot určitě zanechal větší dojem, nebylo by fér opomenout jiného defenzivního záložníka, Rafidine Abdullaha z Marseille; herní styl pohublého středopolaře s alžírskými kořeny sice není tak atraktivní, ale kouč Baup dobře věděl, proč ho už v devatenácti začít pravidelně vysílat na hřiště. Marseille sice vzhledem ke konkurenci nevyniká bůhvíjak produktivní akademií, ale právě inteligentní a technicky dobře vybavený Abdullah je důkazem, že i ona umí zapracovávat do áčka vlastní talenty. Abdullaha nechal s prvním týmem trénovat už předchozí kouč Didier Deschamps, ale až Baup mu dal důvěru v ostrém zápase; spojení mezi trenérem a jeho protežé není žádnou záhadou ani v případě Grégoire Puela, kterého do velkého fotbalu uvedl po nástupu do Nice jeho otec Claude. Považovat Puela juniora za protekční dítě by však nebylo spravedlivé - jedenadvacetiletý pravý bek v osmi jarních startech ukázal, že může vytvořit skvělou dvojici mladých krajních obránců s levonohým Thimothée Kolodziejczakem (který mimochodem do této kategorie spadá vlastně taky, protože ačkoliv šance na hřišti dostával sporadicky už v Lyonu, teprve loni v Nice odehrál celou plnohodnotnou sezonu).

Zbývá snad zmínit ještě tři jména - Juliana Jeanviera, který sice za Nancy nastoupil pouze sedmkrát, ale i přesto si ho pro příští sezonu vyhlédlo Lille, kde se tak bude moci poprat o pozici stopera uvolněnou odchodem velké opory Auréliena Chedjoua, vytáhlého Lindsay Roseho, který po zimním příchodu z druholigového Lavalu okamžitě naskočil do středu obrany Valenciennes a uvedl se sice trochu nestálými, ale přesto slibnými výkony, a především Jérome Roussillona. Tento dvacetiletý levý bek patřil k nejpříjemnějším překvapením v mladém kádru Sochaux, a ve spolupráci se zkušenějším, ač pouze o dva roky starším Corchiou na druhé straně vytvořil agilní, v podpoře útoku velmi dobře se doplňující duo; loňská sezona byla první, kterou odehrál povětšinou coby stabilní člen základní sestavy, a ačkoliv jeho individuální potenciál za tím Corchiovým zaostává, jsou možnosti jeho růstu minimálně velmi solidní.


Ve Francii se zkrátka kvalitní mládežnická akademie vyplácí jako málokde - důkazem budiž fakt, že momentálně nejlepší fotbalové zboží pochází z líhní klubů jako Lyon, PSG, Saint-Étienne, Rennes nebo Nice, což jsou všechno minimálně ambiciózní aspiranti na pohárové příčky. Nebojácnost v dávání šancí mladým talentům zdobila francouzský fotbal od nepaměti, a je osvěžující vědět, že tento trend ani s postupnou komercializací soutěže nikam nemizí - spíše naopak.


S koncem července spěje do cíle i tento seriál - v jeho posledním díle se podíváme na zoubek celkům, které by v následující sezoně rády útočily na pohárové pozice, a jejich strategii v boji s náročnou konkurencí. I ony mají jednu věc společnou - Lille, Montpellier i Rennes půjdou do bitvy s novými tvářemi na trenérských lavičkách; budou pánové Girard, Fernandez a Montanier alespoň stejně úspěšní jako jejich předchůdci? A nepomohl by svěží vítr také skomírajícímu Toulouse?