Gerard Cieślik - Gienek

Vlajky na chorzowských úřadech byly staženy na půl žerdi, na Domu kultury visel obrovský billboard s podobiznou legendy chorzowského fotbalu a nápisem "Dziękujemy", po celý týden byly v Chorzowě slouženy zádušní mše sv. za muže, který odešel na věčnost 3. 11. a k jehož rakvi, vystavené na stadionu Ruchu, proudily davy truchlících fanoušků.

Během své kariéry stal doslova národním hrdinou, "národním pokladem polského fotbalu", jak svého času prohlásil M. Listkiewicz. V pátek pak byl celý Chorzow na nohou, desetitisíce lidí se účastnilo pohřbu, jaký toto město nikdy předtím nezažilo.

Jak obrovské úctě se těšil, svědčí historka stará několik let. Při jubileu klubu Ruchu Chorzow uspořádalo jeho vedení setkání s fanoušky. Účastnilo se jej i tvrdé jádro příznivců "Niebeskich", tj. "Modrých", kteří, diplomaticky řečeno, nedodržovali tak úplně doslova zásady Gutha-Jarkovského. Najednou ale jejich šéf zavelel: "Vstávat, a bleskem. A běda tomu, kdo se odváží sednout dřív než pan Cieślik!" Do salónku pak vešel malý mužíček a po dvou třech vteřinách uctivého ticha se ozval obrovský aplaus a nadšené skandování jeho jména - "Gerard Cieślik, Gerard Cieślik".

Vojákem Wehrmachtu

Málokterý fotbalista hrající na vrcholové úrovni měl tak pohnuté životní osudy jako tento rodák z městské části Chorzowa Hajduki Wielke (27. 4. 1927). Ve dvanácti mu zahynul při německém bombardování otec, účastník slezského povstání proti Němcům na poč. 20. let. S tímto cejchem pak ve 40. letech nesměli Gerard s bratrem Jerzym studovat a byli dokonce s matkou vyhnáni ze svého bytu, aby byli později přinuceni - v prosinci r. 1944 - narukovat jako tisíce jiných Slezanů do Wehrmachtu.

Gerard byl odeslán na několikadenní výcvik rekrutů do Cottbusu, který přežil jen díky Hitlerovi nepříliš nakloněnému veliteli. Tvrdošíjně totiž ve své mladické naivní horlivosti (měl 17 let) nastupoval na apelplac v civilu a na velitelův dotaz stran důvodů odpověděl, že Němci mu zabili otce, proto on jejich mundúr na sebe nevezme. Velitel mu jen poklepal po rameni a odešel. Krátce na to následovalo převelení do Schwedtu nad Odru, kde měli rekruti hlídat most. Netrvalo dlouho a přišel další přesun - směr dánská fronta.

"Stáli jsme v zákopech po kolena ve vodě," vzpomínal ve své autobiografii Urodzony na boisku. "Když někdo vyčerpáním usnul a načapala ho hlídka, byl na místě zastřelen. To ale nebylo ještě to nejhorší. Nejhorší byly sovětské kaťuše - jak Rusové spustili palbu, mohli jste za tři minuty holýma rukama vyhrabat v zemi díru, a bylo úplně jedno, jak moc byla promrzlá. Na frontě není důležitá ani tak zbraň, jako spíš lopatka, jelikož díky ní si můžete rychle vykopat nějakou zábranu proti kulkám. Tam člověk myslí jen na jedno - jak přežít. My se tehdy dostali do děsného ohně - ráno jsme horko těžko odrazili nápor Američanů a večer na nás z druhé strany útočili Rusové..."

Situace byla neudržitelná, proto ustoupili a snažili se dostat do zajetí Američanů, než aby je zajali Rudoarmějci. Museli proto v tuhé zimě přeplavat pod neustálou palbou nepřítele ledové Labe, a jelikož Cieślik neuměl plavat, zhotovil si z pneumatiky jakousi plovací desku, díky níž a také díky druhům ve zbrani šťastně dorazil na druhý břeh a vzdal se Američanům. Ti jej však hned nazítří spolu s 30 000 dalšími zajatci bez skrupulí předali Rusům. Zajatci putovali do zajateckého tábora v Brandenburgu nad Havolou. I zde měl obrovské štěstí. Jeden den vybrali Rusové stovku zajatců s tím, že je vezmou na lepší práci někam do jiného tábora. Gerard už byl v dobytčáku, ale řízením Prozřetelnosti právě dorazil jeden ze zajatců - jeho budoucí spoluhráč Teodor Wieczorek, který měl v táboře velké postavení a těšil se zvláštní důvěře i úctě u svých věznitelů. Dříve s ruskými zajatci pracoval v dolech a teď jezdil náklaďákem. Když zjistil, že má být Cieślik odvezen, začal protestovat: "Co to děláte?! Nechte toho kluka!" "Vůbec nevím, jak je to možné, ale jeho intervence pomohla," říká Cieślik. "Zůstal jsem a na podzim r. 1945 nás propustili domů. Ze Sibiře se vrátil málokdo." Jeho bratr tolik štěstí neměl a při bojích se Spojenci padl.

"Niebieska" hvězda

Sotva se vrátil, přetáhl opět přes hlavu modrý dres Ruchu Chorzow. Poprvé to bylo ještě v žáčcích, kdy spolu s kamarády sledoval trénink mužů a podával jim míče vystřelené vedle branky. Malý Gienek vyšpekuloval, že když kopne balón do tyče, vrátí se mu. A jelikož to byla jediná možnost, jak si kopnout do opravdového balonu (hrával s obyčejným hadrákem), dělal to tak dlouho, až mužům došla trpělivost. Před "lynčem" ho zachránil trenér dorostu Gorol, jehož počínání malého špunta zaujalo natolik, že mu řekl, že překoná-li z penalty brankáře áčka, vezme ho do dorosteneckého týmu. Malý Gerard trefil šibenici a stal se hráčem Ruchu - zatím sice jen dorostencem, ale po svém návratu z ruského zajetí už debutoval v A-týmu. Předtím ale musel zvládnout přijímačky - z velkého vápna měl trefit spojnici břevna a tyče. Aby nikoho nenechal na pochybách, učinil tak třikrát za sebou. A aby řeč nestála, při svém debutu skóroval. Staří mazáci ho vzali mezi sebe, po zápasech či trénincích chodili "na jedno", hrála harmonika, zpívaly se písničky, mezi hráči panovaly skvělé vztahy. Nešlo ale o nějakou selanku, Ruch se ve 30. letech stal pětinásobným polským mistrem, v jeho kádru se to jen hemžilo reprezentanty, takže to, že Gienek, jak mu říkali, získal pevné místo v útoku "Niebeskich", svědčilo o jeho vpravdě nevšedních kvalitách.

Skvělá střelba, vynikající orientace v pokutovém území a fenomenální technika - to byly atributy, které ho zdobily. Vyrůstal, jak již bylo řečeno, s hadrákem u nohy, ostatně jako naprostá většina meziválečných hráčů, potažmo těch, co se v době meziválečné narodili a po hřištích pobíhali v prvních poválečných letech. Díky hadráku získali všichni tito kluci excelentní techniku. "Míč" sešitý s punčoch či ponožek do něčeho, co při troše fantazie připomínalo kouli, ovládali s jedinečnou bravurou. Jinak to ostatně ani nešlo - kopnout do něj prudce, rozpadl by se, proto jej museli ovládat jemně a delikátně a prakticky jej po hřišti jen posouvat, majíce jej nalepený na noze. A jestliže mezi všemi těmito borci se Cieślik těšil renomé technika největšího z největších, musel to s balónem umět opravdu fest. A na to, že byl jen o hlavu větší než jezevčík (měřil 163 cm), i docela slušně hlavičkoval.

Ve 237 ligových utkáních za Ruch vstřelil 168 branek, což jej řadí na 4. místo historických tabulek ligových kanonýrů. To je bilance jak hrom. A ač jej lákali k přestupu, zůstal modrým barvám milovaného klubu věrný. Vystřílel pro něj tři mistrovské tituly a jedno pohárové prvenství, sám se stal 2x králem střelců. První titul musel Ruch vybojovat v barážovém dvojzápase s Bytomí a získal jej v poměru 7:0 a 0:0, kdy Cieślik úřadoval čtyřikrát. I jako reprezentant a hvězda domácí kopané bydlel s manželkou ve svobodárce, a přesto pohrdl velkými penězi a třípokojovým bytem, jež mu nabízel ŁKS Łódź, přičemž sehnat v té době v Polsku byt se rovnalo bezmála zázraku. "Mám dvě lásky - fotbal a Ruch," vzkazoval všem. Lanařil ho mj. skotský Aberdeen a nabízel mu 10 000 liber za rok. To v době, kdy "vydělával" pár zlotých, na jakés takés živobytí musel od šesti do dvou makat u soustruhu v huti Batory a trénovat mohl až po šichtě, za první ligový titul dostal jako výraz uznání lyžařské boty a za druhý svetr. Až v r. 1959 se mohl nastěhovat do dvoupokojového bytu po zemřelé tetě a poukaz na větší byt dostal až mnohem později. "Ony ty materiální věci pro mne moc neznamenaly," odpovídal na dotaz ohledně případné lítosti nad tím, že se narodil ve špatné době. "Pro mne bylo nejvíc, že jsem mohl hrát v jednom mužstvu s takovými hráči jako Peterek nebo Wodarz."

Jenže pak se ozvala Legia Varšava, vojenský klub, zvyklý na to, že dostane kohokoli, na koho ukáže, a bylo to jasné. Cieślik dokonce dostal povolávací rozkaz, aby se oficialitám udělalo zadost, jenže causa přesáhla sportovní rámec. Cieślik byl v té době už symbolem slezského klubu a Slezska vůbec. Do Varšavy s ním jel osobně poslanec Sejmu a známý polský úderník Wiktor Markiewka (plnící plán na 577%), vzor každého polského dělníka. Leč ani on sám by nic nezmohl - až ministr obrany maršál Konstanty Rokossowski zařídil, aby Cieślik zůstal v Chorzově. Přemluvil ho generál Aleksandr Zawadzki, katovický vojvoda se strohým vyjádřením, že nebude-li Cieślik, nebude uhlí. Jen jednou změnil Gerard dres - to když si jej Górnik Zabrze vypůjčil pro svůj zahraniční zájezd. Gienek vsítil první gól tohoto klubu za hranicemi Polska.

Cieślik měl renomé všude, kam přišel. Jediné, zač byl kritizován, byla jeho katolická víra, kvůli níž byl on i celý mančaft opakovaně zván na kobereček až do sídla samotného svazu. Avšak nikomu z nich nepřišlo na mysl, že by zradil Krista a udělal si tak oko u pozemských mocipánů. Gerard se nebál přihlásit veřejně ani k tehdejšímu polskému primasu kardinálu Wyszynskému, jenž byl v té době pro polské úřady persona non grata. A mimochodem - v křestní matrice je veden jako Czeslik, což by napovídalo o českých kořenech tohoto hráče.

Byl opravdu nesmírně populární, důkazem je i příhoda jak vystřižená z filmů Kusturicových. Jednou si svému kamarádovi, nám již dobře známému úderníku Markiewkovi, postěžoval, že kvůli amplionu vyřvávajícímu naproti oknům svého bytu nemůže spát. Markiewka vyšel ven, vytáhl pistoli a amplion rozstřílel, jen aby měl Gienek klidné spaní.

Těšil se opravdu velké popularitě, nicméně až do 20. října 1957. V tento den překonal veškeré představy o tom, co znamená být oblíbeným. Přes noc se stal národním hrdinou a miláčkem celého Polska. Poláci porazili silný celek SSSR s hvězdami jako Jašin, Ivanov či Igor Netto 2:1 a on vstřelil obě branky "bialoczerwonych" - první nohou, druhý hlavou. Přitom původně nebyl vůbec nominován, o dodatečné nominaci jej zpravil až osobně spoluhráč Cebula, když zrovna obědval polívku...

Národní hrdina

Těžko si dnes dokážeme představit, čím byl tento mač pro Poláky. Možný ekvivalent můžeme najít ve vítězství našich hokejistů nad SSSR v Grenoblu devětašedesátém. Zde však šlo ještě o něco víc, neboť Poláci se s "Moskalem" potýkali prakticky po celou svou historii, navíc utrpení pod ruským záborem, polsko-sovětská válka v letech 1919-1920, neoficiální celonárodní povědomí o Katyni či dalších čistkách Poláků na území SSSR ve 30. letech, ponechání Varšavského povstání Rudou armádou svému osudu - to vše bylo stále více než živé. Navíc zde bylo jen rok staré krvavě potlačené protikomunistické povstání v Poznani a stupňující se nevraživost, ba nenávist Poláků proti všemu komunistickému, tím pádem i ruskému. Ze zápasu se stalo nebývalé politikum, zhlédnout jej chtělo více než půl milionu lidí, na Stadion Śląski se však vešlo jen 100 000.

"Vzpomínám si, že po příjezdu na stadion jsem se podíval mimoděk k nebi, protože jsem si myslel, že se blíží bouřka," vybavuje si jeden z těch, co byli při tom. "Ale obloha byla skoro bez mráčku - to bouřil Stadion Śląski. Rachot se stupňoval každým okamžikem, lidé přišli nejen na zápas, ale přišli též vyjádřit, vykřičet svou nevoli a nenávist vůči sovětskému molochu a vládě zaprodané Moskvě. Po mohutném zpěvu hymny to na stadionu začalo vřít jak v nějakém pekelném kotli. To nebylo fandění, to byl zoufalý křik protestu statisíce hrdel, pro mne největší vlastenecký projev Poláků po válce." Lidé skutečně fandili jak nikdy předtím a po skončení zápasu vběhli v bezmezném nadšení na hřiště a odnesli Gienka na ramenou. Zbytek, co zůstal na svých místech, se objímal a se slzami v očích zpíval "Sto lat, sto lat, niech żyje, żyje nam". Vítězství nad nenáviděným rivalem přesáhlo hranice sportu a nezastavilo se nikde. Maličký Gienek se stal miláčkem všech, jeho jméno šlo od úst k ústům, stal se symbolem boje proti bolševikům, hrdinou, legendou. Celou zemi, celý národ postihla euforie, jaká se u našich severních sousedů objevila v poválečném období podle pamětníků už jen při zvěsti o tom, že se papežem stal Karol Wojtyła. "V ten den šlo vše stranou, jediné, co bylo důležité, bylo to, že jsme porazili Rusy," vzpomínal po letech.

Za výhru nad SSSR měli hráči slíbených 500 zlotých, což v té době byly pěkné peníze. Nakonec ale dostali jen diety ve výši 38 zlotých, nicméně ani ty domů Cieślik nepřinesl, protože mu vypadly z díravé kapsy kalhot, vzpomínal po letech s úsměvem...

Na místo závěru

Jeho kariéra se ale pomaloučku blížila ke svému konci. Hrál pak už jen dva roky a loučil se v zápase se Wislou Krakow. Šíbři Ruchu se hecli, a aby ukázali, jak si Gienka váží, koupili mu za dlouholeté služby fotoaparát. To funkcionáři Wisly se ukázali doopravdy a střelci soupeře věnovali zlatý pečetní prsten. Rozlučkovou večeři se spoluhráči už platil ze svého...

Nějaký čas trénoval mládež Ruchu, kratičkou dobu i A-tým, dělal skauta, byl ve vedení klubu, posléze se stal čestným členem předsednictva. V r. 1969 byl vyhlášen nejlepším polským fotbalistou za uplynulé půlstoletí, o dvacet let později obsadil pátou příčku. Ve 46 repr. utkáních vsítil 27 branek a jako jediný hráč, který neodehrál v národním týmu 60 zápasů, je členem tzv. Klubu Wybitnego Reprezentanta, jehož členství je limitováno právě alespoň 60 reprezentačními starty. V dresu Ruchu Chorzów odehrál 237 ligových zápasů s bilancí 168 gólů. Je nejlepším střelcem Ruchu v celé jeho historii a čtvrtým nejlepším ligovým střelcem vůbec. V r. 1999 byl vyznamenán vysokým státním vyznamenáním Krzyż Komandorski Orderu Odrodzenia Polski. V r. 1973 o něm byl natočen film Gra o wszystko, kde jej jako mladého kluka hrál budoucí skvělý reprezentant K. Warzycha. V posledních týdnech měl vážné potíže se žaludkem, ledvinami a srdcem. Byl hospitalizován, ale jeho stav se ukázal jako beznadějný. Zemřel v neděli 3. listopadu krátce nad ránem.

V úterní dohrávce 15. kola polské Ekstraklasy uctili fanoušci Ruchu, oděn i v černém, legendu svého klubu hodinou ticha. Ano, čtete dobře - hodinou. Až mystické ticho se podle svědků vznášelo nad slušně zaplněným Stadionem Śląskim 40 minut před zápasem a prvních dvacet minut v jeho průběhu. Žádné hlasité reklamy, skandování, nic. Jen oficiální minuta ticha zakončená hvizdem sudího a frenetickým potleskem "narušila" pietní akt. V jednom sektoru byla rozprostřena velká vlajka s podobiznou zemřelého "pana Cieślika" s jeho letopočty. A po 20 minutách se poprvé a ne naposledy ozvalo hromové střídavé skandování: "Gerard!" "Cieślik!" "Gerard!" "Cieślik!" "Gerard!" "Cieślik!"

Fotky z pietního aktu konaného 7. listopadu 2013